Theodore Eugene Victor Hémery – „L’homme hargneux“

Snad proto, že ho téměř vždy dokázaly výroky sportovních komisařů rozlítit do běla, přezdívalo se mu „the Surly One“ či francouzsky „L’homme hargneux“ – nevrlý muž. Často se dostával se sportovními činovníky na závodech do sporů a nejednou se stalo, že ho proto diskvalifikovali a vyloučili ze závodů. Victor Hémery bral automobilové závodění smrtelně vážně. Bylo pro něj otázkou hrdosti a cti. Když seděl za volantem závodního vozu, dřel do úmoru – jako tažný kůň.

Ze skromných poměrů

Victor Hémery se narodil 18. listopadu 1876 v městečku Sillé-le-Guillaume v La Sarthe blízko Le Mans do skromné rodiny. Jeho matka Eloise Antoinette Renardová byla dcerou komorníka. Otec Victor byl synem zedníka a kameníka. Není se co divit, že při této konstelaci měl malý Victor životní cestu načrtnutou. Již v prvních letech školního vzdělávání však mladý Hémery vykazoval výraznou nechuť k jakýmkoliv autoritám, z čehož vyplývaly různé eskapády stavějící ho do role „enfant terrible“. Od prorokovaného životního nezdaru ho hned v začátcích pravděpodobně zachránil zájem o techniku a mechaniku. Ve třinácti letech nastoupil k praktické výuce do instituce v Le Mans, z níž se později stala Praktická škola obchodu a průmyslu. O tři roky později se dostal do učení k francouzskému vynálezci a výrobci automobilů Leonu Bollée. Z učně a pozdějšího mechanika se záhy vypracoval až na osobního asistenta. U Bolléeho pracoval Hémery až do roku 1900. Tehdy dostal nabídku od dalšího známého francouzského výrobce vozidel Alexandra Darracqua. Přijal místo šéfa vývoje automobilů se spalovacími motory a současně závodních vozidel, které sebou neslo též účast na jednotlivých závodech, a to přímo za volantem „ostrých“ vozů. Darracq v té době odstartoval výrobu voitouret dle licence Opel.

Slibné začátky

V roce 1902 se Victor Hémery poprvé pustil do světa automobilových závodů. Patnáctého května se zúčastnil závodů na Circuit du Nord v blízkosti Paříže. A ještě týž rok také dálkové jízdy z Paříže do Vídně, kde vydobyl osmé místo. Druhého července ve Vídni dosáhl svého prvního vítězství v závodě na tisíc metrů s pevným startem. První závodní sezonu zakončil 15. září ziskem Lebaudyho poháru (Salon-des-Provence/Arles) v kategorii „voitures légéres“ – lehkých vozidel. Pro Victora Hémeryho to byl opravdu slibný začátek. Hned v prvním roce prokázal Hémery jistou sportovní a závodní zarputilost, která se stala charakteristickou pro celý jeho aktivní život. V následujícím roce, 1903, potvrdil svoje jezdecké schopnosti při účasti na památném závodě Paříž – Madrid, který byl z důvodů bezpečnosti jezdců a diváků zastaven ještě na francouzském území v Bordeaux. Poté prohnal závodní Darracq po Ardenském okruhu v Belgii, a pokusil se také o kvalifikaci do závodu o Gordon Bennettův pohár. Jenže automobilka Darracq neměla příliš chuti se význačného závodu zúčastnit, a tak zůstal Hémery mimo.

V roce 1904 se vrátil na Ardenský okruh, kde skončil na druhém místě v kategorii „voiturette“,  a zúčastnil se též závodů Coppa Florio (třetí v kategorii voiturette). Vedl si dobře a jeho kariéra závodního jezdce s lehkým vozem Darracq dostávala velmi slibné obrysy. Protože od roku 1904 do jeho pracovní působnosti u Darracqa spadaly též licenční smlouvy, podařilo se mu zúčastnit se kvalifikace závodu národů o Gordon Bennettův pohár na ostrově Man, kde startoval s vozem Weir-Darracq (čtyřválec, 9,896 l, 80 k při 1400 min^-1) za tým britského výrobce G and J Weir, ze skotského Glasgowa. V říjnu vyhrál s vozem Opel-Darracq závod Hamburk - Bahrenfeld a v listopadu se zúčastnil závodního víkendu v belgickém Ostende.

Na vrcholu

Rok 1905 byl pro Victora Hémeryho v jeho závodní kariéře pravděpodobně nejúspěšnějším, nicméně v jeho průběhu prožil i temné chvilky. Možná, že odtud se začaly odvíjet důvody pro vznik poněkud podivné přezdívky. Nejprve vyhrál s Darracqem osazeným osmdesáti koňovým motorem v srpnu čtvrtý ročník závodů na Ardenském okruhu, kde porazil i velké vozy Panhard-Levassor a Leblon. Poté se stal v říjnu vítězem druhého ročníku Vanderbiltova poháru v USA s průměrnou rychlostí 98,9 km/h. Stal se tak prvním Evropanem, který zvítězil v prestižním americkém závodě. Je ironií osudu, že titul Mistr USA v automobilových závodech, který si zasloužil svým skvělým vítězstvím v roce 1905 byl vyhlášen až o 46 let později, rok po jeho smrti. 

Skvělou sezonu zakončil v prosinci v Arlés, když prohnal závodní Darracq osazený vidlicovým osmiválcem (22,518 l) o výkonu celých 200 k při 1200 min^-1 rychlostí 176,465 km/h (109,65 mph). O skutečné rychlosti Hémeryho Darracqu se však vedou spory. Různé zdroje mluví o různých rychlostech, například 175,4 km/h. Encyklopedie Larousse z roku 1907 uvádí „jen“ 174,7 km/h (108,58 mph), což je hodnota, která se objevuje i v dalších dokumentech. Tak či tak, Hémery byl v roce 1905 rychlejší než rekordní jízda MacDonalda s Napierem v Daytoně s hodnotou 168,38 km/h.

Naznačené „temné chvilky“ páně Hémeryho se odehrály v závodě Coppa Florio, v němž skončil 10. září 1905 na čtvrtém místě celkově. Nebyl však spokojen s časoměřiči a také jim údajné chyby důsledně vytkl. Úředníci si ale nechtěli nechat nic líbit. Nastalá hádka dosáhla takového rozměru, že si Italský autoklub oficiálně stěžoval u mezinárodní automobilové organizace ACF (předchůdce FIA) a žádal pro Hémeryho roční distanc. Sice se nakonec podařilo celou záležitost uklidnit, ale za cenu oficiální omluvy závodníka italskému autoklubu. Druhem v boji o Vanderbiltův pohár v roce 1905 a mechanikem sedícím vedle něj v kokpitu Darracqu mu byl Louis Chevrolet. Ten měl pro Hémeryho závodní srdce a schopnosti velkého jezdce jen slova chvály. Naučil se od něj za dobu společného závodění celou řadu věcí. Ještě po létech Chevrolet vzpomínal: „Jednou jsem v závodě v důsledku divoké jízdy přes terénní nerovnosti trati přišel o výkon motoru, jeden z válců přestal fungovat. Téměř jsem to všechno již chtěl vzdát. Něco mi ale říkalo, že mám bojovat dál. Muselo to být něco, co mám zaryto pod kůží z doby, kdy jsem dělal mechanika Hémerymu – největšímu ze závodníků, které svět poznal. On se nikdy nevzdal. To on mě naučil bojovat vždy až do konce.“

Jako na houpačce

Následující rok, 1906, nebyl pro Victora Hémeryho z nejlepších. Hned v lednu jel jako vedoucí závodního týmu Darracq na Speed Week do Ormond Beach na Floridu. A věci se začaly kazit hned od začátku. Pro útok na pozemní světový rychlostní rekord na Daytona Beach, jižně od Ormond Beach, měl připravený speciál Darracq V8 (12,7 l) s výkonem 120 k. Jenže povětrnostní podmínky byly proti. Pláž byla zaplavena a na rychlostní jízdy nešlo ani pomyslet. Další ránu „závodnímu duchu“ Victora Hémeryho zasadil následující čtvrtý ročník Speed Week na Ormond Beach. Při převážení vozidel jedno dle technických komisařů nevyhovělo reglementu zhruba o sedm kilogramů. To vyvolalo vážnou roztržku Hémeryho s pořadateli závodů. Diskuze nikam nevedla a rozčílený vedoucí týmu nechal na protest stáhnout ze závodů i všechny další tři vozy. Nakonec ho však ještě večer před závodem umluvil zástupce americké společnosti Darracq Co. C. D. Cooke, aby své rozhodnutí přehodnotil.

Dvacátého čtvrtého ledna 1906 se konaly závody otevřeného mistrovství USA na pět mil sestávající ze dvou vyřazovacích jízd a finále. První jízdu vyhrál Vicenzo Lancia na Fiatu a druhou Victor Hémery s Darracqem V8. Jenže ředitel závodu Robert Lee Morrell výsledky druhé jízdy z důvodů chyby časomíry zrušil. A to bylo na Hémeryho moc. Rozhodně odmítl jízdu opakovat. Po třicetiminutové vyhrocené hádce bylo hotovo. Nevyhnutně následovala diskvalifikace a vyloučení Hémeryho ze všech následujících jízd a závodů v USA. Jeho místo zaujal Louis Chevrolet a Hémery se okamžitě velmi rozhořčen vrátil do Evropy. Po zbytek sezony se Darracq V8 se sto dvaceti koňovým motorem projevoval jako nespolehlivé závodní nářadí. Hémery nedokončil GP Francie 1906, ba ani závody na oblíbeném Ardenském okruhu v Bastogne. Na lepší časy se ale začalo blýskat hned následující sezonu. To však byl již Hémery pryč ze služeb Darracqu a závodil s vozy Benz. Rozchod nakonec prospěl oběma stranám. Na Coppa Florio byl v roce 1907 Hémery druhý. Vyhrál také Coupe d’Evreux ve Francii. Věci se začaly zase hýbat správným směrem a Hémery se připravoval na návrat za oceán.

Opět na vítězné vlně

V roce 1908 vyhrál Victor Hémery tři tisíce kilometrů dlouhou ruskou jízdu z Petrohradu do Moskvy. Po krásném boji skončil druhý v GP Francie 1908. Prohrál jen s Christianem Lautenschlagerem na Mercedesu, jehož jezdecký styl nebyl tak brutální. Hémery se musel navíc během závodu vyrovnat se zraněním oka odlétnuvším kamenem, který mu rozbil jezdecké brýle. Druhé, třetí a sedmé místo pro piloty Hémeryho, Hanriota a Erleho se sto dvaceti koňovými Benzy, to byl do té doby nejlepší výsledek pro vozy z Bad Cannstattu. Po zbytek léta si Hémery vzal oddech, léčil zraněné oko, v němž zůstal úlomek skla z GP Francie 1908. Na konci září stihl být třetí v závodě do vrchu Semmering s vozem Benz (80 k), když se před ním umístili jen jezdci na Mercedesech – Salzer a Pöge. Do Ameriky se Hémery vrátil v listopadu téhož roku v rámci účasti na Velké ceně Amerického automobilového klubu (ACA) v Savannah (Georgia). S radostí jel proti svému dávnému příteli Louisi Wagnerovi, který sedal Fiat SB4 (12 l, 130 k). V cíli byl ale nakonec se svým Benzem GP (150 k) až za Wagnerem, jehož průměrná rychlost v 647 km dlouhém závodě dosáhla hodnoty 104,7 km/h. Na třetím místě se umístil Felicce Nazzaro jedoucí též s Fiatem.

Bleskový rychlostní rekord

Rok 1909 závodům v Evropě příliš nepřál. Victor Hémery s konstruktéry společnosti Benz & Cie Hansem Nibelem, Geogeresem Diehlem a Francouzským specialistou Louisem Groulartem obrátili svoji pozornost k vývoji výkonného monstra s dvouset koňovým motorem. Po úspěšných zkušebních jízdách opatřili vůz aerodynamickou karosérií a nazvali jej Blitzen Benz (No.1, 21,5 l, 200 k při 1600 min^-1). Šestého listopadu 1909 ustanovil Victor Hémery s vozem Blitzen Benz na závodní dráze v Brooklands nový světový rychlostní rekord s hodnotou 202,68 km/h (125,94 mph) a je prvním člověkem na světě, který překonal s automobilem se spalovacím motorem rychlost 200 km/h. Mimochodem jde o první rychlostní rekord, který byl měřen pomocí elektronické časomíry. V roce 1910 závodil Hémery opět s Benzem ve Velké ceně Savannah v USA. Tak jako v roce 1908, opět se rozhodovalo mezi vozy Benz a Fiat. Wagner s prvním Fiatem odstoupil po drobném kontaktu s konstrukcí mostu, Felice Nazarro odstoupil pro zničenou zadní nápravu o dvě kola později a mladý Ralph de Palma zničil motor svého Fiatu v posledním kole. 

O vítězství se tak poprali týmový druzi David Bruce-Brown a Victor Hémery. Přesto, že Francouz chtěl za každou cenu zvítězit, zůstal o 1,46 s druhý za Američanem, který vyhrál svůj první velký závod. Hémery byl velmi zklamaný, na stupních vítězů ale oslavně postříkal Bruce-Browna šampaňským – traduje se, že od té doby se tak oslavují vítězové automobilových závodů. Další zklamání čekalo Hémeryho v Evropě, když společnost Benz & Cie vyhlásila stop stav podpory dalšího továrního závodění na evropském kontinentu.

Sladkohořké vítězství

Pro rok 1911 tedy Victor Hémery přesedlal na vozy Fiat. V červenci si nemohl samozřejmě nechat ujít GP Francie organizovanou Automobile Club de la Sarthe, která se konala na okruhu v Le Mans. Prvních šest kol vedl Artur Durray na voze Lorainne-Dietrich z roku 1906, pak však musel odstoupit a do vedení se dostal Victor Hémery s Fiatem S61 z roku 1908. Dokončil všech dvanáct kol a protnul cílovou pásku jako vítěz. Bohužel velký výsledek má pro Hémeryho sladkohořkou příchuť v podobě smrti Maurice Fourniera a zranění mechanika Henry Louvela. Fourinier zahynul při havárii jejich vozu Corre-La Licorne GP 1907 na rovince Mulsanne, když se snažili předjet právě Hémeryho. Široce medializované drama s poměrně naturalistickými fotografiemi rozdrceného torza Maurice Fourniera (mladšího bratra Henriho Fourniera) publikovanými v kontrastu s vítězem závodu, zanechalo na duši Victora Hémeryho hluboké jizvy. I když nebyl nikdy oficálně obviněn, výčitky si Hémery nesl po celý zbytek života.

O čtyři měsíce později se zúčastnil, tentokrát již třetího ročníku, GP ACA v Savannah, kde jel se zbrusu novým Benzem (150 k). Po technických problémech s výfukovými ventily a velké stíhací jízdě, kdy lámal jeden rekord na kolo za druhým, nakonec musel Hémery v důsledku technických potíží odstoupit. Závod vyhrál podruhé za sebou David Bruce-Brown, tentokrát na voze Fiat S74. Pro sezonu 1912 se Hémery objevil v týmu barona Ardiena de Turckheim, ředitele firmy Lorraine-Dietrich, který nechal inženýra Louise Groularta postavit v dílnách v Argenteuil čtyři vozy, mechanicky věrné kopie speciálu Benz GP 1908 (15 l, 160 k), a vyrazil s nimi do čtvrtého ročníku GP ACF v Dieppe. Victor Hémery a Franz Heim odpadli hned v prvním kole, Paul Bablot v kole sedmém. Jediný Henri Hanriot dokončil první den, ale v tom druhém byl nucen odstoupit. Zkrátka „kopie“ nebyly tak dobré jako originál. Poslední vítězství získal Victor Hémery v roce 1912 s vozem Lorraine-Dietrich v závodech na Brooklandském okruhu v roce 1912. V roce 1913 se Hémery objevil na závodní dráze v Le Mans při třetím GP Francie jako poradce markýze de Morales, který nakonec s vozem Benz GP závod pro technické potíže nedokončil. Mezi roky 1902 a 1912 zaznamenal Victor Hémery 34 umístění na stupních vítězů.

Epilog

V roce 1914 byl Victor Hémery odveden do Velké války, aby po službě u 44. polního pluku dělostřelectva, automobilního vojska a nakonec vojska vlakového byl v roce 1919 demobilizován. V roce 1920 mu byla nabídnuta možnost startu v mezinárodním závodě o pohár Le Mans s lehkým vozem Sizaire-Naudin, kterou ještě nevyužil. Až v roce 1922 se opravdu vrátil na závodní dráhy s vozem Rolland-Pillain, s jehož výrobci byl v kontaktu již v roce 1911. Mluvilo se dokonce o účasti v závodech 500 mil Indianopolis 1922, ale z té nakonec sešlo. Během osmého ročníku GP ACF ve Štrasburku musel Hémery odstoupit pro poruchu motoru. Žádného úspěchu nedobyl ani v roce 1923, kdy po pouhých sedmi kolech odstoupil z IX. GP ACF v Tours a bohužel z důvodů otravy jídlem ani nenastoupil k GP San Sebastian ve Španělsku. A tehdy Victor Hémery pochopil, že je čas a ve svých 47 letech skončil s aktivní závodní kariérou. Ze světa závodů se však nevytratil. Až do druhé světové války pilně plnil úkoly vyplývající z různých funkčních a organizačních zařazení mnoha různých závodních podniků. Vlastnil také autoservis s autoškolou. Po skončení druhé světové války se však uzavřel do sebe a pomaličku se propadl v zapomnění. Osmého září 1950 v osm hodin večer byl nalezen mrtev, otrávený plynem z vlastního popudu, ve svém malém bytě na rue Clos Margot č. 11 v Le Mans, za pár měsíců by mu bylo 74 let.