Mille Miglia 2016 – Itálie plná klenotů

V polovině května patří k dobré tradici vyrazit do Itálie a obdivovat kolonu Mille Miglia, nabízející pohled na téměř 450 skvělých závodních a sportovních aut. Ani letos jsme nechyběli!

Mille Miglia má ohromnou výhodu v tom, že není statickou prezentací, ale intenzivním jízdním zážitkem. Každý z krásných závodních vozů, projíždějících Itálii ze severu na jih a zpět, si užijete v pohybu a navíc většinou i při plné akceleraci. Původní závod, na který současná série navazuje, byl poprvé vypsán v roce 1927. Tehdy ho stvořili Aymo Maggi a Franco Mazzotti, dvojice mladých šlechticů z Brescie. Společně se skupinou vlivných lidí vybrali trasu z Brescie do Říma a zpět ve tvaru osmičky o celkové délce kolem 1500 km, tedy přibližně 1000 římských mil. V letech 1927 až 1957 se závod konal celkem čtyřiadvacetkrát, přičemž trasa se měnila dvanáctkrát a stejně tak se upravovala i její délka. Podobně jako v případě staršího závodu Targa Florio nebo pozdějšího Carrera Panamericana, i Mille Miglia patřila mezi vytrvalostní závody, na kterých si udělaly jméno automobily třídy Gran Turismo, a to hlavně značek Alfa Romeo, Lancia, Bugatti, BMW, Ferrari, Maserati, Mercedes-Benz či Porsche. Zajímavou odlišností je, že na rozdíl od ostatních závodů startovaly vozy při Mille Miglia v minutových intervalech s tím, že nejpomalejší stroje vyjížděly na trať v čele závodu.

Díky tomu se podařilo zajistit, že maršálové nemuseli na svých postech čekat zbytečně dlouho a závod měl dynamičtější průběh než v případě, že by jako první jely automobily z nejsilnějších tříd. První Mille Miglia se konala 26. března 1927 a už tehdy se na start postavilo 77 jezdců s neupravenými sériovými vozy (to byla podmínka!). Tehdy vyhrála posádka Minoja-Morandi s dvoulitrovým OM 665 Sport, jehož šestiválec vyvinul úctyhodný výkon 80 koní. Trasu plnou zatáček projeli za 21:04’48”, což znamená průměrnou rychlost přes 77 km/h. Závod se postupně rozvíjel a lákal stále slavnější jezdce – v roce 1930 vyhrál jízdu Itálií Tazio Nuvolari s Alfou Romeo 6C 1750, přičemž do cíle dorazil za 16:18’59” (průměrná rychlost 100 km/h). Zatím nepřekonaný (a už i nepřekonatelný) rekord drží Brit sir Stirling Moss s novinářem Denisem Jenkinsonem, kteří soutěž absolvovali v roce 1955 s vozem Mercedes-Benz 300 SLR. Toto monstrum s karoserií z hliníku a hořčíku bylo skutečným závodním náčiním. Pohon mu zajišťoval řadový osmiválec o objemu 2981,7 cm³, který za pomoci mechanického vstřikování dosahoval výkonu až 310 koní při 7400 min^-1. A to vše při hmotnosti 880 kg… Moss stanovil rekord – celou trasu projel při rychlostním průměru 157 km/h za těžko uvěřitelných 10 hodin, 7 minut a 48 sekund. Když vezmeme v úvahu, že musel i několikrát tankovat, tak je jeho výkon vskutku pozoruhodný. Novodobá Mille Miglia se poprvé konala již v roce 1977 a dnes se jezdí jako setinová soutěž, což znamená, že posádky musí plnit testy přesnosti (většinou složité a krátké), trefovat průjezdní a časové kontroly a k tomu také dodržovat vysoké rychlostní průměry při přejezdech mezi městy. Startuje se v Brescii, první den se dojíždí do Rimini, další den zvládne kolona cestu do Říma a nakonec přenocuje v Parmě, aby v neděli dojela do cíle v Brescii. K tomuto prodloužení na čtyři dny došlo před rokem kvůli tomu, že sobotních 800 km už bylo na lidi i stroje zkrátka příliš…

Samotná trasa se každý rok mírně mění, ale většina zásadních míst jako Siena, Maranel-lo, Florencie, Boloňa a Modena zůstávají. Důležitější jsou ale automobily, které během Mille Miglia potkáte. První zhruba třetinu startovního pole tvoří předválečné stroje. Hned na začátku čestně startuje několik vozů zaniklé značky O. M. (Officine Meccaniche) přímo z Brescie. K vidění je několik zástupců typu 665 Superba, jenž vznikal v různých verzích od roku 1923 do roku 1932. Relativně mohutné závodní vozy, postavené na klasickém rámu, poháněly různě výkonné verze řadového šestiválce o objemu do 2,2 litru a i dnes vás překvapí nejen ostrým zvukem, ale i svými jízdními výkony. Mezi další, známější automobily, které lze během závodu obdivovat v plném tempu, patří nejrůznější vozy Alfa Romeo, Bugatti, Bentley, Aston-Martin, Fiat, Lancia, Dela-haye, Mercedes-Benz, BMW a mnohých dalších značek, dnes již často víceméně zapomenutých. Mě letos nejvíce uchvátily tři konkrétní vozy – tím prvním je Alfa Romeo 6C 1750 GS s karoserií Zagato, jichž se v závodě ukázalo hned několik. A ta s posádkou Andrea Vesco/Andrea Guerini nakonec letošní Mille Miglia dokonce vyhrála! Kořeny Alfy Romeo 6C sahají až do začátku 20. let, kdy ji navrhl Vittorio Jano jako nástupce modelů RL a RM. V roce 1925 byla v Miláně představena s řadovým šestiválcem 1,5 litru, o tři roky později se verze 1500 S stala první silniční Alfou Romeo se dvěma vačkovými hřídeli.

S rokem 1929 přišla verze 6C 1750 a následně Super Sport a Gran Sport. Právě verze GS, vybavené dokonce kompresorem, byly na Mille Miglii zastoupené nejčastěji, většinou s karoserií Zagato či Touring. Modely z let 1930 až 1932 dosahovaly s jedním karburátorem a kompresorem výkonu až 102 koní při 5000 min^-1, což stačilo na maximální rychlost 170 km/h. Zmínku zaslouží i zřejmě nejdražší vůz na Mille Miglia 2016 – velká Alfa Romeo 8C, konkrétně typ 2900 A Boticella, která jela původní závod v roce 1936 (tehdy byla i vyrobena). Masivní stroj s osmiválcem 2905 cm³ nabídl 180 koní při 5200 min^-1 a maximální rychlost až 205 km/h. Plnění motoru zajistila kombinace dvou karburátorů a kompresorů. Úžasný stroj, dnes s cenou několika milionů eur… Neméně impozantní jsou také velké Mercedesy, konkrétně typy 710 SSK z konce 20. let. Robustní závodní stroje se šestiválci o objemu 7065 cm³, vybavenými kompresory Roots, přinášejí výkon až 225 koní a společně s velkými Bentley 4 1/2 Litre Supercharged či Lagondami M45 tvoří zajímavý kontrast k malým Aston Martinům Le Mans, Bugatti 35 a 40 nebo rozličným Fiatům 508 a MG K3 Magnette. Co se týče poválečné éry, během čtyř dnů si dosyta užijete nejrůznější slavné modely značek Lancia, Jaguar, Healey, Porsche a samozřejmě Mercedes-Benz.

Nezapomenu na krásnou jízdu vzácné Lancie Aurelia B24 S s historicky prvním sériovým šestiválcem do V (objem 2451 cm³, výkon 118 koní při 5300 min^-1), soupeřící s Porsche 356 1500 Speedster nebo Jaguarem D-Type. A pak jsou tu Ferrari. Právě modely z 50. let dnes patří mezi to nejdražší, co si může sběratel postavit do své garáže. Při Mille Miglii je potkáte špinavé, burácející a ženoucí se neustále vpřed. Mě uchvátil zejména žlutý 500 TR Spider Scaglietti z roku 1956. Tehdy ještě se čtyřválcem, zato již se dvěma vačkovými hřídeli a dvěma dvojitými karburátory Weber. Dvoulitr nabízí 180 koní a lehký otevřený vůz s nimi dosahuje rychlosti až 220 km/h. Docela intenzivně nám svoji sílu během jízdy předváděl... Zdatně mu sekundovaly například šestiválcové Mercedesy 300 SL, většinou v provedení kupé, nebo přitažlivé BMW 507 s osmiválcem. Samostatnou kapitolou jsou produkty malých garáží či firem ze severní Itálie, kde se většinou na základě existujících motorů či podvozků Fiat stavěly Siaty, Cisitalie, Moret-ti, Giannini, Oscy či Ermini. I pro mě jsou mnohé z nich stále jen velmi málo známé, ale přesto mě některé z nich velmi přitahovaly.

Největší pozornost si vysloužila krásná Siata Daina Gran Sport z roku 1953, jež zároveň reprezentovala jediný stroj s českými veteránskými značkami na startu letošní Mille Miglie. Je to stejný vůz, který jel v Česku soutěž 7 Castles Trial (viz AR 6/’16). Siata, neboli Società Auto Trasformazioni Accessori, je zapomenutá turínská značka, jež vyráběla hlavně upravené Fiaty a zmizela ze světa v 70. letech. Vytvořila několik zásadních typů, zmiňme Amicu, 208S a konečně Dainu, vyráběnou od roku 1950 do roku 1958. Právě verze Daina Gran Sport (nebo Sport Coupe) letos v Itálii reprezentovala i naši vlast. Tento konkrétní kus je velmi vzácný, jde o vůz, který současný majitel koupil od toho prvního před několika lety při aukci v Monaku. Zajímavé je zejména použití motoru Fiat OHV o objemu 1817 cm³, protože většina verzí kupé tehdy disponovala pouze motory 1,4 nebo 1,5 litru. Čtyřválec je vybaven dvěma karburátory a spojen s manuální pětistupňovou převodovkou, přenášející točivý moment na zadní kola s tuhou nápravou a půleliptickými listovými pery. Bylo úžasné pozorovat, jak si obratné kupé pohodlně měří síly s některými Ferrari nebo jedinečným Fiatem 8V, pod jehož kapotou je dokonce osmiválec! Čtyři dny utekly velmi rychle a já jsem zůstal plný dojmů.

Stačí si jen sednout k masivní knize, kterou jsme jako novináři dostali, a zkoumat jednotlivé vzácné modely, jaké jinde v takovém množství a při tak intenzivní akci těžko uvidíte. Bohužel nemám prostor pro popis ani části z nich, natož všech, ale nejlepší je stejně v květnu sbalit to nejnutnější vyrazit do Itálie – osobní prožitek prostě nic nenahradí. I tak se ale k vybraným vozům v Automobilu ještě vrátíme. Ještě několik slov na závěr. I když Mille Miglia není o rychlosti, je pro posádky extrémně náročná z několika důvodů. Samotné startovné činí 8400 eur, což je pořádná suma peněz. K tomu je třeba počítat ubytování, servis, doprovodné vozidlo, benzin a další přidružené náklady. I přesto se do soutěže hlásí více než dvakrát tolik zájemců, než kolik jich je vpuštěno na start. -Samostatnou kapitolou je pak automobil. Aby vás na Mille Miglii přijali, musíte vlastnit vůz, který startoval v původních závodech (tedy alespoň typově). A je logické, že organizace vybírá ty lepší kousky… Pokud se už na závod dostanete, většinou to bude s vozem z poválečné éry. A v takovém případě bohužel nemáte šanci vyhrát, protože speciální systém koeficientů zvýhodňuje starší automobily před novějšími. A pak ještě samotná jízda, během níž si sáhnete na dno svých možností. Začíná se brzy ráno a končí pozdě večer – jinak prostě nelze během čtyř dnů zdolat 1600 km... No, jednoduché to rozhodně není. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie