Rétromobile 2022: vojenské vozy – S modrou knížkou

Na loňském Rétromobile (viz AR 6/’22) se objevilo několik kuriózních vozidel. Jejich konstruktéři je kdysi nabídli armádě ve snaze prosadit svůj geniální a neotřelý nápad, často spojený s poslední nadějí na záchranu firmy lukrativní státní zakázkou. Ani jeden z nich však armáda plně nevyužila. Někdy i z důvodů politických změn.

Jedním z excentriků byl letecký inženýr Marcel Leyat. Od roku 1907 se zabýval koncepcí pohonu automobilů leteckou vrtulí. Vozy neustále vylepšoval a neúspěšně se je opakovaně snažil nabízet armádě. V roce 1921 postavil deset uzavřených cestovních vozů a tři otevřené sportovní. Roku 1925 aplikovali vrtulový pohon v uzavřené silničně-železniční drezíně určené pro ředitele dolů v Kongu. Ale pozor! Roku 1927 utvořila Helica se dvěma osobami na palubě na autodromu Linas-Montlhéry rychlostní rekord 170 km/h.

Leteckému a automobilovému konstruktérovi Gabrielu Voisinovi (viz AR 7 a 8/’21) již bylo skoro osmdesát let a přišel o továrnu vyrábějící letadla i o automobilku. Stále bádal ve své „laboratoři“ a – většinou neúspěšně – se snažil oslovit možné zájemce, včetně ozbrojených sil. Prostřednictvím Aéromécanique, nástupnické společnosti svého bývalého podniku, nabídl armádě dva projekty. Jedenáctitunový lehký tank měl nahradit americké stroje. Voisinův tank měly údajně pohánět dva oddělené parní motory, pro každý pás jeden. Během prací se rozhodl v tomto pohonu nepokračovat, neboť byl příliš těžký a rozměrný. Oba vyrobené prototypy tanků dostaly pár osmiválců s vnitřním spalováním a elektromagnetickými převodovkami. Druhým ­vozidlem byl lehký pásový přepravník na padáku, pojmenovaný, podle historika značky, TEP (Transport d’Estaferre Parachutable). Měřil 3,2 m a vážil dvě tuny. Měl motor Panhard, který poháněl pásy při jízdě po silnici a vrtuli ve vodě. Pak ještě existovalo třetí vozidlo se stejnou zkratkou T.E.P (Transport Estafette Parachutable) z roku 1952, určené pro rychlou dopravu výsadkářů. Hliníková otevřená karosérie měla tvar cihly (vany) s čelním oknem, plochým dnem a v každém rohu s výřezy pro kola obutá terénními pneumatikami. Ploché víko vpředu s jednoduchými úpony (vypadající jako přídavný nosič zavazadel) ukrývá dva stojaté ventilátory, plochý dvouválec Panhard 851 cm3 (50 k/6000 min-1; točivý moment 67 N.m /3600 min-1) se stupněm komprese 7,3:1 a karburátor Zenith. Jak je u Gabriela zvykem, vše je unikátní a komplikované. Pohon využívá čtyři řetězy, spojovací hřídel a lodní šroub. První řetěz přenáší výkon na vpředu uloženou převodovku, od ní se druhým řetězem pohání přední náprava a zároveň se výkon spojovacím hřídelem přenáší na rozvodovku vzadu. Od ní pohání třetí řetěz zadní nápravu a pokud se plave, pak čtvrtý řetěz roztáčí lodní šroub. Gabriel nachystal další finesy, například řízení s párem volantů nad sebou. Horním se natáčela přední kola, spodním kormidlo. Složitý mechanismus řízení v motorovém prostoru ukrývá přední kapota. Řadicí páku čnějící z přístrojové desky doplňují čtyři tlačítka a jakási rukojeť, vedle nohou řidiče se nachází několik páček neznámého určení… Patrně jediný existující prototyp ministerstvo přijalo, ale díky politickým změnám se vydalo cestou poptávky standardních off-roadů. Voisin údajně uzavřel licenční smlouvu (na některé z TEP) s Indií a Izraelem.

Vzduchem chlazený boxer Panhard vyššího výkonu, nyní objemu 754 cm³ (33 k), najdeme v zádi dalšího exotu – Voiture de Bled (VdB) málo známé domácí značky Georges Irat. V říjnové Paříži 1946 ještě stihl představit malý osobní vůz. Pan Irat se pak rozhádal kvůli Plánu Pons s francouzskou vládou. Než by si nechal mluvit do byznysu, raději odešel do exilu do Casablanky, kde založil novou firmu Société Chérifienne Georges Irat. Brzy pak přišel s novou konstrukcí malého terénního vozu Voiture de Bled, určeného především do francouzských afrických kolonií. Zkonstruoval jej Émile Petit. Nejprve poháněl VbD dvouválec Panhard 610 cm3 (28 k). V otevřené vaně karosérie s plochým dnem mohli sedět tři cestující, přičemž řidičovo místo bylo posunuto dopředu mezi podběhy předních kol. Minimální světlá výška je 30 cm. Ač nemá VbD pohon všech kol, překoná stoupání 40 % a brodí vodou hlubokou 60 cm. Nádrž pojme 70 l paliva. Ručně řazená třístupňová převodovka má redukci každého stupně. Kola zavěsili nezávisle vpředu na trojúhelníkových ramenech, vzadu na výkyvných ramenech. Bubnové brzdy ovládal systém lanek. Francouzská armáda vůz úspěšně podrobila zkouškám, jeho pořízení podporoval maršál Juin.

Georges Irat se roku 1953 vrátil s VbD do Paříže (nyní se zmíněným motorem 750 cm³), kde představil hezčí Typ B a obojživelný Typ C. Plavbu zprostředkovával reaktivní pohon vodní tryskou. Celková hmotnost činila 1150 kg, rychlost na silnici 80 km/h. Do nádrže se vešlo 80 l benzínu, do rezervy dalších 40 litrů. To stačilo na dojezd 1500 km. Přední světlomety přestěhovali z přídě na přední kapotu. V letech 1950 až 1953 vzniklo jenom pár kusů. Slibnou armádní kariéru zhatila změna francouzské koloniální politiky. Philippe Krebs, spoluautor reprezentační monografie Panhard & Levassor, se nám pochlubil, že vlastnil celkem šest VbD, z toho jeden plovoucí, nyní mu zbyly dva.

Opravdovým exotem je vzácný Le Hunting Percival Harrier (1957), vyrobený v britské letecké továrně Hunting Percival Aircraft Company v pouhých čtyřech exemplářích. Inženýr Dolphine vymyslel toto 317 kg vážící řídicí vozidlo transportovatelné výsadkovými jednotkami letadly nebo vrtulníky. Vycvičená posádka čtyř vojáků je zvedne a složí během jediné minuty. Má zabudován dvouválec BSA 650 cm³ o výkonu 30 k a dokáže se pohybovat rychlostí 75 až 80 km/h. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie