Leyland Trucks – Zlatá léta

Leyland byl jedním z největších pojmů mezi nákladními automobily a autobusy; společnost sice nikdy nezanikla, ale nyní vyrábí vozy pro své nástupce...

Původ značky sahá do malé vesnické kovárny v Leylandu v britském hrabství Lancashire, kde před koncem devatenáctého století experimentoval mladý James Sumner s parními stroji, jež využil k pohonu tříkolky, sekačky trávy a nakonec kočáru bez koní. V roce 1896 se spojil s Henrym Spurrierem a založili společnost Lancashire Steam Motor Co., která záhy po přestěhování do nových North Works v Leylandu a spojením se strojírenskou firmou Coulthards z Prestonu změnila jméno na Leyland Motors Ltd. Zájem byl velký, jen za prvních šest let vyrobili dvaasedmdesát parních nákladních automobilů... Značka Leyland je nyní více známá v souvislosti s neblahým spojováním britských výrobců postupně až do British Leyland Motor Corporation (BLMC), později se však znovu oddělila a nyní tvoří součást amerického koncernu PACCAR, pro který vyrábí vozy nizozemské značky DAF (je to paradox, v padesátých letech poskytla DAFu licenci na svoje vynikající diesely).

Ve zlatých letech šedesátých tvořily skupinu Leyland Motors výrobce osobních a dodávkových vozů Standard-Triumph (od 1961) a nákladních Leyland, Albion (od 1951) a Scammell (od 1955), přičemž Leyland byl též významným hráčem na poli autobusů. Jeden z nejúspěšnějších britských podniků, který vyvážel svoje produkty do celého světa, však na státní politiku slučování těžce doplatil. Začátek konce přišel v roce 1987, kdy vláda rozhodla o prodeji Leyland Trucks nizozemské konkurenci DAF Trucks (autobusová divize zanedlouho putovala do Volvo Group). Nějaký čas se na britském trhu prodávaly vozy jako Leyland-DAF, ale pak oba noví majitelé značku Leyland zrušili. Zbyla společnost Leyland Motors, která v Leylandu vyrábí automobily značky DAF, jež za svůj rozvoj v padesátých letech vděčí poskytnutí licence Leylandem... Přestože Leyland pokračoval ve výrobě parních vozů až do roku 1926 v továrně Chorley Works, v Leylandu se už od roku 1904 vyráběly typy se zážehovými motory (první 12 HP, pak větší 3, 4 a 5 t s motory 24 HP).

Současně přibyly autobusy, za první světové války byl Leyland vybrán jako dodavatel nákladních vozů pro armádu (přes šest tisíc kusů, většinou slavného typu R.A.F. pro Royal Air Force), založil vlastní ocelárny ve Faringtonu, po válce přestavěl tři tisíce válečných trucks v další nové továrně v Kingston-on-Thames a prodával je se dvouletou zárukou! V roce 1919 založil pobočky v Austrálii a na Novém Zélandu, následovaly Kanada a Jižní Afrika. Leylandy vyjely do celého světa, kromě parních strojů stále vycházely z robustního typu R.A.F.; nabídku tvořily nákladní 2 až 8 tun, ale také autobusy pro 28 až 48 cestujících. Krátké intermezzo znamenaly osobní vozy, luxusní osmiválce Leyland Eight a lidové Trojany. Leyland se stal významným výrobcem autobusů. V letech 1925 – 1928 prodal přes 2500 kusů typů Lion, Lioness a Leviathan, čímž začala záliba v pojmenovávání automobilů jmény ze světa zvířat.

Také u nákladních vozů se objevila Zoo Range, vyjely Beaver, Bison, Buffalo, Bull, Rhino, Hippo a další; Octopus (22 t) se stal průkopníkem osmikolových podvozků. V roce 1933 už byl Leyland spokojen s vývojem vlastního vznětového motoru a uvedl tyto diesely na trh (zprvu 8,6 litru). Za druhé světové války vyrobil Leyland přes devět tisíc kolových vozidel (z toho tisíc desetitun Hippo Mk II), tři tisíce tanků, deset tisíc tankových motorů, přes deset tisíc tun hliníkových odlitků pro letecké motory, přes jedenáct milionů zápalných pum atd. V závodě Spurrier Works ve Faringtonu pokračovala výroba pásových obrněnců pro britskou armádu i po válce.

Prvním poválečným typem byl kapotový Comet (1947), bezkapotová verze následovala o čtyři roky později. Na přelomu padesátých a šedesátých let přešla většina typů na novou bezkapotovou budku Vista-Vue, známou též jako LAD (Leyland-Albion-Dodge UK), tedy společnou pro tři zmíněné značky. Tyto typické automobily Leyland šedesátých let představujeme na většině snímků. V pořadí velikosti to byly typy Comet, Super Comet, Beaver, Retriever, Hippo a Octopus; poháněné řadovými šestiválci 6,1/6,5/9,8/11,1 litru o výkonu až 147 kW (největší typ O.680). Zejména pro export se vyráběly kapotové vozy Super Hippo a Super Beaver, rovněž s motory do 147 kW (200 k).

V roce 1964 přešla typová řada bezkapotových vozů na novou budku Ergomatic (design Michelotti) jako Freightline Series; v roce 1968 se představil experimentální turbínový tahač (zkušenosti Rover Gas Turbine); v osmdesátých letech vyjely poslední typy T45 (Roadtrain/Freighter) s budkou Ogle Design a novými motory, ale jejich produkce po převzetí DAFem skončila (viz též AR 2/’09). Ještě v sedmdesátých letech se Leylandy montovaly v řadě zemí. Motory Leyland Diesel odebírala řada dalších výrobců, a to nejen automobilových (Albion, Bristol, Dodge UK, -Scammell, Guy, Jelcz, Douglas, Mack UK, Seddon atd.), ale i stavebních strojů, prů-myslových zařízení, železničních vozidel, plavidel atd. Vedle DAFu posloužily licence i švédské Scanii. Samostatnou historií je produkce autobusů všech druhů, zejména dvoupodlažních; zvláštní kapitolou jsou také přejmenované vozy Leyland, vzniklé v rámci britských fúzí na základě typů BMC (Austin/Morris), anebo skotské Albiony, nesoucí v závěru výroby rovněž jméno Leyland (podobně jako Scammell). Slavná značka nyní žije už jen na indických automobilech Ashok Leyland, jejichž výrobce naopak letos zrušil českou produkci v letňanské Avii, a to navzdory slibům o jejím zachování. Inu, časy se přece mění.

Převzato z časopisu

Fotogalerie