Thomas Built Buses - Žluté školní autobusy

Nosaté žluté autobusy jsou jedním ze symbolů života za velkou louží. I když jsou nevzhledné a na naše poměry až příliš jednoduché, k americkému trhu prostě patří a vyhovují.

Málokdo ví, že Perley A. Thomas (1874 – 1958) začínal se stavbou tramvají. Teprve až krize hromadné městské dopravy a nenasytný automobilový průmysl jej dohnaly k zoufale odvážnému činu – dal se na konstrukci autobusů.Perley se narodil 11. září 1874 v kanadském Ontariu. V pětadvaceti letech se přesunul do padesát mil jižním směrem vzdáleného Detroitu. V roce 1901 zde zastihl téměř dopravní idylku v podobě rozvětveného systému městské hromadné dopravy. Elektrickými motory poháněné tramvaje zajišťovaly denně přesun desítek, až stovek tisíc lidí z příměstských částí do fabrik, či spojovaly rezidenční části města s tehdy ještě nezdevastovaným okolím. O víkendech byli obyvatelé tehdejšího Detroitu zvyklí vyrazit tramvají přímo do přírody, která začínala na konečných stanicích.

Konstruktér tramvají
Konstrukce a výroba tramvají byla již tehdy na vysoké úrovni poptávky, a tak i byznys doslova kvetl. Jediná nesourodost se dala vypozorovat v obsazení tohoto tržního segmentu. Celých 50 % ovládala společnost J. G. Brilla z Philadelphie. Zhruba 20 % trhu patřilo firmě St. Louis Car Company, 15 % Cincinati Car Company a o zbylá procenta se dělili ostatní malí, povětšinou lokální, podnikatelé a výrobci.

Jako syn mechanika si Thomas velmi rychle našel práci. Začal u společnosti Detroit United Railroad v oddělení tramvají. V roce 1906 odešel do Clevelandu k dceřiné společnosti Brill Company. Při zaměstnání navštěvoval vzdělávací kurzy, aby si doplnil vzdělání jako inženýr konstruktér. V roce 1910 dostal skvělou nabídku pozice hlavního inženýra ve společnosti Southern Car Company sídlící ve městě High Point v Severní Karolíně, která měla velkou šanci rychle rozšířit svůj podíl na trhu. V konstrukci tehdejších tramvají uplatnil svůj um a  zkušenosti především z práce se dřevem. To bylo hlavním konstrukčním materiálem a Perley Thomasovi velmi vyhovovalo. Neznamená to však, že by nebyl co platný při konstrukčních pracích, když zhruba po pěti letech vystřídala dřevo ocel. Naopak, jeho stopu můžeme vysledovat na 52 celokovových tramvajích, které v roce 1915 dodala firma městu New Orleans a účtovala si 3000 USD za každý vůz.

Na vlastní pěst
Jenže ani ne za rok společnost zkrachovala. Konkurence byla obrovská a pro menší společnosti nebylo vůbec lehké udržet své pozice. Mladý inženýr Perley Thomas tedy zůstal bez práce, ale ne na dlouho. Půjčil si 6000 USD, přidal k nim peníze své ženy a koupil zkrachovanou společnost Southern Car Works. Začal s výrobou na vlastní pěst. V roce 1917 vstoupily USA do první světové války. Thomas v tom samém roce získal objednávku od vedení námořní základny v Alabamě na devět plně karosovaných tramvají. Pro Thomase začalo poměrně šťastné období. Skončila válka a jeho firma jen kvetla. Přicházely objednávky z měst od New Yorku po Miami a od Peurto Rica po Havanu. Tajemstvím úspěchu byla vysoká kvalita zpracování každého detailu. Jakmile Thomas objevil jakýkoliv náznak šlendriánství, mohl si dotyčný pracovník „balit fidlátka“.Velmi úspěšný byl Thomas v New Orleansu. V roce 1924, na vrcholu svého podnikání coby výrobce tramvají, dodal tamnímu dopravnímu podniku na 25 tramvají a získal objednávky na dalších 55. Jenže přišla rána – požár zničil část jeho firmy včetně již téměř 14 dokončených vozů. Nepříjemné situace chtěla využít konkurence. J. G. Brill nabídl Thomasovi pětiletou smlouvu znějící na sumu zhruba 5000 USD za každý rok, který neotevře svoji obnovenou firmu.

Thomas celkem pochopitelně odmítl a s uhrazenou zálohou od města New Orleans ve výši 100 000 USD začal okamžitě pracovat na rekonstrukci firmy, aby mohl tramvaje expedovat co možná nejrychleji k zákazníkům. Se 100 objednanými vozy, což byla zhruba třetina celkové roční produkce, se město New Orleans stalo nejdůležitějším zákazníkem společnosti. Dalším z velkých zákazníků bylo město Detroit rovněž se stovkou objednaných tramvají z přelomu let 1928/1929. Jenže úspěšná story se chýlila ke konci. Další zakázka z roku 1930 zněla na čtyři vozy, v následujících letech se neprodalo vůbec nic. Éra tramvají v USA skončila!

Od tramvají k autobusům
Velká krize roku 1930 vytvořila zcela novou situaci. Města čelila velkým deficitům svých rozpočtů, současně však nemohla být ani řeč například o zvýšení jízdného v dopravních podnicích. Tramvajové linky byly provozovány též elektrozávody, ale ty postihla krize stejně hluboko. Navíc celá řada výrobců se snažila nabízet autobusy se vznětovými motory, které přišly právě do „módy“. V nejlepších letech zaměstnával Thomas na 125 dělníků a konstruktérů, v době krize to bylo sotva 12. Všichni čekali na další objednávky jako na smilování boží. V roce 1934 vyrobili po dvou trolejbusech pro města Grennsboro a Greenville. Pro dopravní podnik města Anderson připravili prvních deset autobusů. Přestože to byla v rámci možností dobrá objednávka, nestačila ještě na to, aby Thomas uvažoval o přechodu z výroby tramvají na autobusy.

Svoji šanci přejít do jiného segmentu výroby spatřil Perley Thomas až o dva roky později, když stát Severní Karolína vypsal soutěž na dodávku 500 školních autobusů. Vozidla měla být postavena co možná nejlaciněji. Karoserie měly být ze dřeva, s tenkou střechou, místo sedadel byly projektovány dřevěné lavice umístěné kolem bočních stěn. V požadavcích zadavatele byl jen jeden stěrač čelního skla. Navíc, aby státní správa Severní Karolíny opravdu ušetřila, nepovažovala za nutné, aby autobusy byly vybaveny zpětnými zrcátky ani reflektory! To vše Thomasovi docela nahrávalo, problém byl však v tom, že neměl provozní kapitál. Nebyl schopen rozjet výrobu více než dvou stovek takových autobusů.Nabídka Perleyho Thomase nakonec zněla na 195 USD za vozidlo s celkovou délkou 5,2 m, 205 USD za autobus 5,8 m dlouhý a konečně 225 USD za vozidlo s délkou 6,4 m. Thomas s vydatnou pomocí dcery Melvy a synů Willarda a Normana spočítal všechny náklady do posledního centu, přidal malý zisk a zakázku dostal. Tento okamžik můžeme považovat za začátek historie výroby amerických školních autobusů.

Školní autobusy jako výhra
Kontrakt na první školní autobusy však neznamenal konec všech potíží firmy, která se jen tak tak držela nad vodou. Thomas měl za lubem vyrábět i jiná vozidla. Snažil se prorazit v segmentu obytných automobilů, které vybavoval v rámci luxusní varianty i koupelnou. Trochu hořkou pravdou však je, že školní autobusy držely celý podnik nad vodou, i když ve firmě vyrobili například i sérii pekařských dodávek.

Perley A. Thomas však chtěl víc než jen dělat vozidla na zakázku, chtěl vyrábět sériově. Netrvalo tedy dlouho a v roce 1938 představil nový koncept školního autobusu, tentokráte již s celokovovou karoserií. Běžná konstrukce autobusových karoserií oněch let vycházela z myšlenky výroby klenuté dělené žebrové struktury, nesoucí dvě vertikální a jednu horizontální sekci, které byly svařeny nebo snýtovány ve střešním oblouku. Celá konstrukce karoserie potom byla přivařena na rám vozidla. Thomas konstrukci vylepšil, vytvořil celistvou strukturu karoserie s jednou ohýbanou plechovou částí, svařovanou s rámem vozidla zvenčí.

Státní správy téměř okamžitě zareagovaly a objednaly 400 autobusů okamžitě a dalších 900 k dodání během dvou let. V tomto období, kolem roku 1939, se ještě jednou otočila štěstěna k firmě čelem. Při konferenci na Columbijské univerzitě popsal ve svém příspěvku jistý Frank W. Cyr základní principy minimální bezpečnosti provozu školních autobusů. Od té doby nesou školní autobusy v USA zářící žlutou barvu. Frank W. Cyr je považován  za otce žlutých školních autobusů. Thomasův koncern se svojí bezpečnou konstrukcí karoserie autobusu tak přišel na trh právě včas.

Předáno potomkům
Perley A. Thomas mohl být se svojí prací spokojen. Firma, kterou založil, se opět vezla na vlně prosperity. Nyní mu bylo již přes šedesát, a tak svůj byznys předal do rukou dětí. Nejstarší syn Willard se stal generálním ředitelem, mladší syn Norman byl zodpovědný za výrobu a vývoj a jejich sestra Melva si vzala na starosti vnitřní běh společnosti. Všechna důležitá rozhodnutí však činili společně. Postupně, v roce 1946, se do rodinného podniku zapojila i nejmladší dcera Mary. V té době zde již pracovali i vnuci a vnučky zakladatele Thomase.

Zdálo se, že vše je na nejlepší cestě. Jenže přišla druhá světová válka a se vstupem USA do válečného dění upadla poptávka po školních autobusech. Naštěstí Perley A. Thomas znovu osvědčil svůj čich a pomohl firmě z nejhoršího. Vymyslel a vypracoval nabídku výroby nástaveb nákladních automobilů konstruovaných jako polní dílny na opravu lehkých zbraní. Nápad se zalíbil a firma mohla expedovat na 15 vozidel denně, která s velkým úspěchem sloužila na všech frontách.

Poválečná léta zažila opět ostrý nástup požadavků na výrobu školních autobusů. Většina výrobců včetně Thomasovy fabriky však fungovala regionálně. Jen ve státech Severní a Jižní Karolína měla jeho společnost dalších dvacet konkurentů. Snad právě proto to byla opět jeho předvídavost, která přivedla vedení společnosti na myšlenku expandovat za hranice regionu. V době po druhé světové válce tedy začali budovat velmi rozsáhlou národní distribuční a servisní síť. Velmi brzy vybudovali zastoupení v Pensylvánii, následovala Virginia, Maryland, Delaware, Florida, Mississippi, Alabama a New Jersey. Brzy měla společnost svá zastoupení v 50 státech USA. Mezitím však zakladatel a dříč Perley A. Thomas odešel v roce 1958 z tohoto světa.

Thomas Built Buses
Zakázky z Kanady vedly výrobce k založení společnosti v roce 1962 ve Woodstocku ve státě Ontario. Během šedesátých let založila firma své výrobní závody v Equadoru a v Peru, i když jejich životnost nebyla nijak dlouhá. V roce 1972 změnila společnost své jméno na Thomas Built Buses, které září na nebi automobilového průmyslu dodnes.Pro školní autobusy není nic důležitějšího než bezpečnost. Perley A. Thomas se snažil o realizaci bezpečnostních řešení od samotného počátku výroby svých vozidel. Po celou dobu se však musel potýkat s požadavky na co nejlevnější výrobu ze strany zadavatelů. V roce 1980 zbylo ve Spojených státech pouze šest výrobců školních autobusů – jedním z nich byla stále značka Thomas Built Buses.Nejvíce amerických školních autobusů je vyrobeno jako modely s výraznou čelní kapotou. Tato koncepce jednoznačně vychází z očekávání konečných zákazníků, kteří chtějí autobusy silné, spolehlivé a bezpečné. Běžně jsou takto konstruované autobusy označované písmenem „C“.

Avšak již v padesátých letech Thomas experimentoval s konstrukcí trambusového školního autobusu. V roce 1978 firma představila svůj Saf-T-Liner s trambusovou karoserií a poprvé též s motorem umístěným v zadní části podvozku. Konstrukce byla natolik úspěšná, že se značka rozhodla v osmdesátých letech vstoupit se svým novým výrobkem na trh.Rok 1980 byl svědkem ještě jednoho extrémně úspěšného Thomasova výrobku, který ostatně sjíždí z výrobních linek i dnes. Jde o midibus Minotour se sedadly pro 30 školáků. V letech 1989 a 1998 značka vyráběla rovněž polotrambusové verze (s krátkou kapotou), které se na první pohled blížily klasickému „čumákovému“ provedení, ale zajišťovaly řidiči velmi příjemný přehled situace před vozidlem.

V roce 1993 přivedla na trh společnost autobusy s motory na plyn a o rok později též bateriemi poháněné modely. Společnost Thomas Built Buses je rovněž pionýrem na poli výroby zařízení a sedaček pro hendikepované děti.V roce 1996 otevřela společnost pobočku v Mexiku v Monterrey. Jenže i tento prozatím poslední pokus proniknout na trh Jižní Ameriky nebyl nijak moc úspěšný. V okamžiku kdy fabrika měla začít fungovat, se Mexiko dostalo do ekonomických potíží. Dnes funguje v Monterrey především brazilský výrobce autobusových karoserií Marcopolo. Přesto současný majitel značky Thomas Built Buses koncern DaimlerChrysler drží mexickou továrnu, která vyrábí zhruba 4000 autobusů ročně, jako podnikatelskou investici.

Silné partnerství
V roce 1985 prodala rodina Thomasů určitou část akcií newyorské investorské skupině Odyssey, stále však byl jejich podnik víceméně rodinnou společností. V té době držel více než 33 % podíl trhu. V dlouhodobé perspektivě však bylo jasné, že je třeba silného partnera. V roce 1998 byla společnost Thomas Built Buses (TBB) převzata společností Freightliner, od roku 1981 součástí skupiny Daimler. O rok později vznikl společný podnik mezi TBB a britským výrobcem Denis, tehdy vlastněným skupinou Mayflower. Cílem bylo vyvinout nízkopodlažní autobus pro americká města. Základ poskytl model Denis Dart, SLF se stal prvním low-floor autobusem značky TBB. Další modely následovaly, prodávány byly od roku 2003 v obchodní síti Daimler Chrysler Commercial Buses North America – DCCBNA se sídlem v Greensboro v Severní Karolíně. Přestože se na severoamerickém trhu začaly prosazovat koncernové autobusy Setra, značka Thomas Built Buses zůstala mezi výrobci školních autobusů tou nejznámější. Poslední generace modelů Saf-T-Liner HDX, ER a HD jsou k dispozici s motory Mercedes-Benz či Caterpillar, stejně jako s plynovými motory John Deere. Přes všechny peripetie Thomas Built Buses žije i dnes.


Zdroj: Trucker 08/10
Autor: Milan Olšanský

Fotogalerie