Tazio Giorgo Nuvolari – „Il Mantovano Volante“

Malý velký muž, Ďábelský Maestro, Ďáblův syn, Mistr smyku, Nivola, Il Maestro a kdoví jak ještě se přezdívalo jednomu z největších závodníků všech dob. Tazio Giorgo Nuvolari byl všechno to, co o něm ostatní říkali, a ještě víc.

Ovšem snad nejněžnější přezdívku mu vymysleli v Brně v souvislosti se závodem na Masarykově kruhu později nazývaným též Velká cena Masarykova, který jako jediný z velkých podniků Tazio Nuvolari nikdy nevyhrál.

Vždy na vítězství

Pro Brňany byl Tazio prostě „Nudleválí“. Svedl zde mezi roky 1930 a 1937 skvělé souboje s těmi nejlepšími. Uštval několik vozů a snažil se prosadit vždy až do poslední chvíle. Nejprve chladnokrevně dokončil první ročník s hořící Alfa Romeo P2 Kompresor na třetím místě v silnější kategorii, aby  hned v následujícím roce byl účastníkem strhujícího souboje s Luigim Fagolim a Achile Varzim. Ihned v druhém kole společnými silami svých propletených vozů zbourali dřevěný nadchod pro diváky v Novém Lískovci. Jestli si myslíte, že se kvůli tomu závod zastavil, tak jste na omylu.  Až do konce té velké slávy podpírali dřevěný nadchod nad závodní tratí s narušenou statikou dobrovolní hasiči. Ovšem nejvíce se do myslí návštěvníků brněnského závodu zapsal v roce 1937, kdy v sedmém kole svlékl z levého zadního ráfku své Alfa Romeo 12C36 pneumatiku.  Aniž by pomyslel na odstoupení ze závodu, prohnal svůj vůz šílenou rychlostí vražednými Ostrovačickými serpentýnami po třech kolech až k náhradnímu depu. Byl zkrátka takový, nikdy se vzdával. Vyznával jen jednu taktiku „jet od startu do cíle, a to co nejrychleji“.

Nejprve motocykly

Tazio Girogo Nuvolari se narodil 16. listopadu 1892 v městečku Castel d’Ariu blízko Mantovy manželům Arturovi a Elise Nuvolari (rozená Zorziová). Otec, stejně jako strýc byli oba zapálenými motocyklovými závodníky. Zvláště strýc Giuseppe, několikanásobný Mistr Itálie byl velkým Taziovým vzorem. Tazio se v roce 1917 oženil s Carolinou Perinovou. V rodinném životě však zakusil to co nemnozí, oba jeho synové Giorgio a Alberto zemřeli velmi mladí. Závodní licenci na motocykl Tazio obdržel již v roce 1915. Předtím však než mohl vyrazit na okruhy, musel si odsloužit jako řidič povinnou službu ve Velké válce u italské armády. První závod na motocyklu absolvoval až v roce 1920 na okruhu Circuito Internazionale  Motoristico v Cremoně. O rok později si vyzkoušel také jízdu v závodním automobilu, a hned vítěznou. V roce 1925 se stal Tazio Nuvolari Mistrem Evropy ve třídě do 350 ccm, a to díky výhře na Grand Prix Evropy. Velkou cenu národů vyhrál dokonce 4x za sebou (1925 – 1928) a závody na okruhu Lario 5x v řadě (1925 – 1929). Vše ve třídě do 350 ccm a s motocyklem Bianchi. V roce 1925 dostal „lano“ od automobilky Alfa Romeo, aby závodil s jejich vozem. Jenže výsledek byl téměř fatální. U vozu došlo k poruše převodovky a Nuvolari těžce havaroval – zle si pochroumal záda a vypadalo to na dlouhou pauzu. Jenže o šest dní později již „přesádrovaný“ Nuvolari opět sedl na motocykl a vyhrál! Podobnou „taškařici“ provedl ve své závodní kariéře ještě několikrát.

Šíleně odvážný

O neuvěřitelné odvaze a ďábelských řešeních Tazia Nuvolariho na závodních drahách svědčí mnoho příhod, které nutí i největší stoiky k obezřetnosti. Například v roce 1930 jezdil v závodě Mille Miglia s vozem Alfa Romeo 6C 1750 GS se spolujezdcem Battistou Guidottim na druhém místě za Achillem Varzim, mimochodem to byl jeho největší a celoživotní soupeř, věděl, že dostihnout ho a předjet běžnými metodami bude téměř nemožné. Uchýlil se tedy ke lsti opravdu ďábelské. Rozhodl se utvrdit Varziho v přesvědčení, že má vítězství téměř jisté. Protože byla noc, tak Nuvolarimu stačilo pouze zhasnout světla. Desítky kilometrů jel sto padesáti kilometrovou rychlostí za Varzim jen podle jeho koncových světel. Toho nemohlo ani napadnout, že by někdo mohl závodit potmě. Dokážete si tedy představit, jaké bylo jeho zděšení, když ve vhodném okamžiku Nuvolari rozsvítil všechno, co měl. Uchvácení prvního místa bylo již dílem okamžiku. Nutno však dodat, že Nuvolari startoval půl hodiny za Varzim, to znamená, že i kdyby dorazil do cíle v Brescii až za ním, stejně by vyhrál. Jenže to Nuvolarimu nestačilo, jako vždy, on chtěl projet cílem jako první! V roce 1931 startoval Nuvolari pouze v automobilových závodech a vedl si skvěle. Vyhrál Velkou cenu Itálie, Targa Florio a Coppa Ciano, byl druhý v Grand Prix Belgie a nakonec jedenáctý ve Velké ceně Francie. Byl to zkrátka démon. Jezdit s ním jako mechanik byla zkouška nervů. Mambelli, který s ním seděl v jednom voze na závodě Targa Florio 1932, vyprávěl: „Nuvolari mi před startem řekl, abych se vždy, když křikne, schoulil na podlahu a schoval pod přístrojovou desku. Výkřik měl být znamením, že jsme vjeli do zatáčky příliš rychle a že je třeba snížit těžiště vozu, aby se nepřevrátil. Byl jsem na podlaze pořád. Nuvolari začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední.“  V roce 1932 měl Tazio Nuvolari nejlepší vůz startovního pole – Alfa Romeo P3. Po dvou vítězstvích a jednom druhém místě v mistrovských Velkých cenách se stal pro tento rok Mistrem Evropy v závodech na okruzích. V dubnu onoho roku mu italský básník Gabriele d’Annunzio věnoval odznak – zlatou želvu, která symbolizovala pravý opak Nuvolariho rychlosti. Dárek se stal Taziovým talismanem a již nikdy neopustil jeho závodní kombinézu.

Mille Miglia, 24 hodin Le Mans

V roce 1933 byl Tazio Nuvolari pozván na Tourist Trophy, aby zde závodil za volantem vozu MG K3 Magnette. Závodní speciál viděl až před prvním tréninkem. Nemohl se s nikým domluvit, protože neuměl anglicky. Mechanik Alec Hunslow se snažil Taziovi vysvětlit, že vůz má preselektivní převodovku. Nuvolari ale vyrozuměl, že ji má automatickou, a tak první kolo jeli jen na přímý záběr. V druhém kole řadil Hunslow za Nuvolariho. Tazio pochopil a radoval se jako dítě, jenž dostane novou hračku. Svedl krásný souboj s Hamiltonem a nakonec závod vyhrál. Vyhrál též společně s Raymondem Sommerem závod 24 hodin v Le Mans. Během závodu se u jejich vozu objevila díra v benzínové nádrži. Nicméně vždy při plánované zastávce v boxech otvor přetěsnili „žvýkačkou“ a bezpečně dojeli první. Během závodu několikrát vylepšili traťový rekord na jedno kolo. Vyhrál též podruhé arci italský závod Mille Miglia, tentokrát s Decimem Campagnolim. Pro Itálii se stal symbolem, polobohem, legendou symbolizující vše čeho chtěla Itálie dosáhnout. Mužem, který dokázal nemožné, a to ne jen jednou, ale dokazoval to pravidelně. Stal se „Davidem“, který vítězil svým důvtipem, chytrostí a odvahou nad Goliáši motoristického sportu. Týž rok se Nuvolari údajně zapletl do snad největší aféry motoristického sportu všech dob. Velký Duce nechal vybudovat v Tripolisu nový okruh Mellaha a slavnostně jej pokřtil závodem. Motoristický svátek byl provázen velkou loterií. Losy se prodávaly za 11 lir po celé Itálii a tři dny před samotným závodem bylo taženo 30 z nich a na každý napsáno jméno jednoho z jezdců. Majitel losu se jménem jezdce měl brát sedm a půl milionů lir. Jakýsi obchodník se dřevem z Pisy zainteresoval Varziho na výherní sumě padesáti procenty. Na konci závodu však bylo nad slunce jasné, že vyhraje Nuvolari. Na druhém místě Borzacchini se neustále ohlížel, kde že je Varzi. Ten se zatím snažil, seč mu síly stačily, aby udržel pokašlávající motor svého vozu při životě. Několik set metrů před cílem Nuvolari zastavil a divoce gestikuloval rukama, že mu došlo palivo. Než měl dotankováno, již poslední zatáčkou přijížděli Varzi a Chiron. Za normálních okolností by jistě Nuvolari zvítězil, tentokrát si však dával dobrý pozor, aby Varziho nešťastnou náhodou nepředjel. Nakonec skončil druhý. Skandál se řešil na mezinárodním autoklubu, ale nakonec nikoho nepotrestali. I takový je motoristický sport. Anebo to bylo celé jinak. Předložené vysvětlení vychází z knihy vzpomínek ředitele závodního oddělení automobilky Mercedes-Benz Ing. Alfréda Neubauera a ten psal o něčem, čemu nebyl přítomen. Upřímně řečeno Neubauerovy vzpomínky působí poněkud strojeně, a tak je dle historiků málo pravděpodobné, že by šlo o křišťálově čistou pravdu. Ale ponechme si řešení této příhody v zásobě na jiné povídání.  

Jediný ze zbytku světa

Od roku 1934 nastalo v motoristickém sportu období neporazitelných německých vozů Mercedes-Benz W25, W125, W154/M163 a Auto Union P-wagen A, B, C, D a jezdců, kteří byli primárně předurčeni s nimi závodit. Jediný kdo s německými Stříbrnými šípy a Stříbrnými rybami nejen dokázal držet krok, ale je i porážet, byl Tazio Nuvolari. Tazio měl zvláštní smysl pro černý humor. Snad nikdy v životě, vyjma roku 1932, neměl lepší auto než soupeři. Asi by ho to ani nebavilo porážet je za pomocí výkonnějšího stroje. Musel se pořád rvát, musel pořád bojovat. V roce 1934 se těžce zranil při havárii na okruhu Pietra Bordina v Alexandrii, když se vyhýbal stojícímu automobilu jiného závodníka. Nicméně, nechal si své Maserati upravit tak, aby mohl ovládat všechny tři pedály levou nohou, nastoupil do dalšího závodu a dojel v silné konkurenci pátý. A to ještě jeho Maserati nebyl zrovna konkurenceschopný závodní automobil. V roce 1935 se Nuvolari ucházel o místo v týmu Auto Union AG, jenže Achile Varzi, který již za „Stříbrné ryby“ jezdil, jej nechtěl mít jako soupeře v jednom týmu, a tak se také stalo, Nuvolari byl odmítnut! Pokusil se proto o místo v týmu Enza Ferrariho, ale ani tam nepochodil. Až na zásah samotného Benita Mussoliniho jej Il Commendatore přijal mezi své ovečky. A Tazio Nuvolari se odměnil, jak to uměl jen on sám.

Příkladem je Velká cena Německa roku 1935. Na Nürburgring se sjely obě dvě německé stáje, Mercedes Benz (Rudolf Caracciola, Luigi Fagioli, Hermann Lang, Manfred von Brauchitsch a Michael Geyer) i Auto Union AG (Bernd Rosemeyer, Achile Varzi, Hans Stuck a Paul Pietsch) a nikdo nepochyboval, že některý jezdec z jejich týmů zvítězí. Jaké však bylo zděšení v jejich řadách, když se do čela dostal Nuvolari na obstarožní čtyři roky staré Alfě Romeo P3. Nürburgring byl totiž plný zatáček a to vyhovovalo jezdeckému stylu malého Itala. Dovedl s vozem klouzat ve smycích všech čtyř kol. Do té doby se tato praktika považovala za krizovou situaci a jezdci se jí snažili vyhýbat, ne tak Nuvolari. Tankováním a chybou mechaniků ztratil Tazio čtyři místa a zdálo se být rozhodnuto. Nicméně zatnul zuby a bojoval – výsledkem bylo první místo, ve které nikdo nevěřil. Tazio Nuvolari zvítězil rychlostním průměrem přes 120 km/h. Původně ztichlé a zkoprnělé davy diváků podél kultovní trati uspořádali v cíli bouřlivé ovace. Není snad nutno připomínat, že pohlaváři Třetí říše se tvářili poněkud kysele. Vítězství Tazia Nuvolariho v GP Německa 1935 vešlo do historie motorsportu jako „Nemožné vítězství“.

Neuvěřitelný Maestro

V květnu roku 1936 měl Nuvolari těžkou nehodu v tréninku na Velkou Cenu Tripolisu, při níž si poranil pět obratlů. Navzdory tomu, že téměř nemohl chodit, do závodu nastoupil a dokončil na pátém místě. Další z neuvěřitelných  závodů zajel „Il Maestro“ v roce 1936 v Leghornu. Pořadí po startu bylo jasné – samé Auto Uniony, Hans Stuck, Achile Varzi a Bernd Rosemeyer. Nuvolari jel na moderním dvanáctiválci Alfa Romeo 12C36. Už v prvním kole však zůstal stát v boxech s poruchou. Každý jiný by si zapálil cigaretu a sledoval závod ze závětří. Nuvolari udělal jen to první a pak hned začal divoce gestikulovat na všechny kolem sebe. „Zastavte mi první Alfu, která pojede kolem, nechci žádné vysvětlování“, křičel na manažera závodníků, který se mu snažil říci, že tovární vozy Sforzy a Dreyfuse jsou daleko na trati. Nakonec si Nuvolari „chytil“ starší osmiválcový model Brazilce Pintacudy. Nelenil, hupsnul do něj a vyrazil ostře na trať. Dodnes je pro mnohé záhadou, co všechno stroj vydržel. Tovární spolujezdci na daleko silnějších strojích byli pro Nuvolariho malinou. A již se tlačil na Auto Uniony. Jako první prohlédl nebezpečí Hans Stuck a okamžitě předjel Varziho. V tom okamžiku však již nepokračoval Rosemeyer. Varzi nervově vyřízený z blízkosti Nuvolariho vyjel z trati. Později Varzi vzpomínal: „kouknul jsem se do zpětného zrcátka...ohlédl jsem se a spatřil kanárkově žlutý pulover, Nuvolari, Madonna mia!!!.“ Vzápětí mohl Ital klidně předjet Hanse Stucka, nicméně jej nehodlal jen tak nechat na pokoji. Tak dlouho jej znervózňoval, až milý Stuck podlehl i dalším dvěma Alfám se Sforzou a Dreyfusem za volanty. A podobně tomu bylo i na mnoha dalších závodech. Taziův kanárkově žlutý svetr, který si vždy oblékal, dokázal vyděsit vlastně každého. Ve třicátém sedmém roce zůstal Nuvolari, i přes zhoršující se situaci týmu, věrný vozům Alfa Romeo a vyhrál GP Milána. Na jaře roku 1938 prožil další velkou havárii na nespolehlivé Alfě Romeo. Z této „kratochvíle“ si odnesl ošklivé popáleniny a také pochyby o pokračování jezdecké kariéry, nakonec se však dostal do týmu Auto Union AG, kde jezdil s vozy typu D. Po chybě Manfreda von Brauchitsche jedoucího na Mercedesu W154 vyhrál v roce 1939 Tazio Nuvolari s Auto Unionem Typ D v Bělehradě poslední závod o Velkou cenu.

Vítězem až do konce

Po druhé světové válce ještě Tazio Nuvolari odjel několik skvělých závodů. Z nich snad jeho nejlepším byla Mille Miglia 1947. Na malé otevřené Cisitalii se čtyřválcem 1100 cm³ vedl v prudkém dešti před mnohem silnějšími vozy s Biondettim, Villoresim, Cortesem a Taruffim. Bohužel 250 km před cílem mu vnikla voda do rozdělovače a Nuvolari se musel spokojit s druhým místem. Clemente Biondetti vzal vyčerpaného Tazia do přikrývky a vedl jej do hotelu odpočinout si. Těm, kteří mu blahopřáli k vítězství, odvětil: „Nezvítězil jsem, pouze jsem dojel jako první. Pravým vítězem je Nuvolari, největší závodník světa!“ V dalším roce jel Nuvolari na dvoulitru Ferrari. Od jeho vozu odlétla kapota, zlomilo se pero, vypadlo sedadlo, Nuvolari musel balancovat na bedničce od pomerančů. Když u jeho vozu vypověděly službu i brzdy, musel odstoupit (a to do poloviny závodu bezpečně vedl), neměl s čím jet. Málokdo ví, že Tazio Nuvolari byl alergický na výfukové plyny a trpěl těžkou plicní chorobou, nepomohla mu ani operace, a tak jej kolikrát z vozu po závodě museli vynášet téměř v komatu. Bojoval, závodil, nikdy se nevzdal, nikdy! V roce 1952 utrpěl mozkovou mrtvici, která jej připoutala na lůžko. Zemřel 11. srpna 1953 po druhém mozkovém infarktu, bylo mu 61 let, do katedrály v Mantově se s ním přišlo rozloučit více než 50 000 lidí. Nikdy se nevrátil ze závodu pokořen! Jeho rakev umístěnou na podvozku závodního vozu společně tlačili na jeho poslední cestě Alberto Ascari, Luigi Villoresi a Juan Manuel Fangio.

Převzato z časopisu

Fotogalerie