Škoda Rapid – aerodynamická – Proudnicový elegán

Foto: Škoda AutoV pohnutém předválečném roce 1938 se zrodil aerodynamický automobil Škoda Rapid, výrobcem označovaný jako „dálnicový“ nebo „proudnicový“. Dvoudveřový vůz důsledně zaoblených tvarů se v letech 1939 až 1941 dočkal kusové výroby, celkem jich vzniklo 110.

V  létě 1938 zahájili v Mladé Boleslavi výrobu modernizovaných automobilů Škoda Rapid s typovým označením 922, vybavených motorem s rozvodem OHV místo dřívějšího SV. Čtyřválec o objemu 1558 cm3 dával výkon 42 k (31 kW) a navazovala na něj třístupňová převodovka ovládaná řadicí pákou umístěnou na víku skříně. Ke spolehlivému běhu motoru přispíval chladič se zvýšenou účinností a mazací soustava s dvojnásobným čištěním oleje. Vpředu pod kapotou, u stěny motorového prostoru, měla své místo palivová nádrž o objemu 40 l.

Foto: Škoda Auto

Zachován zůstal osvědčený podvozek s páteřovým rámem tvořeným centrální rourou kruhového průřezu, všechna čtyři nezávisle zavěšená kola byla odpružena vpředu spodním a vzadu horním příčným listovým perem. Přední náprava byla opatřena kapalinovými tlumiči, pohon zadních kol snad ani nemusíme zdůrazňovat.

Bubnové brzdy měly kapalinové ovládání, řízení se šroubem a maticí se ve výjezdu ze zatáčky samočinně vracelo do základní polohy. Šestnáctipalcová paprsková kola nesla pneumatiky rozměru 5,75 – 16.

Standardní podvozek typu 922 s rozvorem náprav 2650 mm a rozchodem kol 1250 mm vpředu a 1300 mm vzadu posloužil ke stavbě dvoudveřového aerodynamického vozu, který v Mladé Boleslavi dohotovili v říjnu 1938. Původně měl být vystaven na pražském autosalonu, ten byl ovšem v roce 1938 v důsledku napjaté bezpečnostní situace zrušen. Po mnichovské dohodě a obsazení třetiny území republiky hitlerovskými vojsky zůstalo okleštěné Česko-Slovensko, jež přežívalo do poloviny března 1939, do odtržení Slovenska a hitlerovské okupace zbytku republiky, z něhož se stal z Berlína ovládaný Protektorát ­Čechy a Morava.

Foto: Škoda Auto

V mezidobí na přelomu let 1938 a 1939 se život nezastavil, v prosinci automobilka představila novinářům – náhradou za odvolaný autosalon – modernizované vozy, mezi nimiž nechyběl ani aerodynamický Rapid. V lednu 1939 o něm podnikový ­časopis ZTO (Zprávy technické a obchodní) napsal: „Již na jaře letošního roku budou se budovati česko-slovenské autostrády, pro něž byl zvolen český úřední výraz: dálnice. Náš závod je připraven posloužiti našim zákazníkům takovým typem vozidla, se kterým by mohli dosáhnouti vysokých průměrných rychlostí, ušetřiti na palivu i pneumatikách a zmenšiti udržovací ná­klady. Po pečlivých zkouškách v aerody­namickém tunelu a na silnici vyrábíme a dáme na jaře tohoto roku do prodeje ­aerodynamickou (dálnicovou) karoserii Tudor, postavenou na chassis Rapidu OHV o obsahu 1.56 litru.“

Automobil, jenž v té době existoval v jediném již zmíněném exempláři, měl důsledně zaoblené tvary čtyřmístné dvoudveřové karoserie, lehce šípovité dvoudílné čelní okno, světlomety zpola zapuštěné do předních blatníků a kapkovitě protažené zadní blatníky opatřené kryty kol.

Foto: Škoda Auto

Ve splývající zádi měl nahoře dvě oddělená okénka, pod nimiž bylo nahoru vyklápěcí víko zavazadlového prostoru opatřené dvěma klikami. Pod podlahou prostoru pro zavazadla se skrývalo náhradní kolo. Volant, podlaha i sedadla byly ve srovnání se sériovým provedením sníženy, čímž se níže posunulo i těžiště vozu. Aerodynamický tudor bez nárazníků byl dlouhý 4350 mm, přes zadní blatníky široký 1600 mm a vysoký 1490 mm.

Prvních dvanáct automobilů v tomto provedení opustilo montážní linku v květnu 1939, tedy už za protektorátu, do konce roku jich postupně vzniklo 43. Mezi prvními uživateli atraktivního vozu figurovali od konce května 1939 generální ředitel koncernu Škoda Ing. Adolf Vamberský a jeho manželka, jen o dva týdny později převzal svůj proudnicový Rapid i prezident správní rady koncernu Ing. Vilém Hromádko.

V létě 1939, těsně před vypuknutím války, byly dva aerodynamické automobily vyvezeny do Polska, čtyři do Jugoslávie a tři na Slovensko, koncem listopadu 1939 odešel jeden vůz v tmavě šedé metalíze do Sovětského svazu. Kdo se stal jeho nepochybně prominentním uživatelem, nevíme. Červený vůz dokončený v srpnu 1939 byl až koncem října 1940 dodán do Francie, dva aerodynamické tudory – jeden modrý ročníku 1939 a druhý černý dokončený v prosinci 1940 – byly v únoru 1941 exportovány do Íránu. Ale nepředbíhejme.

Foto: Škoda Auto

V ceníku vydaném v říjnu 1939 nabízela ­automobilka aerodynamický Rapid za 40 280 protektorátních korun, zatímco standardní dvoudveřový Rapid stál 33 206 K. Počátkem dubna 1940 opustil továrnu první aerodynamický Rapid v novém provedení s neděleným čelním oknem a bez krytů zadních kol. Dveře měl i nadále zavěšené vzadu, na středních sloupcích. Od tohoto data měly všechny vozy tohoto typu volant vlevo, dříve zřejmě jen některé určené na vývoz. Montáží předního i zadního nárazníku vzrostla délka proudnicového tudoru na 4450 mm.

Do konce roku 1940 bylo zhotoveno 31 ­aerodynamických vozů Rapid, v roce 1941 pak dalších 35. Z nich bylo 23 prostřednictvím společnosti Steyr, s níž byla tehdy mladoboleslavská automobilka organizačně propojena, dodáno do Berlína. O jejich dalších, patrně dosti pohnutých osudech nevíme nic. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie