PRAGA SUPER PICCOLO – Diskrétní klasika

Praga Super Piccolo, vyráběná v letech 1934 až 1936, patří k méně známým automobilům meziválečné éry. Není divu, vzniklo jich jen necelých sedm stovek.

Praga Super Piccolo slavila premiéru na pražském autosalonu v dubnu 1934. Jejím úkolem bylo nahradit dosavadní model Piccolo 1,5 l a vyplnit mezeru mezi litrovým čtyřválcem Piccolo a typem Alfa vybaveným šestiválcem 1,8 l. Připomeňme, že autosalon se tehdy konal po dvouleté přestávce vynucené hospodářskou krizí. Při uvádění novinky na trh automobilka nešetřila vzletnými slogany: „Návrat lepších časů jest přáním nás všech. Náš nový Super Piccolo, přepychový, výkonný vůz střední kategorie, pomůže i Vám k novým úspěchům v obchodě a povolání.“ Super Piccolo ročníku 1934 byl klasicky stavěný automobil střední třídy s robustním obdélníkovým rámem s centrální výztuhou ve tvaru X a oběma tuhými nápravami odpruženými podélnými půleliptickými listovými pery, doplněnými olejovými tlumiči. Bubnové brzdy měly mechanické ovládání táhly.

Novinkou se stalo řízení s volantem vlevo. Pod kapotu vůz dostal vodou chlazený řadový čtyřválec SV se snímatelnou hliníkovou hlavou Ricardo a hliníkovými písty Bohnalite. Pružně uložený motor o objemu 1660 cm³ dával výkon 35 k (26 kW) a byl spojen s třístupňovou převodovkou se synchronizací druhého a třetího rychlostního stupně. Chlazení motoru obstarávalo 18,5 l vody, mazání 5,6 l oleje. Elektrická soustava vozu pracovala s napětím 6 V, dynamobateriové zapalování neslo značku Bosch. Vpředu pod kapotou, u dělicí stěny motorového prostoru, byla uložena palivová nádrž o objemu 28,5 l. Při rozvoru náprav 2700 mm a rozchodu kol 1250 mm vpředu a 1270 mm vzadu byl sedan Super Piccolo dlouhý 4450 mm, široký 1570 mm a vysoký 1600 mm. Vykazoval pohotovostní hmotnost kolem 1000 kg a na šestnáctipalcových kolech obutých do pneumatik 5,75 – 16 dokázal vyvinout rychlost 100 km/h. Běžně spotřeboval 11 až 13 l lihobenzinové směsi na 100 km. Ano, od září 1932 muselo v Československu palivo určené pro automobily obsahovat spolu s benzinem i 20 % lihu. V roce 1934 Praga vyrobila pět stovek automobilů Super Piccolo.

Převážnou většinu z nich tvořily čtyřdveřové sedany, zákazník si však mohl objednat i dvoudveřový čtyřmístný kabriolet, stavěný v mateřské továrně podle francouzské licence Kellner, nebo podvozek ke karosování. Na několika šasi Super Piccolo postavila v letech 1934 a 1935 kabriolety vysokomýtská karosárna Sodomka. Nejzajímavějším exemplářem byl dvoudveřový kabriolet ročníku 1934 v tehdejším Sodomkově aerodynamickém stylu se světlomety zčásti zasazenými do předních blatníků a s kryty zadních kol. V únoru 1935 způsobila Praga značný rozruch na berlínském autosalonu, když vedle líbivých litrových vozů Baby vystavila aerodynamicky tvarovaný sedan Super Piccolo. Německý tisk tento vůz označil za „markantní novinku ve stavbě karoserií“ a jeho snímky se objevily v řadě evropských novin a časopisů. Automobil postavený na podvozku se standardním rozvorem 2700 mm a rozchodem 1250 mm vpředu a 1270 mm vzadu se mohl pochlubit novinkou, předními lichoběžníkovými polonápravami s vinutými pružinami. Poháněná tuhá zadní náprava byla nadále odpružena podélnými listovými pery. Světlá výška podvozku byla snížena o 15 mm na hodnotu 165 mm. Pohon obstarával sériový čtyřválec SV o objemu 1660 cm³ a výkonu 35 k (26 kW) spojený s třístupňovou převodovkou. Vůz působil velmi osobitým dojmem, výrobce v prospektu psal o „karoserii ušlechtilých proudnicových tvarů“. Vyznačoval se důsledně zaoblenými liniemi, přední i zadní kola byla zcela zakrytá, přičemž kryty předních kol se v zatáčkách natáčely spolu s koly. Světlomety byly zapuštěny hluboko do předních blatníků a opatřeny ozdobnými kryty, výrazně profilovaná maska chladiče přecházela nahoře ve výstupek, který připomínal tradiční „zobák“ vozů Praga z počátku dvacátých let. Hladké linie boků rušily jen vystupující sériové kliky dveří. Okna v zadních dveřích byla dělená, zadní část se dala natáčet kolem svislé osy, což usnadňovalo větrání.

Záclonka u zadního okénka kabiny se dala spouštět a vytahovat z místa řidiče. Zavazadlový prostor v zádi byl přístupný jen z vnitřku vozu, po sklopení opěradla zadního sedadla. Náhradní kolo umístěné pod oblým krytem na zádi se dalo vyjmout zvenku. Volant byl vlevo, palubní desku zdobil kruhový sdružený přístroj o průměru 140 mm, v němž byly spolu s rychloměrem hodiny, elektrický ukazatel stavu paliva v nádrži, tlakoměr mazání motoru a kontrolka dobíjení. Palivová nádrž o objemu 45 l měla své místo vpředu pod kapotou. Aerodynamický sedan Super Piccolo byl dlouhý 4650 mm, široký 1750 mm a vysoký 1655 mm, připravený k jízdě vážil 1280 kg. Na šestnáctipalcových kolech s pneumatikami 5,75 – 16 dosahoval největší rychlosti 100 km/h. Automobilů Super Piccolo s aerodynamickou karoserií vzniklo v roce 1935 jen několik desítek v rámci stokusové série tohoto typu. Ostatní vozy měly nově tvarovanou karoserii se šikmou maskou, zaoblenou střechou a mírně splývavou zádí, v níž bylo opět pod oblým krytem zasazeno náhradní kolo. Sedany v tomto provedení, pro něž továrna používala označení „normální“, vážily asi o 100 kg méně než vozy aerodynamické a měly menší palivovou nádrž o objemu 38 l. Za aerodynamický sedan musel zákazník zaplatit 46 500 Kč, vůz s normální karoserií stál 43 000 Kč. Od léta 1936 byla cena standardního sedanu Super Piccolo snížena na 40 800 Kč. To už se doprodávaly vozy poslední padesátikusové série a štafetu přebíral typ Lady, nově vybavený motorem 1,66 l.

Převzato z časopisu

Fotogalerie