Dálková doprava – Divokým Afganistanem

Po třech desetiletích se Afganistan znovu zapojil do systému dálkové přepravy zboží TIR. Aktuálně je 58. zemí světa, kde takový systém funguje, nebo to tak alespoň vypadá! Je to však vůbec možné?

Zatímco jindy se Jeff ze svého rodného Düsseldorfu vydával spíše do krajin zmítaných současnou válkou, aby přinesl ostatním svědectví v podobě fotografií a krátkých reportáží a sobě několik set Eur jako zajištění stále rostoucích životních nákladů, tentokrát to bylo trochu jiné. Ne, že by v Afganistanu bylo zrovna více bezpečno než ve válkou rozvrácené Libyi nebo Sýrii, je ale fakt, že tam kulky z pěchotních zbraní létají zrovna teď poněkud méně častěji. Nicméně: „Afganistan je zrovna tak dlouhá léta ve válce. Se sousedy, s náboženskými či politickými uskupeními, se sebou samým a s celou řadou darebáků, kteří se jej snažili kolonizovat, ať to byli angláni, rusáci nebo mezinárodní sbory vedené největšími lotry světa – amerikány,“ uvědomoval si Jeff, když hledal solidní letecké spojení do oblasti. Ten kšeft chytil od známého z IRU – mezinárodní organizace silničních dopravců. Začátkem září tohoto roku totiž IRU uveřejnilo tiskovou zprávu o znovu přistoupení Afganistanu do systému mezinárodní přepravy zboží v režimu TIR. 

„Bylo by fajn, kdyby jsi se tam rozjel a trochu se porozhlédl kolem sebe, jak tam frčí silniční doprava. Země je to zcela jiná, než na jaké jste zvyklí v rámci EU. Uvidíš věci, o kterých stojí za to povyprávět. A možná si při tom uvědomíš, a nejen ty, že jsou daleko větší, rozlehlejší a možná i z obchodního hlediska významnější světy, než je ten váš – evropský,“ děl Sadrahan Wishweswara, protřelý indický importér a exportér, který bůhví proč byl kdysi členem jednoho z podvýborů organizace silničních dopravců.

TIR pro Afganistán

„To abych se alespoň podíval na to, co to zkratka TIR vlastně je,“ mudroval Jeff na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem. „Letí to skoro za dvě hodiny, ještě že mám sebou tablet. To už je taková doba. Internet je všudypřítomný, jen si ještě nerozmysleli, jak a kdo ho bude platit,“ bručel si pod vousy Jeff, když hledal nějaké zdarma wi-fi připojení. Jenže ani na letišti mezinárodního formátu takové velikosti jako je to frankfurtské to není tak jednoduché. Všude samé „hot spoty“, výhodné nabídky na pět minut, deset minut nebo celý život. Ale platit se musí pořád. Po dvaceti vyčerpávajících minutách se mu nakonec podařilo projít elektronickým sítem a na hodinu se připojit zdarma. Předtím ovšem musel zanechat všechny své kontakty a ještě schválenou doložku o použití sdělených informací pro účely, které však nikdo pořádně nespecifikoval. „Beztak je to pro elektronickou inzerci nebo ještě hůř – budou mě otravovat letákama a různejma akcema na viagru, ponožky a spodní prádlo včetně erotické seznamky. Naštěstí dnes už z toho nic nepotřebuju a navíc jsem jim zadal bláznivé informace,“ byl Jeff nakonec spokojený s tím, jak vlezné operátory elektronicky okrkal. Tak co říká internet: „TIR – Transport Internationaux Routiers je mezinárodní celní transportní systém dovolující transportovat zboží ze země původu do země určení v zapečetěných přepravních prostorách s celními kontrolami umístěnými podél dopravní cesty. Systém minimalizuje administrativu, zmenšuje prostor pro korupci a umožňuje poskytnout určitou formu mezinárodní garance.“ „No, to všechno si v Afganistanu a jemu podobných krajinách neumím dost dobře představit,“ letí hlavou zvolna usínajícímu Jeffovi na sedadle v ekonomické třídě letadla společnosti Etihad na cestě do Abu Dhabi. Odtud to již bude jen skok do pakistánského Péšaváru – města na hranici. Náš Jeff totiž usoudil, že nejlépe bude poznat mezinárodní a národní silniční dopravu v regionu, když se vypraví z Péšaváru do Kábulu po silnici.

Rašíd Mazlal z Péšaváru

V Péšaváru ve Starém městě Jeff zamířil k Misgaram Bazar, kde so obchoduje s mědí a mosazí. Pohodlně se usadil v jedné z mnoha improvizovaných čajoven a dal si kawu – slazený zelený paštůnský čaj. Netrvalo dlouho a smluvil si místo na sedadle spolujezdce Rašída Mazlala. „Tak to by bylo, chlapík je to relativně příjemný a ve svém Hinu mě vezme do Kábulu přes Kohat, Karbogha Sharif, Thal, Khost a Gerdez do Kábulu. Poslední dvě velká města jsou již za oficiálními hranicemi v Afganistanu. Lépe to dopadnout nemohlo,“ liboval si u čaje Jeff. A to ještě nevěděl, že Mazlal má tzv. jingle truck, neboli ozdobené Hino vším možným a nemožným. Ale podobných specialit bylo nakonec všude kolem víc než dost. Co se týká dosahu institucí a regulérní armády, Pákistán končí na předměstí Péšaváru – dále jsou to jen paštunská území, kde vládnou především jednotlivé kmeny. A podle toho se také všichni chovají, i na silnici. Z Pešáváru dolů a doprava až do Karbogha Shafir potkávali pouze podobně spěchající jednotlivé trucky či malé kolony vozidel. „Celkem solidní cesta, jen mi chybí ty uzavřené dopravní kontejnery. Většinou je zboží naloženo vysoko na korbách valníků, co to jen jde.“ Na hranicích se poprvé o Jeffa otřela válka. Do Afganistanu dorazili právě tak včas, aby byli svědky požáru zaparkovaných automobilových cisteren – zřejmě si Taliban vyřizoval s něčím nebo někým účty a přibral si k tomu na pomoc pár kilo plastické trhaviny. Na obstarožních Zilech se kolem přehnaly jednotky národní armády, zřejmě spěchaly vyřídit nějaký „byznys“ do hornatých krajů provincie Khost. Sem tam si Jeff nemohl nevšimnout strážných bodů, kde hlídkovali vojáci mezinárodních ozbrojených sil. Jejich přítomnost je sice z pohledu historie poněkud rozporuplná, ale faktem zůstává, že svým vzezřením a snad i aktivitou vzbuzující respekt a snad i jakousi míru pocitu bezpečí. A toho je v zemi jako Afganistan potřeba po čertech hodně.

Čilý dopravní ruch

Ze zhruba pěti set kilometrů měli za sebou celou polovinu a byl čas na modlitbu a taky něco k snědku. Výborně posloužila k tomuto účelu vybraná „gurmánská“ zařízení na ulicích města Khost, odtud je to do Kábulu již jen 200 km. Zatímco Mazlal krmil své tělo i duši, vyrazil Jeff do ulic a uliček města se 160 000 obyvateli. Za ruské válečné kampaně bylo letiště v Khostu se svojí 2700 m dlouhou ranvejí jednou ze základen bojových helikoptér. Dnes zde probíhá čilý příhraniční ruch charakterizovaný přesunem nejrůznějšího zboží. Osobní automobily naložené k prasknutí, taxíky využívající pro pasažéry též místa v kufru vozu, traktory s valníky naloženými až do nebe nebo nákladní automobily převážející opticky nezvládnutelný náklad – to všechno je Khos a ještě o mnoho více. U jednoho z bazarů však Jeff spatřil něco, z čeho mu vylezly oči z důlků. To, že trhovci či nakupující jsou schopni na střechy autobusů naložit vše, co si s sebou přivezli nebo vzali, to je celkem běžná praxe. Aby se však na všechno to zboží ještě přiložily také osobní automobily, tak to je silná káva – ehm tedy v afgánském podání – silný zelený čaj.

Auta na střechách autobusů

„Dobrá reklama pro Mercedes,“ všiml si Jeff nezaměnitelné trojcípé hvězdy na maskách těžce zkoušených autobusů. „To by si jistě v konstrukci ve Stuttgartu nepomysleli, že se dá na střechu autobusu naložit náklad několika tun a ještě s ním úspěšně překonat silnice, které mají do tohoto označení dle našich měřítek poněkud daleko. I když i v Afganistanu jsou dálnice.“ Po jedné takové – ovšem se všemi místními zvyklostmi pokračoval Jeff s Mazalem do hlavního města Kábulu. Konečně viděl také silniční soupravy s kontejnery. Na některé trucky sice byly „plechové dopravní bedny“ poněkud velké, ale už jsme si řekli, že: „jiný kraj, jiný mrav“ – a v Afganistanu proklatě jiný – přesto a nebo právě proto se země zapojila do zmíněného systému TIR. „První dojem je opravdu silný,“ přemítal Jeff. „Nicméně chce to delší pozorování, aby jeden našel v místní rušné silniční dopravě systém, aby si dokázal uvědomit, že v zásadních bodech a otázkách je to přeprava zboží stejná jako kdekoliv jinde na světě. Pokud potom přijmeme fakt, že lidé a firmy zde řeší, alespoň co se týká silniční dopravy zboží, velmi podobné problémy jako my sami – potom je zapojení do systému TIR jistým přínosem, uzavřel pro dnešek své poznání Jeff. „Bude to chtít ještě spoustu času, abych do zdejšího systému pronikl, ale stojí to rozhodně za to.“  

Převzato z časopisu

Fotogalerie