Právo – PRAGA odsouzená k smrti

Že byl u nás trest smrti zrušen? Omyl. Popravit lze i muzeum. Tak, že už nevstane. Nebo přece jen přijde zázrak?

Mnozí z nás si vybaví muzeum slavné značky na okraji Prahy. Pozoruhodná sbírka stovky pragovek – osobních, nákladních všeho druhu (sanitka, pohřební vůz, hasičský žebřík, zametače, S5T, V3S), valníky, autobusy, navíc s dílnou na výrobu pneumatik, tovární archiv, k tomu nepřeberné množství plakátů, trofejí, cen, prospektů a vůbec všeho, co se kdy kolem pragovek dělo, vyrábělo, co se o nich psalo, filmovalo a fotografovalo. V prostorném atriovém dvoře staré stojany benzinového čerpadla, prostě všechno. Žádný autohřbitov nebo hromada zrezivělého plechu. Podle kulturní komise UNESCO je sbírka pragovek Automuzeum Praga hodnocena jako třetí největší a nejúplnější sbírka svého druhu na světě. Třetí na světě! Zaslouží chránit a uctívat, navštěvovat i obdivovat nějak jako automobilové korunovační klenoty. Proto bychom také očekávali, že to tak budou dělat všichni. Především stát a ovšem i všichni ostatní, ať už jsou fandy aut nebo jsou jim veteráni jedno. Je to prostě památka jako Hradčany nebo pyramidy. Technická kulturní památka. Její statut čeká už předlouho k vyslyšení v předpokoji ministra kultury. Až na ni bude mít čas…

A co že to tedy s Muzeem Praga vlastně je?

Na počátku byl vlastně omyl. Omyl v průběhu budoucích událostí, jehož se dopouštíme často všichni: myslíme si, že věci budou mít nějaký průběh, ale osud nebo kdo si s námi zahraje a karty zamíchá. Tak to přece vždycky bývalo a bývá i dnes: řemesla, živnosti, podniky se dědily z dědy na otce, z toho zase na syna a tak dál.. I Muzeum Praga měl převzít syn zakladatele a také oba společně muzeum spravovali, udržovali a provozovali – až do tragédie, kterou nikdo nečekal. Syn zemřel. A bylo všechno jinak. Snacha a dvě vnučky si další trvání muzea nepřály a – zřejmě s někým v pozadí, kdo o areál má zájem – muzeum zavřely. Důkladně. Mohl se o tom přesvědčit každý, kdo k bráně muzea přišel: autogenem zavařená vrata neumožňovala jakoukoli pochybnost, že se pro návštěvníky otevřou. Dědičky ústy svého právního zástupce prý k tomu dospěly „po zralé úvaze ve snaze ochránit svůj majetek a zdraví osob.“ Vnučky, z nichž jedné je 28, druhé 32 let. Tedy zralé a odpovědné ženy. Jejich matka teprv. Zbývá vysvětlit, co je k tomu opravňovalo. To ale musíme sáhnout hodně do minulosti. Když zakladatel muzea začal pragovky sbírat, měl je porůznu. Jak to tenkrát šlo. Když se mu jednou naskytla příležitost koupit rozsáhlý areál bývalého statku, neváhal ani vteřinu. Povypůjčoval si peníze a nemovitost koupil. V omylu, že věci budou mít přirozený průběh a posloupnost, napsal celý areál na syna. Přestože jej celý prodávajícímu zaplatil. Proč by se jednou mělo všechno složitě dědit, platit velké peníze a komplikovat, když už to všechno bude mít syn na sebe? 

Podle zákona

Věci ale dostaly úplně jiný spád. Areál po smti syna zdědily manželka a jeho dvě dcery – tak jak to občanský zákoník předpokládá. Závěť, která by to mohla všechno změnit, žádná… A začaly problémy. Paragrafy se daly házet vidlemi. Ani soudy nenechaly na sebe dlouho čekat. Před muzeem se každý den shromažďovaly návštěvníci, auta potřebovala údržbu, před zimou vypustit vodu z chladičů, ošetřit baterie a mnoho jiného. Zakladatel muzea měl v objektu mnoho svých věcí, ke kterým najednou nemohl, dokonce i léky, které potřeboval. Jednání s dědičkami k ničemu nevedlo. A rostla škoda. Dnes už několik milionů korun. Měl pomoci soud. Jinak to nejde, když se lidé nemohou spolu dohodnout. Ostatně kromě pár kverulantů se na soud obrátí jen ti, kdo sami svými silami nemohou svůj problém vyřešit. A zákon k tomu dává možnosti: jednou z nich je návrh na předběžné opatření. To má zajistit„ pokojný stav“, zachování toho, co je – než soud rozhodne s konečnou platností, kdo má pravdu. V našem případě v zájmu zachování muzea, jeho provozu, otevření veřejnosti – tak jak tomu bylo po léta.

A soud také předběžné opatření vydal: rozhodl, že žalované (dědičky) jsou povinny strpět, aby žalobce (zakladatel muzea) užíval prostory Automuzea Praga a umožnil 5 dní v týdnu vstup veřejnosti. Prostě téměř tak jako to bylo dosud. Jenomže to bylo příliš krásné, než aby to vydrželo dlouho. Přesně až do rozhodnutí odvolacího soudu. Ten usnesení o vydaném předběžném opatření změnil tak, že návrh zamítl. Vpodstatě proto, že žalované (dědičky) jsou v katastru nemovitostí vedeny jako vlastnice areálu a že mají právo chránit si své vlastnictví i tím, že zamezí přístup cizím osobám… O stejném právu zakladatele a vlastníka všech těch pragovek, aby si vůbec nějak mohl chránit i on své vlastnictví, ani zmínka. A dědičky přešly do protiútoku: tentokrát samy podaly návrh na předběžné opatření, aby soud jejich tchánovi a dědečkovi tam zakázal přístup úplně. Týž soud a stejná soudkyně jim vyhověla. Jako na obrtlíku, jak se říká: podle návrhu dědiček ten přístup dědečkovi a tchánovi pro změnu zase zakázala. Tedy tomu samotnému „otci“ těch pragovek. Stačilo k tomu stanovisko jakéhosi „stavaře“, podle kterého je přístup do prostor muzea životu nebezpečný, v některých částech dokonce mělo hrozit zřícení stropů. Nevadilo, že to zavánělo na všechny strany objednávkou: vždyť až dosud veřejnosti žádné nebezpečí nehrozilo, co tedy tak najednou? To nebylo soudu podivné a podezřelé? A všechno bez potřebného odborného posouzení, natož podle nějakého rozumného znaleckého posudku. Takže nezbylo, než si takový posudek dát vyhotovit. Ten byl skoro úplně opačný. Aby kolotoč paragrafů jen tak neskončil, tentokrát zase krajský soud k podanému odvolání rozhodnutí soudu I.stupně změnil tak, že návrh dědiček na vydání předběžného opatření s úplným zákazem vstupu zamítl. V podstatě proto, že to všechno je věcí stavebního úřadu.

Ale ani pak nebyl klid.

Do třetice všeho dobrého se na soudním stole ocitl už v pořadí třetí návrh na předběžné opatření: aby aspoň majitel muzea sám mohl ke svým autům. A to soud nakonec povolil. Tak se může starý pán na svá auta aspoň podívat a něco zařídit a udělat, jak je to v jeho silách a možnostech. A současný stav? Okresní soud zamítl žalobu, kterou se domáhal majitel a provozovatel Muzea Praga rozhodnutí, že je vlastníkem areálu. Vždyť jej celý zaplatil. Ze svého a z půjčených peněz. To všechno chtěl prokazovat. Marně. Soud ovšem rozhodl nejsnáz, jak to šlo: bez provedení navržených důkazů, bez výslechu svědků, jen podle zápisu v katastru nemovitostí, který byl ovšem zpochybňován. Žalobu sběratele prostě smetl ze stolu. Samozřejmě je podáno odvolání. Jak dopadne, neví nikdo. Kdyby prezident Masaryk viděl, co se děje s jeho autem! A se všemi ostatními. Jak je chybou, že se veřejnost nemůže těšit z unikátu, kterého si ve světě váží víc než my doma. Jak se nikdo za sbírku nevezme, nepřimluví, nepomůže. Už jen ji přemístit není maličkost a vyžádalo by si to mnoho peněz. Také kam? Areál s mnoha garážemi, s prostorem pro staré benzinové stojany, pro hasičská a další auta, pro archiv a knihovny není jen tak k mání. Očekávali bychom, že se o celou věc bude aktivně zajímat Národní technické muzeum, ministerstvo kultury nebo třeba i sám prezident, který se zajímá často i o mnohem méně významné problémy. Nebo Evropská unie nebo vůbec někdo. Ticho.

Mezitím se z muzea stanou garáže, auta skončí třeba někde na poli, archiv továrny Praga se vyhodí do sběru, kam ostatně původně za socializmu už jednou mířil a tam by také už dávno skončil, kdyby jej starý pán včas nezachránil. Kdo by se dnes zajímal o staré plakáty, ceny ze závodů, o plakety a všechny ty ostatní exponáty, které mohou potěšit už jen nějakého veteránského fandu a sběratele. Dnes, kdy jde jen o to hodně vydělat, hodně nakoupit, mít se dobře a být sám sebou nebo si užít – jak všude slýcháme a jak nás krmí pokleslá reklama. Existuje ještě něco jako „veřejný zájem“? Najde se někdo, kdo by ten rozsudek smrti, co visí nad ragovkami, zrušil? Opravdu se čeká jen na zázrak? A přijde? Můžeme se jen ptát, zda se tomu dalo nějak zabránit. Samozřejmě. Kdyby otec se synem své vztahy a osud muzea včas ošetřili. Pro všechny případy. Tedy i pro situaci, že nezemře dřív otec, jak by se čekalo, ale syn. Stačilo napsat závěť. Vymyslet právní řešení, které by fungovalo, i kdyby trakaře padaly. Sbírka pragovek a celoživotní dílo starého sběratele by si to bývalo zasloužilo. Zasloužila by si to i celá veřejnost. Jenomže na to je pozdě.

Může se to stát všem

I v našem časopise jsme se jednou těch posledních věcí člověka dotkli. Pozorný čtenář si vzpomene, že jsme probrali i možnost, že člověk není na světě věčně. Že neumírají jen staří, co jsou na řadě, ale že zejména na silnicích denně umírají i mladí, dokonce i děti – prostě že si smrt jaksi nevybírá. Zvlášť mezi řidiči z povolání, co denně riskují své životy za každého počasí a v každé době. A můžeme si položit otázku, kterou si bohužel otec a syn z našeho příběhu nepoložili: jak by to bylo, co bude, kdybych najednou zemřel? Jedenáct mrtvých za čtvrtek na našich silnicích varuje. Ale ani to nikoho příliš nevzrušuje. Tak si můžeme aspoň připomenout, jak se potkali dva přátelé. Ten jeden povídá: „Jak jsi na tom s bratrem?“ Ten druhý na to: „Dobře, ještě jsme nedědili…“ A aby naše úvahy měly správný konec, můžeme si připomenout starou římskou zásadu: HONESTA NON SUNT OMNIA QUAE LICENT! Srozumitelně: NENÍ ČESTNÉ VŠE, CO JE DOVOLENO! Dokonce ani to, co dovoluje sám zákon. Vždycky je to věcí každého z nás. Říká se tomu svědomí…  A nosit něčí jméno zavazuje. I dědice a dědičky. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie