Léon Serpollet – Parní specialista /1.

Léon Serpollet patří mezi nesmrtelné představitele automobilové konstrukce. Byl celoživotním zastáncem parního pohonu. Dokázal dovést dílo, které započal Nicolas Joseph Cugnot v roce 1769 až na samotný vrchol. Serpolletovy parní automobily si v ničem nezadaly s těmi se spalovacími motory. Dokonce byly rychlejší, jednodušší, elegantnější a co se týká vnějšího designu i pohlednější.

Léon Serpollet byl typem člověka, který od mládí věděl, co chce, a který dokázal svým nadáním a usilovnou prací přeměnit své dětské sny ve skutečnost. Narodil se 4. října 1858 ve francouzském městě Culoz v departmentu Ain regionu Rhône-Alpes v rodině tesaře. Přesto, že pocházel z chudých poměrů, podařilo se mu vystudovat Collège Sainte-Barbe situovanou v latinské čtvrti Paříže. Mimochodem byl absolventem vzdělávací instituce, na které postupně studovali také například Gustav Eiffel (1832 – 1923), Louis Blériot (1872 – 1936) a mnoho dalších velkých mužů Francie. Již ve svých sedmnácti letech snil o tzv. „bleskovém parním kotli“, v němž by se pára vyvinula během několika minut. A nejen, že snil, velmi záhy přešel také k realizaci své myšlenky. Během následujícího roku si dokonce postavil dřevěný model parního tricyklu (1876), který je dodnes uchovaný jako velmi cenný exponát v pařížském muzeu umění a řemesel (Museé des arts et métiers). O čtyři roky později postavil v pronajaté dílně svoji první tříkolku z kovu. Stále se nevzdával svého snu o „okamžité páře“, který nakonec vyústil ve stavbu více trubkového bleskového generátoru. 

Studoval a pracoval s principy Marca Seguina (1786 – 1875, francouzský vynálezce zavěšeného mostu a vícetrubkového parního kotle). Vymyslel odpařovací nádrž založenou na oběhu vody v cívce z ploché trubky, která zrychlila produkci páry při zajímavém snížení vlastního objemu kotle a zvýšení jeho účinnosti. Byl inspirován starším bratrem Henrim (1848 – 1915), který měl stejnou ambici – optimalizovat efektivitu a výkon parního motoru, který poháněl dřevoobráběcí stroje v dílně jejich otce. Úprava systému zabrala bratrům celá léta. V roce 1878 se Léon Serpollet vrátil na čas do rodného Culozu, kde společně s bratrem Henrim postavil parní stroj s tzv. okamžitým generátorem páry. Samozřejmě, že měli myšlenky na komercializaci svého díla, ale chyběly jim finanční prostředky. Naštěstí se našli mecenáši v podobě pánů Claudia Richarda a Charlese Bruneta, kteří věřili v génia Serpolletů.

V centru dění

V roce 1879 byl Léon Serpollet opět v Paříži. Přebýval v hotelu Rocher Suisse, který patřil bratranci jeho přítele a mecenáše Richarda, jenž se vypravil s Léonem do hlavního města Francie přihlásit patent tzv. bleskového parního kotle a předvést veřejnosti, na čem bratři pracovali minulý rok v říjnu ve městě Culoz. Ne všechno však šlo hladce. Vynálezce a budoucí průmyslník musel opět, tak jako mnohokrát ve svém životě, osvědčit nezdolnou vůli ve své sny. Poté, co si Léon Serpollet odbyl vojenskou službu, zůstal v Paříži od roku 1880 natrvalo. Pracoval jako nájemný tesař a každou volnou chvíli věnoval zdokonalování bleskového kotle, který byl originální myšlenkou jeho bratra Henriho. Léon ani na chvíli nepomyslel, že by se měl svého životního poslání vzdát. Po pěti letech usilovné práce byl, v roce 1886, vývoj tzv. bleskového parního kotle završen, dotažen k možnému patentování (1888). Léon dokázal svojí nezdolnou vůlí a vírou v kladný výsledek materializovat myšlenky svého bratra. Vzápětí předvedl svůj parní stroj průmyslníkovi Larsonneauovi, který se pro novátorské technické řešení nadchl a dal Léonovi k dispozici část své továrny na Rue des Cloys. Prakticky šlo o technické embryo následně založené společnosti Societé des Moteurs Serpollet Fréres et Cie, v níž začali bratři Henri a Léon Serpolletové vyrábět malé stacionární parní stroje.

Pára se (ještě) nevzdává

Nutno říci, že v té době již relativně dlouho existovaly dopravní prostředky poháněné parními motory – lodě a lokomotivy a dokonce i automobily, či spíše tzv. omnibusy. Pro ně však byl parní stroj stále ještě příliš velký a těžký a činil z nich tak povětšinou neohrabané obludy. Historie vozidel s pohonem parním strojem byla do té doby lemována kreacemi, jako byl například tahač polních děl kapitána Nikolase Cugnota (1769) s obrovským kotlem čnícím před řiditelným předním kolem, paromobil Josefa Božka (1815), The Puffing Devil (Bafající ďábel) Richarda Trevithika (1801), dostavník Marcerone & Squire (1843) pro tucet pasažérů, se kterými dosahoval rychlosti 28 km/h, dvoumístný paromobil Virginia Bordina (1854) jezdící v Turíně, v němž měli místo řidič a topič, a nejznámější z paromobilů, famózní omnibus L’Obéissante - Poslušná (1872) postavený průkopníkem klasické automobilové páry Amédéem Bolleé. Jeho Poslušná měla nezávisle zavěšená kola přední nápravy, ale svojí koncepcí nebyla opravdu stále nic víc než potah bez koní. Nicméně Bolleé s L’Obeissante, do níž naložil dvanáct pasažérů, vykonal vpravdě průkopnické cesty z Le Mans do Paříže (1872) a z Paříže do Bordeaux (1873). Právě parní omnibus L’Obeissante páně Bolleého si Léon Serpollet vzal jako příklad pro zefektivnění paromobilů. Vytkl si za úkol vytvořit praktičtější, ekonomičtější a pružnější vůz s pohonem parním strojem.

Po pravdě řečeno v deváté dekádě devatenáctého století byly osobní automobily stále ještě jen hračkou svého druhu. Módním výstřelkem. Jejich konstruktéři byli stále na vážkách, jaký pohon by byl pro ně nejvhodnější. Přemýšleli o efektivitě pohonu, ale také o navození spokojenosti a bezproblémovosti v myslích prvních svých zákazníků. Někteří vynálezci a konstruktéři zvolili tehdy nejefektivnější pohon elektromotorem, další se vrhli do zcela nového dobrodružství, které skýtal zrovna „narozený“ motor s vnitřním spalováním, ale byli i tací, kteří nechtěli opustit prvotní konstrukci pohonu automobilu, a tím byl parní stroj. Naštěstí pro historii vývoje konstrukce automobilu Léon Serpollet patřil k těm posledně vzpomenutým. Jeho největším úspěchem bylo dotažení vynálezu a výroba kotle s vinutými trubkami minimalizující riziko výbuchu a nabíhací čas produkce páry, který patentoval v roce 1888 jako „bleskový kotel“. Nebyl prvním, kdo postavil paromobil – ale byl rozhodně tím, kdo dal světu praktický automobil s parním pohonem, jenž v některých ohledech ve své době předčil jak elektromobily, tak právě nové automobily se spalovacím motorem. 

V těžké konkurenci

Byl to velmi těžký zápas myšlenek a zhmotněných idejí. V té době ve Francii již Albert de Dion společně se švagry Georgesem Boutonem a Charlesem Trépardouxem vyráběli oblíbená parní vozidla (1883). Schylovalo se k poskytnutí licence k výrobě spalovacích motorů systému Daimler jedním z hybatelů francouzského automobilového průmyslu Émilem Levassorem (1890). V Německu byl patentován automobil se spalovacím motorem již v roce 1886 a manželka jednoho z vynálezců automobilu se spalovacím motorem, Bertha Benzová, dokázala svojí vpravdě historickou jízdou v manželově tříkolce se dvěma syny z Mannheimu do Pforzheimu v roce 1888 životaschopnost automobilu se spalovacím motorem. Léon Serpollet postavil již v roce 1887 svůj tricykl vybavený parním motorem vlastní konstrukce, jednoválcem o maximálním výkonu 1 k, který byl schopen vozítku udělil maximální rychlost 30 km/h. Vyrazil z Paříže do Engheinu a poté opět z města nad Seinou do Saint-Germain. 

Netrvalo dlouho a Léon Serpollet si vyžádal představení jízdy na svém vylepšeném parním tricyklu před komisí Asociace civilních inženýrů, která se konala 15. června 1888 v Paříži. Předvedl se na svém voze v okruhu po ulicích Montmartru – Girardon a Norvis. S tříkolkou byl schopen zdolat 15 % výjezd při rychlosti 3 m/s, tedy 10,8 km/h. Lehký a velmi dobře ovladatelný tricykl s parním motorem byl doslovnou senzací Paříže. Téměř okamžitě se Léonu Serpolletovi ozval inženýr Francois Pilain (1859 – 1924), s nímž Léon rozšířil výrobní zázemí na Rue des Cloys o sto procent a zřídil nové vedení společnosti v domě číslo popisné pět na Avenue de l’Opera. Výrobní společnost nesla název Societé Anonyme des Générateurs á Serpollet Instantanée vaporisation. 

Sám, bez bratra

Jak vidno, jméno či alespoň zmínka o starším bratru Henrim od tohoto okamžiku z názvu společnosti vymizela. Nicméně nešlo zřejmě o žádný velký spor či nedorozumění. Henri se s rodinou zkrátka odstěhoval do rodného Culozu. Kontakt bratři rozhodně udržovali, o tom svědčí kromě jiného na šest set dopisů, které si vyměnili během následujících patnácti let. Malé parní statické motory Serpollet zaujaly v té době také výrobce mlýnků pro domácnost Armanda Peugeota. Dokonce natolik, že ho svým způsobem přivedly na myšlenku začít stavět lehké automobily. Jak známo, Peugeot se velmi rychle přeorientoval na spalovací motory systému Daimler, které mu zajistil svým přátelství a obratnou obchodní politikou němcův přítel, francouzský konstruktér a hybatel automobilismu Émil Levassor. Nicméně ještě poslechl Armand Peugeot hlas svého přítele, zajistil si parní motory Serpollet a postavil nejméně tři tříkolky (některé prameny uvádí čtyři) vybavené parními motory.

Pro světovou výstavu (Exposition Universelle) v roce 1889 Léon Serpollet postavil čtyřsedadlový parní vůz, se kterým se jal projíždět Paříží, tak jak to činil druhdy se svojí jednoduchou jednomužnou tříkolkou. Tímto počínáním podnítil místní autority k vydání již druhé licence pro jízdu ve městě (první dostal Amédee Bolleé v roce 1875 od ministra Caillauda), která je obecně považována za první řidičský průkaz vydaný ve Francii, ne-li na celém světě. Stalo se tak 16. srpna 1889, řidičský průkaz opravňoval Serpolleta jezdit s oběma paromobily všemi ulicemi Paříže. Nicméně o tři dny později dostal Serpollet pokutu za rychlou jízdu, protože se po Paříži, považte, proháněl rychlostí přes 35 km/h. O něco později, v roce 1891 byla maximální rychlost jízdy automobilů hlavním městem Francie stanovena na 16 km/h. Léon Serpollet se stal se také stal historicky první obětí krádeže automobilu zaparkovaného na veřejné ulici. Stalo se tak při příležitosti Léonovy návštěvy přátel na ulici Boulevard Voltaire. Po pravdě se není řidiči a majiteli vozu co divit, že nechal vozidlo zaparkované jen tak a šel na návštěvu. Kdo by v té době vůbec předpokládal, že někdo jiný než opravdový znalec a fanoušek nové techniky bude schopen vůz nastartovat a také s ním odjet. Ale stalo se! Serpollet zpraven o zlé novině recepčním z domu, kde byl návštěvou, nelenil a jal se zloděje pronásledovat během. Nakonec se mu podařilo blízko Place de la République výtečníky dostihnout a zadržet je do příchodu povolaného četnictva.

Je třeba se prosadit!

V lednu roku 1890 Serpollet podnikl cestu s dvousedadlovou parní tříkolkou postavenou ve firmě Peugeot Fréres z Paříže do Lyonu společně s přítelem Ernestem Archdeaconem (1853 – 1950), cyklistou, motoristou a budoucím aviatikem a pilotem. První etapu Paříž – Melun zdolali Serpollet a Archdeacon s průměrnou rychlostí 18 km/h. Jenže později se ozvaly technické problémy – řízení vozu, nefunkčnost brzdového systému v klesání v Saint Florentinu, zlomená náprava v Dijonu a proděravělý píst. I přes všechny technické závady dosáhli motoristé cíle v Lyonu během deseti dní. Výsledkem strastiplné cesty mělo být podepsání a realizace dohody se společností Chantiers de La Buire Lyon (výrobce železničního zařízení, ředitelem společnosti byl Augustin Seguin, syn Marca Seguina, z jehož principů rekonstrukce parních strojů Serpollet původně vycházel) o výrobě série Serpolletových parovozů. Jenže kontrakt se nakonec nekonal, a to nejméně do roku 1900. První vozidla opustila továrnu v Lyonu až v roce 1904, a to ještě byla vybavena konvenčním čtyřválcovým spalovacím motorem s tzv. bočními ventily, tato konstrukce byla v Británii známá pod označením La Buire (motory La Buire se zdvihovými objemy 4,9 l/16 k, 7,5 l/30 k a 13,6 l/80 k, s vozy závodil například J. Higginson). Na rozdíl od La Buire, Serpollet zůstal věrný své páře. Další vozidlo pro něj karosoval známý Charles Jeantaud (1840 – 1906). Ještě v roce 1890 to byla tříkolka schopná poskytnout místo pěti cestujícím. Další tříkolka v řadě z roku 1891 disponovala parním dvouválcem o výkonu 6 k a dosahovala maximální rychlosti 25 km/h, při tom byla schopna přepravit tři nebo dokonce čtyři osoby. A konečně jedním z posledních Serpolletových tříkolových prototypů v tomto období byl pětisedadlový Jeantaud-Serpollet pro pět cestujících. V roce 1893 vznikl vojenský nákladní čtyřkolový automobil, který i při vlastní hmotnosti 4,3 t dokázal vystoupat 13 % svah a dosáhnout maximální rychlosti 14 km/h při spotřebě 2,5 kg uhlí a 13 l vody na každý ujetý kilometr. A právě tento „rozežraný“ vůz se stal důvodem k tomu, aby Serpollet opět vylepšil svůj parní motor. Již v roce 1891 zaměnil uhlí za parafínový olej (petrolej), čímž se mu podařilo snížit provozní hmotnost parního stroje, nastavit automatické topení pod kotlem a zvýšit dojezd vozidla na velmi solidních 400 kilometrů. Navíc parafínový olej byl k dostání v každé lékárně či drogérii. Generátor vytápěný parafínovým olejem a zcela automatickým zásobováním vodou byl skvělým řešením.

Převzato z časopisu

Fotogalerie