Scania – Se Scanií na sněhu

Polovina ledna, v Praze se po ulicích proháněl ledový vítr a Scania nás pozvala do Norska jezdit na sněhu.

Dva novináři z Čech, jeden ze Slovenska, taková byla naše miniaturní výprava mířící do Osla. Takže jsme se nejeli zviditelnit bojem s norskými sociálními úřady, ale jeli jsme si vyzkoušet, jak se řídí trucky na zasněžených silnicích. Do norského hlavního města, či spíše na letiště ležící asi 30 km mimo, jsme dosedli těsně před 22.00. Naštěstí hotel byl jenom pár stovek metrů vedle, takže rychle do postele. Ráno se bude vstávat časně. Budíček v 7.00, snídaně a odjezd v 8.15. A to už byl autobus plný dalších motoristických novinářů z několika evropských zemí. Čekalo nás 210 km z Osla směrem na Lillehammer po dálnici E6, ale před Hamarem jsme odbočili vpravo na silnici č.181, a zamířili jsme do zimního střediska Trysil, rozkládajícího se v údolí řeky Trysilelva. Městečko má 3000 stálých obyvatel a v plné sezoně asi 3x tolik návštěvníků bydlících v desítkách hotelů a pensionů. Na svazích hory Trysilfjellet (1132 m n. m.) je k dispozici cca 65 km sjezdových tratí, 31 vleků a lanovek, udržováno je i 100 km běžeckých stop v celém regionu. Prostě paráda. Jak ovšem konstatovali švédští řidiči kamionů, je to nejdražší zimní středisko v Norsku. Informace ve zvacím dopise hovořila o tom, že máme počítat se sněhem a s mrazem kolem –6 °C či spíše –10 °C. Pokud jde o sníh, informace byla přesná. V Trysilu bylo kolem 85 cm sněhu a stále padal. Ovšem teplota kolem 0 °C (a to i v noci) moc „severská“ nebyla. Takže nastoupil vítr, který fičel opravdu celé dva dny. A protože se akce konala asi 20 km od města na bývalém sportovním letišti, teplo nám rozhodně nebylo.

Přijeli jsme na místo před polednem a ještě před obědem jsme dostali velmi rychlé instrukce: Scania nehodlá předvádět nějaké nové technické vymoženosti, ale chce, abychom si ve sněhových podmínkách vyzkoušeli ovladatelnost vozidel, činnost sériově montovaných systémů ESP, ASR či ABS, u stavební řady trucků pak i pohon více kol a uzávěrky diferenciálů. Připraveno je 16 vozidel, od distribuční Scanie P 340 4x2 přes sklápěče až po extra dlouhou (25 m) dvounávěsovou soupravu, vše s motory ve specifikaci Euro 6. A jako třešnička na dortu jsou k dispozici i dvě vojenské Scanie P 93 rok výroby 1992 s konfigurací 4x4. Pro ty je připravena speciální, velmi náročná trať v těžkém terénu. Kdo má patřičnou licenci (tedy řidičský průkaz), bude jezdit po silnicích v normálním provozu, kdo ne, má možnost řídit kamion na uzavřené letištní ploše. Ovšem trasu na letišti si musíte – vzhledem k neustálému sněžení – udržovat sami. Připraveny jsou dvě Scanie R 520 6x4 vybavené radlicí (ty se za dva dny opravdu nezastavily, sněžilo vytrvale a vítr vytvářel na letištní ploše návěje). Se silničními trucky se z letiště vyjede – lesní silnice s docela velkým převýšením, samozřejmě jenom proplužená s uježděnou vrstvou sněhu – na silnic č.181 a pak absolvujete okruh v délce asi 20 km v běžném provozu. Na otočku to je z táhlého klesání po vozovce, na které jsou ve sněhu vyjety „stopy“, z otočky se „šplhá“ do kopce k letišti. Stavební řada má připravenou ještě doplňkovou trasu po vedlejších lesních cestách (vlčí trek, prý tady byli spatřeni letos tři vlci), které byly ráno upraveny pluhem. A teď jděte jezdit, tady na severu je za chvíli tma! Tak takové jsme dostali instrukce.

Vědom si toho, že jsem v letošní sezoně ještě neřídil truck na sněhu, zvolil jsem pro první jízdu Scanii P 340 4x2 se skříňovou karoserií, s tím, že si udělám nějaký zkušební okruh na letišti a pak teprve zamířím na silnici. Instruktor měl ovšem jiný názor. „Máš licenci a kartu do tachografu?“ povídá. Když jsem ukázal „licenci“ a kartu zasunul do tachografu, spokojeně pokýval hlavou: „fajn, tak odboč vpravo, nebudeme tady překážet“. Zasněženou lesní cestou jsem prokličkoval na silnici a vydal se směr Trysil. Pravda, já si na sněhu troufnul tak maximálně na 65 km/h. Místní truckeři mě předjížděli se soupravami rychlostí kolem 90 km/h. Na té samé zasněžené silnici. Když jsme dojeli na konec trasy, už jsem si přece jenom troufnul víc a po absolvování kruhového objezdu jsem na zpáteční cestě „pelášil“ skoro 80 km/h. „Brzdi“, říká instruktor, „docela ti to jde, tak odbočíme támhle u té značky vpravo“. A najednou jsme byli na lesní silničce, proplužené na šířku trucku, která zvolna stoupala někam do lesů. „Udržuj rychlost a nezastavuj, to je trasa pro vícepohonná vozidla, ale to zvládneš“, to byla rada instruktora, kterou jsem velmi pečlivě dodržoval. Hlídal jsem si stopu a na třetí rychlostní stupeň – samočinná pětistupňová převodovka Allison – jsem zvolna stoupal až k nějaké samotě. Od ní už se zase zvolna klesalo a kličkovalo lesem až k silnici č.181. Byla to paráda, ale spotil jsem se až dole na zádech. A pořád mi vrtal hlavou nestandardní zvuk motoru. Vysvětlení bylo zcela prosté. Místo nafty poháněl Scanii stlačený zemní plyn (CNG). Vozidlo o celkové hmotnosti 12 tun (technická 19 t) bylo naloženo ze dvou třetin užitečné hmotnosti, a tak jako všechny ostatní testované trucky bylo „obuto“ do zimních pneumatik Continental. Převodovka v těchto náročných podmínkách řadila velmi dobře, možná i proto, že jsem na pedál plynu „šlapal“ opravdu velmi decentně.

Vědom si toho, že už jsem „hvězdou severských silnic“, na druhou jízdu jsem si vybral Scanii G 490 6x2. Nerezová vana – nástavba – byla zaplněna z poloviny, stejně tak byl zatížen třínápravový vanový přívěs. Vzhledem k délce soupravy jsem si byl jist, že pojedeme jenom po silnici. Výkon 490 k resp. největší točivý moment 2550 Nm se ukázal jako zcela dostačující i ve stoupání, automatizovaná dvanáctistupňová převodovka Scania Opticruise řadila jemně a rychle. Instruktor mě včas upozornil, že je nutné brzdit nikoliv motorovou brzdou, ale vzhledem ke kluzké silnici pouze tou provozní. Pečlivě jsem si s dlouhou soupravou nadjížděl na přístupové lesní cestě a stejně pečlivě jsem vykroužil i kruhový objezd na otočce, abych se mohl pořádně rozjet v táhlém stoupání na zpáteční cestě. Motor „na to měl“, takže jsem si opravdu vychutnal citlivé řízení a perfektní držení stopy. A když soupravu, tak tu největší. Měl jsem obrovské štěstí, protože když jsem přijel na parkoviště, právě byla uvolněna k jízdám (jak se ale posléze ukázalo, jenom na tři okruhy, pak už pro velmi husté sněžení tato souprava byla opět stažena „do depa“) extra dlouhá souprava Scania R 730 6x4 s budkou Topline.

Scania je momentálně jediný výrobce trucků, který nabízí osmiválec Euro 6. Souprava složená z tahače a dvou návěsů Schmitz v celkové délce 25,25 m byla naložena „pouze“ na 40 tun (běžně vozí 60 t). Samozřejmě byla osazena automatizovanou dvanáctistupňovou převodovkou Opticruise s modem pro „plachtění“, retardérem Scania a motorovou brzdou, systémem ESP s modem pro návěsy atd. Hlavně motor disponoval výkonem 730 k a největším točivým momentem 3500 Nm. Na lesní cestě z letiště k silnici – proplužená na šířku cca 5 m – byly dvě nepříjemné zatáčky, kde byl naštěstí profil o něco širší, ale přesto bylo nutné levým předním nárazníkem tahače „brousit“ sněhové mantinely. Ale povedlo se, a tak jsem se zvolna rozjel po silnici směr Trysil. Samozřejmě vzhledem ke stavu vozovky (pravidelně ale protahované cestáři), jsem musel jet opatrně a „plachtění“, tedy možnost využít jízdy na neutrál, jsem nemohl uplatnit. Plně jsem se soustředil na držení stop, jemné přibržďování provozní brzdou a pak hlavně na nadjíždění v zatáčkách a na kruhovém objezdu na otočce. Vše bylo naprosto v pohodě, až na zpáteční cestě, už na lesní „spojovačce“ ze silnice k letišti, jsem dojel nějakého novinářského kolegu, který si špatně nadjel v zatáčce a musel kousek couvnout. Bylo to ve stoupání a já musel zastavit. Uzavřel jsem mezinápravový diferenciál a s velmi citlivým sešlápnutím pedálu plynu jsem se opět „rozpohyboval“ do kopce. Zadní tandemová náprava jenom dvakrát „hrábla“ ve sněhu a pak zabrala. Povedlo se, na letiště jsme dojeli bez „ztráty kytičky“.

Jezdil jsem jak první den až do tmy tak i druhý den dopoledne až do oběda, dokud to šlo. A tak vzpomenu ještě na dvě vozidla. Samozřejmě oplenová souprava se dřevem byla efektní, stejně tak těžká stavební souprava Scania R 580 6x4 s návěsem naloženým bagrem. Se stavební soupravou – tahač R 580 6x4 a vanový návěs – jsem absolvoval lesní trasu pro stavební vozidla a to hned za italskými novináři v hasičské Scanii Pw 480 4x4. Ovšem ti v lesním úseku neudrželi stopu a nechali se stáhnout až do příkopu. Takže je přijel vyprostit nakladač. Naší Scanii – po uzavření diferenciálu na zadní nápravě – se podařilo bez problémů i ve stoupání a v hlubším sněhu rozjet a dokličkoval jsem v pohodě zase až na silnici. Stejně tak jsem si užil jízdu s pluhem se Scanií R 520 6x4 a nebo brzdný test na uježděné zasněžené ploše. V rychlosti 60 km/h řekl instruktor: „a teď na to dupni a drž volant“! Skříňová Scania P 360 4x2 držela fantasticky stopu, systémy ESP + ABS „makaly, až se z nich kouřilo“, naložené vozidlo se nedostalo do smyku, nechalo se i řídit a bezpečně zastavilo.

Takže zážitků za volantem trucků Scania na zasněžených silnicích a vlastně také v terénu s vojenským speciálem, bylo hodně, naopak stránek v časopise je málo. Pochvala motorům a převodovkám Scania (pouze vojenský speciál měl manuální převodovku), tentokrát i provozním brzdám (retardéry a motorová brzdy nešly využít) a hlavně jízdním vlastnostem. Ale respekt k zasněženým vozovkám ve mně zůstal.

Převzato z časopisu

Fotogalerie