Automobilové závody – „Der Englander“

Richard John Beattie Seaman, typický anglický student z klášterních kolejí v Cambridgi, byl prvním Britem, který se prosadil do skvělého továrního závodního týmu Mercedes-Benz a závodil s pověstnými „Stříbrnými šípy“.

V druhé polovině třicátých let dvacátého století jej pro závodnické nebe nejvyšších poschodí objevil neomylný Ing. Alfred Neubauer, manažer německého týmu Mercedes-Benz. „Dick“ Seaman se narodil 4. února 1913 v Chichesteru, hrabství Sussex. Otec William John vydělal slušné jmění na lihovarnictví. Do závodů automobilů se Richard zamiloval již jako malý chlapec. 

Dokázal hodiny a hodiny sedět a kreslit závodní automobily mezi nimiž nikdy nechyběl „Seaman Special“. Jen co byl dostatečně stár, získal závodní licenci a rodiče mu zakoupili první sportovní vůz Riley Brooklands 9. Později ho vyměnili za MG Magna a ještě později pořídili synovi dvoulitrovou Bugatti. Richard „Dick“ Seaman sice v té době již navštěvoval Cambridge (po škole v Hildershamu a nejstarší soukromé škole Rugby), ale jeho srdce naplno bilo pro závody. Faktem však je, že se zúčastňoval pouze lokálních klání a navíc s minimem úspěchů. Byl štíhlé postavy s dlouhým krkem, příjemným úsměvem a poněkud prudkými gesty. Velmi cílevědomý a skromný. Otec si z něj přál mít diplomata a člena parlamentu, snad aby ho odradil od závodů automobilů, pořídil mu i letadlo, jenže Richard jej využíval pro rychlejší přesuny mezi jednotlivými závodními podniky. Richard Seaman měl dvě velká přání, která se mu nakonec podařilo během krátkého života splnit. Chtěl se stát členem závodního týmu Mercedes-Benz a vyhrát Velkou cenu Německa. Ve dvaceti letech nebyl sice boháč, ale také ne nemajetný student. Měl právě tolik, aby si mohl dovolit investovat do své závodnické kariéry.

Závody, závody a závody

V roce 1934 se vrátil na čas ze studií domů a rodičům sdělil, že se na univerzitu již nevrátí. Připojil se k týmu spolužáka Whitneyho Straighta a jal se naplno a nerušeně závodit, nejprve s vozem MG Magnette. První kontakt s velkým světem automobilových závodů ho čekal v Grand Prix de L’Albigeonis, zde ještě trestuhodně zaspal na startovním roštu. Nicméně dalším podnikem byly závody Voiturette, vozů s motory do zdvihového objemu 1,5 l, na 34 kilometrovém okruhu. Závod známý pod názvem Coppa Acerbo, dokončil Seaman na třetím místě! Prvního vítězství dosáhl ještě v roce 1934 ve Velké ceně Švýcarska, kde vyhrál kategorii Voiturette. Startoval z deváté řady a v jedenáctém ze čtrnácti vypsaných okruhů se prodral do čela. Bohužel jeho první vítězství bylo zastíněno smrtí stájového druha Hugha Hamiltona. Závody šly „Dickovi“ tak dobře, že si brzy troufal i na silnější vůz. V Jižní Africe v East Londonu skončil na Maserati 2,9 l na pátém místě. Podařilo se mu velmi dobře zajet i v dalších podnicích kontinentální Evropy.

Pro rok 1935 zakoupil to nejlepší, co bylo k mání. Drahý, ale vynikající, vůz britské provenience ERA (English Racing Automobiles). Velkou cenu Frontieres nedokončil a na Eifelrennen na obtížném Nürburgringu v Německu byl v kategorii Voiturette čtvrtý. Ovšem další tři závody již ovládl. Ve švýcarském Bernu (GP Švýcarska), italské Pescaře (Coppa Acerbo) a na Masarykově okruhu v Brně spolehlivě vyhrál nižší kategorii. V závodech do vrchů Grossglokner a Freiburg dosáhl druhých míst. Sezona 1935 skončila a bylo nutné se poohlédnout po něčem rychlejším, také se rozhodl založit vlastní tým. Seamanův soukromý mechanik Ital Giulio Ramponi (dříve úspěšný závodník, poté mechanik pracující pro značku Alfa Romeo) navrhl zakoupit deset let starý vůz Delage Grand Prix od lorda Earla Howea. Seaman nesdílel Ramponiho nadšení, nemohl se srovnat s faktem, že by ojetý, deset let starý závodní vůz, mohl kvalitně konkurovat ostatní konkurenci. Jenže Ramponi byl vynikající technik. Celou zimu se věnoval přestavbě vozu. Odlehčil jej o 100 kg, zvýšil výkon skvělého osmiválcového řadového motoru zhruba o 30 k, vyměnil preselektivní převodovku za manuálně řazenou, vylepšil brzdový systém a přinutil obstarožní Delage jezdit maximální rychlostí až 210 km/h. Není bez zajímavosti, že lord Howe se původně velmi rád svého Delage GP zbavil a přidal navíc i pár náhradních dílů. Mimochodem Seaman si vymodlil na nákup vozu 2000 liber od maminky, která ho „kryla“. Když se to otec dozvěděl, byl ochoten ho ve vzteku vydědit.

Hned první start proměnil „Dick“ na ostrově Man ve vítězství. V dalších dvou závodech skončil sice svojí vlastní vinou mimo trať, ale potom již zajížděl jen výborné výsledky. V Coppa Ciano skončil ještě šestý pro písek v rootsově kompresoru. Pak však následovala série pěti vítězství za sebou z toho třikrát s vozem Delage GP. Seaman se s omlazenou „starožitností“ stal senzací sezony 1936.

Mezi velké kluky

Velká cena v Doningtonu 1936 zcela změnila život mladého Seamana. S vozem Alfa Romeo 3,8 l připraveným a seřízeným Ramponim zvítězil a obstaral si tak vstupenku na zkoušku vozu Mercedes-Benz W 125 do Neubauerova továrního týmu. Na soustředění nováčků na Nürburgringu Seaman zaujal především plynulou a jistou jízdou. Nakonec byl znovu přizván na další testy. Účast ve „hvězdném“ týmu byla na spadnutí. Jenže nic není jen tak. Psal se rok 1936 a Seamanova matka (otec zemřel roku 1935) rozhodně nebyla nadšená z toho, kam se její syn „řítí“. Viděla jisté spojitosti jeho účasti v německém, téměř národním týmu, s rozpínavou politikou Nacistů. Ve svých obavách jistě nebyla lichá, neboť členství Richarda Seamana v závodním týmu Mercedes-Benz podléhalo osobnímu schválení Führera Adolfa Hitlera.

Ani „Dick“ si nebyl úplně jistý, zda je to ta prvá cesta závodníka. Se svými obavami se svěřil blízkým a dokonce požádal o radu anglické sportovní autority RAC (Royal Automobile Club) a samotného lorda Earla Howea. Ta nakonec zněla: „je to šance, kterou by jsi neměl propást, a když se politicky něco zvrtne, můžeš přece vždy z týmu odstoupit.“ Německá Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps nakonec na základě osobního schválení samotného Adolfa Hitlera s angažováním Richarda Seamana do týmu Mercedes-Benz souhlasila. Na britských ostrovech byl Seamanův vstup do služeb Mercedesu interpretován jako „utužení přátelství mezi dvěma národy“. Pro rok 1937 tak Richard Seaman podepsal, navzdory své matce, smlouvu jako tovární jezdec týmu Mercedes-Benz. Od této chvíle byl ve světě automobilového sportu, nejen toho německého, znám jako „Der Englander“.

V roce 1937 však Seaman nebyl jediným nováčkem, který měl vozy s trojcípou hvězdou sedlat. Byli zde ještě Freddie Zelender, obchodník s automobily z Paříže a po čertech rychlý jezdec. A mladý Švýcar Christian Kautz, který měl velké schopnosti i velké peníze. Kombinace, která se, pravda, tak často nevidí. V oficiálním továrním týmu byl šestatřicetiletý Rudi Caracciola – ve vrcholné formě, šlechtic a vynikající závodník Manfred von Brauchitsch a sotva sedmadvacetiletý velmi ctižádostivý Hermann Lang. První větší zkušenost s W 125 nedopadla pro Seamana zrovna povzbudivě. Při tréninku v Monze příliš zbrkle akceleroval na výjezdu ze zatáčky, následoval smyk a havárie. Seaman naštěstí nebyl zraněn, jen se bál, co mu řekne Neubauer.  Ten příliš dobře věděl, že cena vozu je vysoká, ale cena talentovaného jezdce nesporně vyšší. „Budu rád, když to neuděláte moc často“, poznamenal fenomenální manažer klidně, „ale ještě více se mi jedná o to, abyste vy zůstal celý,“ dodal.

Ve službách třícípé hvězdy

Z dvanácti hlavních závodů pro rok 1937 byl Seaman přihlášen k sedmi. Vzdor vrtkavému štěstí se umístil jednou na druhém, dvakrát na čtvrtém, dvakrát na pátém a jednou na sedmém místě. Nejlepšího výsledku dosáhl na Vanderbiltově poháru v Americe. První ročník (1936) vyhrál božský Tazio Nuvolari na Alfě Romeo a snad právě proto se hned následujícího ročníku zúčastnil závodní tým Mercedesu. To, že Stuttgartští kladli na Vanderbiltův pohár důraz, dokazuje též skutečnost, že s Caracciolou a Seamanem poslali do New Yorku také závodního manažera Alfreda Neubauera a konstruktéra závodních speciálů Rudolfa Uhlenhauta. Jediný, kdo mohl závodní vozy Mercedes ročníku 1937 efektivně porazit, byl Bernd Rosemayer na poněkud nevyzpytatelném Auto-Unionu. A to se také v sezoně 1937 čtyřikrát stalo, jedním z Rosemayerových vítězství byl právě Vanderbiltův pohár. Rudolf Caracciola musel vzdát pro poruchu kompresoru, motor Alfa Romeo Tazia Nuvolariho vypověděl službu a Seamanův Mercedes trpěl nedostatkem paliva. V posledním kole musel Seaman z druhého místa tankovat v depu a ztratil tak celých 41 sekund. Druhé místo nakonec udržel, nicméně na Rosemayera to samozřejmě nestačilo

Kvůli Vanderbiltově poháru sice Richard Seaman zmeškal Velkou cenu Belgie 1937 (jelo se ve stejném termínu), ale zato startoval na GP Německa na Nürburgringu – pět Mercedesů proti pěti Auto-Unionům a šestnácti Alfám, Maseratkám a Bugatkám, v ochozech a kolem trati 250 000 diváků! Na Nürburgringu 1937 však Seaman jen o vlásek unikl smrti. To když se jej Ernst von Delius, jedoucí na Auto-Unionu, snažil ve vysoké rychlosti kolem 270 km/h předjet a ztratil kontrolu nad svým vozem. Následovala havárie: von Delius zemřel v nemocnici, Seaman se štětím vyvázl jen se zlomeným nosem a palcem na ruce. Velká cena Německa 1937 skončila obrovským úspěchem pilotů vozů Mercedes: 1. Rudolf Caracciola, 2. Manfred von Brauchitsch, 3. Hermann Lang. V srpnu na Coppa Acerbo v Pescaře měl opět smůlu. Ještě ne úplně fit byl povolán do týmu a v tréninku v důsledku technické závady na brzdách těžce havaroval, naštěstí nebyl zraněn. Konec sezóny 1937 mu připravil ještě jedno zklamání. Na GP Anglie v Doningtonu do něj zezadu narazil Müller s Auto-Unionem a vyřadil ho tak ze hry. I tak byl první rok u týmu Mercedes-Benz pro Richarda Seamana velmi solidní, pakliže jej nebudeme označovat za fenomenální. Vybudoval si pevný vztah se všemi členy rennabteilungu, kteří oceňovali jeho přímost a pevný charakter. Alfred Neubauer ho bral téměř jako svého syna a mechanici byli nadšeni jeho technickými znalostmi, které prokazoval skrz konstruktéra Rudolfa Uhlenhauta, který mluvil plynně anglicky.

Na vrcholu kariéry

Rok 1938 byl plný změn. V platnost vstoupila nová technická formule závodních speciálů. Protože „Dick“ byl stále ještě závodník se statutem „junior“, musel si na svůj nový Mercedes-Benz W 154 počkat až do července. Ovšem během „nucené dovolené“ se seznámil se svojí budoucí ženou, mladičkou Erikou Popp, jejíž otec byl prezidentem a spoluzakladatelem mnichovské značky BMW. Seamanova matka byla s Erikou nejprve velmi spokojena, poté však, co seznala, že její syn má v záměru se s mladičkou Němkou oženit, svůj názor změnila. Nebylo to snad ani kvůli národnosti, svoji roli zde hrál nízký věk potenciální nevěsty. Nicméně Richard Seaman si opět prosadil svou vůli, bohužel až do své smrti tuto další různici se svojí máti nevyřešil.

Ani z hlediska závodění se začátek roku 1938 nezdál být tím pravým. Při GP v Tripolisu pořadatelé nepustili Seamana jako soukromého jezdce k závodu. V GP Německa 1938 na Nürburgringu však zazářilo „Dickovo“ slunce naplno. Bernd Rosemeyer už nebyl mezi živými a tak jeho místo u Auto-Unionu obsadil maestro Tazio Nuvolari. Ital ale neměl v ten okamžik ještě Rosemeyerův instinkt pro poněkud nervózní Auto-Union a tak se zdálo, že stupně vítězů opanují muži Mercedesu. Zpočátku vše vypadalo jednoznačně. V čele startovního pole se drželi čtyři Neubauerovi muži: Caracciola, Lang, von Brauchitsch a Seaman. Jenže hned ve druhém kole začal Langův stroj kouřit. Postupně se ze závodního pole vytratil také Caracciola, který neměl svůj den. Za volant jeho vozu nakonec v devátém kole usedl Herman Lang. Až do šestnáctého kola byly na špici komfortně tři Mercedesy s von Stuckem a Nuvolarim na Auto-Unionech v zádech. V tom okamžiku zajel von Brauchitsch do depa k tankování. Mechanici nacvičeně vrazili kanystr s palivem do hrdla nádrže a.... přelili. V okamžiku nastartování motoru chytl nejen vůz, ale též von Brauchitsch. Pohotový Neubauer ho vytáhl z kokpitu a uhasil hořící kombinézu na ramenou. Mezitím tankoval Richard Seaman, který měl na vedoucího von Brauchitsche deset sekund ztráty. 

Mechanici s hasícími přístroji proměnili von Brauchitschův vůz v neforemnou hromadu pěny. Opodál stojící Korpsführer Adolf Hühnlein se otočil na Brauchitsche se slovy: „snad jste se nerozhodl, že tento závod vzdáte?“ „Samozřejmě, že ne,“ odvětil závodník, a přes protesty mechaniků a stájového manažera naskočil do sotva uhašeného speciálu a znovu vyrazil na trať – v důsledku špatně upevněného bajonetu volantu havaroval v následujícím kole! Naštěstí při něm stáli všichni svatí, z divoké bouračky vyvázl von Brauchitsch bez zranění. Richard Seaman si tak přijel pro vysněné, spektakulární a plně zasloužené vítězství ve Velké ceně Německa 1938. Nad okruhem Nürburgring na počest „hajlujícího“ Richarda Sea­mana zněla hymna „God Save the King“. V boxech měl ještě Neubauer nepříjemný rozhovor se státními úředníky, kteří ho obvinili z von Brauchitschova incidentu, když jim však sdělil, kdo Manfreda na trať proti jeho zákazu vyslal, šla aféra do ztracena. 

V září se tým Mercedesu vypravil do Velké Británie, válka se zdála být na spadnutí a nálada byla na bodu mrazu. Zatímco francouzské závodní týmy byly z Anglie záhy staženy, tým Mercedesu zůstal na pozvání RAC na večeři. Jenže den na to nechal Neubauer rychle naložit závodní vozy na transportéry a se smutkem v duši se rozloučil s Richardem Seamanem, vše se zdálo být ztraceno. Erika Popp, která přibyla do Londýna jen den předtím, řekla, že zůstane se svým nastávajícím, ať se děje cokoliv. Následující den dostal Adolf Hitler v Mnichově to, co chtěl – české Sudety a Nevile Chamberlain se vrátil vítězoslavně do Londýna mávaje nad hlavou „cárem papíru“. Krize byla pro tentokrát zažehnána. Týmy a jezdci se vrátili k Velké ceně Anglie do Donningtonu, kde Richard Seaman zabojoval jako jeden z nejlepších. Havárií na olejové skvrně sice ztratil spoustu času, ale výtečnou jízdou se dostal zpět až na stupně vítězů. Vyhrál Tazio Nuvolari (Auto-Union) před Hermannem Langem (Mercedes-Benz). „Dick“ ale na Italského maestra udělal v druhé polovině závodu 42 sekund (!) a umístil se, jak nejlépe mohl. A ještě něčím byl rok 1938 pro Seamana přelomový – 7. prosince vstoupil do manželství s osmnáctiletou Erikou Popp. 

Führerovy květiny

V březnu roku 1939 po kapitulaci Československa napsal Richard Seaman z nového domova v bavorském Garmischi (svatební dar otce Eriky) Lordu Earlu Howeovi, prezidentu British Racing Drivers‘ Club. Ústředním tématem byla prosba o radu, zda v této politické situaci zůstat v německém závodním týmu. Lord Howe po konzultacích s kabinetem prvního ministra, členy parlamentu a při vědomí „hrozné možnosti války“ později v dubnu odpověděl: „každý individuální kontakt je stále v kurzu a nakonec naše vztahy s Německem jsou stále nominálně přátelské.“ Na začátku roku 1939 startoval Seaman ve dvou závodech, ani jeden nedokončil. Nejdříve odpadl pro poruchu spojky na Nürburgringu a poté se vrhl srdnatě do Velké ceny Belgie na okruhu ve Spa Francorchamp. Kluzký povrch vozovky po dešti nebyl příliž příjemný, přesto byl Seaman ve třetím kole za Caracciolou a Langem na třetím místě. V osmém kole vyjel Caracciola (což nebylo častým jevem) z trati a poškodil vůz tak, že nemohl pokračovat. Seaman o tři kola později naložil Langovi a dosáhl senzačního rychlostního průměru 150,4 km/h. 

V 17. kole se však zdržel 30 sekund tankováním a propadl se na druhou pozici. Ve 21. kole ale opět vedl, a to o celou půlminutu. Jenže těžká, stodvacetistupňová, zatáčka La Source, která dnes již porazila samotného Caracciolu, číhala na „Dickův“ život. Na kluzké vozovce Seaman pravděpodobně přehnal rychlost, nedokázal zatáčku správně najet a následoval smyk a náraz do stromu. Bohužel „Der Englander“ upadl do bezvědomí, a to se mu stalo osudným. Seděl zhroucený a uvězněný ve zdemolovaném voze, do kokpitu tiše vytékalo palivo z prasklého potrubí mezi sedadlem a zadní nádrží. Kdyby nebyl v bezvědomí, kdyby dokázal odjistit bajonetový závěr volantu, kdyby se dokázal pohnout, kdyby…

Vůz se vzňal, pouze heroickým úsilím jednoho belgického policisty a jezdce stáje Auto-Union Georga Meiera se podařilo Richarda Seamana z hořících trosek vytáhnout. Utrpěl však tak rozsáhlé popáleniny, že za několik hodin v hrozných bolestech v nemocnici zemřel. Bylo 25. června 1939. Caracciolova žena „Baby“ již nikdy nevymazala obrázek nekontrolovatelně plačícího Neubauera, který musel sebrat všechnu svoji sílu a odvahu, aby poslal tělo oblíbence Richarda Seamana domů. Následující den nařídil předseda představenstva a generální ředitel automobilky Mercedes-Benz Wilhelm Kissel vystěhovat všechny vozy z továrních dealerství po celém Německu a vyvěsit místo nich fotografii Richarda Seamana. 

V Doveru se k rakvi „Der Englandera“ připojil britský ředitel Mercedesu. Koncern Daimler-Benz reprezentovali na Seamanově pohřbu Wilhelm Haspel a Carl Schippert. Byl tam též Alfred Neubauer, Rudolf Caracciola, Hermann Lang, Manfred von Brauchitsch, několik členů týmu Auto-Union, mnoho anglických závodníků a bledá Erika Seaman podpíraná svým otcem. Tři týdny poté poslala Lilian Beattie-Seaman, Richardova matka, dopis vedení Mercedesu, ve kterém vyjádřila svoji vděčnost společnosti za pomoc a podporu, kterou dávali po léta jejímu synovi v závodním týmu, po léta, která byla, bez nadsázky, nejšťastnějšími v jeho životě. Mezi květinami na Seamanově pohřbu ležel též velký věnec madoniných lilií od Adolfa Hitlera – gesto, které bylo široce vysvětlováno jako „naděje, že mír je stále možný“. O dva měsíce později poslal Hitler svá vojska do Polska. Richard Seaman byl jediný jezdec, který zemřel v závodě za volantem „Stříbrného šípu“ v letech jejich slávy 1934 až 1939.  

Převzato z časopisu

Fotogalerie