Dopravní provoz – Nechcete trčet v koloně

Nebourejte! Snadno se to řekne. Samozřejmě, že když čekáme v dopravní zácpě kvůli nehodě, boural někdo jiný. Ten může za naše zdržení, zpožděnou schůzku, skluz s materiálem. Jenomže dnes on, zítra třeba my. Když nedáme pozor. Nebo jedeme rychle.

Každý den přináší televize i rozhlas nové a nové havárie s mrtvými a zraněnými. Už to ani nikoho nevzrušuje. Ani nás, ani policisty, ani úřady. Že nehody stojí ročně skoro půl našeho státního rozpočtu, také všechny ponechává chladnými. Hloupé zdržení v koloně je ovšem něco jiného. Že za něj může v prvopočátku něčí spěch, telefonování nebo jiná zbytečná příčina střetu, už nedomyslíme. Nedávno nehoda dvou kamionů na dálnici D 1 na 164.km zastavila provoz na Brno a způsobila kolonu dlouhou 11 kilometrů. A protože havarovaná vozidla poškodila i středové panely dálnice, musel se uskrovnit i směr na Prahu, kde zůstal jen jeden jízdní pruh. Hodiny čekání. Kdo v té zácpě uvízl, jistě si dobře pamatuje, co všechno zmeškal. Na dálnici D 2 u Brna zase osmatřicetiletý řidič nákladního vozidla MAN ztratil za jízdy čtrnáct betonových panelů vážících 21 tun. Na to, že ztratil náklad, přišel prý až druhý den. Zato všichni, kdo tehdy na dé dvojce jeli, na to přišli hned: někteří když do panelů narazili, ti ostatní když čekali a čekali, až se vozovka uklidí. A zadarmo. Nikdo jim za zmeškané termíny nic nedá. Ani ten, co zdržení způsobil, ani jeho pojišťovna. Ledaže by to někdo konečně zkusil.

I tehdy mohla za nehodu zbytečná nedbalost: náklad panelů, který se z návěsu sesmekl, byl připoután jen čtyřmi upínacími popruhy, dokonce i přesto, že cesta z Lysé nad Labem do Břeclavi není jen popojetí po dvoře. Když řidič u Břeclavi zastavil, měl podle své pozdější výpovědi jen zběžně prohlédnout soupravu a pak šel spát. Až ráno přišel na to, že je náklad pryč. Když ho policie probudila, měl v dechu skoro tři promile alkoholu. Zda je měl i při řízení kamionu, policie už asi nezjistí, pokud se nepřizná. Ani jeho za dopravní zácpu, která vznikla jeho vinou, nikdo nepotrestal. Jen za obecné ohrožení, protože se kvůli němu mohli lidé zabít. Naštěstí nezabili. Tak je možné pokračovat. Denně čekáme, denně se zlobíme, denně přijíždíme pozdě. Do práce, na schůzku, jinam. Vznikají nám škody, omlouváme se, ačkoli za zpoždění nemůžeme, nikdo nám to až moc nevěří. Začarovaný kruh. Dnes já, zítra ty.

A nejsou to malé ztráty: Podle zjištění jednoho z největších výrobců navigací firmy TomTom ztratí posádky automobilů jen v Praze denně průměrně celou půlhodinu. Někdo víc, někdo možná míň. Za celý rok to má být celkem až pět dní. Celý pracovní týden. Že se nad tím někdo nezamyslí: kolik to stojí peněz, jaké vznikají škody, co všechno se nestihne – a kdo to zaplatí? Těžko se vyhnout – snad jen jízdou k ránu nebo v nečase. To je aut míň. Už se ale ví, že v pondělí a úterý je ráno nejhorší. Aspoň v Praze. Jinde je to ještě horší. Podle Mladé fronty Dnes, která průzkumy TomTomu zveřejnila, je ze sledovaných 390ti nejvíc ucpaných měst Praha na 94. místě. Dobré nebo špatné?

Vybírejme z uveřejněných faktů:

V roce 1990 ujela osobní auta v Praze skoro 6 milionů kilometrů ročně. Jen pro srovnání: to bylo skoro stopadesátkrát kolem zeměkoule. V roce 2015 už víc jak 20 milionů kilometrů – tedy už skoro 500 x! A to v údajích nejsou nákladní automobily! Co za tím vězí? Jako vždycky celá řada příčin: řada lidí se odstěhovala na okraj měst a potřebují se dostat do centra nebo na jiný okraj. Odstavná parkoviště jsou Popelkou a nikdo se moc nestará. I ta, která jsou zpoplatněná, moc nelákají. Kdo by také přišel s nápadem – fungujícím leckde, že za ponechání auta na odstavném parkovišti je jízda MHD zadarmo…

Leccos má na svědomí skutečnost, že obchodníci nechtějí mít nic na skladě. Měli by v tom peníze. Tak se všechno objednává, pro kdejakou maličkost se jezdí – od léků po barvy, od spotřebičů po hřebíky a šrouby. A mnohdy je za vysokou frekvencí silniční dopravy i lenost. Kdo by se trmácel pěšky, když se může vozit – třeba pomalu? Kdo by jel „sockou“, ještě by chytil rýmu. Tak na jedné straně může za přecpané silnice a kolony spěch a nehody, na druhé straně pohodlnost a šetření na nesprávném místě. Ani jinde to není lepší: podle světových průzkumů se denně posádky vozidel zdrží průměrně v Mexiko City 59 minut, v Moskvě 49 minut, v Římě 42 minut a ve Vídni a v Praze 30 minut. A to jsme Vídni záviděli její prozřetelné radní, kteří když se bouraly vídeňské hradby, nerozprodali je jako v Praze na stavební parcely, ale využili k výstavbě Ringu, kterým objedete jednosměrně Vídeň bez problémů. Tedy dřív. Bez Ringu by to dnes bylo možná jako v Mexiku.

Až budeme tedy zase jako vždycky dlouhé minuty čekat na Nuselském mostě, na Barrandovském mostě, na Strakonické nebo na Jižní spojce, vzpomeňme, že to v Americe – ať severní nebo jižní – je mnohem horší. Moc to nepomůže, ale uklidní. Tedy pokud nespěcháme do nemocnice, ke zkoušce nebo k soudu. Těch 30% jízdního času, o který strávíme víc čekáním v kolonách mimo špičku a 48% odpoledne a dokonce 54% ráno, někde chybí. O to míň stihneme, míň pracujeme, míň vyděláme, míň jsme doma.

Nepředstavitelné ztráty. 

Některé jde eliminovat, některé bohužel ne. Docela určitě ale můžeme vyloučit ty, které vznikají zbytečnými nehodami. Zpravidla zaviněnými spěchem a vysokou rychlostí. Vždyť nikdy dřív nebylo tolik čelních střetů, tolik vyjetí do protisměru ze zatáčky, tolik bezhlavého nebezpečného předjíždění. Spěch – to je modla dnešní doby. Spěch i tam, kde nic nedoháníme – rychlost jen proto, abychom cítili „adrenalin“. Hloupá ikona televize, filmů a her. Přitom naprosto falešná. Možná jsme si už jednou připomínali experiment se dvěma sedmičkovými bavoráky. Tehdy je vypustili z Hamburku a jednomu řidiči přikázali, aby jel o život, druhému aby jel svižně, ale dodržoval dopravní předpisy. Dojet měli do Rimini ve Francii ke Středozemnímu moři. Tedy od Severního k Jaderskému – po silnicích asi 1500 km. A výsledek: ten co jel o život, přiznal, že byl třikrát v situaci, kdy nevěděl, zda vyvázne. Sjel brzdové destičky a dvakrát navíc tankoval. V cíli byl o dvacet minut dřív … Ani o celou půlhodinu!

Vždyť to sami často vídáme: zběsile a rychle nás někdo předjede a pak ho potkáme na nejbližší červené nebo u benzinky, jak mluví a mluví. Tak proč se tak hnal? Spěch je nejčastější příčinou toho, že v kolonách trčíme pro jiné nehody. Spěch a nepozornost, nedodržení bezpečné vzdálenosti. Tak jako to udělaly Pandury u Tábora: když se vracely ze cvičení v Boleticích, řidička jedoucí před nimi náhle zabrzdila. A už to bylo: osmikolové Pandury, nalepené jeden na druhý, do sebe navrážely a mnohamilionová škoda byla na světě. Nejen škoda: zraněno bylo 13 lidí. A to mají Pandury ještě kamerový systém umožňující i v noci sledovat celé okolí vozidla. Ten ale bezpečný odstup od vozidla před sebou řidiči nepřikáže.Ti nedbali ostatně ani na služební předpis, který jim to přesně nařizuje. Bojové vozidlo, které rozháže drobný náraz v celkem nízké rychlosti. Ještě že Pandury opravdu nebojovali. To bychom se nedoplatili…

A tak dál a tak dál.

U nás i jinde. V Číně se řidič otočil, aby se podíval, kdo mu telefonuje. Protože při tom ztratil kontrolu nad vozidlem, dostal se do druhého pruhu, kde narazil do dalšího auta.
Oba skončili v kotrmelcích daleko od místa střetu. Za nimi co jiného než zase kolona. I tehdy se čekalo, tak jako jinde při ostatních nehodách, které zdržují a blokují silnice. Je opravdu jediná cesta, kterou sami můžeme kolony ovlivnit: NEBOURAT! Dávat pozor a nespěchat. A jak se někde ocitlo jako připomínka řidičům: nejezdit rychleji, než to dokáže náš anděl strážný!

Převzato z časopisu

Fotogalerie