Tenká linie – Zcela zjevně

Asi příslovce. Aby to bylo přesně, museli bychom oprášit znalosti ze školy. Slůvka bez nějakého valného významu a pro silniční provoz nebo vůbec pro nás nedůležitá. Chyba! Slovíčka, která nás mohou oddělit od vězení nebo aspoň od potrestání. 

O sebeobraně jsme si už kdysi povídali. Ale agresivity na silnici i v běžném životě v poslední době citelně přibylo. A s ní i potřeba se bránit. Nový trestní zákon nám to umožňuje v § 29:

„1. Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním
zákonem, není trestným činem. 

2. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“

Bez nezáživného začátku jsme nemohli pokračovat: chceme-li se bránit, je rámcem našich beztrestných možností. Nesplníme-li při obraně jeho mantinely, zpravidla půjdeme k soudu a trest nás nemine. Z toho, kdo se bránil, se může snadno stát obžalovaný a odsouzený. 

Co tedy dodržet, abychom se mohli bránit útoku bez rizika? Především to je splnění podmínky, že odvracíme přímo hrozící nebo trvající útok. Zpravidla proti sobě, proti jinému, nebo proti majetku. A znovu: útok musí přímo hrozit nebo trvat. Ne vždycky to snadno poznáme: útočník začne nadávat, vyhrožuje nebo má v ruce něco pro nás nebezpečného, třeba tyč, cihlu, nebo vůbec něco, čím by nám mohl ublížit. Důležitá přitom bude i vzdálenost, která nás od útočníka dělí. Nevím proč, ale odborníci tvrdí, že je to asi 120 cm – tedy vzdálenost, v níž se nám může útočník dostat k tělu. Prý když se k nám útočník na tuhle vzdálenost přiblíží, už můžeme myslet na „přímo hrozící útok“. 

Jak je ale teorie podivná: když bude mít útočník střelnou zbraň, kuši, prak nebo i nůž, který může hodit, 120 cm nás nezachrání. Vždyť i cihlou nás může ohrozit na větší vzdálenost. Buď jak buď se to takhle vykládá a bude samozřejmě záležet na tom, jak a čím je útočník ozbrojen. Pokud nemá v ruce nic, těch 120 cm bude stačit. 

Lépe dříve než později

Sporné je, zda můžeme s obranou začít dřív, než útok přímo hrozí. Kdo tomu rozumí, ví, že stará osvědčená zásada „blitzkriegu“ funguje: útočník nemusí hned vzbuzovat obavu z násilí, byť třeba jen nadává nebo vyhrožuje. Když na něj v téhle fázi preventivně zaútočíme sami, abychom budoucí útok odvrátili, určitě pak budou všichni namítat, že se ještě vlastně nic nedělo a útočník bude říkat, že to tak nemyslel a že to byly jen řeči. Složitá situace: když útoku nepředejdeme, budeme jej možná jen obtížně odvracet nebo se nám to vůbec nepodaří. Když budeme předbíhat událostem, můžeme být odsouzeni za to, že jsme mu „bezdůvodně“ ublížili. Takže pozor na předčasnou obranu. Snad by bylo možné se orientovat podle toho, že naše obrana je důvodná a včasná ve chvíli, kdy má útok v dané konkrétní situaci již bezprostředně nastat. Kdy to bude, bude záležet opravdu na dané situaci. 

Útok tedy musí buď přímo hrozit nebo trvat. Kdy přímo hrozí, jsme si už řekli. Jak je to s jeho trváním? 

Zloděj nám rozbije postranní okénko u auta, sebere fotoaparát, tašku, či notebook a bude utíkat. Útok přímo trvá, protože se s naším majetkem útočník vzdaluje. Budeme se ho tedy snažit nějak zadržet. Buď se za ním rozběhneme anebo použijeme jiný způsob – třeba po něm něco hodíme nebo – máme-li střelnou zbraň – po něm vystřelíme. Tak, jak to udělal ten vedoucí sběrny surovin, jemuž zloděj vykradl provozovnu a on po odjíždějícím autě několikrát vystřelil, bohužel zabil spolujezdkyni. Dostal šest let. To přesto, že nepochybně útok zloděje trval, když mu odjížděl s jeho věcmi. Tehdy ale klopýtl o druhou podmínku, a to je přiměřenost obrany. 

Můžeme si znovu zopakovat: zákon jako nutnou obranu neuznává, byla-li ta zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pak totiž všichni řeknou, že lidský život má nesrovnatelnou cenu s hodnotou nějaké odcizené věci. To ovšem není úplně jednoduché: na Divokém západě, kdo ukradl koně, visel. A jistě ani tenkrát neměl koňský život větší cenu než život člověka. To však bylo dávno a ještě k tomu na Divokém západě. Ne vždycky se ale dají takhle hodnoty poměřovat, může jít i o zásady a principy společnosti. Poctivost mívala také značnou cenu: třeba když řezbář z Levoče, jako učedník neodevzdal zákazníkovi mistrem posílané peníze, ale prohrál je. Přišel o ruku. Řezbář neřezbář. A jistě nešlo poměřovat, že ty svěřené peníze měly větší hodnotu než jeho pravá ruka. Tím spíš, že byl řezbářský génius. To zas ale byl středověk. 

Co je „zcela zjevně“ nepřiměřené způsobu útoku, bude zase záležet na mnoha okolnostech. Jistě cítíme, že kdybychom kapesního zloděje pro svou peněženku zabili, byla by ta „zcela zjevná“ nepřiměřenost obrany určitě dána. Když nás ale v noci někdo přepadne, nemáme ani čas, ani možnost odhadnout, kam až bude útok směřovat, kde skončí, co má za účel, jak dopadne. Bude hrát svou roli právě i moment překvapení, osoba útočníka, způsob jeho útoku, zbraň a mnoho jiného. Ne vždycky se to všechno dá ve vteřině postřehnout, zakalkulovat, rozvážit a podle toho jednat. Jenomže potom od zeleného stolu se to všechno posuzuje jinak, než v té chvíli, kdy na nás někdo vystartuje a my ani nevíme, zda je sám, nebo zda je útočníků víc, co mají v ruce, co opravdu chtějí. 

Na slovíčkaření záleží

V téhle svízeli si zapamatujme: obrana může být vůči útoku a útočníkovi nepřiměřená, ne však zcela zjevně. Je to trochu slovíčkaření, nebetyčně ale důležité. Vždyť kdybychom se bránili opravdu jen přiměřeně, sotva můžeme vyhrát a útok odvrátit. Obrana, která chce zvítězit, musí být tedy tvrdší, širší, možná i překvapivější, než způsob, který útočník použil. Nesmí být však nepřiměřená – jak jsme si zdůraznili – zcela zjevně. Končí-li útok, musí končit i obrana. Jenomže pocity, které má útočník, jsou zpravidla naprosto odlišné než ty, které má ten, kdo se brání: nepochybně je zpravidla překvapen, má strach, dostane vztek, a to všechno je na hony vzdálené rozumnému uvažování, se kterým bude pak jeho věc posuzovat soudce či policista, kterému o nic nejde, který se nedokáže ani vcítit do situace přepadeného. A zase bude důležitá celá ta situace, za níž k útoku i obraně došlo. Možná, že nám pomůže i prastarý rozsudek. Tehdy soud výslovně uvedl, že u nutné obrany není podmínkou ani její proporcionalita, ani subsidiarita. Uznal, že obrana tehdy obžalovaného nebyla nepřiměřená jen proto, že se útoku nevyhnul útěkem, i když byl možný, nebo že se nebránil mírněji. Doslova uvedl:

„Protože v kritické chvíli byla tma, místo bylo opuštěné, obžalovaný věděl o předchozí výhrůžce útočníka, kterou týž znovu opakoval, když obžalovaného uchopil za rameno, pokládal obžalovaný právem jeho jednání za přímo hrozící útok, namířený proti jeho tělesné integritě.“

V daném případě navíc obžalovaný znal útočníka jako člověka hrubého, se sklonem k násilnostem, zejména když byl pod vlivem alkoholu. „Obžalovaný proto mohl právem předpokládat, že mu útočník ublíží na zdraví, když připustí, aby hrozící útok vykonal a aby pronesené výhrůžky násilí uskutečnil.“  (rozh. 4To 171/57 KS Ostrava)

V jiném případě porovnával soud vlastnosti útočníka s vlastnostmi toho, kdo se bránil. To je ale možné snad jen u soudu a sotva kdy ve chvíli, kdy jsme napadeni. Tehdy odvolací soud odsoudil člověka, který útočníkovi ublížil na zdraví ve vzteku a navíc byl už předtím trestán a odsouzen. Novému potrestání zabránil až Nejvyšší soud: ten vytkl krajskému soudu, že hodnotil jen to, co bylo pro obžalovaného nepříznivé a pominul, že řadu let se obžalovaný choval řádně, že i znalecké posudky ho hodnotily jako člověka zásadně neagresivního a bezkonfliktního. Že měl ve své nutné obraně obžalovaný vztek, ještě nevylučovalo splnění podmínek nutné obrany tak, jak jsme si je vysvětlili. Tenkrát totiž šlo o útok pěstmi, jemuž se obžalovaný bránil tím, že napřáhl proti útočníkovi obě ruce, když v levé držel nůž, jehož ostří ale směřovalo k zemi – takže nemířilo proti útočníkovi. Až Nejvyšší soud si tehdy všiml, že obžalovaný, který se bránil a držel nůž v obranné pozici, neměl úmysl útočníka přímo bodnout. Ve věci dokonce mělo význam, zda byl obžalovaný pravákem či levákem a jiné věci. Prostě složitosti, na které ve chvíli útoku a obrany ani není čas. 

Složitá praxe 

A jsme u otázky, zda můžeme proti neozbrojenému útočníkovi použít zbraň a zda už to samo o sobě není překročení meze nutné obrany. Řekli jsme si ale, že abychom útok odvrátili, musí být obrana důraznější, intenzivnější a účinnější, než útok. I v tom může naše zbraň hrát roli. Není ani vždycky rozhodující, kdo jaké zranění nakonec utrpěl, nebo zda ten, kdo se bránil – na rozdíl od útočníka – přežil. V praxi to ale bývá složitější: tak např. mnohdy soudy vyloučily nutnou obranu u hlídačů a strážců jen proto, že použili zbraň a dokonce tvrdily, že profesionál musí umět zvládnout situaci i bez střelné zbraně. K čemu ji tedy nakonec má, už vždycky vysvětleno nebylo. Stačí porovnat jiného profesionála, jímž je např. policista, který může použít zbraň bez dalšího v rámci zákona o policii.

Věci jsou samozřejmě ještě zamotanější. Třeba když dojde ke rvačce a kdy je opravdu těžké zjistit, kdo útočil a kdo se bránil. Sám jsem se jednou náhodou při cestě kolem zastavil v městečku jménem Schwarz. Rakouská idylka. A protože rád vídám, jak se to dělá jinde, navštívil jsem tamní malý soud zrovna ve chvíli, kdy se projednávala taková venkovská rvačka. Všichni na lavici obžalovaných říkali, že se samozřejmě jen bránili. Soudce jim dal všem stejný trest, protože by se zřejmě jinak všichni po skončení jednání před budovou soudu poprali znova. 

A co když někdo brání svůj majetek jaksi automaticky? Připomeňme důchodce, kterému mnohokrát vykradli chatu a on tam nastražil všelijaké obranné systémy. Jeden z nich zloděje zranil. A zase bylo důležité, zda jeho způsob obrany byl „zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku“. Tak se suchá teorie bude zabývat mudrováním, zda je vlastně trestné už to, že někdo takový obranný systém vůbec instaluje nebo zda se to má vztahovat až k okamžiku útoku a reakce zařízení. Samozřejmě, že je to složitější: takové obranné zařízení může totiž zasáhnout i toho, kdo proti nám nebo našemu majetku neútočí. Tak to přece bývá vždycky, když chytneme zloděje na naší zahradě a ten samozřejmě bude popírat, že chtěl krást, ale jen že hledal svého zatoulaného psa. Ze zloděje se rázem stane oběť. Bude rozhodující, zda např. útočníka varovali výstražné nápisy varující před automatickým obranným zařízením, jak to bylo s oplocením, mřížemi a vůbec s dostatečným varováním útočníků před útokem. Naposledy Nejvyšší soud v takové věci zdůraznil, že čím více automatických mechanismů a varování útočník překonává, tím je vlastně závažnější a intenzivnější způsob jeho útoku. Tím je také větší možnost použít obranu proti němu. (srov. např. rozh. NS 6 Tdo 66/2007, 7 To 62/2006 KS Plzeň)

Tohle všechno by ovšem vyžadovalo, abychom nutné obraně nakonec věnovali celé jedno číslo Truckeru. Tak je to složité. Koho by ale problematika víc zajímala, sáhne po čerstvé knize Evy Janečkové Právní aspekty sebeobrany. Z ní jsme částečně čerpali i dnes. Ideální samozřejmě je vůbec se terčem útoku nestát. Tomu můžeme předejít vlastní opatrností, dodržením zásad bezpečného chování a respektováním toho, co jsme si dnes řekli.

Převzato z časopisu

Fotogalerie