Představujeme
Mercedes-Benz Transalp 2010 - Setkání generací
Milan Olšanský 24.08.2010 00:18
Představujeme
Hlavním motivem ukázkového přejezdu švýcarských Alp bylo představit, jak ohromnou cestu urazila konstrukce těžkého nákladního vozu značky Mercedes za posledních 50 let. Pro dokonalý zážitek vybrala stuttgartská automobilka trasu spojující Německo a Itálii, či chcete-li, Stuttgart a Miláno. Jedna z jeji nejzajímavějších částí vede Švýcarskem, z města Chur (585 m.n.m.) do příhraničního Lostalla (439 m.n.m.), přes více než v 1600 m.n.m. položeného, 6,6 km dlouhého tunelu pod průsmykem San Bernardino. Že je nám na tom názvu cosi známé? Ale jistě, trochu jazykovědy a hned si odvodíme souvislost se psím plemenem, u nás známým jako Bernardýn.
Záchranáři z průsmyku
Augustiniánští mniši je zde od roku 1050 používali jako psy záchranáře, kteří vyráželi především v zimním období vyhledávat ztracené, vysílené a podchlazené pocestné. Jejich základnou byl hospic postavený v samotném sedle průsmyku San Bernardino, ve výšce 2066 m.n.m. Legenda praví, že si na krku nosili soudek s pálenkou, která měla nešťastníkům přivodit první pomoc v okamžitém zahřátí. I když víme, že alkohol podchlazuje, pohádka je to pěkná a stojí za to si ji vždy vyposlechnout.
Nicméně dnes již dávno alkohol za volant nepatří, a tak je snad lépe si připomenout, že průsmyk San Bernardino je známý nejen díky pravidelné migraci celé řady ptáků (původně byl průsmyk označován jako Vogelberg nebo Mons avium), evropským rozvodím (Atlantské a Středozemní), ale také prakticky funguje jako jazyková hranice mezi němčinou a italštinou.Jakmile projedete, za obrovských nákladů rekonstruovaným (1991 – 2006), San Bernardským tunelem směrem na jihovýchod, uslyšíte na místo: „Guten Tag“ o něco znělejší „Boungiorno“. Jinak jsou zde však na obou stranách příjemní a ochotní lidé – sami nejlépe vědí, jak drsný je zde v horách život, práci řidiče těžkého nákladního vozu nevyjímaje.
Tisíciletá trasa
Trasu přes San Bernardino využívá lidstvo k dopravě zboží několik tisíc let. Pomineme-li úplné začátky datované dobou kamennou, železnou a bronzovou, byl průsmyk poprvé seriózně spoután dlážděnou cestou v době římského impéria, aby po ní bylo lze provozovat přepravu zboží na dvoukolových vozících. Ve středověku celá řada původních cest zanikla a ke slovu přišly koně a muly. Ve 14. století zažila transalpská doprava renesanci, vznikly první dopravní společnosti (Rodgenossenschaften), které kontrolovaly jak samotné přechody přes Alpy, tak obchod se zbožím.
V 19. století byly vybudovány opravdové cesty, které položily základ tomu, co využíváme dodnes. V roce 1967 byl prokopán tunel pod San Bernardským průsmykem. Protože však v té době nemohl téměř nikdo s úspěchem předpokládat, jak se silniční doprava o dalších 40 let významně zahustí, tunel ztratil postupně na schopnosti solidní propustnosti vozidel. Důkladná renovace na přelomu 20. a 21. století přinesla sice své ovoce, určité limity však zůstaly. Například při průjezdu tunelem je třeba striktně dodržovat mezi nákladními vozy 150 m dlouhé rozestupy.
Na více než 78 km dlouhou trasu s několika tunely, obrovskými mosty, se stoupáním 8 % a 6 %, s převýšením 1000 m jsme vyrazili v několika skupinách. Jako první přišly ke slovu oldtimery, těžké nákladní vozy z let 1960 až 1975. Prim mezi nimi hrály především dva nejstarší - modely LP 333, se dvěma nápravami vpředu a trambusovou kabinou. Dvěstěkoňové řadové šestiválce a šestistupňové převodovky jim měly zaručit bezproblémové zdolání těžké trasy. Jak složitá byla práce řidičů před padesáti lety, i když tehdy šlo samozřejmě o nejmodernější techniku, ukázalo hned první 8 % stoupání. Do kopce soupravy, jejichž celková hmotnost mohla dosáhnout až 24 t, supěly na druhý převodový stupeň, rychlost nepřekročila 30 km/h, Ještěže perfektní kondice a vzhled trambusových stonožek skýtaly řidičům ostatních vozidel poslušně se plazících v koloně za námi určitou odměnu.
Nedávná minulost
Druhou skupinu těžkých nákladních vozů Mercedes-Benz reprezentovaly tzv. youngtimery – vozidla modelových řad SK (Schwere Klasse) a NG (New Generation), vyrobená ve Worthu mezi roky 1988 až 1994. Rozdíl v komfortu a bezpečnosti jízdy mezi nimi a staršími bratry byl zřejmý na první pohled a především na první svezení. Nejvíce na nás za volantem zapůsobila souprava Mercedes-Benz SK 1644 S s návěsem Kassbohrer SB 10-24 L ročníku 1988. Majitel Waldemar Weber, jinak podnikatel v silniční dopravě a vedoucí vlastní autoškoly ze Schorndorfu, byl na svůj vůz pořádně hrdý. Během cesty do San Bernardina jej vychválil až do nebes, a měl pravdu. Vidlicový osmiválec (14, 517 l, 320 kW/440 k při 2200 min-1) s přeplňováním a mezichladičem stlačovaného vzduchu jen vrkal.
Osmistupňová převodovka se splitama, v systému řazení dvě „Há“ nad sebou nám byla při nezatíženém vozidle prakticky k ničemu – v tom dobrém slova smyslu. Nejprudší stoupání, nejutáhlejší zatáčky a vůbec všechny nástrahy silnice zdolával tahač velmi kultivovaně na malou či dokonce velkou osmičku. Když bylo úplně nejhůř, velká sedm byla to nejnižší, co jsem musel řadit. Na jedenácti stech otáčkách motor táhl jako dopovaný soumar. Tatitatitatitati – zvuk, že by si jej člověk při zavřených očích téměř spletl s parním stojem. Hudba vskutku libá a hladina hluku subjektivně nižší či možná příjemnější než v ultra moderním Actrosu. Ale co to, z ničeho nic rušivý element – psíchápsíchá – jemňoučké svištění, že by nějaký nedostatek? Velmi rychle se však vše vysvětluje to je jen slyšet špatně dovřená část bočního okna! „Tahač má jako jeden z prvních extra velkou kabinu určenou pro dlouhé cesty“, chlubí se „kolega“ od fochu Weber. „Koukni jak je prostorná, řekl bych, že se může v některých ohledech měřit i se současným modelem megaspace“, hází pomyslnou rukavici do ringu nadšený majitel. „Co je ovšem nejskvělejší – motor. Těch 440 koní nemusíš vůbec honit. Navíc, je to ještě vozidlo, které nemá elektronické omezovače, když na to přijde můžeš to klidně rozjet na 130 km/h. Jo a koukej na silnici, je tam přerušovaná čára, tak jeď až u krajnice, ať nás mohou předjíždět – uděláš tak reklamu nákladním vozům“, dodává mi informace a poučení Weber. „Není potřeba nikam spěchat, klidně sedmdesátkou a z kopce retardér“.
Nejmodernější
Na parkovišti v San Bernardinu střídáme „koně“. Pro cestu dolů do Lostalla jsme si vybrali to nejsilnější, co bylo v nabídce – Actros G3 1860 s PowerShiftem a s rokem výroby 2010. Není snad třeba ani zdůrazňovat, že jsme se ocitli rázem na jiné planetě. Ty dva pedály, co pod sloupkem volantu po létech vývoje zbyly, jsme potřebovali pouze na výjezd z parkoviště. Po silnici již stačil jen správně nastavený automat, který si v rámci svých dvanácti stupňů poradil se 40tunovou soupravou téměř v každém okamžiku. Přesný meziplyn při seřazování dolů byl jen třešničkou na dortu.Celá paráda však trvala jen do chvíle, než jsme dojeli kolegy s oldtimery. Běžně sice startovali na trasu dříve než super moderna, ale v tomto ohledu trochu podezřívám organizátory, že nás nechali zcela záměrně „starou generaci“ dostihnout, abychom si uvědomili ten rozdíl. Zkrátka jsme si to na úzkých serpentinách museli v závěsu za opatrně sestupujícími soupravami protrpět. Opět jsme si připomínali, že není kam spěchat a že bezpečnost je na prvním místě. Na druhou stranu však byl vidět zcela zřetelně rozdíl – ta ohromná vzdálenost, která dělí těžká nákladní vozidla Mercedes-Benz posledních padesáti let. Subjektivně to znamená podstatně nižší dávku pracovního stresu, podstatně vyšší komfort a drtivě vysokou míru bezpečnosti provozu, která na řidiče a posádku samotného vozidla dopadá již jen tím vlastním pocitem.
Rozdíl světelných let
Někdo by se tomu mohl i zasmát, ale jakmile dnes v nákladním voze nenaleznete bezpečnostní pásy, je to něco divného. A přece i v tzv. youngtimerech (např. SK z roku 1988) jednoduše nejsou. A to nemluvím o pocitu jízdy, když sedíte odděleni od silnice a okolí jen jedním tenkým plechem, volant je pouze jednoduchou obroučkou se dvěma paprsky, sloupek řízení je sestaven z několika tyčí viditelně spojených křížovým kloubem, řadicí páka je jen kusem „klacku“, půlky se tam „šoupaj“ jakýmsi tahátkem přilepeným k páce a motorová brzda (ještě, že ta tam byla) se spouští sešlápnutím ovladače na podlaze a která vyvolá kulisu kulometné palby – přesně tak to vypadá například při jízdě z kopce dolů v těžkém nákladním Mercedes-Benz LP 1624 z roku 1965.
To, co zkrátka máme dnes v tahačích za běžné je důkazem vývoje ubíhajícího mílovými kroky kupředu. A to jsme ještě nehovořili o výkonu motorů, dopadech na životní prostředí, automatizovaných převodovkách, elektronických asistenčních programech, komfortu interiéru, systémech airbagů a dalších bezpečnostních maličkostech.Jestliže Transalp Trucking 2010 měl za úkol představit plody padesáti let nepřetržitého vývoje těžkých nákladních vozidel Mercedes-Benz, povedlo se to opravdu náramně a se vší parádou.
Zdroj: Trucker 07/10
Autor: Milan Olšanský