Ginetta Cars 2015 – Tradice zavazuje

Sportovní vozy Ginetta se vyrábějí přes padesát let, po mnoha peripetiích nejen zůstávají na trhu, ale značka dokonce posiluje... 

Výrobní program britské společnosti Gi-netta Cars, Ltd., se od nepaměti dělí na vozy silniční a závodní, byť i ty z první skupiny se zúčastňují klubovních závodů. Pod vedením nového majitele Lawrence Tomlinsona (50), aktivního závodníka (startoval i ve 24 h Le Mans, byť s jiným britským vozem TVR Tuscan), připravila Ginetta zajímavé programy pro výchovu nových závodníků včetně juniorů (14 – 17 let), zdokonalování ve sportovní jízdě a vlastní značkové poháry v okruhových závodech. Výrobní program 2015 tvoří silniční Ginetta G40R včetně speciální GRDC (Ginetta Racing Drivers Club), s níž klient dostává závodnickou školu, licenci a čtyři klubovní starty, a převzatá G60 (původně F400, dříve Farbio). Závodní program je bohatší, zahrnuje malá kupé G40 (motor Ford Zetec 1.8/2.0; hmotnost od 800 kg), včetně provedení Junior se sníženým výkonem pro začátečníky od 14 let, a velká G55 (vývoj G50) se šestiválcem Ford 3.7 V6/261 kW (355 k) pro třídu GT4 a s upraveným osmiválcem Nissan 4.35 V8/404 kW (550 k) od Ginetta Racing pro GT3. Typy G55 mají sekvenční šestistupňovou převodovku Hewland a hmotnost od 1100 kilogramů. Další aktivitou je sportovní prototyp Ginetta-Juno LMP3, připravený s trupem z uhlíkových kompozitů i ve verzi LMP3 Track Car, určený pro vytrvalostní závody a pro výcvik při přechodu z běžných sportovních vozů a třídy GT do sportovních prototypů. Motorem je osmiválec Nissan VK45DE, známý z LMP3, naladěný na 295 až 419 kW (400 až 570 k) dle předpisů (WEC, ELMS, Asian LMS, Supercar Challenge, Track Days a dalších). Nová LMP3 vznikla po pohlcení společnosti Juno, založené Ewanem Baldrym, bývalým inženýrem Williams F1, jenž se nyní stal technickým ředitelem Ginetty. Aktivity Juno (F-Ford, sportovní prototypy) se přestěhovaly do továrny Ginetta v Yorkshire (na Helios 47, Leeds, LS25 2DY).

Ginetta Cars vyrobila od roku 1958 nepřeberné množství odlišných typů a jejich variant s různými motory, několikrát změnila působiště i majitele, téměř zahynula, ale před deseti lety nabrala nový dech, když ji zakoupil Lawrence Tomlinson, strojní inženýr s diplomem z Bradford University a úspěšný podnikatel (v roce 1987 založil LNT Group, 2005 koupil Ginetta Cars, 2010 Farbio Sports Cars a 2014 Juno Racing Cars) Tomlinson chtěl vyrábět vlastní motory (nejvíce odebírá od Forda), a proto získal podíl na Zytek Motorsport, ale podnik Billa Gibsona vyhlásil bankrot v říjnu 2010 (ještě stihli nasadit prototypy Ginetta-Zytek 09S ve 24 h Le Mans). Ginetta Racing pokračuje na vlastní pěst, nyní vyrábí motory 4,35 litru na základě bloků Nissan V8. Historie Ginetty je nesmazatelně spjata se čtveřicí bratrů Walklettů, kteří ji založili v roce 1958. Robert (Bob) Walklett byl chytrý finančník, spolu s bratrem Douglasem dovedli podnik bez problémů až k jeho prodeji v roce 1989, Trevers měl na starosti design a nejmladší Ivor konstrukci. První byly závodní speciály s trubkovým rámem a mechanickými díly většinou od Forda, teprve čtvrtý typ G4 dobyl značce neobyčejnou proslulost, která nekončí ani dnes (Ivor Walklett pokračuje v zakázkové stavbě u DARE UK Limited).

Ginetta G4 se uvedla na britské Racing Car Show 1961, první série se čtyřválci Ford do roku 1969 zaznamenala 500 vozů, které při nízké hmotnosti 450 kilogramů i s výkonem od 30 kW (40 k) jsou zárukou skvělých zážitků. Ginetty G4 postupně sílily, obnovená čtvrtá série z let 1981 až 1984 už měla dvoulitrový čtyřválec Ford Pinto. Druhým velkým úspěchem se stalo úhledné kupé Ginetta G15 s hliníkovým čtyřválcem 875 cm³ z vozu Hillman Imp (resp. jeho sportovní verze Sunbeam Stiletto), uvedené v roce 1967. Dobře si pamatuji, jak jsem v létě 1969 obdivně pohlížel do výlohy Ginetta v domě z červených cihel ve Withamu (Essex), jen kousek od Tiptree, kde jsem tedy pro Wilkin & Sons na poli sbíral jahody (jejich firma také nezanikla). V zamčeném showroomu (byla neděle) se skvěly tři bílé vozy Ginetta, jedno kupé G15 a dva monoposty G18 formule Ford. S Ivorem Walklettem jsem se setkal až na Birminghamském autosalonu 1998, tedy o téměř třicet let později, moje historka ho pobavila, nadšeně vyprávěl o znovuzrození výroby G4 a G12 pro japonského partnera, stánek jeho DARE byl větší než expozice Ginetty. Ani mi neřekl, že když Rootes/Chrysler ukončil výrobu motoru Imp, tak uvažovali o náhradě čtyřválcem Škoda pro kupé G15, ale jejich jednání v centrále britského importéra československých vozů bylo neúspěšné pro naprostý nezájem druhé strany. Kromě řady závodních vozů pak uspěli s elegantním kupé G21 klasické koncepce (motor Hillman 1725 cm³).

Na závodních okruzích zářily G4 a novější G12 s motorem uprostřed, tovární jezdec Chris Meek a soukromník Willie Green vyhráli nespočet závodů (1966 – 1968). Monoposty G8 a G9 pro formuli 3 byly velmi zdařilé konstrukce, ale Walklettové neměli dostatečnou výrobní kapacitu, a proto sportovní vozy dostaly přednost. Z formulových uspěly jen G17 a G18 (F-Ford), projekty formule 1 (G19 s dvoulitrovým motorem BRM V8; G20 se třílitrovým BRM V12) se nerealizovaly. V osmdesátých letech vznikla nová verze G27, vlastně vylepšená G4, která dala základ dalším typům G33 a G34, určeným především na okruhy. Ginetta G32 na bázi Fordu Fiesta, ale s motorem uprostřed, měla opět zvýšit produkci silničních typů, zejména po přestěhování z Withamu do Scunthorpe (South Humberside). Bylo to ovšem v době, kdy Bob a Douglas odešli na odpočinek, Ivor Walklett ve firmě prodané managementu v čele s Martinem Phaffem ještě nějaký čas zůstal jako šéfkonstruktér, jenže po neodborných zásazích akcionářů pochopil, že udělal chybu. Odešel a Ginetta záhy zkrachovala... O záchranu se pokusili jiní, kteří dokonce výrobu G27/G34 převedli do Švédska, ale Ginetta jen živořila, než se jí ujal Lawrence Tomlinson. V prosinci 2007 novou továrnu v Leedsu, kam se přestěhovalo vedení i přibyla divize motorů, oficiálně otevřel Damon Hill, mistr světa F1 1996 a předseda British Racing Drivers’ Club 2006 – 2011. Tomlinson zahájil výrobu nových G20 (nyní G40) a G50 (nyní G55) včetně závodních verzí, přičemž G50 byla uvedena k 50. výročí značky (2008). Není bez zajímavosti, že bratři Walklettové pro účast na závodech postavili ve Withamu laminátovou obytnou nástavbu na třílitrový sedan (!) Ford, aby mohli u tratí kempovat. Není jasné, na kolika vozech Ford Zephyr/Zodiac Mk.IV nástavbu postupně použili, zhotovili jedinou, a po roce 1982 kompletní Zodiac prodali. Dnes patří k chloubě nového majitele z Ford Mk.IV Owners’ Clubu! Ivor Walklett dále konstruuje automobily a říká, že je to nevyléčitelná nemoc.

Převzato z časopisu

Fotogalerie