Tour Auto 2022 – Není tour jako tour…

Mille Miglia, Targa Florio, Le Mans… O všech těchto legendách mezi vytrvalostními závody už jste jistě dávno nejen slyšeli, ale dost možná jste je i navštívili. Tour de France Automobile je méně „provařeným“, ale o to víc fascinujícím veteránským podnikem. Letos jsme vyrazili právě sem.

Šestého července 1899 se v Paříži odehrála nenápadná premiéra. Nadšenci z deníku Le Matin a francouzského autoklubu (Automobile Club de France) uspořádali pro pionýry motorismu první ročník závodu Tour de France Automobile, který o čtyři roky předběhl svého cyklistického jmenovce a o více než 25 let i známější Mille Miglia.

Foto: Michal Borský

Během sedmi etap objeli udatní závodníci notnou část Francie a zpět do Paříže se jako první v pořadí přiřítil jeden z průkopníků automobilového závodění René de Knyf s vozem Panhard et Levassor. Byla tím založena tradice náročného etapového závodu, jenž takřka rok co rok poutal pozornost všech Francouzů až do roku 1986.

Během desítek let konání navštívil původní podnik mnoho proslulých lokalit, jako třeba výjezd na Le Turbie, trať tradičního ­závodu z Nice do Nice, či někdejší slavné závodní okruhy v Rouenu, Remeši či Clermont-Ferrandu. Závodníci se několikrát podívali také do okolních zemí, kde zažili dobrodružství na Monze, Nürburgringu či v Monaku a Spa Francorchamps. Na listině vítězů se objevovala známá jména formátu Gendebiena, Larousse či Ragnottiho.

Zatímco do poloviny 70. let v závodě vítězily sportovní prototypy známé z jiných vytrvalostních podniků, později se jeho charakter změnil a od počátku 80. let bylo Tour Auto součástí mistrovství Evropy v automobilových soutěžích, tedy klasickou ral­lye. To už se ale historie tradičního svátku francouzských motoristů chýlila ke konci. Renesance nastala v roce 1992 ve zcela novém, avšak o to atraktivnějším formátu, připraveném známým organizátorem historických podniků Patrickem Peterem.

Foto: Michal Borský

Soutěž je totiž pořádána ve zcela unikátním formátu, kombinujícím prvky setinových rally, klasických rychlostních zkoušek a závodů na okruhu a do vrchu. Na tři stovky soutěžních posádek historických vozů vyrobených do roku 1973 je rozděleno do pěti tříd, z nichž tři jsou ostré „compéti­tion“, jedou se tedy na čas, a zbývající dvě označené „régularité“ na předem daný rychlostní průměr. Posádky různě starých, ale vesměs fyzicky náročně ovladatelných automobilů musí během každého z pěti soutěžních dnů zdolat okolo 500 kilometrů, z nichž nemálo je opravdu obtížných. Často v zimě, dešti, potmě…

Také přejezdy mezi jednotlivými testy přesnosti, rychlostními zkouškami či okruhy se jezdí vysokými průměry od 50 do 58 km/h, takže „není čas ztrácet čas“. Dopravní policisté jsou během soutěže příkladně benevolentní… Na startu je k vidění pestré spektrum automobilů vyráběných mezi roky 1951 až 1983, přičemž podmínkou účasti je kromě zaplacení startovného (kolem 9000 eur) také účast daného typu v původním závodě.

Výlučné postavení ve startovní listině mají domácí francouzské konstrukce dnes už zhusta pozapomenutých značek Delahaye, Panhard, René Bonnet, Jide či BSH. Tyto skvosty jinde v akci neuvidíte a svým způsobem jsou vzácnější než (rovněž závodící) Ferrari 250 různých verzí, Fordy GT40 či Maserati 250 F.

Startovní pole se pochopitelně hemží rovněž zajímavými osobnostmi. Úlohy předjezdce se letos, na přelomu dubna a května, ujal ve Francii nesmírně populární Derek Bell a zářila i jména několikanásobného vítěze velkých cen F1 Thierryho Boutsena, který si vedl skvěle se Shelby Cobrou, a samozřejmě mnoha domácích borců včetně Henriho Pescarola, čtyřnásobného vítěze Le Mans. Hlavním automobilovým partnerem letošního ročníku se stala automobilka BMW, zastoupená ve startovním poli plejádou svých slavných závodních modelů ze 60. a 70.let.

Foto: Michal Borský

V brzké ranní době, kdy první závodníci už opustili nádherný Grand Palais v Paříži a vyrazili v minutových intervalech západním směrem, se s fotografem Petrem u benzínové stanice s lacinou kávou teprve probíráme po dlouhé nonstop cestě z vlasti. Máme ale najeto: okruh Le Sarthe je již jen coby kamenem dohodil.

Přisáváme se s naším rodinným vozem letošního roku výroby za náhodné soutěžící a hned zkraje zjišťujeme, že pomalé to tedy rozhodně nebude – po vesnicích nějakých 70 až 80 km/h a mimo ně zpravidla co to dá, což je pro nás v případě silnějších vozů při vší snaze nestíhatelné tempo.

Velkolepost podniku v celé jeho kráse a syrovosti si poprvé uvědomujeme v Le Mans, kam postupně doráží celé startovní pole. Jsme zmrzlí (počasí nic moc) a utahaní, ale tohle je krása. Krása mladší než na Mille Miglia a divočejší i hmatatelnější než na různých okruhových závodech. Celý cirkus dorazí prvního dne do půvabného atlantského přístavu La Baule. Nazítří sice není tepleji, ale přece jen vylézá slunce, které spolu s bouřlivým Atlantikem vytváří závodu úžasnou kulisu.

Věšíme se na fantastické BMW M1 v tradiční bavorské trikoloře a dýcháme tu spálenou nádheru všemi póry i smysly. Život je krátký a pro takovéto zážitky stojí za to překonat i mnohé těžkosti. Během dne pozorujeme ostré „erzety“ na venkovských cestách. Pozor, tady jde legrace stranou, většina závodníků jede jako o život! Při představě, že tak činí po mnoho hodin v pěti po sobě jdoucích dnech, na nás jdou mrákoty.

Foto: Michal Borský

V neopakovatelné atmosféře nočního depa v auvergneské metropoli Limoges seznáváme, že řada vozů utrpěla nemalé šrámy, drtivá většina z nich však v dostizích pokračuje. Ráno opět vyprovázíme pestrobarevné pole strojů vklínění láskyplně mezi Porsche 911 RSR a Ligier JS2 s formulovým třílitrem Cosworth DFV.

V podvečer nás zbité a upocené vítá Bordeaux, město vynikajícího vína a fotbalu v ústí řeky Garonne do Atlantského oceánu. Ještě rychle 70 km a mrknout na nejvyšší dunu v Evropě Dune de Pilat, kde slunce padá do nekonečného moře tak nějak romantičtěji. Už ale hybaj na kutě, zítra je taky (závodní) den.

Počasí nám přeje a nechceme se tentokrát moc honit. V klidu tedy po obědě kotvíme na parkovišti u známého okruhu Paula ­Armagnaca v Nogarru a celé odpoledne se kocháme, popíjíme a pospáváme. Večer se přesouváme do nesmírně malebného Pau, okouzlující perly podpyrenejské Francie. Spíme u starších manželů jako z Psycha a domem se line aroma směsice kočičích a psích konzerv, jejich konzumentů a bůhví čeho (a koho) ještě.

Foto: Michal Borský

Posledního dne ještě kousek plujeme pe­lotonem stoupání do pyrenejských pasů a představujeme si, co při výjezdech na zdejší Col de Tourmalet asi musí zakoušet cyklisté na Tour de France. Automobily to zvládají celkem v pohodě, stejně jako piknikující občané tohoto pestrobarevného kraje.

Závodníci pak pálí dál do hor až do pitoreskní a duty free Andorry, jedné z nejmenších zemí světa, zakousnuté do hor na francouzsko-španělském pomezí. Vítězství Fordu Shelby Cobra z roku 1965 se tak nějak dalo čekat, zážitky z kočování rozmanitou francouzskou krajinou však dojmy z výsledného pořadí bohatě přebíjejí. Muzea a výstavy jsou příjemné, ale vidět všechno to benzínové zvěrstvo v pohybu je zážitkem z úplně jiné dimenze. Tak zase příště, au revoir! 

Převzato z časopisu

Fotogalerie