TALBOT – SIMCA – CHRYSLER – Krátký návrat

Historie Talbotu je hodně zamotaná. Nejčastěji je považován za francouzský, ale je i britský, zachráněný Italem, s vozy také ze Španělska a Skotska...

Krátké znovuzrození Talbotu má na svědomí koncern PSA (Peugeot Société Anonyme), který 10. srpna 1978 převzal evropské aktivity americké Chrysler Corporation a potřeboval pro ně novou značku. Ze společnosti Chrysler Europe se oficiálně stala Groupe Talbot dne 10. července 1979 a automobily Chrysler – Simca se přejmenovaly na Talbot – Simca. V katalogu Talbot pro modelový rok 1980 se dočteme, že Simca od roku 1978 nepatří Američanům (viz též AR 8/’14), ale vedoucímu evropskému automobilovému koncernu, jenž sdružuje Peugeot a Citroën. Cituji doslovně: „Není tedy žádného důvodu, aby tyto evropské automobily byly dále známy jménem americké firmy. Muselo být nalezeno nové jméno. To jméno je Talbot a jeho smysl: Radost z automobilu! A proč právě Talbot? Talbot nebyl v  minulosti jen francouzskou automobilkou, po dvacet let spojenou se značkou Simca. Talbot byl také britskou značkou. A proto měl Talbot už dříve evropský význam.“ První plný modelový rok nového Talbotu přinesl vesměs i u nás známé starší automobily, z nichž dva v původním provedení dokonce získaly evropský titul Vůz roku (COTY), byly to Simca 1510 (jako typ 1307/1308 v roce 1976, viz AR 11/’12) a Horizon (v roce 1979, viz AR 1/’11).

Značku Talbot – Simca nesly osobní automobily francouzského původu, a to faceliftovaná řada 1510, menší Horizon, přežívající Simca 1100 (kdysi revoluce s předním pohonem; včetně kombi a užitkových verzí) a klasický sedan Simca 2 L (dříve Chrysler 160/180/2 Litres), ale také britský Talbot – Simca Sunbeam, hatchback s pohonem zadních kol, nabízený rovněž ve sportovní verzi Sunbeam Lotus, jež slavila velké úspěchy ve světových rally. Označení Talbot Avenger nesly sedany a kombi klasické koncepce (motor 1,6 l vpředu, pohon zadních kol), zrozené pod značkou Hillman o deset let dříve (viz také AR 9/’10). Nabídku završovaly exkluzivní typy Talbot – Matra, třímístné kupé Bagheera se čtyřválcem 1,5 l uloženým uprostřed před zadní nápravou a předchůdce crossoverů SUV, zvaný Rancho, kombi s bohatě prosklenou zvýšenou zadní částí karoserie, ale nadále jen s předním pohonem jako jeho základ, Simca 1100.

Proč ale nezůstalo zkrátka jen u známé značky Simca? Odpověď je vcelku jednoduchá. Novým majitelům se zdála nepříliš celoevropsky oblíbená, a tak vsadili na honosnější Talbot. Kromě typů ze spolupráce Matra však chaos začínal už označováním na karoserii, vozy měly na přídi nápis Talbot a na zádi Simca, z britské značky Sunbeam (dědictví Chryslerovy pobočky Rootes, viz AR 11/’10) se stalo pojmenování typu, u některých vozů však na přídi přežívaly znaky Chrysler (známý Pentastar)! François Perrin-Pelletier, ředitel Groupe Talbot, po dohodě s PSA záhy značku Simca zrušil a zůstal jen Talbot. Přesto scházely nové konstrukce, v roce 1981 nahradilo kupé Murena známou Bagheeru (obě se třemi sedadly v řadě vedle sebe), ale prvním novodobým Talbotem se stala Solara, vlastně Simca 1510, přeměněná z hatchbacku na sedan se stupňovitou zádí.

Cestou k originálním automobilům Talbot, byť s využitím koncernových dílů PSA, se pak staly velký sedan Tagora (nástupce Chrysleru 2 Litres ze španělské produkce; debut v Paříži v říjnu 1980) a malý vůz Samba (1982), spřízněný s Peugeotem 104 a nabízený jako hatchback i kabriolet. Právě Samba byla jediným typem novodobého Talbotu, jenž nevycházel ze základů Chrysler Europe. Výroba Samby ve Španělsku (Villaverde), u Pininfariny (kabriolety) a v někdejší továrně Simca v Poissy přetrvala až do roku 1986 (celkem přes 270 tisíc), a tak před třiceti lety opět skončila produkce osobních automobilů Talbot. Projekt Arizona, jenž měl být dalším novým Talbotem (nástupcem Horizonu), se nakonec změnil na Peugeot 309 (proto v označení číslo 9, protože nenavazoval na žádný ze známých typů). Kuriozitou byl lehký užitkový vůz Talbot Express, který ještě dnes můžete potkat na britských silnicích. Nešlo o nic jiného než značkovou variantu Peugeot J5 z italské továrny SEVEL Sud z Val di Sangro, tedy o vozy známé rovněž coby Fiat Ducato první generace, anebo Citroën C25. Varianta Talbot pro britský trh definitivně skončila v roce 1994 (a s ní celá značka). Zajímavá Tagora se také netěšila velkému zájmu, v nabídce už byl etablovaný Peugeot 604, a tak vyběhla z výrobního programu předčasně v roce 1983 (necelých dvacet tisíc prodaných vozů).

Někdejší francouzský Talbot byl také vítězem závodů Grand Prix už před válkou, v sezoně 1981 se značka vrátila jako sponzor do formule 1 ve spolupráci s Guyem Ligierem a Matrou (motory 3.0 V12). Na voze Talbot – Ligier JS17 vyhrál Jacques Laffite dvě Velké ceny (v Rakousku a Kanadě), celkově obsadil v MS 1981 čtvrté místo. Pro sezonu 1982 připravovala Matra vidlicový šestiválec 1.5 Turbo, ale náklady vzrostly nad únosnou mez, Peugeot motor odmítl a došlo k roztržce. Vozy Talbot – Ligier JS19 byly rekonstruovány na atmosférické dvanáctiválce Matra 3,0 l, sezona byla bez úspěchu ztracena a PSA z formule 1 odstoupila. Napětí mezi představiteli obou firem vedlo k ukončení výroby vozů s označením Talbot – Matra (typy Murena a Rancho). Pro šestiválec se nenašel klient, Matra odstoupila z Grand Prix po sezoně 1982, ale Peugeot se do formule 1 ještě vrátil s vlastní pohonnou jednotkou (McLaren 1994, pak Jordan).

Francouzský Talbot, vycházející z předválečných konstrukcí, ovšem účinkoval už v prvních dvou ročnících MS F1 v letech 1950 – 1951. Těžké, zastaralé a málo stabilní vozy Talbot – Lago však na vítězství nedosáhly, Louis Rosier byl nejlepším jezdcem ve třinácti závodech Grand Prix, v roce 1950 obsadil celkově čtvrté místo (nejlépe byl třetí ve Švýcarsku) a v roce 1951 celkově desáté (čtvrtý v Belgii). Talboty vždy patřily k oblíbenému sportovnímu náčiní soukromých jezdců, dokonce se za volantem objevil legendární Louis Chiron (šestý ve Velké ceně Francie 1951). Philippe Etancelin dojel druhý na Velké ceně Československa 1949 v Brně za vítězným Ferrari (Peter Whitehead).

Talbot – Lago 4,5 l byl největším a nejtěžším vozem poválečné formule 1, jeho tvary s dlouhou přídí, ukrývající řadový šestiválec 4485 cm³ o výkonu až 206 kW (280 k), jsou pro závodní automobily třicátých až padesátých let typické; převodovka byla planetová typu Wilson s předvolbou (řidič volí převod dříve, ale k vlastnímu přeřazení dojde samočinně až po vyšlápnutí spojky), takže byla jakýmsi předobrazem automatizovaných skříní. Proti vozům 1,5 l s kompresory měl ovšem Talbot – Lago výhodu nižší spotřeby (ujel až 400 km na jednu nádrž). Konstrukce francouzských silničních vozů Talbot byla obdobná, po druhé světové válce je však zastavila nejen zastaralá koncepce, ale i daňové zatížení pro vozy s velkoobjemovými motory. Proto původní Talbot po válce už neuspěl, navzdory pokusům o vlastní menší motory, ale i přechod na vidlicové osmiválce BMW a Simca/Ford; v roce 1958 firmu koupila Simca spolu s právy na jméno, jež se hodilo pro rok 1980, tedy po dvaceti letech od vzniku posledního francouzského Talbotu. V roce 1960 značka zanikla jen několik měsíců před smrtí muže, jenž ji před osmdesáti lety zachránil.

Byl jím italský rodák Antonio Lago z Benátek, naturalizovaný ve Francii a ve třicátých letech působící u britského Talbota, který dal jméno nejslavnějšímu řadovému šestiválci Talbot – Lago. Kořeny Talbotu jsou ovšem mnohem delší, spojené s jinými proslulými značkami. Jméno mu dal britský šlechtic Earl of Shrewsbury and Talbot, když podpořil výrobu francouzských vozů Clément u Londýna pod označením Clément – Talbot v roce 1903. První britský Talbot vyjel o tři roky později, další fúze znamenaly vznik francouzsko-britského impéria, vytvořeného jmény Clément, Talbot a Darracq; Clémenta později vystřídal Sunbeam, ale britská produkce zanikla po převzetí skupinou Rootes, jež se po druhé světové válce stala částí Chrysleru Europe a mohla nabídnout značky Sunbeam a Talbot (zbytek už znáte). Ve Francii po roce 1935 podnik zachránil právě Anthony Lago (tak si psal jméno po anglicku). Není bez zajímavosti, že tvůrci trojice nejslavnějších francouzských závodních vozů jsou italští rodáci Ettore Bugatti, Amedeo Gordini a Antonio Lago; nemluvě o tom, že Simca vzešla z licence Fiat a jejím zakladatelem je Enrico Teodoro Pigozzi, který přišel z Turína…

Převzato z časopisu

Fotogalerie