Bugatti (1909 – 2019) – 110 let legendy

Po druhé světové válce značka Bugatti zanikla. Poprvé ji obnovili před 28 lety, podruhé před dvaceti a od roku 2005 malosériová produkce pokračuje.

Věhlasné jméno sice nikdy nezaniklo, protože po zastavení výroby automobilů v Molsheimu pokračovalo sdružení Messier-Hispano-Bugatti ve výrobě dílů pro letecký průmysl, a to včetně podvozků pro nadzvukový dopravní letoun Concorde, takže pro obnovu bylo třeba vyjednat práva na značku s leteckou skupinou SNECMA! To se podařilo nejprve Romanu Artiolimu, který ve velkolepém stylu předvedl nový dvanáctiválec Bugatti EB110 v Paříži v roce 1991. První sériový automobil s motorem přeplňovaným čtyřmi turbo-dmychadly však vydržel ve výrobě jen čtyři roky, další projekty (sedan, kupé GT) se už sériově nerealizovaly, když panu Artiolimu došly finanční prostředky. Slavné jméno se nakonec zásluhou Ferdinanda Piëcha stalo koncem devadesátých let součástí Volkswagen Group a sídlem nové společnosti Bugatti byl zprvu Berlín, než se přestěhovala do rodného Molsheimu na francouzsko-německém pomezí. 

Bugatti byly aristokraty mezi automobily, Ettore Bugatti (1881 – 1947) pak především umělcem, jehož jen náhoda přivedla ke konstrukci automobilů. Milánský rodák pocházel z italské umělecké rodiny, otec Carlo byl malířem, sochařem, architektem a výrobcem nábytku, ale když Ettore ve čtrnácti vylepšil tříkolku Prinetti & Stucchi, přemluvili majitelé firmy otce, aby synovi u nich dovolil pracovat. Nejprve na jízdních kolech, jenže v sedmnácti se už na tříkolce zúčastňoval závodů. Značku tříkolek (existovala do roku 1902) by dnes nikdo neznal, v zapomnění neupadla jen díky Bugattimu, který tam v roce 1898 vytvořil čtyřkolový vozík, poháněný čtveřicí motorů De Dion, z nichž dva byly uloženy vpředu a dva za zadní nápravou! Později bylo vozu přiřazeno typové číslo 1, a tak začala kariéra konstruktéra, jenž typy 3 až 9 vytvořil pro značky De Dietrich, Mathis a Deutz. Na základě typu 10 z Kolína nad Rýnem vzniklo první Bugatti 13, když čísla 11 a 12 asi ještě patřila jiným typům pro Deutze...

Pod taktovkou Ettora Bugattiho, jenž po italských tříkolkách a quadricyklech Prinet-ti & Stucchi tvořil ještě pro francouzský De Dietrich, německý Deutz a francouzský Peugeot (vozík typu 19, známý BéBé), vznikl nespočet nejrůznějších automobilů sportovního charakteru, silničních i čistokrevných závodních, ale také elektromobilů, dětských miniautomobilů, a dokonce originální letadlo, železniční motorové vozy a také pomocný motor pro jízdní kolo! Jeden z prvních typů Bugatti 13, čtyřválec 1327 cm³ (později 1368 cm³), je ve sbírkách NTM Praha jako nejstarší dochovaný automobil této značky na světě. Absolutní hvězdou se stalo Bugatti 35, nejúspěšnější závodní typ, jež v různých modifikacích vyhrálo přes tisíc závodů. Za jeho volantem se objevili i Čeněk a Eliška Junkovi. Ettore Bugatti nalezl vynikajícího spolupracovníka v synu Jeanovi (1909 – 1939), designérovi nejslavnějších typů 57, který bohužel zahynul při zkušební jízdě, když se vyhýbal opilému cyklistovi. Do počátku druhé světové války vítězily Bugatti v závodech Grand Prix i ve 24 h Le Mans, po jejím ukončení vznikly na základě řadového osmiválce typu 57 (objem 3257 cm³, s kompresorem až 210 k v typu 57 SC) nový model 101 a kompresorový 101C, ale vozy už byly zastaralé. 

Vstup do formule 1 s řadovým osmiválcem uloženým napříč v rámu Bugatti 251 (1956) skončil fiaskem. Tím se historie klasických Bugatti uzavřela, neuspěly ani nové čtyřválce typů 73A a 252. Továrnu v Molsheimu opustilo celkem 7950 automobilů od typu 13 po 252; pak v roce 1963 získala závod skupina Hispano-Suiza/Mes-sier (později SNECMA, divize Hispano--Messier-Bugatti) pro výrobu dílů letadel (podvozky, hydraulika, motory). Pokusy o oživení Bugatti neustaly, po intermezzu 1991 – 1995 v Itálii ji získal Volkswagen Group. Už na Artioliho dvanáctiválci Bugatti EB110 se podílel také český emigrant Pavel Rajmiš (začínal jako inženýr v Tatře) ve funkci manažera technického vývoje a testování vozu, na designu Veyronu zase pracoval Slovák Jozef Kabaň (ex-Škoda Auto; v rámci BMW Design v březnu 2019 jmenován šéfdesignérem Rolls-Royce). 

Italský podnikatel Artioli koupil Bugatti v roce 1987 a téhož roku založil firmu Bugatti Automobili SpA, která postavila supermoderní továrnu v Campogallianu u Modeny a 15. září 1991 (v den 110. výročí narození Ettora Bugattiho) představila v Paříži supersportovní vůz EB110, jenž se stal nejrychlejším sériově vyráběným automobilem světa (351 km/h). Romano Artioli vyrobil 139 vozů EB110 a inicioval vznik sedanu Bugatti EB112, ale v roce 1995 zkrachoval. 

Nejnovější éru Bugatti zahájil Volkswagen Group, když v roce 1998 značku koupil, vytvořil novou společnost Bugatti International SA se sídlem na třídě Unter den Linden v Berlíně a představil kupé EB118 na pařížském autosalonu 1998 s novým třířadovým osmnáctiválcem 6.3 W/408 kW (555 k) z dílů VW Group! Cestou k dnešnímu Veyronu byl EB18/3 Chiron (IAA  1999), supersportovní kupé, u něhož se motor 6.3 W18 přestěhoval před zadní nápravu. Stejnou koncepci měl jen o měsíc později uvedený EB18/4 Veyron prezentovaný na tokijském autosalonu, základ prvního produkčního typu s rychlostí přes 400 km/h. Sériová výroba, zahájená v roce 2005 typem Veyron 16.4 s novým šestnáctiválcem do W (2x VR8, čtyři turbo-dmychadla), byla omezena na 300 kupé a 150 roadsterů. Nástupce Bugatti Chiron dosáhne limitu 500 kusů. Výkon motoru 8.0 W16 vzrůstal ze zprvu rekordních 1001 koní (736 kW) až na 1500 koní (1103 kW). 

Během výroby vznikaly akční série Veyronu se jmény známých závodníků, v čemž pokračuje nový typ Chiron (např. exkluzivní model Divo) a zatím poslední La  Voiture Noire, předvedená v Ženevě 2019. Všechny novodobé sériové Bugatti z éry Volkswagenu jsou dvoumístná kupé nebo roadstery, v září 2009 představený sedan 16C Galibier Concept se do výroby nedostal.

Převzato z časopisu

Fotogalerie