Zpět ke kořenům – Dakarská setkání /1

Znovu se posadit do sedadla vozu, s nímž absolvoval před mnoha lety nejtěžší soutěže světa, a přitom shledat, že je v originálním a pojízdném stavu, to se hned tak někomu nepodaří. Josefu Kalinovi a Petru Gilarovi se to však povedlo!

Vlastně to všechno začalo knihou „TATRA v hlavní roli“ (Milan Olšanský-Radomír Smolka, 2016). Že jsem vám o ní ještě nevykládal? No, nestihl jsem to. Ledva jsme ji dopsali a vydali, už byla téměř rozprodána. Ale nezoufejte, připravujeme další, doplněné vydání. Pojďme to ale vzít od začátku. V roce 2013 se v naší nejstarší automobilce Tatra změnilo úplně všechno. Přišli noví majitelé, tentokrát Češi a patrioti, tak jak to má být. Firma začala fungovat. Byla obnovena výroba. Záchranná akce ve prospěch uchování „rodinného stříbra“ byla rozjeta na plný plyn. Během dvou následujících let se podařilo dát celou řadu věcí a záležitostí dohromady. A protože majitelé společnosti Tatra Trucks a.s., pánové Jaroslav Strnad a René Matera necítí zodpovědnost „jen“ za záchranu výroby těžkých nákladních vozidel v České republice, ale ctí rovněž zachování tradic a historie, mohlo být vyvinuto nemálo úsilí i na tomto poli. Tak také vzniklo rozhodnutí o přípravě a vydání zmíněné knihy. „TATRA v hlavní roli“ důstojným způsobem přispěla k letošním oslavám 30. výročí účasti soutěžních, doprovodných a zákaznických vozidel Tatra v nejtěžších soutěžích světa.

Souvislosti vyvstávají

A tím to vlastně všechno začalo... Kniha vyvolala obrovské množství reakcí jak zaměstnanců automobilky, tak fanoušků historie či motorsportu, čtenářů a obdivovatelů nákladních vozů z Kopřivnice. A jak to tak bývá, najednou se objevily další informace, verbální, tiskové, fotografické, které autorům dovolují doplnit některá bílá místa, která se ještě před pár měsíci zdála být nedobytná. Navíc Radomír Smolka, spoluautor, člen představenstva a technický ředitel společnosti Tatra Trucks (TT) dostal další impuls a srdnatě se vrhl do téměř nemožné práce – sehnat alespoň jedno z prvních soutěžních vozidel Tatra, s nímž tatrováčtí závodníci „první vlny“ vyrazili v roce 1986 na slavný Dakar.

Jasné bylo jedno – oba dva ostré vozy T 815 6x6 VE byly po Dakaru 1986 prodány do soukromých rukou. Hledal se tedy současný majitel. Po titěrné práci se Radkovi podařilo nalézt na internetu nevelkou a nepříliš povedenou fotografii, na níž vykukovala kabina s ochranným rámem, která mohla být ta pravá. Další pátrání vedlo směrem ke zdroji fotografie. Štěstí se na Radka usmálo a kontakt, který se mu podařilo zjistit přes reklamu na fotografovaném vozidle, byl ten pravý. Pan Jean Philippe z Francie téměř vzápětí odpověděl kladně na všechny horečně pokládané otázky. „Ano je to jeden z prvních dakarských speciálů Tatra 815 6x6 VE „Ostrý-II“ st. č. 635 z roku 1986. Ano, mám k ní dokumentaci, výrobní štítek. Ano je v mém majetku, a ano, můžete se na ní přijet podívat. Navíc vám mohu ukázat i další vozy.“ Rajská hudba pro Radkovi uši. Už však ne tak pro jeho nabitý itinerář. Pracovní povinnosti ho tlačily zrovna jinam než do Francie. Zorganizoval tedy odborný tým, který měl majitele vysněné tatrovky navštívit a zjistit originalitu jednotlivých částí vozu – podvozek, motor, kabina (o nástavbě bylo od začátku jasno – ta originální byla z vozu demontována již v roce 1986), a jejich technický stav.

Cestou historie

A právě v tomto okamžiku začala také naše cesta „zpět ke kořenům“. Na palubě služebního vozu se pohodlně usadili: Petr Gilar – zkušební řidič TT a mnohonásobný účastník světových soutěží za volantem či na postu navigátora nebo mechanika různých tatrovek, rozhodně ten pravý člověk, který mohl rozhodnout o technické způsobilosti vozu, Ing. Josef Kalina – legendární navigátor těžkých nákladních soutěžních speciálů a hlavně člen posádky původní Tatry 815 6x6 VE „Ostrý-II“ z roku 1986 (Zdeněk Kahánek, Ing. Josef Kalina, Miroslav Gumulec), Aleš Hodslavský – šéf zkušebního polygonu TT a moje maličkost, Ing. Milan Olšanský – spoluautor knihy a v tomto případě dokumentarista a publicista celého podniku. Zhruba čtrnáct set kilometrů, které dělí Kopřivnici od francouzského města Annecy jsme využili ke spřádání plánů, osvěžení historie a sdělení celé řady informací týkajících se především soutěžení s nákladními vozy. Zkrátka, co vám budu povídat. Lepší příležitost, jak si opravdu „pokecat“, jinde než na dlouhé cestě osobním automobilem jen zřídka najdete.

Vlídné přijetí a starostlivost, které se nám dostalo od majitele cestovní společnosti NEW GATE TRAVEL Jeana Philippa a jeho ženy Florance jen dokreslilo přátelskou atmosféru, která panuje všude tam, kde se potkají lidé se stejnými zájmy a životní filozofií. Zvláště když se záhy ukázalo, že Jean Philippe je ten majitel cestovky, který v roce 2005 zapůjčil dva své quady (jeho agentura se zabývá zákaznickým cestováním se čtyřkolkami po pouštích Afriky) pro záchranu posádky Karel Loprais, Josef Kalina a Petr Gilar z „pouštní pasti“, když si technika jejich speciálu Tatra 815-2ZVR45 4x4 vybrala slabší chvilku (utržené oba dva přední kloubové hřídele) a nedokázala posádku vyvézt z bohem zapomenutého dunového pole. „Tehdy nám šlo opravdu o životy. A tenhle člověk nám je zachránil,“ shrnul vše důležité při představení Jeana Philippa Josef Kalina. Vitální a na první pohled tvrdý chlapík jen zamával silnýma rukama s upracovanými dlaněmi, jakoby chtěl odehnat slova chvály. „To je zkrátka Dakar,“ lakonicky poznamenal, a další řeč se stočila na zkazky a hlavně historii „naší“ Tatry.

Tváří v tvář 

Druhý den jsme vyrazili do nepříliš vzdálené vesnice jak vystřižené z doby Tří mušketýrů. Mezi domy se středověkými fasádami, z nichž jeden dříve patřil rodičům Jeana Philippa a dnes slouží jako venkovské sídlo jeho rodiny, jsme odhalili hned dvě odstavené Tatry a třetí stála za barákem u garáže. Klukům se v první chvíli podařilo jen sprásknout údivem ruce. Petrovi v duchu, ale Pepovi doslova, fyzicky. No ano, bylo to téměř neuvěřitelné setkání. Pěkně v řadě za sebou zde stály soutěžní speciál T 815 6x6 VE „Ostrý-II“ (1986) a T 815 původně z majetku účastníka mnoha dakarských soutěží Alaina Piatka. Ze třetí Tatry se vyklubal vůz zvaný „Marakesh“, s nímž jel Petr Gilar poprvé Dakar (1992) jako doprovod týmu GeCo Raid Sport.

Tak rychle do toho, ať máme jasno. „Chcete se projet?“ šokoval nevinou otázkou Jean Philippe Petra Gilara. „Není to vůbec žádný problém, všechna vozidla jsou pojízdná, jen Marakéška má zřejmě problém s chlazením či možná dokonce mazáním motoru. Na to by jsi se mi mohl podívat, až skončíte svoji práci,“ pokračoval Jean a vyrazil pro klíče. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, už seděl za volantem šest set třicet pětky. Poklidnou ranní vesnickou pohodu prořízl zvuk startovaného motoru. Vrmm, vrmm, trrrr, trr, trrr rozpředl se měkce dvanáctiválec a začal oživovat vzduchovou soustavu vozu. Po chvíli bylo nafoukáno a Jean Philippe uvedl Tatru do chodu. „Slyšíš ta turba?“ otočil se ke mě zjevně spokojený Petr. Kdyby motoru něco bylo, už teď by to slyšel. Takto to vypadalo víc než dobře. Jean zaparkoval „náš“ skvost na malém náměstíčku před svým domem a jal se nám být nápomocen při kontrole čísla podvozku a motoru. To už byl Petr v montérkách a z útrob Jeanovy stodoly táhl pořádný kartón z obří papírové krabice. Pršelo. „Podejte mi nějakou hadru a čistič,“ ozval se Petr zpod auta, čouhaly mu jenom nohy. „Aha potřebujete to očistit,“ domyslel si Jean a hned tu byl s potřebným kusem textilu. „Potřebuji to trošku obrousit šmirglem,“ hlásil zpod vozu Petr a Jean si opět domyslel postup prací a podal zkušeně odrezovač a chemický čistič barvy. Nicméně ani potom nebyl Petr spokojený: „Potřebuji křídu, zkus sehnat křídu“. Jasně, je třeba očištěné místo nakřídovat, aby vyražené číslice pěkně opticky z povrchu roury vylezly a označení se dalo jednoduše zdokumentovat. 

Improvizace nutná

„Please, we need a chalk. A když vidím, že se angličtina nesetkala s úspěchem a Pepa (jeho francouzština vždy všechno vyřídila) je daleko, přidávám – Je cherché la craie“. Jean vytáhne poněkud nevěřícně z regálu ruční rozbrušovačku (couper) – důkaz nutnosti dodržovat, alespoň ve francouzštině, pořádně výslovnost! „Tak nic, počkej, uděláme to „po našemu“, zachraňuje situaci Petr. Vysouká se zpod náklaďáku a v přítmí stodoly nadrolí ze stropu již beztak odskakující vápennou malbu. Vmžiku je zase pod Tatrou a vetře vápno do čísla na nosné rouře: „Krása, už se to rýsuje, vyfoť to.“ To byl pokyn pro mě. Chvilka napětí – poslední trojčíslí je poněkud nejasné, ale nakonec se všichni shodneme, že máme před sebou originál z roku 1986, navíc sedí i výrobní číslo motoru. Kabina je také originál i převážná část vybavení, sedadla bohužel nikoliv, ale to se dalo čekat. Na věnci volantu, jak je v těchto krajích obvyklé, „francouzská klička odvahy“. Holt někdo to má rád, že točí volantem za kličku. Důležitý poznatek, vedle originality vozu, je fakt, že ani třicet letech intenzivního provozu v pouštích Afriky a v jenom z nejtěžších terénů světa mu neubralo na technických výkonech. Vůz je podle všeho v perfektní technické kondici – zkrátka krystalická tatrovácká kvalita.

Převzato z časopisu

Fotogalerie