Alexander „Saša“ Joseph z Kolowrat Krakowský – Hrabě Kilowatt /2.

Hrabě Alexander z Kolowrat Krakowský zahořel na začátku dvacátého století výraznou náklonností k filmu. Dědictví po otci z roku 1910 mu umožnilo samostatně se rozhodovat. 

S pomocí dřívějšího šikovatele a laboranta Berky a dalších nechal v zámku Velké Dvorce u Přimdy zřídit dílnu pro vyvolávání filmů a založil firmu „Sascha-Filmfabrik“. Zřejmě neopatrnost v laboratoři při zacházení s filmy způsobila hned na počátku na zámku požár. Tamní výroba filmů s vedoucím Berkou byla spíše zkušební. Své zaměstnance nechával hrabě Kolowrat školit u odborníků v Paříži (Karl Freund a Hans Theyer, později známí kameramani). V zámku Velké Dvorce byla mezi jinými zhotovena velká filmová reportáž o svatbě arcivévody Karla se Zitou von Bourbon-Parma, kterou 21. 10. 1911 natočil hrabě Saša se svým kameramanem ve Schwarzau. Film byl jeden z prvních o císařské rodině. Zřejmě po tomto úspěchu požádal hrabě Alexander císaře Františka Josefa o povolení užívat příjmení Kolovrat Krakowský-Nowohradský, k čemuž obdržel císařský souhlas (do erbovního znaku místo orlice Krakowských získal orla Nowohradských). Tvorba filmů však ještě nebyla v té době hlavní zájmovou činností hraběte Kolowrata.

Stále více závodníkem

Mezi automobilovými soutěžemi, na nichž se hrabě Alexander v r.1911 podílel, byly 25. 6. 1911 závody Opava – Moravská Ostrava. Zvítězil v soutěži automobilů s motory do objemu 1,5 l. Nejvýznamnějším závodem v tomto roce však byla Karpatská jízda – jízda Petrohrad – Sevastopol a soutěž o pohár Kavkazu (v níž získal první cenu). Jeho úspěchům v automobilových závodech ve východní Evropě a v Rusku vděčila pak akciová společnost Laurin & Klement za posílení vývozu do těchto dosud motorismem nepolíbených končin. K rozvoji firmy „Sascha-Filmfabrik“ šestadvacetiletý hrabě Saša našel mnohem výhodnější základnu v hlavním městě monarchie – ve Vídni, kam v roce 1912 firmu přesídlil. Od tohoto roku pak měl ve Vídni trvalý pobyt. Vedle svých zájmů se však musel starat o hospodaření na dvou panstvích Velké Dvorce (Přimda) a Košátky (u Mladé Boleslavi) od sebe značně vzdálených. Příjmy z nich mu sloužily k financování jeho zájmů – filmové tvorby, cestování a automobilismu. Hodně času věnoval automobilce Laurin & Klement, v níž byl nejen členem dozorčí rady, ale podílel se též na přípravě automobilů, s nimiž závodil. V roce 1912 startoval s vozem Laurin & Klement ve druhém ročníku Rallye Monte Carlo. V roce 1913 zvítězil ve velké jízdě spolehlivosti nazvané od Tater k Adrii. Projel tehdy trať měřící 2178 km na závodním voze L & K bez jediného trestného bodu. Zúčastnil se i dalších závodních a sportovních akcí.

Filmový hrabě

V letech 1912–1914 již vídeňská společnost „Sascha-Filmfabrik“ vyrobila okolo 30 němých filmů. Vedle ní v té době existovalo asi 25 konkurenčních filmových společností, z nichž nejúspěšnější byla společnost „Wiener Kunstfilm“. V roce 1913 bylo v celém Rakousku-Uhersku okolo 400 biografů, které na základě prvního zákona o kinech  z roku 1912 mohly být provozovány po udělení koncese. Z nich jen ve Vídni jich bylo provozováno kolem jednoho sta (1914 asi 150 kin). Sarajevským atentátem 28. 6. 1914 a následným vyhlášením války Srbsku 28. 7. 1914 začala Velká válka, která ovlivnila život všech lidí, nejen v Rakousku-Uhersku. Roku 1914 po čtyřletém samostatném podnikání byl poručík hrabě Alexander s ohledem na svůj vztah k automobilismu povolán do vojenské služby u automobilní jednotky, v níž pak sloužil jako pobočník velitele. V této funkci již v říjnu 1914 získal povolení vyrábět svou firmou válečné týdeníky „Sascha-Kriegswoche“.  Asi byly úspěšné, proto v následujícím roce 1915 byl z fronty od automobilní jednotky převelen do válečného tiskového střediska „K.u.k. Kriegspressequartier (KPQ)“, v němž byl ustanoven vedoucím „filmového oddělení“. Jeho představeným byl generálmajor Max Ritter von Hoen, od března 1917 plukovník generálního štábu Wilhelm Eisner-Bubna. Shromáždil kolem sebe štáb spolupracovníků, s nimiž natáčel a v„Sascha-Filmfabrik“ vyráběl válečné týdeníky „Sascha-Kriegswochenbericht“ a propagační filmy v prorakouském duchu. Svým vlivem ve své funkci nejen zbavil válečných útrap některé své spolupracovníky, ale též pomohl mnoha hercům, filmovým tvůrcům a mladým činitelům v kultuře, aby unikli smrti nebo zajetí na válečné frontě.

Voják a razantní podnikatel

V roce 1917 bylo jeho „filmové oddělení“ rozšířeno na „filmové středisko“. Během války byl poručík Alexander hrabě Kolowrat povýšen na nadporučíka. Jeho vojenským osobním sluhou byl jeho komorník, občan Týnce z č. p. 59, desátník Jan Pikhart. S hrabětem Alexandrem procestoval snad všechny válečné fronty v Evropě. Nadporučík Kolowrat se i ve válce staral o svá panství. V roce 1917 nechal zrušit prodělečný pivovar ve Velkých Dvorcích. Zámek Velké Dvorce byl zabrán pro vojenský lazaret. V letech války byl hrabě Saša ne tak vojákem, jako zejména vynalézavým a razantním podnikatelem, jmenovitě ve filmovém průmyslu. Jestliže před válkou musel při výrobě filmů soutěžit s domácí i zahraniční konkurencí (zvláště francouzskou), válečné fronty ohraničily domácí trh a zahraniční francouzské, anglické a americké konkurenty vyřadily. Dne 4. 4. 1916 spolu s Oskarem Messterem vytvořili akciovou společnost „Österreichisch-ungarische Sascha-Messter-Film Gesellschaft b.H.“, později nazvanou „Messter Sascha-Film“, jako dceřinou společnost nadále existujících firem „Sascha-Filmfabrik“ a „Messter-Film“. Společnost „Messter Sascha-Film“ vyráběla válečné týdeníky s titulky s názvem „Sascha-Messter-Woche“. 

Filmový průkopník v Rakousku-Uhersku V roce 1916 třicetiletý hrabě Alexander koupil v Düseldorfu obrovskou kovovou konstrukci leteckého hangáru. Nechal ji instalovat na vídeňském předměstí  Sievering (19. okr.). K lepšímu osvětlení byla hala zčásti prosklena. V ní s pomocí kameramana Hanse Theyera (1884–1957), který měl zkušenosti z Francie,  vytvořil první filmový ateliér v Rakousku-Uhersku. V listopadu 1916 hrabě Saša získal výhradní práva k filmovému zdokumentování pohřbu císaře Františka Josefa († 21. 11. 1916). On a jeho zaměstnanci pak během tří dnů a nocí vyhotovili 255 kopií, které byly okamžitě rozeslány do všech koutů monarchie. V roce 1918 berlínská filmová společnost „Universum Film AG.“ (UFA) koupila vídeňskou firmu „Messter-Film“ a dceřinou společnost „Messter Sascha-Film“, včetně do ní vložených akcií hraběte Kolowrata. Ten se pak soustředil na růst své firmy „Sascha-Filmfabrik“.

Během války nadporučík hrabě Alexander Kolowrat se větší či menší mírou podílel na výrobě okolo 300 převážně krátkometrážních filmů. V „Sascha-Filmfabrik“ bylo kromě válečných týdeníků vyrobeno v roce 1915 sedm, 1916 devět, 1917 jedenatřicet a 1918 dvaatřicet zábavných němých filmů; z nichž pak byl hrabě Saša producentem v roce 1917 tří, v roce 1918 sedmi filmů. Z filmů jeho produkce měl největší úspěch film o životě Ludviga van Beethovena (1770–1827) s názvem „Der Märtyrer seines Herzens“ s Fritzem Kortnerem  (1892–1970) v hlavní roli. Filmovou hvězdou jeho společnosti byla tehdy Magda Sonja (Žofie Veselá, 1895–1957). Filmové hvězdy místo běžných 150 K měsíčně v roce 1915 dostávaly odměnu 200 K. Plat se jim postupně zvyšoval až na 400 K (200 zl) měsíčně v roce 1918. Hrabě Saša nejraději navštěvoval biografy Münstedt Cinema, stejně jako Burgkino a Opernkino.

Vojáky ve Velké válce byli též mladší bratr poručík hrabě Bedřich (*22. 7. 1893), i nejmladší bratr Jindřich (*27. 7. 1897). Oba se vrátili bez zranění. Provdaná sestra Berta Colloredo-Mansfeldová prožila válku s manželem Jeronýmem v Berlíně, kde se jim 29. 7. 1914 narodil třetí syn Weikhard (Vicardo) a 4. 3. 1917 čtvrtý syn pokřtěný Richard Heinrich. Během války spravovala svěřenecké panství Týnec matka baronka Nadine hraběnka Kolowratová. Po propuštění z vojenské služby se správy panství ujal hrabě Bedřich.

Rozpad monarchie

V září 1918 pobýval asi 10 dnů v Alexandrově vídeňském mládeneckém bytě jeho bratr poručík hrabě Jindřich (1897 – 1996). Ve Vídni se nakazil chřipkou a devět dnů se o něj starala domovnice. Starší bratr nadporučík Alexander, v té době již velmi známá osobnost, byl někde se svým vojenským sluhou Janem Pikhartem na cestách mimo Vídeň. Dne 28. 10. 1918 došlo k rozpadu habsburské monarchie a ke vzniku nových států na jejím teritoriu. Třicátého října bylo vyhlášeno Německé Rakousko, které se 12. 11. stalo součástí nové Německé republiky. Také Maďarsko bylo 18. 11. vyhlášeno republikou. K uspořádání mezinárodních vztahů došlo teprve Versailleskou mírovou smlouvou 28. 6. 1919 a mírovou smlouvou s Rakouskem 10. 9. 1919. Konec Velké války, rozpad habsburské monarchie a vznik samostatných států znamenal pro filmovou společnost „Sascha-Filmindustrie“ ztrátu trhů. Sašova filmová společnost oproti ostatním podobným, měla zásluhou hraběte Alexandra dostatek finančního kapitálu. Iniciativní, předvídavý a aktivní hrabě Kolowrat proto řešil další možnosti jejího rozvoje. Již koncem roku 1918 převzal zastoupení americké firmy „Paramouth“  k uvádění amerických filmů v Rakousku.

Po válce se hrabě Saša i nadále plně věnoval filmové tvorbě. Ve společnosti „Sascha-Filmindustrie AG“ soustředil nejen kvalitní kameramany, ale i režiséry, herce a scénaristy. Známými se stali například Max Pallenberg (1877 – 1937), Magda Sonja (1895 – 1957), Maria Corda (Antonie Farkas 1898 – 1976), Lucy Dorraine (Ilonka Kovács 1898 - 1989), Anny Ondra (Anna Sophie Ondrakowa 1902 – 1987), Fritz Kortner (1892 – 1970), Alexander Korda (1893 – 1956), Mihály Kertész (1888 – 1962), Karl Freund (1890 – 1969), Gustav Ucický (1898 – 1961), Walter Reisch (1903 – 1983), Ernst Marischka (1893 – 1963), Fritz Freissler a mnoho dalších. Pro natáčení filmu „Prinz und Bettelknabe“ (Princ a chudák) na motivy románu Jacka Londona nechal ve vídeňském Prátru nedaleko rotundy postavit kulisy zmenšeného starého Londýna, včetně jeho ulic. Byl to jeho první film, který dosáhl mezinárodního úspěchu.

Vídeňák, perla společnosti

I když měl hrabě Saša od roku 1912 trvalé bydliště ve Vídni, v listopadu 1920 se na jeho panství Velké Dvorce uskutečnil tradiční každoroční lov, jehož účastníkem byl též bratr hraběte Alexandra sedmadvacetiletý hrabě Bedřich. Protože měl vážnou srdeční vadu, které nedbal, během lovu v 18 hodin 6. 11. 1920 v zámku Diana zemřel. V letech 1920 – 1926 museli oba bratři Kolowratové řešit majetkové otázky vyvolané pozemkovou reformou. Hlavní činností hraběte Alexandra ve Vídni bylo řízení tehdy největší rakouské filmové společnosti „Sascha-Filmindustrie A.G.“ –  zkráceně „Sascha-Film“. V letech 1919 – 1922 rakouská filmová produkce dosáhla svého vrcholu. V roce 1921 byl hrabě Saša s „otcem“ německého filmu Oskarem Messterem producentem filmu „Fred Roll“. V následujícím roce byl spolu s Arnoldem Pressburgerem, ředitelem „Sascha-Film“, producentem finančně nákladného filmu „Sodom und Gomorrah“ (Sodoma a Gomora). Scénář napsali Mihály Kertész (později se v Hollywoodu jmenoval Michael Curtiz) a Ladislav Vajda. Režisérem byl Mihály Kertész, v hlavní ženské roli Lucy Dorraine (1898 – 1989). Z mnoha dalších filmových herců namátkou Willi Forst (1903 – 1980), Walter (1902 – 1983) a Leo (1873 – 1946) Slezakovi a Georg Reimers (1860 – 1936).

Podporovatel automobilky L & K

Protože svá mladá léta hrabě Saša strávil ve spojení s automobilkou Laurin & Klement, přes své časové zaneprázdnění s natáčením filmů a jejich výrobou i po válce často jezdil do Mladé Boleslavi, většinou ve sportovních vozech Austro - Daimler, ačkoliv značce Laurin & Klement nepřestal být věrný. Již v roce 1912 spolu s A. von Nenegyai  se podílel na zdokonalení acetylenových  světlometů, které potom měly již podobnou svítivost jako elektrické světlomety používané o 15 let později. V době, kdy měl dostatek finančních prostředků, podporoval v automobilce Laurin & Klement přechod z válečné výroby na mírovou zejména financováním vývoje. V roce 1921 na jeho objednávku vyrobili v Mladé Boleslavi dva sportovní vozy typu Mh s modifikovaným ventilovým rozvodem OHV a dvojitým zapalováním.

Malý „Sascha“

Sašův přítel, konstruktér Ferdinand Porsche nemohl u svých nadřízených prosadit výrobu malého sportovního vozu, protože firma, pro kterou pracoval, “Daimler-Motoren A. G.“ ve Wiener Neustatu (Vídeňské Nové Město) byla zaměřena na výrobu silných aut pro vývoz. Na automobilových závodech 4. 9. 1921 v italské Brescii triumfoval malý automobil Ettore Bugattiho, který obdivoval nejen hrabě Alexander, ale zejména konstruktér Ferdinand Porsche.  Tam přesvědčil Kolowrat hlavního ředitele firmy „Daimler-Motoren“ Fischera, aby na zkoušku s jeho finanční podporou nechal zhotovit lehký sportovní vůz. Ferdinand Porsche a inženýr Karl Bettaque během šesti měsíců vyvinuli a dělníci zhotovili jeden sportovní vůz se čtyřválcovým motorem chlazeným kapalinou se zdvihovým objemem 1,098 l o celkové hmotnosti 775 kg. Porschemu se i tato hmotnost zdála značná, a proto konstruoval dále. Sestrojil motor se dvěma vačkovými hřídeli v hlavě a snížil hmotnost vozidla na 598 kg (145 km/h, 1,5 l ADSR). Vyrobena byla jen tři auta. Vývoj pokračoval výrobou čtvrtého vozu s umístěním dvou vačkových hřídelů nad hlavou motoru, což umožnilo rychlost auta až  145 km/h (1,098 l ADSR). Čtyři nové malé vozy firmy „Daimler-Motoren A.G.“ vstoupily do historie automobilového sportu s názvem „Sascha“.

Po Velké válce

O účasti Alexandra Kolowrata na automobilních závodech v poválečné době lze zjistit jen málo. Prokazatelně se zúčastnil prvního automobilního závodu v ČSR pořádaného německým automobilovým klubem v Chebu. Závod se konal 5. 9. 1920 na trase z Karlových Varů do Bečova, Mariánských Lázní, Chebu, Lokte a zpět do Karlových Varů (130 km). Mezi dvanácti jezdci (z nich pět na vozech L&K) byl i čtyřiatřicetiletý hrabě Alexander Kolowrat. Je možné, že byl i účastníkem druhého automobilového závodu ve dnech 25. – 31. 7. 1921 podél hranic Československé republiky, v němž závodily též dvě posádky firmy Laurin & Klement. Hrabě Saša se od r.1908 účastnil všech automobilových závodů na Semmeringu, až do roku 1922. S vozem Wanderer se 19. 9. 1920 umístil na 1. místě. Vždy po projetí cílem odhazoval svoji červenou čapku. Tato pověra vznikla při jeho první vítězné jízdě, kdy mu čapku shodila cílová páska. Zejména při poslední vítězné jízdě přítomné publikum po odhození červené čapky populárnímu hraběti nadšeně aplaudovalo.

Převzato z časopisu

Fotogalerie