White Motor Corporation - Zašlá sláva

Po vzoru General Motors Corporation také White Motor Corporation kupovala jiné automobilky. Než sama podlehla General Motors a nakonec Volvu…

White Company se sídlem v Clevelandu (Ohio) byla jednou z nejstarších amerických automobilek, od počátku se specializovala na luxusní parní vozy nejvyšší kvality. Do roku 1909 byly osobní automobily White dopravními prostředky amerických prezidentů a samozřejmě sloužily také jiným oficiálním účelům. Postupně se zdokonalovaly, od malého parostroje povyrostly až na skutečně velmi velké automobily. Na přelomu prvního desetiletí minulého století se paralelně vyráběly jak vozy s parním pohonem (White Steamer), tak se spalovacím motorem (White Gasoline Car). Steamery dokonce úspěšně překonávaly rychlostní rekordy, jedním ze závodníků byl Walter White z rodiny zakladatelů.Značka White přežila do osmdesátých let jako výrobce těžkých nákladních automobilů, v poválečné expanzi se změnila na White Motor Corporation, když pohltila řadu konkurentů Sterling (1951), Autocar (1953), Reo (1957), Diamond T (1958) a Euclid (1968 – 1984), získala výhradní smlouvu na prodej vozů Freightliner (1951 – 1977) a vytvořila divizi Western Star (1967 – 1983), jež se později stala samostatnou značkou. V únoru 1981 vyhlásila bankrot, mnohé její divize se osamostatnily, ale záchrana přišla ze Švédska, když skupina Volvo koupila divizi nákladních vozů White za 51 milionů dolarů, změnila jméno na Volvo White Truck Corp. a na příď stávajících modelů umístila typickou diagonální lištu Volvo. V prosinci 1986 bylo oznámeno spojení s divizí těžkých nákladních vozů General Motors (GMC/Chevrolet), došlo k dalšímu přejmenování na Volvo GM Heavy Truck Corporation a vzniku značky WhiteGMC (psáno dohromady), která však dlouho nepřežila. Od roku 1995 všechny modely nesou jméno Volvo, výroba typů GMC třídy 8 (přes 14,85 t) byla ukončena v roce 1988. Severoamerická Volvo Trucks pokračuje dodnes, značky White a Autocar byly zrušeny po roce 1995. Po spojení Renault Trucks a Volvo Trucks se dalším článkem tohoto uskupení stala neméně slavná značka Mack (viz AR 5/’09) a postupně probíhá výrobní racionalizace.

Vraťme se však na začátek, do idylických dob, kdy tvůrčí invence konstruktérů nebyla ještě ničím omezována. Thomas White zahájil výrobu šicích strojů už roku 1859 v Orange (Massachusetts), po sedmi letech se přestěhoval do Clevelandu (Ohio), který pak byl sídlem White Sewing Machine Co. a jejích nástupců až do zániku značky. Thomas White se svými syny rozšířil výrobu o kolečkové brusle a jízdní kola, jeho synové Thomas II, Rollin (konstruktér vozů), Walter a Windsor pak vyvinuli první parní automobil v roce 1900 a dodali první užitkový vůz, z dnešního pohledu lehký Van, klientovi The Denver Dry Goods Co. (měl parní dvouválec pod podlahou, pohon zadních kol řetězy a řízení pákou). Byl úspěšný, společnost z Denveru objednala další, v roce 1901 se vyrobilo 193 automobilů White, a tak se The White Company (nové jméno od října 1906) záhy zaměřila na užitková vozidla. Produkce osobních automobilů ovšem pokračovala až do roku 1918, celkem jich vzniklo 9122 s parním pohonem a 8927 se zážehovým motorem (od 1910). Po smrti zakladatele v červnu 1914 byla společnost reorganizována na White Motor Company, Windsor se stal prezidentem, Walter viceprezidentem a Rollin odešel, protože chtěl vyrábět traktory (jeho dílem je slavný Cletrac), ale vytvořil také osobní vůz Rollin (1924 – 1925), který však v Americe neuspěl, protože byl příliš malý!

Kuriozitou je parní White Model D z roku 1904, dochovaný v Národním technickém muzeu v Praze. Je to čtyřmístný osobní automobil, k jehož zadním sedadlům se vstupuje dvířky na zádi otevřené karoserie; má sice dřevěný podvozek, ale už pohon zadních kol kloubovým hřídelem. Kotel před řidičem tvoří soustava ocelových trubek, která se ohřívá benzinovým hořákem a za čtyři minuty už dodává dostatečné množství páry pro vpředu uložený dvouválec o výkonu 7,4 kW (10 k)/400 min 1. Vůz s přímým převodem dosahuje rychlosti 65 km/h a spotřebuje 35 litrů vody a 23 litrů benzinu (!) na sto kilometrů jízdy. Představu o rozměrech dává rozvor náprav 2,0 m a rozchod kol 1,35 m; pohotovostní hmotnost je pouze 930 kg. Není bez zajímavosti, že čtyři parní automobily White vyhrály závod New York – Buffalo 1901, Long Island Endurance Contest 1902 a v červenci 1905 utvořil Webb Jay rychlostní rekord 118,66 km/h na jednu míli v Morris Parku, což vše přispělo k velké oblibě samohybů White, stejně jako jízda v inauguračním průvodu prezidenta Theodora Roosevelta (1905) a zařazení steameru White do flotily Bílého domu v roce 1909 prezidentem Williamem Howardem Taftem.

V roce 1916 už byl White největším americkým výrobcem nákladních automobilů, ale ještě ve třicátých letech vyráběl na zakázku velké osobní vozy a vyvinul vojenský průzkumný automobil, jenž slavil velké úspěchy za druhé světové války (za první světové války bylo dodáno osmnáct tisíc nákladních vozů White 1,0 a 3,0 t). První autobus White vznikl v roce 1904, otevřené vyhlídkové byly později vyrobeny pro Yellowstonský národní park, městské typy se uplatnily v San Franciscu a Los Angeles, stejně jako vozy pro taxislužbu. První zážehové motory dodal francouzský Delahaye, ale pak už si je White vyráběl sám. Během let vzniklo nepřeberné množství nejrůznějších užitkových automobilů s kapotovou i bezkapotovou budkou (COE = Cab-Over-Engine). Počátkem třicátých let White pohltil značku Indiana a nějaký čas se spojil se ­Studebakerem (za krize mj. mon­toval nákladní vozy Pierce-Arrow v Clevelandu). Hitem se stal v roce 1932 dálkový superautobus s dvanáctiválcovým plochým motorem, pro rok 1936 vytvořil atraktivní tvary vozů White známý designer Alexis de Sakhnoffsky. Do světa lehkých užitkových automobilů se White vrátil řadou White Horse. Za druhé světové války vedle průzkumných typů (přes dvacet tisíc M3A1) prosluly polopásová vozidla, tahače 4x4 a vojenské valníky 6x4, resp. 6x6.

Nové řady poválečných typů, zejména White 4000 a 9000 Series, byly vedle vznětových motorů (hlavně Cummins) až do roku 1967 nabízeny s vlastními zážehovými řadovými šestiválci White Super Mustang. Těžký White Western Star vznikl pro západní trhy USA, vyráběl se v Ogdenu (Utah) a kanadské Kelowně, kde po rozpadu White Motor Corporation pak zůstala samostatná značka Western Star (nyní součást Daimler Trucks). Automobily pro stavebnictví využívaly značku Autocar, prodávaly se také typy White-Freightliner. Některá vozidla nesla alternativně místo značky White také Reo, resp. Diamond Reo. V sedmdesátých letech se objevily slavné modely Road Commander, Road Xpeditor, Road Boss, Autocar Construcktor a další, které se pak po převzetí Volvem proměnily na WhiteGMC méně efektních označení WIA, WCA, WIL, WCM, ACL/ACM (Autocar), WH, WG a WX, přičemž nová Volvo GM Heavy Truck Corp. nabízela také evropské tahače Volvo (FE7 a FE6), když pro rok 1989 už byla produkce těžkých GMC General, Astro a Brigadier zastavena. Dnešní výrobní program Volvo North America vychází z tradic White Motor Corporation, zejména pak těžké kapotové typy, které nemají v evropském výrobním programu švédské automobilky žádnou paralelu. Není bez zajímavosti, že v letech 1960 – 1981 existovala divize White Farm Equipment pro výrobu traktorů, kombajnů a dalších zemědělských strojů, vzniklá na základě akvizic Oliver, Minnea­polis-Moline, Cockshutt a dalších; která však byla v roce 1981 prodána novým majitelům (White – New Idea).



Zdroj: automobil 03/10
Autor: -TH-

Fotogalerie