SELSKÝ ROZUM – STARÝ STŘÍLET!

křičel rozčílený řidič na seniora, který mu znenadání vjel se svým autem do křižovatky, na které měl dát přednost. Naštěstí se nic nestalo. Tentokrát. Jenomže starší a staří lidé jsou také účastníky silničního provozu, mnohdy i jako řidiči. Dokonce z jedné pětiny. A stále jich přibývá. Co s nimi? Často na provoz nestačí, překážejí, chovají se nevyzpytatelně.

Stěžoval si syn na svého starého otce. Prý ten jezdí pořád sám nakupovat, ačkoli mu nabízejí, že mu všechno přivezou. Nechce. Zřejmě se také chce dostat z vesnice mezi lidi. Je mu 86 a stále řídí auto. To proto, že jeho lékařka, když si přijde pro razítko, vítá ho už ve dveřích:

„Pane doktore, vy jste pořád jura!“ a dá mu to razítko, aniž ho aspoň prohlédne.

A tak jezdí. Tak, že třeba přijede na křižovatku poblíž obchodu, nechá uprostřed stát auto s běžícím motorem a odejde. Když mu to vytknou, mávne rukou: „Ať se vyhnou! 

A všichni se opravdu vyhýbají. Zatím.

Jindy odřel někde mercedes. Na celém boku. Vytáhl pětistovku, dal ji tomu nešťastníkovi s tím, aby si to nechal spravit a odjel. 

Rodina přemýšlí, jak mu v tom všem zabránit. Nakonec se to vyřešilo samo: své auto rozbil…

Naštěstí jen auto.

Ani jiný příklad velmi starého řidiče nevěští nic dobrého: děda vyjel s babičkou z Měcholup. U Uhříněvsi – asi po pěti kilometrech – stará paní říká: „Tak už ten blinkr dej dolů!“ A starý pán odtuší: „V Říčanech budeme odbočovat vpravo, tak co?“

Asi dvacet kilometrů jeli tedy se zapnutým pravým blikačem. Jistě pro radost všech ostatních řidičů i chodců. Nebo přišel syn s nehodou svého starého otce a dožadoval se, aby mu u soudu opravdu řidičák sebrali, že sami nemají to srdce mu ho sebrat.

Zase naopak je nezapomenutelný případ starého taxikáře, který přišel pobledlý domů, beze slova otevřel kamna a vhodil do ohně svůj řidičský průkaz se slovy:

„Moh´ jsem zabít člověka. Končím…“

Jenomže to udělá málokdo. 

Nehody starších a starých řidičů nejsou výjimkou. Ani chodců. Jsou na druhém místě hned po těch nejmladších a nejméně zkušených. Jenomže ty nikdo postřílet nechce. Dokonce jim ani parlament ani úřady nechtějí omezit řízení „řidičákem na zkoušku“. Nikdo jim nedokáže ani zakázat, aby s čerstvým řidičským průkazem nesměli nějakou dobu po jeho získání vozit pasažéry. 

Co tedy s těmi starými?

Starým chodcům se ovšem nedá zakázat chodit po ulicích a po silnicích vůbec. Nedá se jim ani zakázat jezdit na kole. Řídit motorová vozidla má prověřit každé dva roky lékařská prohlídka. Jenomže ani na to zřejmě nejde úplně spoléhat. Nedá se tedy dělat nic jiného, než vsadit na jejich vlastní odpovědnost. A to je stejně problematické, jako se jí dovolávat ostatně u všech účastníků silničního provozu.

Jak je to tedy opravdu?

Odborníci dávno prokázali jak se mění tělesné, smyslové a psychomotorické funkce člověka v závislosti na věku. Postupem doby se snižují – ostatně vlastně už po dvacátém roce, nedělejme si iluze. V určitém období ale s věkem klesá zraková ostrost, rozsah zorného pole, zvyšuje se práh pro vnímání světla, klesá schopnost akomodační, zhoršuje se vnímání prostoru, snižuje se i schopnost vnímat barvy. A to všechno je pro řízení motorového vozidla zásadní. I pro bezpečnou účast v silničním provozu vůbec. Tak to aspoň odedávna tvrdili dopravní psychologové pánové Štikar a Hoskovec.

Potvrzuje se zvýšený počet nehod u chodců starších šedesáti let. Zjistilo se dokonce, že riziko mladistvých do 16 let je dvojnásobkem rizika dospělých, riziko starších 70 let je ale už čtyřnásobkem rizika osob ve věku 16–60 let.

Na druhé straně mají zase starší lidé řadu dobrých vlastností. Především zkušenost, jsou opatrnější, jezdí pomaleji, nepředjíždějí. Právě jejich dřívější zkušenost pomáhá vyrovnat úbytek jejich schopností, takže mohou jezdit dlouho.

Nehody starších a starých mají svá specifika: právě oni jsou při nehodách výrazně častěji usmrceni nebo vážně zraněni. Nejvíce jejich kolizí je v uzavřených obcích, více na rovných úsecích silnic, méně v zatáčkách, víc v zimě a nejvíc v době mezi 17 a 19 hodinou.

Co je také zajímavé, že nejhůř dopadnou nehody starých účastníků při střetu s těmi nejmladšími. Asi proto, že mají k sobě vlastně nejdál…

Nejvíc nehod mají ti staří tam, kde se jezdí plynule, kde jsou silnice ve špatném stavu nebo situace nějak komplikovaná, v hustém provozu a v dopravních špičkách. K jejich nehodám jako řidičů motorových vozidel sice dochází nejvíce při nižších rychlostech, zato však častěji při zhoršené viditelnosti – o tmě ani nemluvě. Špatně odhadují vzdálenosti a rychlosti ostatních, snáz jsou oslněni sluncem, častěji nedávají přednost, jsou nepozorní, špatně nebo neopatrně odbočují, přehlédnou snadno dopravní značení nebo na ně dokonce vůbec nedbají. Jsou snáze unaveni, mají zdravotní obtíže. Pro změny na páteři také často špatně couvají. A to všechno už výrazně po 55. roku věku.

Starší řidiči snadněji přehlédnou dopravní značku, klesá jejich reakční schopnost.

Co je zajímavé, je zjištění, že nehody starších řidičů jsou charakteristické zejména bočním nárazem. A to prozradí potíže s dáváním přednosti. Staří chodci zase se sice většinou rozhlédnou, ale než vstoupí do vozovky, ve které se pak pohybují pomalu, se dopravní situace změní. Na to však už starý člověk zpravidla nereaguje: přechází, aniž se rozhlíží kolem. To proto, že se dívá na zem, aby na nerovnosti vozovky neupadl. Přitom je největší nebezpečí jinde. 

Ani ženy nejsou výjimkou: nevyrovnanost jejich chování při řízení vozidla spojená se změnami v klimakteriu výrazně zvyšuje jejich podíl na nehodách, které zavinily ženy starší 50 let. Ty ještě starší jsou na tom pak podobně jako muži: všem se jim snižuje schopnost k řízení vozidla. A to ani nemluvíme o alkoholu.

Vše se neustále mění

Ani ti výrazně mladší ale nemohou předčasně jásat: už od 35 let se snižuje zraková ostrost projevující se zejména při rychlém pohybu, zhoršuje se akomodace očí a možnost oslnění a zhoršuje se i schopnost vidění za soumraku a potmě. Už od 40 let lze pozorovat sníženou schopnost reagovat včas – třeba projevující se opožděným brzděním. To tím výrazněji, čím kratší je doba pro zpozorování podnětu – např. při náhlém zabrzdění vozidla před sebou.

Je toho prostě moc, co nás s přibývajícím věkem postupně omezuje a trápí. Nakonec budeme jednou všichni staří, i ti, kdo si to teď neumí představit. I staří lidé ale mezi námi musí žít, musí se nějak srovnat s těmi, kdo jsou teď ještě šikovní, čiperní a na vrcholu sil, tak jako ti se musí srovnat s těmi, jimž síly ubývají. 

Taky bychom se mohli trochu vmyslet do jejich kůže: staří lidé samozřejmě cítí, že to všechno je stále horší, že už nejsou, jak bývali, že jim síly ubývají. Také je ti mladší už neberou, nikdo je nepotřebuje, nechce slyšet. Z toho jsou nesví, podráždění, smutní. Někdy zase si své staré pozice chtějí dobýt zpátky: jsou podráždění, neústupní i agresivní. Všechno je bolí, nohy neposlouchají, zapomínají, nedokážou si třeba už ani pořádně obout boty. To všechno se pak projevuje v jejich chování. I na silnici.

A ještě k tomu všemu se rozvírá rozpor světa starých a starších při zavádění nových technologií, novinek ve vybavení a ovládání aut, s nimiž se právě ti dříve narození srovnávají obtížně. Od dubna 2018 jsou ale pro seniory připraveny kurzy, při nichž se zdarma na polygonech mohou seznámit s teorií i praxí. Mohou si probrat aktuální legislativu, seznámit se se zajímavostmi, s defenzivní jízdou, krizovými situacemi, se zdravovědou, prostě se vším, co jejich účast v silničním provozu zlepší a udělá bezpečnější. Musí ale chtít. Musí vědět, že pro sebe a své řízení vozidla je třeba něco udělat.

Populace stárne

Není daleko doba, kdy starší lidé budou tvořit 60% populace. Musíme se naučit spolu žít. I v silničním provozu.

Obě strany musí najít kompromis. Stejně jako neporazíme na chodníku starce jen proto, že jde pomalu, musíme respektovat i starého řidiče, že jede pomaleji, než je nám vhod, že si dá víc na čas, že trochu zdržuje. Často je možnost řídit vozidlo jeho jedinou možností, jak se dostat k lékaři, jak nakoupit, jak žít. Také v tom hraje roli i mužská potřeba vlastního pocitu existence. Nezapomeňme, že stáří je boj za zachování dosavadního způsobu života. Čím dál obtížnější a vesměs nakonec marný.

Neupřímné dojímavé televizní pořady o ohleduplnosti ke starým lidem zpravidla končí při setkání na silnici. To je nezbytné změnit. Třeba jen tím, že si uvědomíme, jak rychle se sami starými staneme. Nebo tím, že se sami můžeme stát obětí nehody, v níž jsme našeho starého silničního partnera málo respektovali a nemysleli za něj.

I od těch starých se můžeme něco dozvědět a poučit se. Dokonce i od těch nejstarších. Dnes už skoro zapomenutý Aristoteles měl co říci k dnešku:

,,Demokracie je jistou formou přátelství mezi lidmi.”

V našem parlamentu to – zdá se – jaksi neplatí. Na silnici už vůbec ne.

Převzato z časopisu

Fotogalerie