U soudu – Chcete se soudit?

Nebo spíš musíte? Ponecháme-li stranou kverulanty, běžně se přece člověk spíše soudům vyhýbá. Už jako staří sedláci. I když i mezi nimi byli někteří, co prosoudili grunt…

Na soud se obrátí vlastně především ten, kdo svůj problém sám nemůže vyřešit: náhradu škody z dopravní nehody, spor se sousedem, problémy s úřadem, bankou, dlužníkem. To se samozřejmě netýká věcí trestních: těch se musíme zúčastnit – ať už v jakémkoli postavení – ať chceme nebo nechceme. Dnes se budeme věnovat občanskému soudnímu řízení – tomu, kde se jedná o peníze nebo i o zadostiučinění spojené s průtahy úřadů či „ochranou osobnosti“, jak tomu říkal předchozí občanský zákoník. Jen zdánlivě se zdá, že to bude nezáživné. Zkuste číst dál!

Spravedlnost není zadarmo

Už jen stovky tisíc dopravních nehod, desítky tisíc zranění a kolem tří čtvrtin tisícovky mrtvých na našich silnicích ročně představuje s hmotnými škodami – jak už jsme jednou psali – polovinu našeho státního rozpočtu. A ty peníze musí někdo zaplatit: zčásti pojišťovny, zčásti stát a z té drtivé většiny my sami. Domoci se svých peněz a náhrady ztrát bývá svízelné. Když ten druhý nám nechce vyhovět, neplatí, nekomunikuje, nezbývá než se obrátit na soud. To samo o sobě není tak složité. Občanský soudní řád a nejbližší právník nám poradí, sepíše se žaloba a čeká se. A v tom to právě vězí: jak dlouho? Samozřejmě potřebujeme náš problém vyřešit vůbec, ale často také rychle. S tím ale příliš nepočítejte. Co přijde svižně, je výzva soudu zaplatit soudní poplatek: do tří dnů! Jinak se mlít nebude. Spravedlnost není zadarmo. Zaplatíte tedy požadovaných 5 %, a když to přišlo od soudu tak rychle, čekáte, že se bude také rychle něco dít. Omyl. Zpravidla to trvá dlouho. Žaloba podaná v roce 2001 nebyla do roku 2012 – celých jedenáct let – projednána. Soud nenařídil ani jediné jednání. Takže zemdlený žalobce nakonec raději uzavřel nevýhodnou dohodu, jen aby se dožil konce své věci. Ministerstvo spravedlnosti, upozorněno stížností na prodlevy odpovědělo, že žádné průtahy nebyly shledány…

Problém, na který si chceme dnes posvítit, není ani tak v rozhodování věcí, jako v jejich často nekonečném vyřizování – nebo spíš nevyřizování. A týká se nejen soudů, ale třeba i správních orgánů. Brněnský soud, který dostal nedávno novostavbu Justičního paláce za dvě miliardy korun, je v republice nejpomalejší.Takže v budově to nevězí. Je to v něčem jiném – jako vždycky: v lidech. Jak to, že některým soudcům či úředníkům jde práce od ruky, jiným ne? Část problému jde jistě na vrub účastníků samých: podle statistiky Ministerstva spravedlnosti se usmíří pouze 1,3% napadlých žalob. Jen zlomek účastníků si dá říci a trochu ustoupí tomu druhému. Žalostný obraz společnosti. Každý chce vyhrát s hlaholem trub a vířením bubnů. Tak jako ten dřívější sedlák, co prosoudil statek po tátovi. Ta druhá část problému je opravdu na soudech či úřednících samých. V případě soudního řízení vás nejdřív nadchne písemné poučení, nejdřív co všechno sice musíte složitě udělat, ale zároveň ujištění, že vaši věc rozhodne soud „zpravidla při jediném jednání “. 

Na dlouhé lokte

Zlaté oči! Ještě tak dohodnutý rozvod. Náhrada škody z dopravní nehody na sebe nechá čekat podstatně déle: kdysi dvacetiletá spolujezdkyně v autě se náhrady své škody z těžkého zranění při dopravní nehodě z jara 1990 domáhá na pojišťovně už téměř 24 let! Spor není dodnes u konce. Co hůř? Ve starých sporech dostávali poškození dokonce jen 15 korun za jeden bod podle odškodňovací vyhlášky, ačkoli i jeho hodnota v průběhu let byla zvýšena na 120 Kč. Na ty ale tihle poškození nedosáhli, protože se jim úraz stal za platnosti původního právního předpisu. Nespravedlnost a další škoda. Podle nového občanského zákoníku sice už nepřipadá v úvahu, ale ten se starých škod jaksi příliš netýká. Pak věřte pojišťovnám, které slibují jedna přes druhou, že zaplatí – snad ještě dřív než dojde ke škodě. Věřte občanskému soudnímu řádu, který zaručuje, že soud postupuje v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 občanského soudního řádu). Poškozený ze střetu dvou vozidel, při kterém utrpěl těžká zranění v r. 1997, se dočkal (hubené) náhrady ve dvou řízeních až letos, po 17 letech. Dvacet let trval spor důchodce, který kdysi koupil autobus OASA a pro vady od kupní smlouvy odstoupil a vozidlo vrátil. Dodnes je mimochodem splácí! V roce 2004 dostal rozsudek, aby mu společnost Praga Čáslav zaplatila 13,5 milionu korun, jenomže za tu dobu už továrna nic neměla. Na náhradě škody a za nemajetkovou újmu zaplatil nakonec stát 30 milionů korun! Po dvaceti letech… Byl vlastně nakonec jediný ze 140 majitelů těchto vadných autobusů, kdo se nevzdal. Tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Rozsudků v těch věcech je už „neurekom“. Některá řízení jsou opravdu složitější: vyžadují znalecký posudek, někdy i několik. Podává se odvolání, někdy i dovolání. To všechno trvá. Řekněme si ale poctivě: k soudu dojde žaloba, ta pak chvíli čeká, až na ni přijde řada. Soud nařídí ústní jednání a tam se určí další postup, případně vyslechnou navržení svědci a provedou důkazy. Je-li třeba znalce, pošle se mu spis a určí lhůta k podání posudku – dva měsíce. Když je jich třeba víc, tedy tolikrát dva měsíce. Pak se zase nařídí jednání a rozhodne. To všechno se určitě vejde do jednoho roku. S odvoláním tak do roku a půl.

Moc nebo málo? 

Jak by to bylo zlaté, kdyby tomu tak bylo! Ministerstvo spravedlnosti řeší ročně tisíce žádostí o přiznání zadostiučinění pro nesprávný úřední postup. Zákon č.82/98 Sb. totiž v § 13/1 výslovně uvádí: „Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“ A právě na tyto případy míří další ustanovení § 31a, které poskytuje poškozenému nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Také v penězích. Soudní praxe se mezitím ustálila na rozmezí 15-20 tisíc korun za rok průtahů. Vyšší hodnota se použije zvlášť u věcí týkajících se ublížení na zdraví. Při tom soud přihlédne k celkové délce řízení, jeho složitosti, postupu orgánů veřejné moci během řízení, k významu řízení pro poškozeného, i k jeho případnému jednání, kterým přispěl k průtahům a k tomu, zda využil i dostupných prostředků k odstranění průtahů. V té souvislosti je třeba nejdřív požádat Ministerstvo spravedlnosti o náhradu, pak se případně obrátit na soud. Dodejme, že za tyto náhrady zaplatilo podle zprávy z r. 2013 téměř půl miliardy korun! Aby je neplatilo z rezortních peněz, má zřízen zvláštní účet u Ministerstva financí. Ovšem účet z našich peněz… I tady by se dalo ušetřit: především kdyby nedocházelo ke zbytečným a nezákonným průtahům. Kdyby se vedly postihy na ty, kdo průtahy způsobili. Kdyby se tyhle peníze spíš rozdaly soudům, aby měly potřebné podmínky pro práci a nedocházelo tak k prodlevám. Jenomže na dotaz, kolik regresů na viníky průtahů ministerstvo vedlo, jsme dostali odpověď:  š e s t.  Jistě ne proto, že to nejde, ale že se prostě nechce. Stát to zaplatí. Stát?

Již v minulosti

Nebuďme ale nespravedliví: stačí zalistovat v knížce Boleslava Petráně o selských vzpourách. Tam se mj.dozvíme, že když se v roce 1804 rušil Komorní soud ve Wetzlaru, kde byl zaměstnán i Johann Wolfgang Goethe, Augiášův chlév skončil s 30 000 (!) nedodělky, mezi kterými byly spory staré i třista let (!). Představme si to: spisy nebyly sepisovány na tenkých papírech, ale tlustých, ručních, asi se musely za 300 let vozit žebřiňákem. Rozežrané hlodavci, za ta léta i poztrácené a poničené. Třista let. Kdo se dožil? Jsme na tom přece jen líp. Na jeden lidský život jeden soudní spor. To tenkrát neměli. Když jsem se jednou ocitl v Poruří, zahlédl jsem na křižovatce ukazatel WETZLAR. Otočil volantem a do města dojel. Ta soudní budova tam stojí dodnes. Památník opravdových průtahů… Rozvláčnost řízení, neefektivnost a prodlevy nesvědčí dobré pověsti našeho právního řádu ani praxe státu. I proto se lidé obracejí na Evropský soud pro Lidská práva ve Štrasburku. Už jen proto, že ten poskytuje zhruba víc než o polovinu vyšší náhrady, než jakých lze docílit v tuzemsku. Jenže ouha! Skoro čtyřmi pětinami takových stížností se Evropský soud vůbec nezabývá a odmítá je z nejrůznějších formálních důvodů. Navíc než se k němu propracujete, musíte proti původnímu rozsudku o náhradě nemajetkové újmy způsobené průtahy podat odvolání, dovolání a ústavní stížnost, pak teprve můžete do Štrasburku. A ani ten se moc nebaví… Jaké je tedy řešení? Nenechat si to líbit. Až příslušná kompetentní místa si uvědomí, že je opravdu stokrát lepší soudům přidat, aby rychle fungovaly, než tyto peníze vyplácet jako náhrady, které nakonec nic neřeší. Dočkáme se? 

Převzato z časopisu

Fotogalerie