Howden Ganley – Legendy

Čtvrtý z novozélandských mušketýrů formule 1 se překvapivě objevil v Goodwoodu s originálním vozem Maki...

Novozélandská čtveřice závodníků F1 patřila k nejlepším a nejpopulárnějším jezdcům formule 1 přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Bruce McLaren vyhrál první Grand Prix už v roce 1959 a jeho jméno žije na úspěšných závodních vozech, Denny Hulme dobyl titul mistra světa v roce 1967 v týmu Brabham, Chris Amon považovaný za jednoho z největších talentů nevyhrál ani jednu Grand Prix, přestože mnohokrát suverénně vedl než se vůz zastavil, ale oba přežil a dnes považuje za štěstí, že nezahynul na závodní dráze. Ostatně také on vyhrál dva závody F1 mimo šampionát a s Bruce McLarenem triumfoval ve 24 h Le Mans, což se Howdenu Ganleyovi nikdy nepodařilo. Howden Ganley přesto patří do této čtveřice, která jako jediná z Nového Zélandu dokázala bodovat ve formuli 1 i vystoupit na podium při 24 h Le Mans a v severoamerickém seriálu CanAm. Jeho spolupráce se třemi mušketýry však byla neobyčejně bohatá a obsáhlá, podílel se také na jejich úspěších.

Narodil se na Štědrý den 1941 v Hamiltonu jako syn farmáře, žili na břehu jezera a Howdena zajímaly především lodě a čluny. Jeho táta však jezdil klubovní závody na MG Midgetu TF, jednou vzal Howdena na domácí Grand Prix, kde startovaly hvězdy tehdejší formule 1. Nevěděl, co očekávat, ale když uviděl Ferrari, řízené Peterem Whiteheadem (vítězem GP Československa 1949) a Tonym Gazem, nemluvě o princi Birovi, Jacku Brabhamovi a Regu Huntovi, bylo vše jasné. Mladý Ganley zapomněl na přání stát se admirálem, rozhodl se pro dráhu profesionálního závodníka. Nebylo to jednoduché, jeho cesta byla lemována tvrdou prací... V patnácti začal o závodech psát, aby se k nim dostal blíže, v osmnácti jel závod do vrchu na Fordu ročníku 1937, od mámy si půjčil Morris Minor a zkusil místní závody, jenže to nebyl závodní vůz. Když byl na prodej Lotus Eleven ze čtvrté ruky, sehnal na něj 1300 liber. Ve dne pracoval na stavbě, v noci uklízel v restauracích a o víkendech čepoval benzin, vydělal 650 liber a zbytek mu půjčili rodiče. Šest let poté, co viděl GP Nového Zélandu poprvé, stál na startu a vyhrál svou třídu, pak druhý závod pro domácí jezdce. Po okruhu v Ardmore následovaly triumfy na Wigram Trophy a v Invercargillu, vyhrál nějaké peníze a vypravil se do Anglie (jel lodí do Lisabonu, pak autobusem do Londýna, kde vystoupil s pětadvaceti librami v kapse, jež tehdy stačily na měsíc života). Na doporučení známého se svezl v menších závodech, pracoval ve skladu a stal se mechanikem.

Přesto jel několik závodů formule 3, než mu zavolal Bruce McLaren. Do roku 1966 byl mechanikem týmu McLaren ve formuli 1, pak v Americe na CanAm, pomáhal v týmu Ford (krajan Chris Amon byl továrním jezdcem), znovu se pustil do formule 3, McLaren mu umožnil test formule 1 a doporučil ho jistému Barrymu Newmanovi pro formuli 5000 (na McLarenu M10B s osmiválcem Chevrolet). V roce 1970 byl Ganley druhý v mezinárodním šampionátu pětilitrové formule, porazil ho jen Peter Gethin, oba s továrními McLareny, Howden už nemusel za starty sám platit. Pak přišla tragická nehoda Bruce McLarena v červnu při testování v Goodwoodu, Barry Newman však Howdenovi zaplatil sezonu 1971 v týmu Yardley-BRM F1. Ganley bodoval čtvrtým místem ve Watkins Glen a pátým na superrychlé Monze (Chris Amon vedl, ale ulétlo mu hledí přílby, a tak dojel šestý); koncem sezony dostal cenu Von Trips Trophy pro nejlepšího nováčka.

V roce 1972 se děly velké věci, Louis Stanley sestavil největší tým formule 1, v barvách Marlboro-BRM se střídalo několik jezdců, tým A tvořili Jean-Pierre Beltoise, Peter Gethin a Howden Ganley, v týmu B jeli platící jezdci (až pět BRM v závodě), ale vozy většinou nestačily na konkurenci (jen Beltoise vyhrál za deště v Monaku). Ganley bodoval čtvrtým místem v Německu a šestým v Rakousku; na tovární Matře však dojel druhý ve 24 h Le Mans (s Françoisem Cevertem; Chris Amon odpadl). Pro rok 1973 získal Stanley mladého Nikiho Laudu a Claye Regazzoniho, Howden odešel k Franku Williamsovi, ale vozy ISO-Marlboro byly pomalé. V chaotické Velké ceně Kanady 1973, kdy byl poprvé nasazen pace car, ztratili pořadatelé přehled, chvíli považovali i Ganleye za vítěze, nakonec mu přisoudili šesté místo (on si myslí, že byl třetí). Nespokojen u Williamse, začal si stavět vlastní formuli 1, ale nesehnal sponzory (dosud rozebraný vůz vlastní). V roce 1974 nastoupil v týmu March. Jel Argentinu a Brazílii, než přišel Vittorio Brambilla s plným měšcem od Bety (nářadí), a tak se pustil do sportovních prototypů (JW Mirage).

Zvláštní kapitolou je historie Maki. Japonský tým zavolal Ganleye, aby nahradil Hiroshiho Fushidu, jenže vůz byl hrozně pomalý. V Brands Hatch 1974 se nekvalifikoval, v tréninku na Nürburgringu těžce havaroval (zlomený závěs zadního kola), ale šlechetný Sir Louis Stanley nechal přepravit Ganleye i Mike Hailwooda (velká nehoda v závodě) k britskému specialistovi Dr. Urquartovi, který Howdenovi zlomeniny obou nohou zdárně opravil. Za devět měsíců už jel GELO Mirage na Nürburgringu, ale jeho kariéra ve formuli 1 skončila. Absolvoval 35 Grand Prix, nejlépe byl dvakrát čtvrtý. Jako zkušený mechanik měl zájem o konstrukci, s Australanem Timem Schenkenem v roce 1976 založil firmu Tiga (Tim + Ganley), která do roku 1986 vyrobila přes čtyři stovky závodních automobilů nižších formulí a sportovních prototypů. Když firmu prodali, stal se Ganley sekretářem BRDC (Britského klubu závodních jezdců) a ředitelem okruhu a nemovitostí Silverstone. Po sedmatřicet let tvořili nerozlučnou dvojici s manželkou Judy, americkou automobilovou závodnicí, časoměřičkou a manažerkou závodních týmů. Když jí v roce 1998 lékaři objevili zákeřnou chorobu, Howden se vzdal funkcí a odjel s Judy do Kalifornie, kde po osmi letech zemřela. Nikdy však neztratili kontakty se světem automobilových závodů a letos se Howden Ganley překvapivě objevil v Goodwoodu za volantem pečlivě renovovaného japonského mono-postu Maki F101A ročníku 1974.

Převzato z časopisu

Fotogalerie