50 let Subaru Symmetrical AWD – 20 milionů

Subaru letos oslavilo výrobu dvaceti milionů vozů s pohonem všech kol. I když většinu z nich spojuje základní koncepce a symetrické uspořádání, jejich technika se tradičně liší model od modelu a převodovka od převodovky.

Ne, Subaru nebylo první, kdo vyrobil osobní automobil s pohonem všech kol. Vzpomenout můžeme třeba na závodní Spyker z roku 1903, Bugatti z roku 1932 nebo silniční Jensen C-V8 z roku 1966. Subaru ale bylo první, kdo tuto techniku začal v masovějším a později masovém měřítku montovat do sériově vyráběných osobních automobilů různých typů. Vůbec poprvé svůj úmysl instalovat pohon všech kol do jednoho ze svých vozů představilo v roce 1971 na Tokijském autosalonu. Tehdy to bylo v podobě konceptu Subaru Leone 1300G 4WD. Sériová výroba se rozběhla o rok později v podobě kombi Leone 1400 4WD, tedy téměř před padesáti lety.

Instalace pohonu všech kol byla pro Subaru přirozená, protože se opírala o originální technickou koncepci těchto vozů. Konkrétně o Subaru 1000, které se představilo v roce 1966 a mělo jako první Subaru vpředu podélně uložený plochý motor s protilehlými písty a pohon předních kol. Plochý motor s malou zástavbovou výškou a délkou, navíc umístěný podélně, si o doplnění převodného ústrojí o spojovací hřídel k zadní nápravě, zadní diferenciál a poloosy doslova říkal. Subaru tedy pro nástupnický model Leone, využívající stejnou koncepci, vyvinulo jednoduchý připojitelný systém bez diferenciálu, ovládaný pákou umístěnou na podlaze.

Dnes známé symetrické uspořádání pohonu všech kol v podélné ose vozu, pro něž Subaru použilo obchodní označení Symmetrical AWD, se ve skutečnosti opírá o „symetričnost“ výchozího uspořádání pohonu předních kol se stejně dlouhými poloosami pro pravou a levou stranu. Tato koncepce původního pohonu všech kol se po mnoha úpravách a zdokonaleních používá prakticky dodnes. Jinou techniku využívaly pouze malé modely, jako třeba Subaru Justy nebo mikrododávky Subaru Libero. V současné době je plných 98 procent vyráběných vozů Subaru, pokud nepočítáme minivozy určené pro japonský trh, přebírané většinou od Toyoty, vybaveno pohonem všech kol.

V průběhu 70. let Subaru postupně pohon všech kol zavádělo do dalších verzí a karoserií modelu Leone, včetně sedanů a hatchbacků. V roce 1977 si dokonce pohon všech kol odbyl svoji závodní premiéru, kdy se vydal na závod Londýn–Sydney a skončil ve třídě čtvrtý. Závodní úspěchy pohonu všech kol od Subaru pokračovaly vítězstvími ve třídě na Safari Rally v letech 1980 až 1987.

Subaru na vývoji pohonů všech kol neustále pracovalo a postupně je zlepšovalo. Jednou ze zajímavých inovací bylo například v roce 1979 zavedení redukovaného převodu. Volil se manuálně: po aktivaci pohonu všech kol bylo možné pákou zařadit redukci. V roce 1981 začalo Subaru používat ve svém systému vícelamelovou spojku. Systém dostal označení MP-T 4WD (Multi-Plate Transfer) a používal se ve spojení se samočinnou převodovkou. Toto spojení nebylo náhodné, protože systém k připojení pohonu zadních kol (stále bez centrálního diferenciálu) používal hydraulický tlak převodovky. Pohon všech kol tak řidič mohl aktivovat pouhým stiskem tlačítka za jízdy. K dispozici byla také poloha Auto. Fungovala jinak, než jsme dnes zvyklí, po její aktivaci systém automaticky připnul pohon všech kol okamžitě po aktivaci stěračů…

První stálé pohony všech kol začalo Subaru používat v roce 1987 v hranatém kupé XT s manuální převodovkou. Mezinápravový diferenciál bylo možné manuálně uzavřít. U verze se samočinnou převodovkou se nově použil systém ACT-4 (Active Control Torque) s vícelamelovou hydraulicky ovládanou spojkou připojující kola zadní nápravy. Jde o řešení, jež v principu přešlo v kombinaci s automaticky řadícími převodovkami až do současnosti. Dnes mají samozřejmě úplně jiný „hardware“ a prediktivní elektroniku spolupracující s ostatními systémy vozidla, nicméně princip je obdobný. V současnosti tento systém funguje jako trvalý systém 4x4, protože lamelová spojka je vždy minimálně na 5 procent sepnutá.

Velká změna techniky přišla v roce 1988, kdy mělo premiéru Subaru Legacy. Spolu s ním přišel na trh nový systém pohonu všech kol určený pro verze s manuálními převodovkami. Trvalý pohon všech kol rozdělující hnací sílu mezi nápravy v poměru 50:50 byl vybaven mezinápravovým diferenciálem doplněným viskózní spojkou ve funkci automatického závěru. Toto řešení principiálně sice nepřežilo do dnešních dní, jako tomu bylo u elektronicky řízené vícelamelové spojky u automaticky řadících převodovek, nicméně vydrželo až do posledních běžných modelů (ne STI) s manuálními převodovkami.

Tím ale výčet systémů pohonů všech kol Subaru nekončí. V roce 1991 přišel na trh spolu s kupé SVX nový druh pohonu všech kol, nebo přesněji rozvodovky. Šlo o planetový diferenciál doplněný plynule hydraulicky ovládanou vícelamelovou spojkou, využívající ke své činnosti opět tlak oleje v převodovce. Planetový diferenciál umožnil nastavit poměr rozdělení hnací síly mezi přední a zadní nápravu v poměru 36 ku 64 ve prospěch zadních kol a tento poměr podle potřeby a předem nastavených scénářů měnit. Zadní diferenciál v tomto případě mohl být samosvorný s viskózní spojkou.

V roce 1998 na tento systém označovaný VTD (Variable Torque Distribution) navázal zdokonalený systém, dodávaný zpočátku do modelů Legacy/Outback s motorem 2,5 l, samočinnou převodovkou a volitelným stabilizačním systémem VSC, následně pak standardně do Outbacku H6-3.0. Tento vůz pomocí sběrnice CAN propojil regulaci pohonu všech kol se stabilizačním systémem VDC (Vehicle Dynamic Control). Vznikl tak jeden z prvních skutečně aktivních sériových pohonů všech kol s diferenciálem na světě. V roce 2004 vývoj tohoto systému pokračoval v šestiválcových modelech 3.0R modelů Legacy/Outback. V tomto případě došlo ještě k jeho elektronickému propojení s nově vyvinutou pětistupňovou samočinnou převodovkou a motorem, jenž dostal elektronický plynový pedál.

Vývoj planetového diferenciálu VTD ale šel dál. V upravené podobě se v roce 2005 představil v modelu WRX STI pod jménem DCCD (Driver Controlled Centre Differential). Při velkém zjednodušení šlo o zmiňovaný planetový diferenciál (stále rozdělení 36:64), u nějž svorný účinek nastavovala elektromagneticky řízená lamelová spojka. Právě elektronické řízení umožnilo jak automatický režim v závislosti na aktuálních jízdních podmínkách, tak manuální nastavení svornosti, až do úplného zavření v pozici 50:50. V těchto sportovních modelech byl celý systém doplněn ještě samosvornými diferenciály na obou nápravách.

Obecně jde vývoj pohonů všech kol Subaru od počátku směrem k aktivní regulaci točivého momentu nejen mezi nápravy, ale pomocí stabilizačního systému také mezi koly na jednotlivých nápravách. Pohony všech kol se tak efektivněji přizpůsobují aktuální situaci, ať je to běžná jízda, sportovní řízení nebo třeba pohyb v náročném terénu. Právě možnost regulace rozložení hnací síly, na níž Subaru pracuje již téměř půl století, dostane nové možnosti s příchodem elektrického systému pohonu všech kol s dvojicí elektromotorů v modelu Solterra. Nechme se překvapit, zda také bude mít na každé nápravě stejně dlouhé poloosy a budeme jej moci nazývat Symmetrical AWD, aby k aktuálním více než dvaceti milionům vyrobených kusů přibývaly další i v budoucnu.

Převzato z časopisu

Fotogalerie