Nové Volvo – Gothenburgské imprese

Poprvé na silnici, poprvé ve Švédsku. Za volanty vybraná skupina publicistů. K dispozici jedenáct silničních souprav, jedno sólo vozidlo, s tahači nové modelové řady FH a FH 16. A imprese? Dokonalá!

Západ versus východ, pobřeží proti archipelagu, významný přístav a průmyslové centrum proti hlavnímu městu – to je souboj, který po generace prožívají všichni ti, kteří bydlí ve Stockholmu či naopak v Gothenburgu. Jistá, byť drobná, rivalita je zde cítit dodnes. Přesto a nebo právě proto, že se obě velká švédská sídliště poněkud přetahují v dokazování své významnosti, je ještě dávno před příchodem železnice spájela vodní cesta vedoucí fjordy, jezery a vodními kanály. I dnes je splavná, během čtyř dnů můžete v klidu a pokoji se svojí jachtou (že o ně není ve skandinávských zemích nouze) dosáhnout druhého bodu na významné spojnici – jedno zda jedete ze západu na východ nebo opačně. S nástupem železnice pozbyly vodní cesty na důležitosti, stejně tak, jako v současnosti upadají na významu cesty železniční ve prospěch silniční dopravy. A s tou to Švédové myslí opravdu vážně. Není také divu, že vyrábí jedny z nejprestižnějších a nejobdivovanějších nákladních vozidel dnešních dní. Volvo – značka doslova symbolizující švédskou stabilitu a dokonalost – nenechává nic na náhodě. Její vozidla jsou známa nejen kvalitou, ale také vybaveností různými podpůrnými systémy a významným příklonem k chápání potřeb řidičů či lépe řečeno zákazníků.

Nová vozidla Všechny tyto charakteristiky a ještě mnohé další se přesně hodí na novou modelovou řadu těžkých nákladních vozidel FH a FH 16. Chtělo by se říci, že v nabídce dominují silniční tahače – ale to snad ani není ten zásadní „mesidž“. Podstatně důležitější je fakt, že nová vozidla se doslova točí okolo řidiče a jeho potřeb. Samozřejmě celá řada novinek má kořeny v tíživě drtivé legislativě. Nové motory plně odpovídají emisním požadavkům shrnutým pod jednoduché označení Euro VI. Výbava elektronickými asistenčními systémy reflektuje již dnes budoucí nařízení EU. Něco podobného se dá říci též o systému třeba zpětných zrcátek. Přesto je zde však na nových vozech FH a FH 16 odveden obrovský díl práce, který táhne nové produkty podstatně dál. Řidič si v novém Volvu připadá jako král – a oprávněně. Je hýčkán funkčními tvary, pečlivě vybranými materiály, vkusným designem a vnitřním prostorem, který se mu zjevně snaží dát maximum.

To, že je nová kabina o celý kubický metr prostoru větší než ta současná, řidič nejlépe odhalí z interiéru. Třista litrů nového prostoru je zasvěceno úložným a odkládacím záměrům, ale dalších 700 litrů již jde na vrub podoby a pohodlí řidiče. Takže, hurá na silnice! Dvanáct kousků k ochutnání Bylo jich tam dvanáct – jako těch měsíčků v pohádce. Jenže nebyly stočeny kolem ohně, ale stály zaparkované pěkně v jedné lajně. Do poněkud pošmourného rána jim svítily jen „nové“ oči. Zblízka jsem slyšel brumendo jejich nových motorů. To jestli pálí palivo dle módu Euro V nebo Euro VI je vlastně úplně jedno. Nikdo nemůže pochybovat, že legislativě, ať je jakkoliv chytrá či přihlouplá, nakonec musí vyhovět každý. Dynamické, v určitém smyslu ostře řezané až vyzývavé, tvary karosérie vozidel dávají na první pohled znát svůj původ. Zcela nepřehlédnutelná je zvětšená „mřížka“ chladiče – vlastně to už není mřížka, ale (v dobrém) roztlemená morda, která musí, pochytat o něco více chladícího vzduchu než ta předcházející.

Škoda, že stihnu jen šest z těch dvanácti vyvolených, naštěstí skvělí organizátoři mysleli na všechno a vozy byly specifikovány ve dvojích. Tahače 4x2 a 6x2, motory s maximálními výkony od 331 kW/450 k do ohromujících 551 kW/750 k (to bude opravdová třešnička na dortu), emisní specifikace Euro V a Euro VI, tahače se zcela novou přední nápravou IFS (Independent Front Suspenssion) a tahače s nově uloženou tuhou přední nápravou, silniční soupravy s celkovou délkou 16,5 m, 18,5 m s přívěsem a superdlouhé soupravy 25,25 m, soupravy s celkovou hmotností 40 t a superdlouhé s celkovou hmotností 60 t – zkrátka téměř všechno co můžeme na evropských silnicích potkat. Chvíli chodím kolem všech vozidel a snažím se na ně zvyknout. Budí exkluzívní dojem, výjimečnost, jedinečnost. Být nezávislý řidič, trochu bych se skoro začal bát jestli na nějaký takový budu mít, ale to je jiná hra. Celá řada výbavy je ve standardu, vzhled, design a více než solidní vnější lak samozřejmě též. Na druhou stranu není pochyb o tom, že je zde celá řada extrasů za příplatek. Například ta vzpomínaná přední náprava IFS – (dost se těším, jestli jízda v takto vybaveném voze bude zásadně jiná než se standardní tuhou nápravou). Vzhůru na silnice Motory běží na prázdno – na tzv. idling, ale pozor v set upu vozidla je přednastaven časový limit, po jehož uplynutí se motor sám vypne (před tím se vás tahač zeptá, zda je to tak správně, stačí ťuknout do pedálu akcelerátoru a vůz pochopí, že byl zbytečně aktivní a „idluje“ dál). Ale raději rychle do kabiny, ať si to mohu alespoň trochu ošahat. Pánové – ošahat je to správné slovo – protože je co ošahávat, příjemné materiály, teplý a střídmě měkký povrch, který neurazí ani za hlubokých mrazů. Interiér osobního vozidla vyšší střední třídy, plus apartment pro odpočinek řidiče či celé posádky.

Příjemná přístrojová deska je výraznou linkou protažena od jednoho sloupku ke druhému. Jediné, co by mohlo u někoho rušit vizuální pohodu, je tzv. ptačí krmítko, jinak pryžová odkládací miska umístěná kdekoliv to interiér dovolí. Já ji našel po pravé ruce nad středovou konzolí – mě neuráží, já bych si ji tam nechal, zvláště, když jsou v ní otištěné ptačí stopy – je snad jen náhoda, že šéf PR se ve Volvo Trucks jmenuje Jeff Bird? Všechna vozidla jsou vybavena automatizovanými převodovkami I-Shift, takže vhodná téměř pro kohokoliv vyjma opravdových ignorantů. Stačí jen přeřadit volič převodovky na správné místo pro jízdu vpřed a šlápnout na pedál akcelerátoru. Ale ano, je to tak správně, na nic jsem nezapomněl. Že jsem strčil kartu řidiče do digitálního tachografu, upoutal se bezpečnostním pásem – no to snad nemusím říkat, to je zcela samozřejmé. Ale že se elektrická parkovací brzda odblokovala sama jen jsem se rozjel tak to je pořád ještě trochu novinka. Tak co tady všechno máme? Hlavně zpětná zrcátka – blížím se ke kruhovému objezdu a v hlavě mě straší několik příhod s vozidly konkurenčních značek, které mají zpětná zrcátka v rámci legislativním požadavků a zlepšené aerodynamiky designéra tak, že právě na kruhových objezdech jsem měl (a nejen já) problém na levé straně.

Zkrátka mrtvý úhel vykrývá zrovna tu část, odkud se ženou plnou rychlostí osobáky. U konkurence tedy nezbylo, abych se pěkně u každého kruháče vytyčil, hluboce předklonil a zjistil zda do někoho vrazím nebo ne. U nového Volva FH není nic takového nutné! Konstruktérům se v podobě vnějších zpětných zrcátek povedl opravdový „Meisterstück“. Jemně, až zdánlivě subtilně, konstruované držáky, průhled mezi hlavním a pomocným zpětným zrcadlem a tenoučké okraje (zrcadlo je protažené téměř až do konce svého obrysu) jsou balzámem pro řidičovy oči, pro jeho přehled. Už žádné předklánění, žádné hádání, kdo, kde a odkud jede – s novým Volvem FH tento problém odpadá. A to je první velká jednička, první zásadní Gothenburgská imprese! Rovně, klidně, stabilně Mám před sebou okruh, jihovýchodním prostorem od Gothenburgu, ve tvaru trojúhelníku jeho vrcholy tvoří, na severozápadě, již vzpomínané druhé největší město Švédska, na jihu město Varberg a na severovýchodě město Borås. Dvěstěpadesát kilometrů trasy po dálnici E20/E6, komunikaci první třídy 155, 158 a156, průjezdy několika osadami a relativně zvlněnou a úzkou cestou 40 a 41. Ta by mohla být zvláště zajímavá, neboť ji zhusta využívají „dřevaři“. Silniční soupravy naložené dlouhým dřevem směřující do papírny ve Varbergu si neberou žádné servítky.

Většinou to smaží stovkou a rozhodně si nedělají moc starostí s těmi, co jedou do protisměru. Ať se s tím popere každý jak chce. Šest etap s délkou 30 až 60 kilometrů ohraničených přesedáním z jedné soupravy do druhé. Průjezd Gothenburgem byl zpestřen pokořením místního Golden Gate tyčícího se nad Dana Fjordem. Povolená osmdesátka je sem tam zmírněna sedmdesátkou – o to by snad ani nešlo, ale je zde celá řada stacionárních radarů a vypadá to, že jsou funkční. Dokonce „kluci z místní páté bé“ měří rychlost přenosnými pistolovými radary, takže je o zábavu postaráno. Snažím se tedy více než kdy jindy dodržovat povolenou rychlost. Mám k tomu ostatně celou řadu pomocníků: ACC (adaptivní tempomat), CC (tempomat), automatizovanou převodovku I-Shift a vlastně také relativně nový systém I-SEE. Když už jsme u něj, je třeba ztratit několik slov. I-SEE je volváckou odpovědí na konkurenční GPS tempomaty. Avšak co víc – konstruktéři a vývojáři se zamysleli a posunuli snahu o snížení provozních nákladů pomocí chytrého tempomatu o jednu úroveň nahoru.

Převzato z časopisu

Fotogalerie