Závody, soutěže – Závodník tělem i duší

Veřejnosti je nejvíce známý jako úspěšný závodník s tahači na okruzích. Dvojnásobný Mistr Evropy, držitel několika světových rychlostních a vytrvalostních rekordů, vítěz mnoha jednotlivých závodů, to – a ještě daleko více – je David Vršecký.

Kariéru závodního jezdce začal v roce 1998. Po své první ostré sezoně se ale stal na další roky testovacím pilotem nově vzniklé závodní stáje Buggyra. Do kolotoče Mistrovství Evropy tahačů na okruzích FIA, resp. tehdejšího Evropského poháru, se vrátil v roce 2002 a ihned si vydobyl titul nejlepšího nováčka roku. V sezonách 2003 a 2004 úspěšně bojoval za volantem tahače Buggyra ve třídě Super Race Truck. Zaznamenal své první vítězství a v únoru 2004 v Dubaji vytvořil světový rychlostní rekord na trati letmého kilometru se speciálem Buggyra Speed. Přestoupil do třídy Race Truck a s novou Buggyrou v letech 2008 a 2009 se stal Mistrem Evropy. Vytvořil také nový rychlostní rekord na pevný kilometr a v roce 2008 získal prestižní motoristickou cenu Zlatý volant v kategorii „okruhy“. 

Získal další tituly Mistra Evropy v týmové soutěži tahačů na okruzích FIA, celkem tři, a začal se věnovat vlastní konstrukci okruhového speciálu, se kterým sám závodí. V roce 2010 se výrazně podílel na konstrukci vytrvalostního speciálu, s nímž dosáhl dalších tří světových vytrvalostních rekordů v jízdě na okruhu. V říjnu stejného roku ohlásil svoji první účast na slavné rallye Dakar ročníku 2011. V následujících letech se věnuje aktivně konstrukci okruhových a soutěžních speciálů Big Boy (základ Freightliner) a Fat Boy (základ Tatra 815, vývojový stupeň řízení a ladění funkce originálního podvozku tatrovácké koncepce automobilu, původní dlouhodobě vyvíjené soutěžní koncepce vozidla Tatra Ing. Radomíra Smolky), samotnému závodění na okruzích, vyhledávání jezdeckých talentů pro tým Buggyra a vedení školicích a tréninkových aktivit značky Buggyra v několika závodních akademiích po celém světě. 

Na jednoho člověka je to aktivit až dost, a to by se řeklo – je prostě závodník! Ale nejen to – úspěšný závodník!

Lze po dvou individuálních a třech týmových titulech Mistrů Evropy v závodech tahačů na okruzích FIA nalézt ještě tu správnou motivaci pro další klání ve skupině evropských dravců?

Samozřejmě, že ano. A o to větší, že se v posledních letech podílím na konstrukci okruhového speciálu Buggyra, s nímž sám také jezdím. Na vlastní kůži tak prakticky ihned vidím a cítím všechny úpravy a změny, které jsme provedli. A to nemluvím jen o tzv. testovacím, tréninkovém nebo závodním set-upu. V konstrukci závodního tahače musíme kolikrát jít, díky změnám technických reglementů, až tak říkajíc na dřeň. To je velká motivace. Dokázat sobě, soupeřům a fanouškům, že se nemýlím a umím nejen na samotném závodním okruhu, ale také v konstrukci a při vlastním vývoji. Navíc v posledním období společně se značkou Buggyra expandujeme v našich ambicích daleko za hranice Evropy. Prakticky zhodnocujeme dlouhodobé zkušenosti a úspěchy a pomáháme vlastně vyvážet evropské know-how motoristického sportu jak směrem na západ, tak směrem na východ. Dnes a denně zažívám motivaci možná nejsilnější v mé dosavadní závodní kariéře.

Sám jste to již v odpovědi naznačil. Závodění na okruzích není vaší jedinou činností. Ve kterých aktivitách značky Buggyra vlastně David Vršecký dnes vystupuje?

Stále závodím s okruhovými speciály, a to mě velmi baví a naplňuje. Čím dál, tím více spolupracuji na vlastní konstrukci a vývoji vozidel Buggyra, a to nejen těch závodních, ale poslední dva, tři roky i na těch soutěžních. Věnuji se vyhledávání nových jezdeckých talentů a přispívám k tréninkovým a školicím aktivitám Buggyry v několika vlastních automobilových akademiích - v Dubaji, Číně a tak dál. Účastním se osobně a velmi aktivně doprovodného a servisního zajištění našeho Tatra Buggyra týmu na posledních dvou ročnících světoznámé soutěže Dakar a celé řadě soutěží nižších stupňů.

Dakar – to je v Česku a ve světě pojem. Budou mít vaši fanoušci a s nimi všichni ostatní možnost vidět Davida Vršeckého někdy za volantem dakarského speciálu?

Tu možnost již měli a celá řada z nich ji využila. A čas od času je ta možnost stále reálná. Jednak jsem se zúčastnil již v roce 2010 tuniské Rallye El Chott a následně také rallye Dakar 2011, i když vlastně jen krátce a na horkém sedadle spolujezdce. Ale v rámci vývoje soutěžního speciálu Fat Boy jsem za jeho volantem najezdil stovky kilometrů v terénu a stále tak činím. Ale já vím, kam svojí otázkou míříte – chcete se zeptat, jestli někdy pojedu Dakar jako pilot. 

Je několik věcí, které tedy musím trochu osvětlit. Vždy jsem říkal, že do ostrého soutěžního kamionu sednu za jeho volant jen v případě, že bude mít Buggyra vlastní tým a vlastní speciál – a ta situace nastala. A co víc. V současnosti disponuje tým Tatra Buggyra vývojovou verzí soutěžního trucku Fat Boy (Tatra 815) a zcela novým soutěžním vozem na koncepčně stejném podvozku s kabinou z modelové řady Tatra 158 Phoenix. Dále vyvíjíme soutěžní trucky, které konstruuje v Kopřivnici Radomír Smolka.

Tak tedy přece! Čas na to, aby David Vršecký usedl na sedadlo pilota dakarského speciálu nastal!?

Dobrá, po pravdě musím zmínit ještě další okolnosti. Za vývoj nového soutěžáku Buggyra Phoenix jsem spoluzodpovědný, to je pravda. Původní ambice a strategie byla taková, že se s Phoenixem letos zúčastním jako pilot některých menších soutěží, a to dokonce na úkor mé účasti v druhé polovině sezony ETRC. Nakonec jsem však učinil pro letošek rozhodnutí, které mi dovolí dokončit celou letošní sezonu okruhových závodů. Bojujeme velmi tvrdě s týmovým kolegou Adamem Lackem o celkové vítězství v týmové soutěži, vedeme průběžné pořadí a čekají nás ještě tuhé boje. Stojí za to, aby Buggyra byla opět vítězná značka!

Připomenout chci také to, že skvělého závodníka od dobrého závodníka odlišuje schopnost rozlišovat to, co je právě na hraně a co je již za hranou. Jednoduše řečeno u okruhového speciálu vím zlomek sekundy dopředu, co se stane a v drtivé většině případů vyřeším „problém“ dřív než k němu vůbec dojde. Při jízdě se soutěžním speciálem v terénu ještě stále řeším až „následky“, i když jsem si při tom dnes již velmi jistý. Až však budu mít stejnou schopnost v terénu, jakou mám dnes na okruzích, budu připraven. Je to věc tréninku, najetí kilometrů, získání zkušeností a vybudování těch správných reflexů. Pokaždé, když závodím, chci být ten nejlepší, a na to musím být dokonale připraven.

Skloubit závody na okruzích se soutěžemi dakarského typu, to není zrovna jednoduché. Jde to vůbec?

Částečně ano. Jsou to však dvě zcela odlišné roviny, a to nemluvím o terminářích. Sice ten pravý Dakar se jezdí mimo okruhovou sezonu, ale celá řada soutěží, kde můžete nasbírat zkušenosti a potrénovat, již ne. Navíc s Buggyrou máme ještě celou řadu dalších, nebojím se říci globálních plánů. Ale podstatně důležitější je si opravdu dobře rozmyslet, co taková účast v ostrém segmentu rallye Dakar dnes znamená. Myslím, především z pohledu jezdce, posádky a jejich zdraví. Tím, že se Dakar přesunul od roku 2009 do Jižní Ameriky, změnila se celá jeho filozofie. Závod podstatně přitvrdil, zrychlil a zhrubl. Na tuto skutečnost reagovali konstruktéři a během krátké chvíle připravili techniku tak, aby vydržela obrovské namáhání doslova brutální jízdy v těžkém terénu. Dnešní speciály jsou pekelně rychlé, pekelně odolné. V tomto ohledu zvítězila opět revoluce nad evolucí – tak to v životě chodí. Technika doznala takových změn, že vydrží. Poněkud jiné je to s lidskými schránkami posádek těch nejrychlejších trucků. Člověk nemusí být zrovna matematický génius, aby si dokázal uvědomit, co dlouhodobá ostrá jízda, někdy opravdu vysokou rychlostí, terénem dělá s poměrně křehkými těly. Stoupnout si na start soutěže Dakar jako jeden z těch, kteří budou opravdu bojovat o stupně vítězů v kategorii „truck“ je o osobním, velmi zodpovědném rozhodnutí.

Nepochybně rád závodíte a vždy rozhodně s těmi nejvyššími ambicemi. Co pro vás znamenaly rychlostní a vytrvalostní rekordy? Je to segment motorsportu, ke kterému se ještě někdy v budoucnu vrátíte?

Pro mě osobně to byla skvělá příležitost. Něco jako ta pověstná třešnička na dortu závodů. Výzva, která se nedá odmítnout, ale také zcela specifická disciplína, při níž jde o zlomky sekund. Ale trochu jinak než při závodění na okruzích. Na všechny rychlostní a vytrvalostní rekordy, na které jsme měl možnost díky Buggyře zaútočit, překonat je nebo ustanovit zcela nové, velmi rád vzpomínám. Byly to zcela originální, výjimečné a neopakovatelné okamžiky. Je však pravda, že se k takovým věcem musí sejít celá řada podmínek – a to není vůbec jednoduché. Dnes se občas při některých marketingových akcích s rychlostním speciálem Buggyra Speed svezu, či alespoň nastartuju motor. Věřte mi, že pokaždé, když ho uslyším zavrčet – tak v tom okamžiku, bych na otázku: „pojedeš?“ okamžitě odpověděl: „ano, všema deseti!“

Zmínil jste, že hledáte jezdecké talenty pro značku Buggyra, má to být snad náhrada za vás?

Ale vůbec ne, já se závodění nechci vzdávat a hned tak nevzdám. Nicméně je to jeden z mých dalších úkolů, které se snažím plnit. Protože se speciály Buggyra jezdím již nějakou dobu, dokonce je stavím, vím, že jde o skvělé vozy, jejichž jízdní charakteristiky však nemusí vyhovovat všem závodníkům. Je mojí úlohou poznat, kdo by mohl být v budoucnu za volantem Buggyry opravdu dobrý.

Co to znamená, že Buggyra nemusí vyhovovat každému?

Naše okruhové speciály vynikají v mnoha ohledech, ale ve dvou jsou opravdu exkluzivní – ve schopnosti akcelerace a ve schopnosti brzdění. Z toho plyne skutečnost, že jezdec musí najít ten správný styl, aby mohl využít vše, co mu Buggyra nabízí. Například při jízdě zatáčkou je nezbytné poněkud prodat absolutní rychlost ve prospěch lepšího výjezdu při optimální akceleraci. Prakticky to znamená, že pokud chcete jet opravdu rychle, je třeba projet zatáčkou třeba o dva či tři kilometry pomaleji, než by to celé sneslo, ale zato využijete plnou akceleraci při výjezdu ideální stopou.

Schopnost rozpoznat možnosti nových jezdců či sdílet s nimi tyto zcela specifické zkušenosti a informace zřejmě úzce souvisí s vaší další činností – vedením tréninku a školení jezdců v závodních akademiích?

Ano, je to další z mých pracovních aktivit, která si vyžaduje spousty času a osobního nasazení. V rámci aktivit značky Buggyra spolupracuje s celou řadou institucí a partnerů nejen v Evropě, ale také v Jižní Americe, na středním Východě nebo v Asii. Poskytujeme technické a organizační know-how do projektů, na nichž se podílíme. Součástí toho jsou též školicí a tréninkové aktivity, které realizujeme v několika závodních akademiích Buggyra, například ve Spojených arabských emirátech nebo v Číně.

Jak se tedy vlastně cítíte? Jste více jezdcem, závodníkem, konstruktérem, skautem…?

Cítím se především vytížený – naplněný tím, co dělám. Ale vážně, jsem závodník. Závodník, který má to štěstí, že může aktivně zasahovat do vývoje a přípravy nejen své závodní a soutěžní techniky, ale též pomáhat utvářet vztahy a modelovat prostředí. Bez dokonalého zázemí a konstruktivních vztahů se závodí jen velmi těžce. Přede dvěma roky se do Buggyry vrátil aktivně zakladatel našeho týmu Martin Koloc. Nutno říci, že tehdejší vody se pořádně rozčeřily a věci dostaly nový řád. Dnes je toho opravdu hodně, co děláme, ale právě proto se cítím naplněný a šťastný.

Děkuji za rozhovor

 

Převzato z časopisu

Fotogalerie