Rudolf Diesel – vynálezce, solidarista a filozof

Nepříliš šťastné dětství

Theodor Diesel, bavorský Němec, odešel v roce 1850 za lepší obživou do Paříže. Ve městě na Seině se o osm let později, 18. března, narodil jeho syn Rudolf. Otec zpočátku pracoval jako brašnářský dělník. Později se dokonce osamostatnil. Jenže jeho život byl prost pevných zásad. Pravděpodobně za účelem větších a jednodušších zisků se zanedlouho vrhl do učiněného šarlatánství. Takto alespoň v druhé polovině devatenáctého století bylo léčení pomocí magnetismu označováno. I když se dochovaly jakési informace o sporných výsledcích léčení páně Diesela, jasné je to, že jmění tato činnost rodině nepřinesla.

Otec se nakonec zadlužil a v podstatě v době rozkvětu Rudolfova podnikání byl na svém synovi zcela závislý. Ten se v době dospívání cítil otcem výrazně pokořován. Zahořkl a uzavřel se do sebe. Nemněl téměř žádné kamarády. Trpěl také tím, že jej otec kvůli své liknavosti dlouhou dobu nepřihlásil k německému občanství.

Ve třinácti letech Rudolf odešel proti vůli rodiny do německého Augsburgu. Tam s pomocí své sestřenice začal navštěvovat tříletou královskou živnostenskou školu a později navazující dvouletou průmyslovku. Studoval na mechanickotechnickém oddělení a stal se premiantem třídy.

V roce 1876 školu absolvoval bez jakékoliv finanční podpory ze strany otce a matky. Žil ze stipendia a z příjmů za hodiny francouzštiny. O rok později se stal konečně německým občanem a začal také studovat na mnichovské polytechnice. Zabýval se především hltáním přednášek, studiem jazyků a hudby. Velmi často navštěvoval též přednášky anatomie na univerzitě. Již tehdy se u něj projevoval zájem po vědění. Toužil si osvojit co nejvíce vědy a poznání.

Myšlenka z mládí

Již jako student se rozhodl nahradit těžkopádný parní stroj jiným silostrojem s větší účinností. Inspirací mu byly především přednášky Carla von Lindeho, který se proslavil vynálezem zkapalnění vzduchu. Dalším vzorem pro mladého Diesela byl francouzský fyzik a důstojník Sadi Carnot. Ten se již na začátku devatenáctého století zabýval účinností parního stroje a v roce 1823 publikoval slavný Carnotův cyklus, který se stal (a dodnes je) srovnávacím kritériem účinnosti s jinými oběhy.

Po graduaci, odložené o několik měsíců kvůli onemocnění tyfem, byl Rudolf Diesel vyhlášen nejlepším žákem polytechniky vůbec. Na praxi nastoupil do závodů Carla von Lindeho, který si jej sám vybral. Z voluntéra se vypracoval až na ředitele a Lindova zástupce pro Francii a Belgii. Neustále však přemýšlel o svém cíli.

Intenzívně se zabýval konstrukcí amoniakového absorbčního motoru. V letech 1883 až 1887 jeden takový začal projektovat. Velkým úsilím a vydáním nemalých osobních finančních prostředků se mu jej podařilo postavit, chtěl jej prezentovat na světové výstavě v Paříži 1889, nakonec však svoji účast odvolal.

V roce 1890 přesídlil do Berlína, tam měl sice více práce, ale zato menší plat. To již také měl svoji rodinu, manželku Marthu a tři děti, syna Rudolfa, dceru Hedy a nejmladšího Evžena. V Německu se ještě nějakou dobu zabýval amoniakovým motorem, tedy jakýmsi druhem parního stroje, u něhož se namísto vodní páry využívaly páry čpavkové. Po pravdě však jej začal podstatně více zajímat spalovací motor. Vzduch jako stlačované médium a nosič paliva, tedy stroj, v němž se spalování a práce odehrává v jednom prostoru.

Léta dřiny

Jak sám přiznával, dospěl mnohými oklikami téměř k tomu samému jako Mikoláš Otto. Zatímco však Ottův motor pracoval s malou kompresí, aby nedocházelo k samovznícení smíchaného paliva se vzduchem a tím k nechtěným detonacím, Diesel mohl díky myšlence stlačování pouze vzduchu pracovat s kompresí čtyř až osminásobně vyšší. Tím pracoval motor s daleko vyšší účinností.

Konečně 28. února 1892 obdržel Rudolf Diesel německý patent číslo 67207 s názvem „Způsob práce a druh provedení spalovacího motoru“. Diesel předpokládal, že jeho motor bude pracovat s účinností 70 až 80 % a s tlakem od 25 do 35 Mpa. To také popsal ve své knize z roku 1893 „Teorie a konstrukce racionálního tepelného motoru“. Později neuváženého publikačního činu litoval a ověřil si, že je potřeba nejdříve usilovně pracovat a až poté psát články.

K největším Dieselovým odpůrcům patřil profesor Johanes Lüders, starý mládenec s plnovousem až po pás. Luders Dieselovi vytýkal nevědecký přístup a nedostatečnou praxi. S hrozivou urputností rozšiřoval spis „Dieselovský mýtus“, v němž tvrdil, že zásluha o to, že byl naftový motor vyřešen, náleží těm, kdo mu umožnili dělat pokusy, jenž pohltily neuvěřitelnou částku 400 tisíc marek.

Dieselovi příznivci, především ředitel Augsburgské továrny Heinrich Butz, profesor Schröter – ředitel Deutzské továrny na plynové motory a další. Ti jej nenechali padnout a celou tuto těžkou dobu Diesela podporovali. V listopadu 1893 přihlásil Diesel druhý, zásadní německý patent číslo 82168. Chráněno v něm již bylo také vhánění paliva do válce stlačeným vzduchem.

Konečné vítězství

Na doporučení Heinricha Butze byl v druhém pololetí roku 1896 postaven další pokusný motor s vodním chlazením a vstřikováním benzínu. Po krátké době experimentů byl benzín nahrazen čištěným (lampovým) petrolejem, s nímž motor pracoval podstatně klidněji. Zatímco v laboratoři pracoval ještě první motor, Diesel již pracoval na dalším s úkolem snížit spotřebu paliva.

S koncem dubna 1896 byly do dílny předány nové výkresy a již v prosinci toho roku byl motor na brzdě. Bezvadně naskočil a během měsíce splnil všechny požadavky – vznikl tak normální Dieselův čtyřdobý motor. Jeho hlavními charakteristikami bylo vstřikovací čerpadlo a vysokotlaký kompresor, vstřikovací tryska, sací a výfukový ventil, tvar spalovacího prostoru a jeho jisté umístění a samostatné spouštěcí zařízení. Tím vlastně úloha Rudolfa Diesela jako vynálezce v podstatě skončila. Jeho motor spotřeboval 250 gramů lampového oleje na hodinu a koňskou sílu. Byl vybojován rozhodující boj.

Celkové náklady na pokusy a Dieselův plat od Kruppa v letech 1883 až 1897 se vyšplhaly na 600 tisíc marek. Udělené licence jiným výrobcům po roce 1897 uhradily tyto náklady během několika let.

Boje o patenty

Z Augsburgu se do světa začaly šířit zprávy o výbušném motoru dalšího typu. Již nebude třeba čekat dvě hodiny, než se vytvoří pára nebo točit setrvačníkem či klikou až dojde k prvnímu zážehu, jak tomu bylo u motorů benzínových nebo plynových. Stačilo pouze stisknout páku a stlačený vzduch z tlakové nádoby pohnul pístem a roztočil setrvačník. Studený a dosud v klidu dlící motor se rozeběhl měkce a bez nárazů. Diesel sám však byl přesvědčen, že jde zatím jen o jakýsi předstupeň. To hlavní – motor spalující naftu, plyn nebo uhelný prach – musí ještě přijít.

V tomto období však přišly hlavně boje o patenty. Všechna německá patentní práva na Dieselův motor (Diesel vždy velmi tvrdě trval na tom, aby se motor jmenoval po něm, byl si vědom obchodní síly jména) držela Augsburgská továrna a Krupp. Z Deutzu nakonec také práva koupili, ale především proto, aby je podrobili dokonalé právní analýze. Ta nakonec vykázala určité možnosti proražení Dieselových patentů. Začal boj s předchůdci především Ottou Köhlerem, Emilem Captainem a Juliem Söhleinem, kteří ještě před Dieselem získali podobné patenty.

Nakonec se však podařilo všechny soudy a spory vyhrát a když se na Dieselovu stranu dal i sám velký Jakob SultzerImhoof ze švýcarského Winterthuru, bylo rozhodnuto. Diesel stál na prahu obrovského bohatství. Smlouvu o výrobě motorů podepsal i Deutz. Od podzimu 1897 bylo provedeno v Augsburgských továrnách pod vedením Diesela velké množství pokusů s těžce zápalnými a levnými palivy. Názor, že Dieselův motor potřebuje jen čistý petrolej, se začal měnit.

Jenže nastal čas dalších sporů o patenty. Tentokrát byl oponentem Emil Captain. V rozhodujícím momentě však Captain udělal chybu a snažil se vydobít na továrnách částku v hotovosti, tento čin byl klasifikován jako vydírání a Captain byl vyřazen ze hry. Přesto se tyto lapálie podepsaly na duševním zdraví Diesela. Přepadly ho opětovné neurastenické bolesti a musel být hospitalizován v sanatoriu.

Na pokraji bohatství

Koncem roku 1897 se o Dieselově motoru dozvěděl židovský velkoobchodník s chmelem Bernhard Bing a požádal svého přítele, největšího amerického pivovarníka Adolphuse Busche, aby vynálezce navštívil. Výsledkem bylo podepsání smlouvy, která přiznala Dieselovi milion marek v hotovosti za postoupení patentů. Následovalo založení nové společnosti a celá řada dalších podnikatelských úspěchů, které naplnily Dieselovu pokladnu až po okraj.

Diesel, teď již pán honosného domu na mnichovské Maria-Theresia-Strasse, který byl určitým přechodovým článkem mezi měšťanským sídlem a zámkem, uměl rozhazovat plnými hrstmi. Dieselovo podnikání a hlavně úspěchy byly solí v očích závistlivců. Ti tvrdili, že není žádným vynálezcem, ale jen schopným obchodníkem. Jak se mýlili! Diesel velmi špatně obchodoval, spekuloval a nakonec se dostal na úplnou mizinu, ale teď byl ještě čas.

Zatím se v Dieselově továrně usadili bulači a šlendriáni, výroba začala vykazovat velké nedostatky. Konkurence se zaradovala a uživatelé Dieselových motorů zvážněli. V Německu vzniklo ještě jedno trápení. Nafta byla zatížena velkým clem, takže byla drahá. Diesela pět let sužoval tísnivý pocit, že jeho motor dělá pomalé pokroky. Jeho zdraví bylo opět otřeseno, čekal jej opět nějaký čas v sanatoriu.

Se zlepšením zdraví se podařilo překonat i ostatní problémy, Dieselovy motory si opět našly cestu do světa. Vynálezce konal četné přednášky na několika kontinentech. Značnou část svého času strávil ve vlacích a hotelích. Stále častěji slýchal zvuk svého motoru, nacházel jej téměř všude, v elektrárnách, na lodích, ve vodárnách, v hotelích a na mnohých dalších místech. Kolem roku 1905 se rozhodl, že postaví první Dieselovou lokomotivu.

Hledání rovnováhy

Rudolf Diesel byl slavný, bohatý, měl spojení s celým světem a sídlil v nádherném domě. Zdálo se, že napětí posledních dvaceti let je pryč. Tak, jak se rozhodl v mládí, že vytvoří nový spalovací motor, tak se nyní rozhodl, že vyřeší sociální problém. To byl celý Diesel, tvrdohlavý, pracovitý, umíněný, vytrvalý. Jenže v sociální sféře se mu moc nedařilo.

Po návštěvě anglického dělového krále Maxima, kdy začal shromážďovat svůj třetí milión jmění, svěřil se své manželce: „Kéž se z nás nestanou lakomci, až zbohatneme! Čiňme dobro a buďme dobrotiví. Žijme humánně a lidsky! To je mou touhou ve všech dnech shonu!“

Diesel byl přesvědčen, že v budoucnu nastanou velké sociální změny. Napsal knihu „Solidarismus“ ve dvou svazcích. V prvním byla teorie, v druhém potom výklad konstrukce sociální mašinérie. Teorie začíná pojmem produktu práce a toho, čeho je zapotřebí k životu a sociálnímu blahobytu jednotlivce. Diesel poznal ohromné chyby kapitalismu. Dospěl k názoru, že život se zdražuje zásahem kapitálu a spekulací. Byl prodchnut nadšením, že k překvapivým výsledkům lze dojít jednomyslným chováním lidí. Tuto „novinku“, která staví vlastní zájem na roveň zájmu celku, nazval solidarismem.

Navrhl, aby každý soukmenovec zaplatil do společné pokladny denně jeden fenik a dokazoval, že z těchto nepatrných částek již zakrátko bude možno zřídit první samostatný nekapitalistický podnik a to jak v průmyslu, tak v zemědělství. Věřil, že solidarismus vyvolá hospodářský a kulturní rozkvět, a to bez revoluce. V jeho práci však chybělo to hlavní – jak dosáhnout toho, aby mravní síly solidarismu ožily v srdcích lidí. Bohatý Diesel vydal na organizování solidarismu nemalé prostředky a i když se snažil až do konce svých dní v této otázce něčeho dosáhnout, odezva byla velmi malá.

Své základní filozofické úvahy vložil Diesel do knihy „Přirozené náboženství“. Pod pojmem „přirozené“ měl na mysli rozumové nebo rozumné. Tak jako ve svém „Solidarismu“, se i zde zmiňoval o přirozeném hospodářském osvobození lidstva. Dieselovo jméno nabývalo jěště více na světovém významu. Byl obdařen mnoha tituly a řády, účastnil se na mnoha jednáních směřujících k založení společností k výrobě velkých lokomotiv vybavených Dieselovy motory. Sblížení se Sultzery vytvořilo podmínky k realizaci skvělých projektů. Naopak ze spolupráce s firmou MAN se Diesel snažil vyvléknout pro neshody s jejím novým ředitelem, který byl doktorem práv a o motorech neměl ani potuchy.

Soumrak bohů

V březnu roku 1913 byla úspěšně postavena německá lokomotiva vybavená Dieselovým motorem, která byla sto táhnout dlouhý vlak rychlostí přes 100 km/h. V konstrukci v Mnichově byl vyprojektován malý Dieselův motor o výkonu 5 koní. Tamtéž také vznikl čtyřválcový motor určený pro automobily. Na zkušebně se osvědčil, ale pro vysokou výrobní cenu a nepřekonatelné technické potíže nebyl prakticky využitelný. Na zástavbu do prvního sériového vozidla si musel ještě desetiletí počkat. Idea automobilů s jeho motorem Diesela v ničem nepřitahovala, sám nikdy nebyl šoférem a automobily jej moc nezajímaly.

Rudolf Diesel byl na vrcholu svého života. Jenže jeho nepraktičnost ve finančních a obchodních záležitostech jej vedla stále rychleji do záhuby. Určitou dobu si to ani nepřipouštěl, ale posléze mu začaly chybět peníze. Kdyby se býval byl svěřil příteli Buschovi nebo Alfredu Nobelovi, kterého znal, pravděpodobně by se věci vyvíjely jinak. Avšak Rudolf Diesel byl příliš hrdý. Snažil se zachránit spekulací s pozemky a nejasnými investicemi, které všechny zkrachovaly. Svého času, kdy si myslel, že již z problému vybředl, vypůjčil si něco peněz od jednoho příbuzného.

V okamžiku, když viděl, že nebude schopen dluh splatit, rozhodl se k nejhoršímu. V tísnivém pekle žil zhruba půl roku. V létě 1913 podnikl s ženou několik cest po Německu, navštívil své přátele ve Švýcarsku. Kdo mohl tušit, že jde o rozloučení se vším, co měl Diesel rád.

Následovala cesta do Anglie, kde měl Diesel obchodní jednání jako člen správní rady nové továrny na motory. Cestoval se svými společníky Georgem Carelsem a šéfkonstruktérem Alfredem Luckmannem na parníku Dresden z Antverp do anglického Harwichu. Večer před přistáním odešel do své kajuty a přikázal stewardovi, aby jej vzbudil v 6.15 ráno. Druhý den se nedostavil na palubu, jeho společníci prohledali loď i kajuty.

Netknutá postel, perfektně uložená zavazadla a na druhé straně nalezený svrchník na palubě svědčily o tom, že Rudolf Diesel musel za nezjištěných příčin opustit loď, když byla ještě na moři. Za několik dní poté bylo nalezeno utonulé tělo zachycené na bóji. Tehdy nebylo zvykem brát utonulé do lodi, ale kapitán člunu v přístavu poznal na fotografii muže, kterého nalezl. Stejně tak poznal Evžen Diesel drobnosti z kapes mrtvoly. Vdova a děti neměly ani tušení o finanční situaci otce. Po jeho smrti se octly na dlažbě.

text: Milan Olšanský

foto: archív

zdroj: Trucker 9/2004