Alexander „Saša“ Joseph z Kolowrat Krakowský – Hrabě Kilowatt /3

Automobilista hrabě Alexander z Kolowrat Krakowský-Nowohradský si jistě nenechal ujít jako divák závody Grand Prix 1920 v Le Mans ve Francii, do níž často cestoval, i závody Grand Prix mimo Francii, např. 4. 9. 1921 v italské Brescii, kde excelovaly vozy Bugatti, a snad i jiné. 

Známá je přítomnost hraběte Kolowrata na závodech Grand Prix v Targa Florio na Sicílii 2. 4. 1922. Tento závod byl zkouškou schopnosti motorů a nervů závodníků. Trasa dlouhá 108 km se projížděla čtyřikrát (celkem 432 km) ve výškově členitém terénu po úzkých štěrkovitých cestách s ostrými zatáčkami nad hlubokými údolími. Hrabě Saša byl hlavou čtyřčlenného týmu závodníků firmy „Austro-Daimler“. Všichni jeli na vozidlech „Sascha“, která pro odlišení měla na kapotě barvy karet: srdce, piky, kříže a káry. Automobil vedoucího výpravy hraběte Kolowrata obdržel mezi 46 přihlášenými závodníky číslo 1, vůz závodníka Lamberta Pöchera č. 2, Fritze Kuhna č. 3 a Alfreda Neubauera, kterého Kolowrat přihlásil do vyšší třídy silných vozů, č. 46 (ve třídě silných vozů na voze Steyer 6 C 3000 s číslem 30 jel Ing. Otto Hieronymus).

Úspěšný malý vůz

Přijetí závodního týmu v továrně Daimler-Benz bylo bouřlivé. Za účasti mnoha zaměstnanců závodníkům blahopřáli jak členové dozorčí rady, tak všichni ředitelé závodu. Hrabě Kolowrat usiloval, aby malé auto „Sascha“ bylo co možná nejvíce popularizováno na automobilových závodech. To se však dařilo jen krátce. V květnu 1922 se konal závod automobilů do vrchu Ries. Při tréninku tam 22. 5. zahynul Sašův přítel, zaměstnanec firmy Steyer, dřívější konstruktér a nejlepší závodník automobilky Laurin & Klement, Ing. Otto Hieronymus. Sportovní auta „Sascha“ v roce 1922 soutěžila nejen v tomto závodu, nýbrž též ve Španělsku na Armanguez-Trophy, ve Spa, Semmeringu, do vrchu Ried, kde Alexander Kolowrat 11. 6. 1922 na vozidle „Sascha“ zvítězil, i v dalších menších soutěžích. Celkem to bylo 50 závodů, na nichž vozy „Sascha“  získaly 43 prvních cen. Hrabě Alexander se prokazatelně zúčastnil 10. 10. 1922 automobilových závodů „Schwabenbergrennen“ v Maďarsku. O jeho další účasti na automobilových závodech písemné záznamy nejsou. Byl jedním z mála automobilových závodníků, který nikdy s vozidlem nehavaroval, ani neměl žádný úraz.

Rodinné štěstí

Po úspěšném roce 1922 se však sportovní vozy „Sascha“ závodů již neúčastnily. Firma Daimler-Motoren A. G. ve Wiener Neustat se koncem roku dostala do sporu o finanční toky, na jehož řešení nebyly jednoznačné názory. Pro neshody, především s majitelem rozhodujícího balíku akcií společností Italem Camillo Castiglianim, byl Ferdinand Porsche po sedmnácti letech ve Wiener Nuestadtu z Austro-Daimler prakticky vyhozen. Podařilo se mu však dohodnout se se správní radou společnosti D.M.G. ve Stuttgartu, a tak zamířil na místo technického ředitele právě tam. Dne 30. 4. 1923 se hrabě Alexander Kolowrat ve svatoštěpánském chrámu ve Vídni oženil s velmi hezkou emigrantkou Sofií kněžnou Trubeckou (* 23. 1. 1900, Řím), dcerou bývalého ruského atašé v Římě Mikuláše knížete Trubeckého a Isoliny Marie Lorenzo Henriquez. Svatba byla nafilmována kameramanem Hansem Theyerem a režisérem Gustavem Ucickým. Neúplně zpracovaný film byl promítán už u svatební tabule. Od roku 1923 v Rakousku vlivem zahraniční konkurence značně poklesla výroba celovečerních filmů až na počet 32, z nichž společnost „Sascha-Film“ natočila šest. Nejnákladnější film této společnosti byl „Der junge Medardus“ (režie Kertész), jenž byl situován do doby napoleonských válek (do roku 1809). Hrabě Alexander byl producentem jen jednoho filmu – „Fräulein Frau“.

V roce 1924 byly společností „Sascha-Film“ natočeny čtyři filmy, z nichž nejdražší s mnoha osobami a kostýmy byl film „Die Sklavenkönigin“ (režie Kertész), jehož producentem byl Saša Kolowrat. Tento monumentální epický film měl premiéru v kinu EOS, které k tomu bylo vyzdobeno staroegyptskými sochami a obrazy bohů a sochami válečníků. Kromě kina EOS společnost „Sascha-Film“ vlastnila ve Vídni též kino STAFA. Film se stal kasovním trhákem. Epický film „Salammbo“ (režie Maradon) byl  nejvýznamnějším ze tří filmů natočených společností „Sascha-Film“ v roce 1925. Byl to historický film z doby punských válek s mnoha osobami a kostýmy. Natáčení v koprodukci s francouzskou společností probíhalo ve Vídni v „Sascha-Film Studio“ v Sievering. V hlavní ženské roli byla Francouzka Jeanne de Balzac. Hudbu k filmu složil Florent Schmidt. Filmová kritika psala, že hudba k filmu byla románu bližší nežli sám film. Alexandrovi nastaly velké starosti nejen s probíhající pozemkovou reformou na jeho panstvích v Čechách, ale i s růstem konkurence v odbytu filmů a se značným dluhem společnosti. Krize v Rakousku vyřadila z trhu většinu filmových společností. Přetrvaly jen nejbohatší, z nichž nejprogresivnější byla společnost „Sascha-Film“.

Pomáhal s prodejem L & K

Hrabě Alexander, jako člen dozorčí rady akciové společnosti Laurin & Klement, pomáhal automobilce řešit náhradní výrobu při potížích s odbytem poměrně drahých českých aut. Automobilka kromě nákladních automobilů a autobusů vyráběla pro armádu letecké motory. Dne 27. 6. 1924 však byla zcela zničena požárem. Velkým úsilím zaměstnanců byla sice po pěti měsících továrna obnovena, vyrobená osobní auta však oproti podobným byla velmi drahá. Proto ředitel Václav Laurin jednal s ředitelem Škodovky Karlem Loewensteinem o prodeji firmy. Po roce od požáru 27. 6. 1925 valná hromada akciové společnosti, i za účasti Alexandra Kolowrata, sloučení se Škodovkou odsouhlasila. Dne 12. 9. 1925 po schválení ministrem vnitra pak došlo k reorganizaci. V Mladé Boleslavi zůstal jen výrobní závod.

O bratru Sašovi a převodu automobilky mluvil Jindřich Kolowrat v roce 1996. Litoval, že bratr Saša v roce 1924 nebo 1925 mladoboleslavskou automobilku nekoupil. Jestliže by se v těchto letech automobilce více věnoval, mohl ji levně koupit. Po prvním infarktu v roce 1924 chtěl Václav Klement fabriku prodat automobilce Chevrolet. A Saša v tomto roce v Americe byl, protože tam zajišťoval distribuci amerických filmů pro náš (československý, jugoslávský a maďarský) trh. Chevrolet automobilku nekoupil, a tak ji unavený Klement nabídl a prodal Škodovce. Během sedmnácti let členství ve správní radě firmy Laurin & Klement se Saša Kolowrat seznámil s významnými průmyslníky, jako byl např. Jindřich Waldes (knoflíkový král) a finančníci Jaroslav Preis ředitel Živnobanky, ředitel Länderbank, i dalšími, od nichž se též učil, jak v té době podnikat. Zemědělské hospodaření na svých panstvích pokládal za stabilní základnu svého majetku, avšak jako druhořadé. 

Konec se závoděním

Po svatbě 1923 se automobilových závodů jako závodník neúčastnil. Na prvním místě byla pro něj výroba filmů. Hrabě Saša hodně cestoval nejen do Čech a v Čechách. Rodiče manželky žili ve Vevey na severním pobřeží Ženevského jezera ve Švýcarsku, bratr manželky kníže Kirill v Paříži. Cílem většiny jeho cest však byly obchodní zájmy – výroba a prodej filmů, získávání nových kontaktů. Měl svého řidiče a často s ním jezdil i komorník Pikhart. Například 26. 9. 1925 psal Jan Pikhart své manželce do Týnce: „Dávám Vám vědět, že jsem v pátek ráno přijel šťastně do Paříže, v největším dešti. Dnes v neděli ještě stále prší. Doufám, že jste kartu, kterou jsem psal ze Salzburgu obdrželi. Zde v Paříži jsem od Vás měl jedno psaní a dvě starší karty. Doufám, že brzy dostanu  psaní zas‘, dřív než odjedu do Vídně, zde už by mě pak nezastihlo.“ Na konci dlouhého dopisu: „Teď pro mě přijel šofér. Mám někam jet…“

Krize a boj proti cenzuře

K nejhlubší krizi rakouského filmového průmyslu došlo počátkem roku 1925, kdy vlivem povoleného dovozu 1200 amerických filmů ztratilo okolo 3000 pracovníků filmového průmyslu práci. Pro 750 rakouských kin stačilo 300–350 filmů, z nichž v Rakousku jich bylo za rok vyrobeno jen 35. Proto nezaměstnaní i zaměstnaní pracovníci filmu počátkem května 1925 uskutečnili velký demonstrační průvod z Neubaugasse až před parlament. V čele demonstrace šli hrabě Saša Kolowrat, Jacob a Luise Fleck, Magda Sonja, Michael Curtiz, Walter Reisch, Hans Theyer a mnozí další. Demonstrace byla úspěšná. Již 19. 5. 1925 byly stanoveny podstatně nižší kvóty dovozu filmů a parlament začal projednávat zákon o zrušení cenzury, který byl pak v roce 1926 schválen. V roce 1926 společnost „Sascha-Film“ vyrobila jen dva filmy – oba se staly v zahraničí populárními. Mezi rakouskými filmovými tvůrci společnost „Sascha-Film“ a Saša Kolowrat byli neoblíbenější.

Světová hvězda Marlene Dietrich

V úspěšném roce 1927 společnost „Sascha-Film“ předala do distribuce pět filmů, z nichž Saša Kolowrat byl producentem tří z nich. Nejúspěšnější byly jeho filmy „Die Pratermizzi“ (režie Ucický, Leter) s Američankou Nita Naldi (1895–1961) a Češkou Anny Ondra (1902–1987). Druhým jeho filmem, který dosáhl světového věhlasu byl „Café Elektric“ (v cizině „Wenn ein Weib den Weg verliert“, ve Švýcarsku „Die Liebesbörse“; režie Ucický). Toto dílo bylo vyvrcholením rakouského němého filmu, jenž také dosáhl světového věhlasu. Film znázorňoval následky deprese. Pro německou herečku Marlene Dietrich (Maří Magdalene Dietrich 1901–1992) byl sice již třináctým filmem, jím se však stala filmovou hvězdou světového formátu. Obdobně byl úspěšný i pro Willi Forsta (Wilhelm Anton Frohs, 1903–1980). Po zrušení cenzury v Rakousku se v tomto filmu poprvé hlavní představitelé dlouze líbali a herečka ukázala odhalené nohy.

Café Elektric

Na jaře 1927 vždy zdravému hraběti Alexandrovi nastaly záhadné trávící potíže. Onemocněl žloutenkou, jejíž důsledky nezastavil ani nezmírnil léčebný pobyt v Karlových Varech. V létě se nechal operovat, načež nastalo dílčí zlepšení. Chirurg však u něj při operaci zjistil rakovinu slinivky s nadějí jen na několik měsíců života. Nemocný hrabě Saša zbytek léta strávil v lázních Semmering, kde se jeho zdravotní stav zdánlivě zlepšil. Po návratu do Vídně se hrabě Alexander plně věnoval dokončení filmu „Café Elektric“ a obchodům akciové společnosti „Sascha-Film“. Řídil firmu, udílel pokyny, dával si referovat o pokusech se zvukovým filmem. Pracovní činnosti při natáčení se však již účastnit nemohl. Film „Café Elektric“ byl předán k distribuci 25. 11. 1927. Promítnout si jej nechal v pokoji sanatoria. Lékaři doporučili další operaci bez příslibu trvalého zlepšení. Hrabě Kolowrat byl tedy znovu operován v sobotu 3. prosince, avšak bez úspěchu. V neděli 4. 12. 1927 v sanatoriu Loew ve Vídni v 18.30 h. zemřel. Po rozloučení s „filmovým hrabětem“ v úterý 6. 12. ve vídeňském kostele Schottenkirche byl hrabě Alexander z Kolowrat Krakowský-Nowohradský převezen do Týnce, kde byl ve středu 8. 12. po zádušní mši svaté v kostele uložen do hrobky vedle rakve otce hraběte Leopolda Filipa.

Žil jen krátce

Hrabě Alexander Kolowrat byl vzdělaný, ovládal několik jazyků, procestoval Evropu a zajížděl do USA. I když byl občanem Vídně a Rakouska, domů jezdil do Prahy nebo Mladé Boleslavi, do zámků v Týnci nebo v Dianě (Dianaberg). Měl rád společnost, byl milý a výtečný společník, ale též zdatný obchodník v automobilovém i podnikatel ve filmovém průmyslu. Byl ctižádostivý. Měl rád dobrodružství, vše nové a pokrokové. Usiloval vždy o dosažení maxima. Ale když bylo potřeba, dovedl se uskrovnit. Deset let byl nepřehlédnutelnou a vyhledávanou postavou Vídně. Bratr Jindřich o něm řekl, že měl rád ženy, že byl požitkář, který dokázal sníst na posezení celou husu. Ano, byl gurmánem. Jeho tloušťku matka baronka Nadine vysvětlovala tím, že v Americe na farmě v Glen Ringe měli krávu s dobrým mlékem, kterým malého Sašu krmili.

Saša Kolowrat byl ve světě znám nejen jako automobilový závodník, spíše však jako „filmový hrabě“. Byl kameramanem, hercem, režisérem, producentem, výrobcem němých filmů, zakladatelem a provozovatelem filmového průmyslu, obchodník se zahraničními filmy. Založil jednu z prvních filmových společností „Sascha-Filmfabrik“ (1911), zřídil v roce 1916 první veliký prosvětlený ateliér v Rakousku. Po Velké válce hledal a využíval trhy v USA. Angažoval režiséry a herce, kteří se později stali filmovými hvězdami (Magda Sonja, Anny Ondráková, Marlene Dietrich, Willi Forst a další). Byl v čele boje za zrušení cenzury v Rakousku a firma „Sascha-Film“ pod jeho vedením udávala směr vývoje rakouského němého filmu. Sedmnáct let byl vlastníkem rozsáhlého zemědělského majetku v Čechách, který byl podstatně omezen pozemkovou reformou v letech 1922–1926. Správu tohoto majetku přenechal svým bratrům (panství Týnec) a svým zástupcům (v Přimdě a do r.1924 v Košátkách). V našich zemích je hrabě Saša Kolowrat oceňován jako automobilista, v Rakousku jako průkopník filmu a zakladatel rakouského filmového průmyslu.

Převzato z časopisu

Fotogalerie