Vize – Budoucnost náklaďáků

Italská designérská společnost ED Group pracuje pro zákazníky ze zhruba sto dvaceti zemí celého světa. Svá „chapadla“ má ve všech čtyřech světových regionech: NAFTA (USA, Canada, Mexico), LATAM (Jižní a Střední Amerika), APAC (Asie a Pacifik) a EMEA (Evropa, Rusko, Střední východ a Afrika).

Společnost ED Group se snaží vyhovět zákaznickým požadavkům ve všech směrech a vdechnout život futuristickým řešením v oboru automobilového průmyslu, dopravy, průmyslového designu a architektury. Snaží se být průkopníkem na poli aplikací nejmodernějších technologií a neklást si příliš překážky a problémy z návazných oborů provázejících vývoj lidské společnosti, jako jsou například sociální vědy či legislativa. Díky tomu, alespoň pomocí virtuální reality mohou vznikat zdánlivě šokující projekty, které v určitém smyslu mají svoji logiku právě ve využití aplikovaných výsledků mnohdy základního výzkumu.

Na každém šprochu....

Před téměř čtyřiceti lety jsem hltal knihy J. M. Trosky (vlastním jménem Jan Matzal), invalidního důchodce, který se ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století proslavil celou řadou sci-fi románů. Jeho knihy se vyznačovaly nápaditostí, strhujícím dějem, jednoduchým jazykem a poněkud svévolným zacházením s fyzikálními zákony. Přesto, že šlo především o vymyšlenosti a podivnosti, některé z nich nám dnes mohou připadat jako téměř reálné. Ostatně to je pocit, se kterým pracuje většina autorů sci-fi literatury. Nejdokonaleji takoví, kteří situují děje svých knih a povídek do blízké budoucnosti či ještě lépe do současnosti ovšem s puncem tajných služeb a ještě tajnějších aktivit. V tom případě je pocit „uskutečnitelnosti“ ještě silnější než obvykle – viz sága s titulem James Bond.

Ve stejném období jsem vedle knih vzpomínaného Trosky nahlížel též například do sešitů Vědy a techniky mládeže, již tehdy dobrých dvacet let starých, kde se čas od času objevily vize budoucnosti, typu „jak bude vypadat technika v roce 2000. Letadla, automobily, lodě – zkrátka všechna technika – vyvedeny ve futuristických tvarech a doplněny o futuristické funkce. Zajímavé na tom bylo, že téměř všechny tyto předpovědi si sebou nesly cosi z designu známého z Ocelového města Julese Verna. Kupodivu, i když to autoři většinou netrefili (rok 2000 již byl), také z těchto vymyšlenin leccos dnes žije, stačí svoji pozornost obrátit třeba k designu tzv. „muskulaturních“ dopravních prostředků – motocyklů, automobilů a dokonce i nákladních vozidel. Síla, výkon, drzost nebo tzv. „tvrďáctví“ z některých výrobků současnosti doslova čiší – a musí čišet, neb zákazník, zhusta si používáním podobných výdobytků techniky léčící své narušené psychické zdraví, si to tak přeje. To co chybí jemu samému si rád nahradí spotřebním obalem. Ale to není to hlavní. Důležitý je fakt, že „na každém šprochu, pravdy trochu“ a tedy stojí zato dát, čas od času, místo a prostor futuristům. Proto i například společnosti ED Group.

Auta bez oken

Ed Group „šokuje“ na poli dopravních prostředků konceptem MAAL (Mobile Automotive Autonomous Laboratory) zahrnujícím sérii vozidel budoucnosti, od sportovního přes běžný dopravní, silniční soupravu až po motocykl. Hlavním znakem vozidel MAAL, jejichž první kousek v podobě sporťáku Torq uvedla ED Group na letošním ženevském autosalonu, je elektrický pohon, absence oken a stoprocentní vyloučení řidiče z procesu řízení vozidla. Zdánlivá logika je v tomto projektu zastoupena především módním řešením elektropohonu. V posledních letech vzývanou mantrou nejen ekoteroristů, ale také byznysmenů čichajících jistou slabost olejářské lobby v souvislosti s módním uplatňováním emisní legislativy. Sice zatím nikdo nemluví o tzv. uhlíkové stopě, která doprovází výrobu elektrické energie a vlastní, výrazně náročnou, výrobu elektromobilů, ale to čeká zase až na druhou fázi tohoto souboje. Prozatím je elektropohon docela „IN“, takže se futuristům již zase hodí do krámu.

Druhou velmi logickou stopou projektu MAAL jsou systémy tzv. autonomního či alespoň polo-autonomního řízení silničních vozidel. Ostatně budoucnost v tomto ohledu již započala, a to především udělením prvních provozních licencí silničním tahačům Freightliner s elektronickým systémem Highway Pilot letos v květnu v unijním americkém státě Nevada. Autonomního provozu jsou schopna také například elektrovozidla Tesla a některá další, byť jen třeba v prototypových verzích. To, čím jde skupina ED Group tedy podstatně dále, je stoprocentní vyloučení řidiče z procesu silniční dopravy a absence jakýchkoliv oken u vozidel projektu MAAL. I toto řešení nepostrádá jistou logiku. Vždyť pokud není třeba řidiče k tomu aby vozidlo řídil, nač by měl mít výhled na cestu, na co okna? Místo nich bude mít zobrazovací panely, kam mu budou promítány přesně vybrané a řízené informace. 

Řidiči jako trubci

Elegantní řešení, jak zbavit individuum jeho posledních zbytků z vnějšku projevované individuality a začít ho konečně řídit. K čemu je člověku okno? Aby nám snad hleděl bezděčně do krajiny či jinam a hlavou se mu honily nekontrolovatelné myšlenky? Ale kdepak – hlavou se mu přece musí honit to co my chceme! Velkou většinu svého času již dnes sice stráví čuměním na monitor počítače, telefonu, tabletu či chytrých hodinek nebo do obrazovky televize, ale stále ještě něco zbývá. Projekt MAAL je prozatím jen studie, která čeká na reakce ostatních exponentů silniční dopravy či provozu. Podle futuristů budou autonomní vozidla bez oken a bez volantu průnikem vývoje techniky a informačních technologií. Budou se pohybovat samostatně po silniční infrastruktuře využívající informací z „centra“ a z interakce s ostatními účastníky provozu. Nákladní vozy tak budou především bezpečné, samostatné, životnímu prostředí velmi příznivé a vysoce efektivní v kolonce provozní náklady. Z řidičů budou tak maximálně jakýsi „trubci“ (spíše ještě hůř, neboť opravdoví trubci mají alespoň funkci rozmnožovací) se zodpovědností na úrovni nanejvýš doručovatele zásilky. Prozatím je to jen vize – naštěstí. Většinou se všechny takové nápady, jak známe již z minulosti, nepodaří uskutečnit – naštěstí. I když vizionáři jsou jiného mínění, k takové „revoluci“ vede ještě dlouhá cesta lemovaná nejen technickými, ale především sociálními a legislativními problémy – naštěstí. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie