Pojištění autonehody – Pojišťovna – naše druhá matka

Bez pojištění to na silnici opravdu nejde. Auto je nebezpečné a už dávno před ním neběží muž s praporkem, aby na něj upozorňoval. Také už je dávno doba, kdy soudce při prvním zaznamenaném procesu o autonehodě, při které v Anglii koncem 19. století zemřela chodkyně Rosa Driscollová, hřímal: „To už se nikdy nesmí stát!“ Od té doby zemřely miliony lidí.

Riziko spojené s dopravou tu bylo od nepaměti. Ostatně „rhodský zákon“ už ve starém Řecku upravoval práva a povinnosti rejdařů, kteří si mezi sebou skládali prostředky pro případ, že se loď s nákladem někomu z nich potopí. První pojištění. Založené na solidaritě – na čem jiném? A tak je to dodnes, i když to tak nevypadá. I my – provozovatelé automobilů – sdružujeme své prostředky (pojistné) pro případ, že dojde ke škodě (pojistné události), aby bylo z čeho ji uhradit. Tak to ale už samy pojišťovny nechápou. Vybrané peníze považují za své a jen nerady se s nimi loučí. Původně to mělo být tak, že si z vybraného pojistného něco nechají za to, že tu péči organizují. Teď však jde hlavně o zisk, a tak to také jedna pracovnice pojišťovny v Ústí nad Labem nepokrytě řekla: „Naše pojišťovna je akciová společnost a akcionářům nejde o nic jiného, než o zisk.“ 

A hotovo. O solidaritě, o řádném a korektním odškodňování ani slovo. To přesto, že v tom soudním sporu výslovně aspoň čtvrtinu vzniklé škody uznává. Proč ji tedy nezaplatí? Určitě ne proto, že by pojišťovna neměla peníze. Podle tisku meziročně zisk některých pojišťoven poskočí až o téměř dvacet procent. Říká se, že pojišťovny vyplatí jen polovinu peněz, které vyberou na pojistném z povinného ručení. To už dávno není prodělečné a ovšem že není pravdou, že o něj pojišťovny nemají zájem: když se udělovaly k němu licence, pojišťovny se nehrnuly. Až později si nakonec přece jen uvědomily, že i povinné ručení může být cestou k jiným, dokonce lukrativnějším pojistným smlouvám. Dnes je situace jiná. Pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti ze silničního provozu jsou pro pojišťovny zajímavé, předstihují se v nabídkách i lákadlech o rychlé likvidaci škod. Skutečnost však bývá drsnější. Prý dokonce – jak jeden z pracovníků pojišťovny prozradil – mají pokyn všechny soudní spory protahovat. Spočítaly si, že skoro polovina poškozených se nároku vzdá, než by se soudili, z druhé poloviny půlka umře. Takže se na tom vydělá. Korektnost a serioznost pojišťovnictví dostává co pro to. Pojišťovny se soudí, spory protahují, neplatí. To dokonce i přesto, že aspoň zčásti nároky poškozených uznávají. 

Vyplatí či nevyplatí?

Je to na hlavu: soudíme se přece jen o to, co je sporné. Co je nesporné, je třeba uhradit – už jen v našem posledním zmíněném případě pro obrovské tehdy ještě původní devatenáctiprocentní úroky. Ty při té škodě kolem milionu korun už dohromady dělají víc, než žalobce nakonec vysoudí. Zřejmě úroky nikoho netrápí. Zato reklama přímo barnumská: 85 % škod vyplatíme do tří dnů! Potíž je v tom, když se dostaneme mezi těch zbylých patnáct. O tom může vyprávět dívka, která ve svých dvaceti letech jako spolujezdkyně utrpěla vážná zranění: sedmkrát zlomená pánev, dodnes šrouby v noze, nedávno vyměněné kyčelní klouby. Dnes je té ženě čtyřicetpět let. A dodnes ještě nemá všechny své peníze. Jen náhrada za její ošetřování a další nároky musela být řešena patnácti soudci Nejvyššího soudu a její věc se zase vrátila na počátek k soudu I.stupně. A jako spolujezdkyně v autě samozřejmě byla nevinná, takže o nějaké spoluvině nemohla být řeč. Prostě žádná viditelná komplikace. Zato první listina od soudu, kterou dostala před dvaceti třemi lety ji vyzývala, aby všechno řádně zdokumentovala, neboť soud rozhodne podanou žalobu zpravidla při jediném jednání. Od té doby jich bylo čtyřicet dva. Ale ani při posledním pojišťovna neustoupí. Přes jednoznačný rozsudek Nejvyššího soudu, že žalobkyni peníze patří, si počká na rozsudek. O smíru nemůže být ani řeči. Možná proto, že se pracovnice pojišťovny bojí o svou židli. Při rozsudku jí přece nemůže nikdo nic vytknout. A zase: úroky z prodlení za dvacet tři let nikoho netrápí. Ani náklady řízení, které už dělají přes 600 000 korun. Pojišťovna to zaplatí. Pojišťovna? 

Vždyť jsme si přece říkali, že se náhrady vyplácí ze sdružených prostředků, tedy vlastně z našich peněz. Měli bychom tedy mít do toho co mluvit. Také proto, že té zraněné ženě vznikl nárok na odškodnění nemajetkové újmy za průtahy soudu. Ty Ministerstvo spravedlnosti zaplatí – ostatně také z našich peněz. Ale ani do toho mluvit nemůžeme. Na internetu právě přistál materiál o tom, že pojišťovny zrychlují likvidaci bouraček. Prý výrazně zkracují průměrnou dobu, kterou potřebují na likvidaci škod po autohaváriích. Má jít o dlouhodobý cíl čas likvidace zkracovat. Zákonem stanovená doba likvidace škod do 15 dnů od ukončení šetření má být mnohými pojišťovnami zkracována. Uniqua dokonce říká, že škody dopravních prostředků vyřizuje obvykle nejpozději do 5 dnů, častěji však do dvou či tří – v případě spolupráce se smluvním autoservisem do 24 hodin. A co víc: reklamou každého z nás vyzývá: „Myslete na štěstí srdcem! Myslete UNIQA!“

Co to má s povinným ručením společného snad nejde ani uhádnout. A zase: zkuste jen rychle chtít nějakou náhradu třeba jen za zničené oblečení nebo poškozený náklad v zavazadlovém prostoru. Dřív běžné dohody drhnou. A zkuste žalovat: skoro ani jeden lidský život na ten spor nestačí. Výjimkou není ani UNIQA, ani WÜSTENROT, nikdo. Ani jistota, založená zákonem č. 168/1999 Sb. o povinném pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, není stoprocentní. Co říci k případu, který se stal nedávno řidiči dodávky: Okamžik nepozornosti znamenal smrt chlapce přecházejícího po vyznačeném přechodu pro chodce. Přece víme, že za drtivou většinou dopravních nehod je právě řidičova nepozornost, nesledování vozovky, situace v silničním provozu, jiná činnost. To přece někteří řidiči truckerů znají. Jinak by se o nich nepovídaly zkazky: že si hrají s přehrávačem, hledají v navigaci nebo v mapě, za jízdy dokonce vaří kávu nebo čtou noviny. Už nevíme, proč řidič dodávky nesledoval silnici před sebou. Prostě k té tragické nehodě došlo a také si ji odpykal. Trestní soud mu vyměřil ještě podmíněný trest odnětí svobody, na hranici možného, protože kdyby dostal jen o den víc, byl by šel do vězení. Sám z nehody zdrcen, přišel o práci, kterou bez řidičského průkazu dál vykonávat nemohl, s výčitkami svědomí a s odsouzením ostatních. A také s rozsudkem, ve kterém mu trestní soud uložil zaplatit náhradu škody dvěma nejbližším pozůstalým ve výši deset milionů korun. 

Popravdě řečeno jsme takovou vysokou náhradu ještě nezažili. Vždycky bylo samozřejmě obtížné říci, jakou cenu má lidský život. Zvykli jsme si ale na to, že soudy i pojišťovny šetří. Vždyť jsme kdysi psali o tom, že na celý život zmrzačené a ochrnuté miminko nakonec dostalo tři miliony korun. A to se tehdy zdálo dost. Řidič dodávky věděl, že pojišťovna na něj žádný postih uplatnit nemůže: nebyl pod vlivem alkoholu, měl příslušný řidičský průkaz i vozidlo v dobrém stavu a po STK, nehodu a škodu spolu se zaměstnavatelem ohlásil ihned. Takže nemělo nic bránit postupu, který předvídá § 6/2 zákona o povinném ručení: „… pojištěný má nárok, aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu (tedy především občanského zákoníku – pozn. autora) poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody…“ 

Zdálo se tedy, že v tom problém nebude. Když však pojišťovně předložil pravomocný rozsudek odvolacího soudu o výši náhrady, kterou má zaplatit pozůstalým, pojišťovně se zdálo, že je to moc a vyplatila pozůstalým dvakrát po 450 000 Kč. A co udělali pozůstalí? Prostě to, co udělá každý věřitel, když dlužník nezaplatí: podá exekuci. A statisíce se roztočí. Nejen ty: exekutor zabaví, co může: účty, nemovitosti, auto. Možná by zabavil i manželku, kdyby od našeho nešťastného dlužníka včas neodešla. Tomu nezbývá nic jiného, než pojišťovnu žalovat. Sotva ale o dlužných víc jak devět milionů, protože ty by nejdříve musel zaplatit pozůstalým – a hlavně by sotva zaplatil obrovský soudní poplatek. Tím spíš, když přirozeně devět milionů neměl. Snad by to ale šlo jinak: žalovat o dodržení povinnosti za něj zaplatit, jak určuje zákon. Ten – jak je vidět – nemusí na pojišťovny vždycky platit. Všechno je ale jinak: advokát našeho řidiče si nedal říct a žaluje pojišťovnu právě o zaplacení těch devíti milionů, jako by z povinného ručení měla pojišťovna platit odškodné tomu, kdo škodu způsobil. To je ovšem nesmysl: škůdce sám přece na ty peníze dosáhnout nemůže. Řidič sice žádá o osvobození od soudních poplatků, ale to mu soud nedá a tak se dostane do slepé uličky. Nejdřív svou chybou, pak chybou svého advokáta. 

Tak naše dosud bezstarostná jistota, že za nás pojišťovna případné škody za volantem zaplatí, dostává trhliny. Naše „solidárně sdružené prostředky“ už jaksi naše nejsou. Také vždycky neslouží předpokládanému účelu, jak jej zamýšlel již rhodský zákon. Pojišťovna je přesto naše druhá matka. Bez pojištění a bez toho muže s praporky před autem to nešlo ani dřív, ani teď. Jenomže druhá matka má ještě jiné jméno: macecha. A macechy mohou být dvojí: některé původní matku opravdu nahradí, jiné – jako ta Popelčina – promění život v horor.

Převzato z časopisu

Fotogalerie