CORD (AUBURN-CORD-DUESENBERG CO.) – Americká avantgarda

Americká značka Cord vyráběla automobily pouhých osm let, pokud počítáme roky vzniku i zániku, přesto však patří k legendám...

Zapsala se do historie s prvními úspěšnými automobily s pohonem předních kol na americkém trhu, teprve o třicet let později je následoval Oldsmobile Tornado a v modelovém roce 1967 Cadillac s novou generací Eldorado. Do té doby však přední pohon kromě Cordu patřil jen nesmělým pokusům, jež většinou končily neúspěchem. Málo se ví o Ruxtonu podobné koncepce jako první Cord L29, ale ani tento automobil s řadovým osmiválcem a předním pohonem nedoznal přílišného rozšíření, navíc pro jeho tvůrce New Era Motors je na zakázku vyráběly jiné americké automobilky, Moon a Kissel. Cord na tom ovšem nebyl lépe, výrobu mu zajišťoval Auburn a na konstrukci se podílel August Duesenberg, tvůrce stejnojmenných luxusních vozů (viz AR 5/’18). Neúnavný tvůrce, ale také značně riskující podnikatel Errett Lobban Cord (1894 – 1974) vytvořil průmyslové impérium složené z různorodých firem, zabývajících se dopravou a souvisejícími službami, konstrukcí automobilů i letadel, výrobou motorů a stavbou lodí.

Měl ambice vytvořit druhý General Motors, ale po překonání hospodářské krize třicátých let se stejně na trhu neudržel, už v roce 1936 prodal většinu hlavních podílů ve svých firmách, odjel do Nevady a zaměřil se na nové formy podnikání, k nimž patřily rozhlasové vysílání a vznikající televize. V roce 1938 společnost Auburn-Cord-Duesenberg Com-pany, která ve finále sloučila produkci všech tří značek, koupil jistý Dallas E. Winslow z Detroitu a využil karoserie posledních Cordů 810/820 pro automobily Hupp Skylark (Hupmobile) a Graham Hollywood, jež však přešly na klasickou koncepci s pohonem zadních kol. Vraťme se však na začátek, kdy mladý podnikatel Errett Lobban Cord získal proslulé automobilky Auburn a Duesenberg. To mu nestačilo, a proto vytvořil třetí značku Cord, vyplňující prostor mezi levnějšími Auburny a luxusními osmiválci Duesenberg. Automobily Cord se staly příkladem nejen pro působivý design, ale také pro úspěšnou aplikaci pohonu předních kol. Nebyly první, jen v Americe se pokoušel o prosazení předního pohonu Walter Christie už před první světovou válkou, ale teprve úspěchy závodních vozů s pohonem předních kol (mj. v 500 mil Indianapolisu) vzbudily větší zájem o tuto koncepci.

Archie Andrews prosadil produkci Ruxtonu s předním pohonem, v letech 1929 – 1930 vzniklo zhruba pět stovek vozů, ale Cord ho překonal desetinásobným množstvím vyrobených automobilů Cord L29. K poradcům při vývoji prvního typu L29 patřili slavní muži, kteří se zapsali do historie závodu 500 mil Indianapolis, a to konstruktéři Harry Arminius Miller a Carl Van Ranst i závodník Leon Duray. Při první testovací jízdě na nezpevněném povrchu se Errettu Cordovi samovolně otevřely všechny dveře, a tak nařídil šéfkonstruktérovi Herbu Snowovi, aby to koukal zlepšit! Snow navrhl křížovou výztuhu rámu ve tvaru X, kterou už v roce 1922 použil Auburn jako první. Cord L29 se dodával se zakázkovými karoseriemi na podvozku s rozvorem náprav 3,49 m. Kupé od stylisty Alexise de Sakh-noffského vyhrálo Soutěž elegance 1930 v Monaku. Přední kola poháněl řadový osmi-válec Lycoming 4,9 l o výkonu 92 kW (125 k)/3300 min^-1, tedy produkt společnosti z Cordova impéria, jež jako výrobce leteckých motorů přežila dodnes. Převodovka byla třístupňová Detroit Gear; podobně jako u závodních vozů Miller se přední brzdy přestěhovaly k rozvodovce (in-board), náprava vpředu byla De Dion, zadní rovněž tuhá a brzdy od počátku kapalinové Wagner-Lockheed.

Největší rychlost 130 km/h sice sesterské Auburny lehce překonávaly, ale Cord L29 se stal prvním americkým vozem s předním pohonem, vyráběným ve větších sériích. Bohužel byl uveden v době burzovního krachu na Wall Streetu, což ovlivnilo odbyt, stejně jako existenci celého holdingu Cord Corporation. Cord L29 zaznamenal produkci pěti tisíc vozů (v letech 1929 až 1932 postupně 1819, 1873, 1243 a 58, což dává 4993 vozů; jiné údaje uvádějí 5010). Několik stovek posledních kusů mělo osmiválec převrtaný na 5,3 litru a zvýšený výkon na 97 kW (132 k). Nástupce L30 se do výroby nedostal, nicméně v továrním muzeu Auburn-Cord-Duesenberg v Auburnu v Indianě uchovávají prototyp sedanu Cord E1, o půl metru delší než L29, jehož přední kola poháněl vidlicový šestnáctiválec 8,05 litru, později nahrazený osmilitrovým dvanáctiválcem o výkonu 147 kW (200 k)! Byla krize, a tak se vyrábět nezačal. Cord Corporation pokračovala ve výrobě vozů Auburn a Duesenberg, než se po čtyřleté odmlce v roce 1936 vrátila ke značce Cord s originální koncepcí typu 810, původně vyvíjeného Augustem Duesenbergem coby Baby Duesenberg. Měl opět přední pohon, ale místo řadového už vidlicový osmiválec Lycoming 4,7 l o výkonu 92 kW (125 k)/ /3500 min^-1, čtyřstupňovou převodovku s elektrickou předvolbou a samočinným řazením po vyšlápnutí spojky a unikátní aerodynamickou karoserii podle návrhu stylisty Gordona Buehriga, charakterizovanou výklopnými světlomety z blatníků!

Vylepšený Cord 812, na přání s přeplňovanou verzí motoru o výkonu 125 kW (170 k)/ /4250 min^-1, se objevil v roce 1937, ale to už byla labutí píseň Cordova impéria. Pozoruhodné je, že z 2830 vyrobených vozů Cord 810/812 (1764 první rok, 1066 druhý) se jich poměrně dost objevilo v Evropě. V Československu jezdily ještě dlouho po válce, pamatuji čtyři kousky na pražských ulicích, pak však zřejmě zmizely na šrotišti či prodejem do zahraničí (to bylo tehdy obvyklé, za obyčejné automobily ze Západu se dokonce vyměňovaly Bugatti). Poválečné pokusy oživit výrobu obdivovaných typů Cord 810/820 byly vesměs neúspěšné. Nejprve jakýsi Glenn Pray z Oklahomy koupil práva na značku i zbylé díly. Stihl však vyrobit jen pětaosmdesát replik Cord 8/10 (v 80% měřítku), u nichž zachoval přední pohon, ale využil plochý šestiválec Chevrolet Corvair. Další pokusy ze šedesátých let pod původními tvary ukrývaly podvozky klasické koncepce. Dnes je Cord považován za ikonu originálního designu a pokrokové konstrukce.

Převzato z časopisu

Fotogalerie