Concorso d’Eleganza Villa d’Este 2023 – Exotika a vytrvalost

Pořádající automobilka BMW si dala letos znovu záležet. Ve své výkladní skříni u jezera Como se ukázala v nejlepším světle. Vedle několika světových premiér studií a konceptů přivezla šest desítek vzácných klasických vozů soupeřících v Soutěži elegance. 

Ani letošní italské Concorso d’Eleganza neuniklo globální nákaze oslav stoletého výročí vytrvalostního závodu 24h Le Mans a okořenilo ji exotickými automobily indických mahárádžů a zahustilo oslavou 75 let sportovních Porsche. Na trávnících luxusní Villa Erba pak defilovaly další speciály z Le Mans, výstava 100 let motocyklů BMW, rychlé čluny a v neposlední řadě i desítky dalších jedinečných kousků, které v sobotním večeru dražila síň RM/Shoteby’s. Podnik byl mimořádně intenzivně penetrován automobily Ferrari.

Foto: Jiří Fiala

Nadílku elegance uskupili do osmi tříd. Mezi rychlým předválečným luxusem vybrali za prvního Chrysler Imperial CL Convertible Sedan (1933) od LeBaron Carros­siers Inc. Představoval vrchol automobilky Waltera Chryslera a poháněl jej řadový osmiválec 6,3 litru. Zrodilo se jich pouze 50, z toho se může jen 32 kusů ročníku 1933 pochlubit moderní přídí (přežilo jich 17). Imperial měl na tehdejší dobu výjimečné podtlakové posilovače hydraulických brzd a spojky. Vůz je zcela původní, až na nový lak „Měsíční záře“. Učinili nejméně 12 pokusů, než trefili autentický původní odstín.

Pozornost si zasloužila Lancia Astura 4. série (1933), kabriolet od Stabilimenti Farina. Lagonda V12 Rapide (1938) Drophead Coupé od Jamese Younga je pozoruhodná motorem Meadows, který včetně podvozku zkonstruoval W. O. Bentley. Rapide byl nejkratší ze tří délek rozvoru, celkem vzniklo 17 kusů. Roku 1939 skončily v Le Mans 3. a 4. absolutně. Nejstarším účastníkem byl „švýcarský Rolls-Royce“ Pic-Pic (Piccard-Pictet) R2 (1920) Torpédo-Ponté od Jac­quese Saoutchika s technickými finesami včetně vysokootáčkového bezventilového motoru systému Burt-McCollum. Ze tří tisíc vyrobených jich zbylo 17.

Mezi předválečnými víkendovými závodními vozy vyhrál Delahaye 145 (1938) Coupé od Henriho Chaprona. Byl součástí kvarteta doručeného továrnou týmu Ecurie ­Bleue. Měly se účastnit seriálu závodů Grad Prix. Vystavený speciál jezdil nikoli s V12 typu 145, ale s výkonnějším, závodně upraveným motorem typu 165 se třemi karburátory.

Foto: Jiří Fiala

BMW 328 (1937) založilo slávu značky, když – po zabydlení se v Eisenachu – zavedlo hliníkovou hlavu OHV motoru s polokulovými spalovacími prostory a shora řízenými ventily uspořádanými do tvaru „V“. Huschke von Hanstein s ním zvítězil v Mistrovství Německa sportovních vozů do ­vrchu. Je 14. z 464 kusů, z nichž jen 18 bylo černých.

Jednou z nejpovedenějších konstrukcí ­Vincenza Lancie byla Lambda 5. série Casaro (1924). Vyznačovala se polosamonosnou karosérií, nezávislým zavěšením vpředu a jednotkou V4. Mario Casaro oblékl tři pro Mille Miglia 1924. Vůz zakoupili přímo z expozice milánského autosalonu 1924.

Neuvěřitelná Indie nás zavedla do garáží mahárádžů, ukrývajících nepřeberně pokladů. Allan Almeida nás pozval do své základny v Bombaji, kde parkuje přes šest desítek vozů z Evropy a USA, jeden větší klenot než druhý. Indický vůz čas od času zavítá do „Villy“, nyní jich přijelo půl tuctu. Pan Allan nám exkluzivně prozradil charakteristická specifika „loveckých“ vozů vybavených silnými pomocnými hledacími světlomety. „Předně, vládce se vypravoval na lov vždy v noci. Není takový žár a po travnaté savaně se pohybují četní velcí savci. Vozidla jedou volným terénem mimo cesty. Lovecký vůz doprovázel automobil, v němž mahárádža odpočíval, a celá plejáda vozidel, jejichž pasažéři se starali o ulovenou zvěř, pohodlí a zázemí družiny.“ Třídu vyhrál Duesenberg SJ Speedster (1935). Slovo „Duesy“ se v Americe stalo synonymem opulentního luxusu, který si mohla dovolit jen ta nejbohatší smetánka. Byly výrazně dražší než cokoli jiného z USA nebo Evropy. Typ SJ s přeplňovaným řadovým osmiválcem 6,9 litru (235 kW/320 k; 220 km/h) stál na vrcholu řady. Výrobu podvázala krize, takže jich nakonec postavili jen 36 a ten poslední putoval roku 1935 k britskému Gurney Nuttingu pro karosérií Boattail Speedster. Vůz koupil osmadvacetiletý mahárádža Holkar z Indore. Z obavy z japonské invaze si jej nechal poslat do svého sídla v Kalifornii.

Foto: Jiří Fiala

Henry Royce poté, co se zbavil W. O. Bentleye, mu chtěl konkurovat i na poli sportu. V letech 1926–1928 inicioval stavbu tří experimentálních sportovních vozů na bázi Phantomu I. První metou pro Rolls-Royce Sports Phantom Prototype (1928) bylo překonání hranice 100 mph. To, že má jasně modrý lak „Sax Blue“, není náhodou, neboť karosář Jarvis z Wimbledonu též oblékal slavné bluebirdy rekordmana sira Malcolma Campbella. Všechny dostaly stejný odstín. Tento RR 17 EX vybavili ­výkonnějším motorem o objemu 7,7 litru. V prosinci 1928 převzal vůz bez jakýchkoli dalších úprav třiatřicetiletý mahárádža Hari Singh z Kašmíru. Podle výslovného přání Henryho Royce to tak má zůstat napořád. 17 EX je jedním ze tří podobných vozidel odeslaných mahárádžům. Do skupinky na Villa d’Este patřily ještě Open Tourer Rolls-Royce 40/50 HP (1922) a Altweather Tourer 20 HP (1925) britské karosárny Windovers. Díky přímému indickému zastoupení si zabezpečila mnoho královských zakázek.

75 let Porsche s osmi reprezentanty z let 1954 (356 Pre-A) až 1998 (silniční 911 GT1). Ve skupince se skvěl zakladatel dynastie Prototyp 901 „Quickblau“ (1963) a legendy z 24h LM 917 K (1970) i 935 (1979).

K experimentům s poválečnými evropskými GT patřila Ferrari 330 P4 GTC Speciale Coupé (1967) Pininfarina, která způsobem 1-2-3 vyhrála 24h Daytona 1967. Velkou vzácností je italské ATS 2500 GTS Berlinet­ta Allemano (1963). Navazující italský vzhled, styly, jež dobyly svět, opanovalo Maserati A6G/54 Berlinetta Zagato (1956) a Ferrari 212 Export Berlinetta (1951) od Vignale. Zpestřením byla americká šasi extrémně vzácně karosovaná v Itálii: Cadillac Series 62 Ghia (1953), Chrysler Ghia GS-1 Special (1953), a opačně třeba rozměrná Lancia Florida Coupé Pininfarina (1955) pro Ameriku. V Hrdinech 24h LM triumfovala Ferrari 250 GTO (1962) a druhá 250 Testa Rossa (1959), jejíž posádka Paul Frère/Olivier Gendebien ročník 1960 vyhrála.

Francii reprezentoval úhledný Peugeot 302 Darl’mat Sport (1937) a Velkou Británii ­Aston Martin DB2 Coupé (1950). Nemohlo chybět Porsche 936/77 (1976) v ikonické livreji Martini & Rossi, ani Ford GT40 (1968), jediný vůz (=šasi) v historii, jenž Le Mans vyhrál dvakrát. Roku 1969 se vyznamenal protestem Jackyho Ickxe proti nebezpečnému startu „ve stylu Le Mans“, kdy závodníci běží k vozům na opačné straně trati. Ickx šel volným krokem, pečlivě se usadil a připoutal. Ztratil tím desítky sekund. I tak přesvědčivě vyhrál.

V kategorii Vycházející slunce, nahoře bez bylo první Ferrari 250 GT Spyder California (1961), patřil sem dále prototyp Citroënu SM Espace (1971) od Heuliezu (celkem 2 kusy) a „americké Ferrari“ Apollo 3500 Gran Turismo Spyder (1963). Celkem stihli vyrobit 88 kupé a asi 10 kabrioletů, některé s hliníkovými V8 Buick 3,5 litru.

Foto: Jiří Fiala

Obrovský zájem sklidila nesoutěžní expozice vozů bojujících v Le Mans, třeba Alfy Romeo 33/2 Litri „Daytona“ (1968) a 33 TT12 (1975), BMW M1 Procar (1980), Fer­rari 312 PB (1972) a 512 BB LM (1978), McLaren BMW F1 GTR Le Mans (1997) nebo Sauber-Mercedes C9 (1989). Sobotní aukční večer v síni RM/Sotheby’s přivedl pod kladívko licitátora 56 pozoruhodných vozů, mezi nimiž dominovala Ferrari. Několik výsledků dražeb: 312 PB (1972), na 50 let poslední prototyp továrny, který bojoval a zvítězil v MS této disciplíny, vítěz 1000 km Buenos Aires a Nürburgringu, 2. ve 12h v Sebringu a 3. v 1000 km v Monze, vše v sezóně 1972. Vydražili jej za 12 042 500 eur. 250 GT SWB Berlinetta Scaglietti (1961) 6 586 250 eur, 500 TR Spider Scaglietti (1956) 3 171 500 eur, 275 GTB/4 Scaglietti 2 817 500 eur a Monza SP1 (2019) 2 423 750 eur. A dalších 7, jejichž cena přerostla milion eur – a to se neprodal další pár vozů z Maranella s odhadovanou cenou až 5 milionů za kus…

Převzato z časopisu

Fotogalerie