Bohatýrské závody – Z Pekingu do Paříže v roce 1907 /2.

Desátého června 1907 odstartovali jezdci na trať téměř patnáct tisíc kilometrů dlouhou – z Pekingu do Paříže. Na pomyslné startovní čáře se seřadili: Italský kníže Borghese s vozem Itala (40 k), Codard s vozem Spyker (15 k), Cormier s dvouválcem De Dion-Bouton (10 k), Collignon se stejným vozem a Pons s jednoválcovou, dvoutaktní tříkolkou Contal (6 k).

Největší problémy měl jako obvykle Charles Godard, nikoliv však s vozem, ale s penězi. Tento společenský nezmar snad vůbec nikdy nepochyboval, že do Paříže dojede, přesto, že jeho finanční zázemí nebylo prakticky žádné. Na proclení Spykeru si musel vypůjčit, poplatek na závod vylákal od různých obchodníků, stejně jako finanční prostředky určené na cestu. V době, kdy startoval, měl již utracenou i prémii 10 000 franků, na níž se domluvil s majiteli nizozemské automobilky v případě, že vyhraje.

Vystartovali v Asii

Samotný start z Pekingu se neobešel bez několika nesrovnalostí. Vozidla se seřadila do průvodu a vyjela severní branou z hradeb města. V ten okamžik bylo jasné, že se Collignot s Ponsem ztratili. Borghese nechtěl čekat, a tak se pro opozdilce zpět vydal Godard. Původní dohoda, že se pojede v koloně, tak vzala velmi rychle za své. První terénní překážky vystoupily před závodníky v podobě vysokých kamenných mostů přes říčky a potoky. Některá koryta bylo možno brodit, širší řeky však nešlo překonat jinak než po mramorových kvádrech mostů, kterým zub času zahlodal obvykle hluboko do základů. 

Předně bylo nutné na most vůbec vyjet. Deště a vlastní eroze půdy vykonaly své, a tak vlastní vozovka mostu byla obvykle velmi vysoko nad příjezdovou cestou. Přes každý kamenný kvádr se muselo přejíždět zcela individuálně. Někdy stál vůz na dvou kolech po diagonále, někdy se povážlivě smýkal nad vodní propastí. Ani ne padesát kilometrů od Pekingu čekaly na jezdce Kalganské hory. Pons s tříkolkou měl nebývalé problémy a Godard musel nechat prorazit do výfukového tlumiče svého Spykeru dvě velké díry, aby vůz vůbec mohl jet. Písek a bláto vykonaly své. Jedna z nejtěžších etap, průsmyk Nan-Kchou, ležela před závodníky.

Vozy byly taženy najatými nosiči, aby byly schopny vůbec překonat neuvěřitelné překážky. Pravoúhlá opevnění vesnic kladla na schopnost manévrování vozidel a řidičů nebývalé nároky. Tam, kde to jinak nešlo, museli vesnici objet, bez cest, bez mostů, zkrátka v divokém terénu. Velká čínská zeď je přivítala stejně lhostejně, jako to činila již dlouhých dvacet pět století s jinými poutníky. A nastal sestup. Ten byl snad ještě horší. Nosiči měli co dělat, aby automobily udrželi na lanech. Řidiči prožívali horké chvilky a nohama drtili brzdové pedály. Sem tam přišly ke slovu krumpáče a motyky, to když bylo nutno přečnívající balvany a části skal odkopat, aby se automobily vůbec vešly na dopravní stezku. 

Kalganské hory byly vyčerpávající, avšak Itala je pokořila již 14. června, v tu dobu se francouzská část společenství automobilových poutníků zrovna snažila zdolat třetí a poslední řadu roklí a strží. Neúnavný Ital prozkoumal cestu z Kalganu směrem k mongolským hranicím na koni. A když Francouzi přijeli do města, měl již jasnou představu o dalším postupu. V pondělí
17. 6. měli účastníci závodu za sebou zhruba 320 kilometrů, dalších 14 500 je ještě čekalo. Z nich pravděpodobně 1500 nejnebezpečnějších. Přejezd Mongolskem byl okořeněn nemožností zde zřídit jakoukoliv stanici s náhradními díly. Nenašli by zde pravděpodobně také žádného mechanika a pomoci se tak mohli dočkat jen od členů společenství. Vše, co se podařilo za nemalé peníze pořídit, byl sklad benzínu, který velbloudí karavana zřídila u telegrafní stanice v poušti.

Mongolskými písky

Jezdci vybavili svá vozidla na cestu potřebnými zásobami. Godard vzal na Spykera navíc celou řadu zavazadel z Ponsovy tříkolky. Přetížené vozidlo se vinou nákladu, který bylo možno umístit pouze v přední části, neustále stavělo „na čumák“ a činilo tak řidiči neskonalé potíže. Úplnou pohromou pak byl hluboký písek. Druhý den v Mongolsku byl dnem rozhodnutí o konečném rozdělení závodního pole. Itala se silným motorem se s ostatními vozy jen loudala. Francouzům proto připadlo logické, aby ji dále nezdržovaly pomalým postupem. Nakonec úlohu rychlého vozu spatřovali také v tom, že může sloužit jako průzkumný a v případě potřeby počkat nebo se dokonce vrátit. Nesporně těžké mongolské etapy byly konečnou stanicí pro Ponsovu tříkolku. 

Další jízda byla poznamenána potížemi s benzínem. Godard rozehrál opět skvělou pokerovou partii o palivo, na které neměl již žádné peníze. Několik litrů se mu podařilo získat od soupeřů, i tak se zastavil zhruba padesát kilometrů od Ude. Naštěstí se zdařil přesun potřebného množství paliva pomocí velbloudí karavany a Godard mohl pokračovat dál, i když v tomto okamžiku byl až na posledním místě. Zatímco Godard s du Tullisem vjížděli do Ude, Borghese již tou dobou byl v Urze a Cormier tábořil asi 65 km odtud. Řidič Spykeru ztratil v noci orientaci a bloudil, nicméně za dvacet čtyři hodin ujel 617 km, dostal se do Urgy a ustanovil tak první rekord závodu. Zdálo se, že mají těžší část Mongolska za sebou, a i když Rusové varovali, činili si jezdci nároky na solidní cestování. Jak se však přepočítali!!! 

Dalších 500 km neexistovaly žádné cesty. Jeli tedy podél telegrafních sloupů, nicméně zrádné bahno jim co chvíli uchystalo lepkavou cestičku. Nejhorší chvíle zažil Borghese, když se jeho Itala málem utopila v hluboké bahnivé kapse. Aby vůz za pomoci Mongolů a spřežení bůvolů dostal zpět na svobodu, bylo nutné nejen sundat všechna zavazadla, ale odmontovat též karosérii. Po staré karavanní cestě se závodníci dostali postupně do Kjachty, města ležícího u bran Sibiře.

Sibiří po železničních kolejích

Odtud již závodníci putovali po rozlehlých pláních až k prvnímu kontaktu s transsibiřskou magistrálou. Když poprvé uviděli černožluté vagony expresu, znovu si připomněli civilizaci, tak jak ji znali z Evropy. Přiblížili se ke vnitrozemskému moři, k jezeru Bajkal. Pokud ho chtěli překonat, znamenalo to přepravit se nad druhý břeh lodí. Pařížský výbor zastával názor, že objet jezero při stavu tamnějších cest úrodnými a rozmáčenými planinami, je zhola nemožné, proto měli závodníci právo na loď. Ovšem výbor nepočítal s Borgheseho houževnatostí a národní hrdostí. Když přijel kníže do Mykovsku, rozhodl se, že do Irkutska projede po vlastní ose! A to znamenalo jediné – Bajkal objet.

V pátek 28. června odjela Itala za chladného počasí z přístavu. To co si jen představovali, stalo se skutečností. Cesta tu prostě nebyla. Museli se prodírat vysokou trávou a bažinatým terénem. Mosty zde sice stály, ale jejich vozovky a zábradlí byla pod tíhou každoroční sněhové nadílky zcela zničena. Když takto překonávali jejich zbytky, uvědomovali si, že dříve nebo později musí narazit na nějakou stavbu se zcela shnilou vozovkou. To, co očekávali, se za několik hodin dostavilo. Jen tak tak unikli zřícení. U říčky Mišika se zdálo, že není další cesty. Místní dřevorubci sice tvrdili, že mosty umějí postavit, ale trvalo by jim to týden. S nevábnou vyhlídkou na titulky francouzských novin, že Italové staví v Rusku mosty a rozhodli se rekonstruovat silniční síť carského impéria, se Borgheze rozhodl pro spásný nápad. Mosty stavět nebudou, naopak si je vypůjčí od transsibiřské magistrály. A tak se jali drncat jednou stranou vozu mezi kolejemi po pražcích a druhou stranou po náspu. Pohybovali se pozvolným tempem a přitom měli ještě dalšího pasažéra. Strážníka, který dával máváním červeným praporkem výstrahu blížícímu se vlaku, že jeho koleje dočasně užívá automobil. Šestnáct kilometrů za hodinu – to byla rychlost, při níž automobil po pražcích nejméně drncal. Když konečně opustili železnici, zdála se jim jízda rozbahněnými cestami jako doslovný balzám. Pak však přišla málem fatální pohroma. Na jednom z mostů se pod Italou, když byl za volantem zrovna mechanik Guizzardi, prolomila na první pohled silná prkna. Vůz se pozpátku propadl do hlubin pod sebou. Guizzardi se ocitl s nohama vpletenýma na volantu v obrácené poloze a málem se utopil. Barzini na zadním sedadle zůstal zaklíněn a jak se vůz dostal do svislé polohy, vytékal mu horký olej z motoru na šaty a obličej. Kritickou situaci však všichni zvládli a pomocí dvaceti Sibiřanů, traťových dělníků, dostali automobil po několika hodinách opět na kola. Italové se nezdržovali a náskok pomalu zvyšovali. Cormier byl dva dny za nimi a Godard ještě dále.

Famózní Godard

U Spykera Charlese Godarda nepracovalo pořádně dynamo a bylo jen otázkou času, kdy vypoví službu zcela. Navíc řidič o ostrý kámen prorazil skříň diferenciálu. Přehřátá náprava bez oleje nevěštila samozřejmě nic dobrého. Po odjezdu z Irkutsku se dynamo zcela odporoučelo. Godard však bleskurychle vymyslel vynikající plán. Vozidlo naložil na železnici a pomocí různě zkomolených pohlednic zasílaných z různých míst informoval svého nizozemského chlebodárce o bezvadném stavu automobilu. V tomto úžasném intelektuálním i fyzickém spurtu dokázal vyhovět předpisům závodů i soupeřům, opravit dynamo na polytechnickém institutu v Tomsku a vrátit se zpět na trať závodu.

S opět vypůjčenými penězi dokázal Godard nemožné. V Kazani dohnal oba dva De Diony. Za méně než dvacet čtyři hodin urazil Spyker vzdálenost, na kterou ostatní dva soupeři potřebovali čtyři dny. Podle mapy ujel za čtrnáct dní pravděpodobně, vůz neměl počítadlo kilometrů, asi 5600 km, z toho pouze posledních dvacet čtyři po válcované silnici. Na tuto porci tratě potřeboval i Borgheze tři týdny! Godard měl ruce od volantu rozedřené do krve, a to ještě netušil, že v nepřítomnosti byl v Paříži odsouzen k osmnácti měsícům „na tvrdo“ a zaplacení pokuty 5000 franků za to, že s falešným předstíráním vylákal peníze na úřednicích nizozemského konzulátu v Číně.

Borhgese jasně v čele

Ve středu, 31. července, odjížděl italský aristokrat z Moskvy na poslední čtyři tisíce kilometrů dlouhou etapu. Dostalo se mu okázalého přivítání v Petrohradě, kam si cestu prodloužil. Při překročení rusko-německých hranic mu byl vydán říšskoněmecký řidičský průkaz s dovětkem, že jsou mu prominuty povinné zkoušky způsobilosti k řízení motorových vozidel. Triumfální průjezd Berlínem a dále Belgií znamenal mediální podporu italskému automobilovému průmyslu. Najatí novináři si všímali všeho a informovali podrobně o jízdě Evropou.

Příjezd do Paříže byl fantastický. Borghese se nestačil divit, jak vřele byl přijat. Emoce po několika dnech vedly k jeho výroku pro list Figaro: „Obávám se, že kdyby taková jízda měla cíl v Itálii, například v Miláně, a vyhrál by Francouz, Italové by ho přijali podstatně chladněji.“ A to ještě kníže nevěděl, jaké uvítání připravil list Le Matin Francouzi Godardovi. Ředitel vydavatelství ho dal v německém Kostřínu zatknout. Než se ho poté podařilo z vězení vyreklamovat, byl v závodu zcela zdiskreditován. Později Jean du Taillis, který s ním absolvoval celý závod a Spykera přivezl sám do Paříže, řekl: „Ten statečný řidič, který měl všechno kromě štěstí, neřídil svůj vůz při vjezdu do Paříže, protože morální prestiž listu Le Matin nedovoluje přijmout Godarda – muže, jehož neuvěřitelná Odyssea a nádherné úsilí zřejmě nestačila vymazat z myslí zásadových lidí vzpomínku na to, že jednou či dvakrát si chytře vypomohl z nouze. Musil jsem těžce bojovat, aby byla Spykeru vzdána čest, která mu náležela jako vozu, u kterého za těch osmdesát dní nebylo zapotřebí požádat nějakého mechanika, aby prohlédl motor či utáhl jediný šroub (ani to dynamo nakonec nebylo vyměněno). Automobil běžel neustále normálně a jeho výkonnost a odolnost jsou nedostižné. Nic, co jsem učinil, však mínění mého šéfa nezměnilo.“

Hostina na závěr závodu byla znamenitá. Gaston Leroux, který o ní psal pro Le Matin, si načmáral pár vět na papírek ještě předtím, než provedl frontální útok na láhve skvělého Chateau Léoville a Volnay ročník 1893. „Je příjemné sedět v rozlehlé hodovní síni, břichem ke stolu a hledět na nebezpečí, jemuž se druzí vystavili.“ 

Převzato z časopisu

Fotogalerie