Moderní doprava – Linkovým autobusem

Před pár dny jsem dostal od svého táty několik fotografií rodného města. Moderní radnice, moderní Hlavní nádraží Prostějov a před ním celá řada moderních autobusů Škoda RO a Škoda RTO.

Právě fotografie zachycující utěšené zátiší Hlavního nádraží Prostějov se sedmi (!) autobusy Škoda RO, z nichž tři mají osobní vlek, a dalším Škoda RTO se stejným přívěsem, ve mně vzbudila vzpomínky, které vám snad také něco málo řeknou. Myslím, že není od věci se o ně podělit.

V „ertéóčku“

Předně musím říci, že jsem se narodil nedaleko toho, v mých, tehdy dětských očích překrásného a stylového nádraží (dívám se tak na něj dodnes), které bylo postaveno v letech 1947 až 1952 dle architekta Jaroslava Otruby. Autobusy Škoda RTO jsem ještě zastihl v činné službě a mnohokrát s nimi coby malý pasažér jel. Vždy jsem se velmi těšil na to, že budu v rámci přeplněného autobusu z Mostkovic do Prostějova stát u výrazně vybouleného motorového krytu a obdivovat řidiče, jak rozvážně točí „velkým kolečkem“, ale hlavně, jak ovládá horizontálně uloženou páku motorové brzdy. Oči jsem na tom zařízení mohl nechat, stejně jako na ohromných hodinách v oblé kapličce. Teprve později jsem nalezl pro ně zařazení do kategorie umění – ano, pro mě byly ztělesněním toho, čemu se říká Art Deco. Když bylo v samotném autobuse plno, pak stálo za to nastoupit do vlečňáku. Tam byla zcela jiná atmosféra – povznášející – nebeská – motoru slyšeti nebylo a jeden plul (a to někdy doslova) s vlečňákem jako na obláčku.

S „eróčkem“

A co víc. S pohledem na krásné autobusy Škoda RO stojící před Hlavním nádražím v Prostějově se mi vybavují, již ne tolik kompaktní a uspořádané, vzpomínky na otce mého táty, dědu Bohumila. Již za První republiky pracoval v ČSD, tehdy tam spadala také autobusová doprava. Po válce v rámci budování nového průmyslu jezdil s trofejním nosatým autobusem Bussing, který původně nechali prchající Němci někde na severu Moravy.  Jezdil s ním zájezdy po celé republice a můj otec s ním, procestovali kdejaký kout. Z vyprávění znám historky o tom, jak se na rovinách u Břeclavi naháněli se Slovenskou strelou, která vezla své pasažéry po železnici do Bratislavy. Jak v utažených zatáčkách museli cestující sedící obkročmo na dřevěné lavici mezi dvěma řadami regulérních sedadel, k všeobecné radosti, vyvažovat odstředivé síly. Jak můj táta, jinošského věku, měl jako jediný povolení od řidiče, aby ve vhodném okamžiku zatahal za ovladač podtlakové houkačky evokující svým jekotem sirénu hojně slyšívanou spíše v době právě nedávno minulé. A s „eróčkem“ toho zažil můj děda s tátou také dost. Byl to moderní autobus krásného tvaru, přezdívalo se mu Dakota, ale sem tam nějakou mouchou také trpěl. Při zpáteční cestě za poznáním do Jeseníku a na Javorník došla dědově RO v Dolní Libině, mezi Rýmařovem a Mohelnicí, nafta. Důvod: utržená nádrž místy vlečená autobusem po zemi přišla o jeden z rožků a nafta zmizela po cestě. Vypomohl nákladní vůz, který vzal RO na tyč a bezpečně dotáhl výletníky zpět až do Prostějova. Jen garážmistr Mádr na Fandrlíkově ulici otci říkal: „ať poslouchám, jak poslouchám Dakota to není“, nebyla – tedy ano, ale ztichlá. Děda Bohumil jezdil s „eróčkem“ snad všechny linky po okolí Prostějova. Moskovice (tam bydlel), Hrochov, Lipová, Buková, Protivanov, Drahany, Baldovec a mnohé další.

Se vší odpovědností

Jako zvláště „vypečená“ se mi z kusého povídání o těch časech zdála linka Prostějov – Mostkovice – Drahany – Rozstání. Ta měla pro řidiče Bohumila zvláštní příchuť, hlavně poslední jízda, kterou brával dělníky z odpolední směny. Ve 22.30 z Prostějova do zhruba 26 km vzdáleného Rozstání v drahanské vrchovině. Vyložit poslední cestující a zpět sedm kilometrů do Drahan. Tam v Hospodě u Hořavů měli řidiči ČSAD místnost k přespání. Děda tam však míval ještě taky opřený bicykl, na němž se vždy poměrně rychle „sklouzl“
15 kilometrů dolů z kopce a po rovině do Mostkovic. Kolem půlnoci byl doma, aby pěkně před čtvrtou nasedl opět na kolo a tentokrát poctivě si to vyšlapal zpět do Drahan (zvláště zajímavý byl sedmikilometrový kopec začínající úpatím v Žárovicích), kde v pět ráno směnu začínal tzv. dělnickou jízdou do Prostějova. Že ho ani nenapadlo, aby svůj autobus parkoval v oněch 15 kilometrů z kopce do kopce vzdálených Mostkovicích, to snad nemusím říkat. A nenapadlo ho to, ani když byl již ředitelem pobočného podniku ČSAD v Lutíně, ani když řediteloval ČSAD v Přerově. Byl totiž poctivý a práci dělal vždy s plnou vážností a odpovědností. Snad jediné co připomínalo jeho ředitelskou funkci v Přerově, bylo zřízení přímé linky Přerov – Prostějov – Mostkovice – Plumlov a zpět. Můj táta měl velké štěstí, procestoval se svým otcem na palubě Bussingu a později Škody RO většinu tehdejší republiky včetně Slovenska. A já měl to štěstí také, zprostředkovaně jsem si alespoň některé z těch cest projel s nimi rovněž. Tak to jsou některé z těch vzpomínek, které se mi vybavují při pohledu na přiložené fotografie, o něž jsem se s vámi chtěl podělit.   

Převzato z časopisu

Fotogalerie