Niki Lauda – Rivalové

Druhým hrdinou filmu Rivalové je Niki Lauda, který sice souboj s Jamesem Huntem v roce 1976 prohrál, ale mistrem světa byl dokonce třikrát...

Nikdo nevěřil, že právě vídeňský mladík Niki Lauda vrátí Ferrarimu prvenství a přinese mu po jedenácti letech tak dlouho očekávaný triumf ve formuli 1. Lauda nikdy nebyl závodníkem, který se narodil takříkajíc s volantem v rukou jako třeba Jim Clark nebo Jackie Stewart, ale velmi rychle se učil. Jeho úžasná vůle, chytrá taktika a schopnosti testovacího jezdce ho vynesly mezi nejlepší závodníky všech dob. I když zpočátku na něj soupeři pohlíželi s despektem. Ferrari připravil pro sezonu 1975 nový typ 312 T, kde písmeno T značilo Trasversale, ale mohlo stejně dobře oznamovat Triumf. Italské slovo znamená příčný, což byl nový způsob uspořádání převodovky, který šetřil rozměry i hmotnost. Vůz z Maranella představoval špičku tehdejší formule 1, každý detail byl čistě a pečlivě zpracován do nejmenších podrobností! Dvanáctiválec s plochým uspořádáním válců (V/180°) dával z objemu 2992 cm³ výkon téměř 368 kW (500 k). Samonosný trup sestával z čtvercových profilů a hliníkových panelů, vše zakrývala lehká laminátová skořepina karoserie. Tři nádrže pojaly celkem 210 litrů paliva. Hmotnost vrcholného díla italských techniků klesla pod 580 kilogramů.

Ačkoli Niki Lauda nastoupil do prvních závodů na jihoamerickém kontinentu ještě se starším typem 312 B3, při druhém startu s téčkem už vyhrál (za deště v Monaku). Následovala vítězství ve Velkých cenách Belgie, Švédska, Francie a USA (Watkins Glen). Týmový kolega Clay Regazzoni přidal vítězství na italské Monze, Lauda dojel třetí. V nizozemském Zandvoortu podlehl o sekundu nadějnému Jamesu Huntovi, který dobyl první triumf značce Hesketh. Laudovo vítězství v MS 1975 znamenalo i první triumf dvanáctiválce. Nastupoval také do sezony 1976 jako favorit. Ferrari 312 T2 byl jen mírně vylepšenou verzí úspěšného automobilu z předchozího roku. Rakouský závodník se narodil 22. února 1949 ve Vídni a poprvé zkoušel řídit už v jedenácti letech, a to starý Volkswagen na pozemku svého dědečka.

Rodiče nebyli jeho zájmem o motory příliš nadšeni, přáli si, aby pokračoval ve vedení rodinného obchodu. Niki je však zklamal. Po maturitě mu už nic nezabránilo. Vypůjčil si Mini a hned jej rozbil. Tentokrát škodu uhradila babička. Po strastiplných pokusech o závodění s cestovními vozy si ho konečně někdo všiml. Významný konstruktér Kurt Bergmann, tvůrce Kaimannů formule V, nabídl vůz pro sezonu 1969. Lauda dojížděl mezi prvními čtyřmi a koncem roku podepsal smlouvu týmu McNamara pro stejnou formuli.

Za peníze, které dostal, si sám pořídil silnější formuli 3. Objevil se s ní také v Brně, do posledního kola bojoval o prvenství a nakonec mu chybělo jen pár centimetrů na vítěze! V sezoně 1970 jezdil i sportovní prototyp Porsche 908. Zlom v kariéře znamenal rok 1971. Povypůjčoval si peníze, něco poskytli drobní sponzoři a zakoupil si místo v britském týmu March formule 2. Učil se, byl ve stínu Ronnie Petersona, ale cílevědomě mířil k formuli 1. March mu poskytl vůz na domácí Grand Prix v Zeltwegu. Lauda byl předposlední v tréninku a po dvaceti kolech odpadl. Aby mohl zaplatit další starty, jezdil menší závody s cestovními a sportovními vozy. Tak jsme ho viděli podruhé (a naposledy) v Brně. V květnu 1972 tam odpadl na BMW-Alpina už v prvním kole, ale to už jezdil March ve formuli 1. Tehdy -ještě nikdo netušil, že se stane jedním z nejlepších závodníků. V sezoně 1973 postoupil na britský BRM (jen dva body), 1974 se překvapivě objevil u Ferrari (čtvrtý, první dvě vítězství), 1975 byl poprvé mistrem světa. Drama přišlo v následujícím roce (podrobněji viz předcházející dvoustrana), kdy málem zahynul na Nürburgringu, ale záhy se vrátil a prohrál s Huntem boj o titul při skóre 69:68! Během zimy se Niki Lauda podrobil několika plastickým operacím. Mnozí se ptali, proč neskončí se závoděním. Těžkou havárii považovali za varování. Vytýkali mu, že vzdal v Japonsku. Dobrý závodník musí umět jezdit i v dešti! A co na to Lauda? „Vždyť mistrem světa ještě budu!“ Prozraďme, že se nemýlil. V sezoně 1977 vyhrál jen tři Grand Prix. Mario Andretti měl o jedno vítězství více, ale Lauda si pojistil druhý titul mistra světa dva závody před koncem šampionátu! Pak oznámil, že odchází od Ferrariho a zbývající Velké ceny už neabsolvoval... Dva další roky v týmu Brabham Alfa Romeo (1978 – 1979) nebyly tak úspěšné (po dvou vítězstvích; celkově čtvrtý a čtrnáctý). Zavěsil tedy přílbu na hřebík, ale dlouho to nevydržel. Překvapivě se vrátil v sezoně 1982 a čtyři roky závodil na McLarenu, nejprve s třílitrovým motorem Ford a pak revolučním TAG Turbo 1,5 l (konstrukce Porsche). Přidal osm vítězství F1, celkovým počtem 25 se vyrovnal Jimu Clarkovi, ziskem třetího titulu (1984) ho překonal. V poslední sezoně 1985 skončil desátý s jedním triumfem v Zandvoortu (McLaren TAG Turbo). Založil vlastní aerolinie, naposledy testoval Jaguar F1 jako šéf týmu (2002). Ani pak se ze závodních okruhů nevytratil, působí jako komentátor a nyní dostal ředitelskou funkci u Mercedes-Benz GP, kde je zároveň akcionářem (jezdci Lewis Hamilton a Nico Rosberg).

Převzato z časopisu

Fotogalerie