Bezpečně na silnici – Rychle a zběsile

Kdo ten film viděl – a je rozumný – jen kroutí hlavou. Ten nerozumný tak jezdit opravdu zkusí. I s nimi se na silnicích setkáváme. Pud sebezáchovy jaksi nefunguje. Přitom než máme jít k zubaři, čtrnáct dní nespíme. A k tomu teď poslanci schválili  zvýšení rychlosti (na některých úsecích) na dálnicích na 150 kilometrů za hodinu. A ještě k tomu tleskali…

Jezdit rychle má své podmínky i důvody. Mezi nimi hraje svou úlohu i kvalita vozovky. Není ovšem jediným faktorem umožňujícím (nebo vylučujícím) jezdit svižně. Také se jen polovičatě staví proti poslaneckému rozhodnutí, třebaže naše dálnice už samy o sobě jsou konstruovány jen na stodvacítku, a to ještě za předpokladu, že jsou bezvadné. Což ovšem nejsou – dokonce ani ty nové. Tu druhou („větší“) polovinu tvoří vlastnosti a schopnosti řidiče samého. O těch se moc nemluví, přesto jsou rozhodující. Jen ty opravdu zaručují bezpečnou jízdu těch, kdo plyn sešlápnou. Jak je to s bezpečím na našich silnicích víme: jen za čtvrtek je také sedm mrtvých! Denně vidíme, že se dopravní předpisy nedodržují. Někdy se štěstím, jindy s nehodou. Český řidič ale nepatří k těm, kdo by mohli ve zdraví stopadesátku přežít. Podle závěrů statistik je už dnes rychlost vozidel na silnicích nejčastějším problémem. Je náš řidič schopen stopadesátku ustát? A když on, co ti ostatní? Zvyknou si a budou ty opravdu rychlé respektovat?

Byl za mnou nedávno řidič, že jel po Českých Budějovicích dvě stě dvacet. Sám to možná uřídil, ale ti ostatní s takovou zběsilou jízdou nepočítají. I ti hrají svou důležitou úlohu. Takže jaký div, že ten jeho řidičský průkaz odplul do dáli. Divil se zbytečně. Když se bude jezdit 150, musí ta úprava počítat i s těmi ostatními. A běžné schopnosti a zkušenosti našich průměrných řidičů na ni nemají. Ani v autoškolách se stopadesátikilometrová rychlost nevyučuje. Už vůbec ne u nejmladších řidičů, které asi nejspíš – když na to budou mít auto – bude stopadesátka lákat. Způsobilost k řízení motorového vozidla se jistě nemůže měřit jen schopností stroj ovládat. Celkové vlastnosti českého řidiče řídit vozidlo jsou tristní: podle průzkumu ÚAMK se označilo téměř 60% (!) řidičů za agresivní. Sami to řekli! Při tom nejčastějším projevem agrese je v 93,33 % případů překročení rychlosti. 

Takže rychlost a agrese je – zdá se – v přímé souvislosti. K tomu zvýšená frustrace z provozu (případně i ze zaměstnání či z rodiny), kolony, zácpy, porušování pravidel ostatními – proč to tedy nevykompenzovat stopadesátkou? Nebo i víc? Jedním z projevů agrese je vybržďování těch pomalejších. Sotva odradí i šestiletý trest Bulhara Christo Klisurova, který na dálnici D1 vybrzďoval jiné pomalejší vozidlo, které pak havarovalo. Navíc soud vyslovil i čtyřletý zákaz řízení (ten začíná až po propuštění z vězení) a propadnutí jeho Superbu. Stálo za to spěchat?

Spěchaj pomalu

Málokdo spěchá tak, aby ho stopadesátka vytrhla. A je to navíc směšné: mám v ruce test dvou sedmičkových BMW, která jela z Hamburku do Rimini – tak něco kolem 1500 km. Jednomu z řidičů řekli, aby jel rychle „co to dá“, druhému, aby jel svižně, ale aby dodržoval dopravní předpisy. Jaký byl výsledek? Ten první byl v Rimini o pouhých dvacet minut dřív! Zato se přiznal, že třikrát nevěděl, jak to dopadne, ojel pneumatiky, brzdové destičky a měl víc než dvojnásobnou spotřebu. 20 minut „zisku“ na cestě přes Evropu. A oč to bylo dražší? Kolik získáme na naší dálniční nudli při stopadesátce, a to ještě na krátkém úseku? A při překračování rozumné rychlosti vůbec? Často toho, kdo nás předjížděl jako ve filmu, pak doženeme na červenou nebo potkáme klábosit u benzinového čerpadla.

Aby byl řidič schopen strávit vysokou rychlost vlastní i cizí, musel by prokázat i jiné dobré řidičské vlastnosti. A těch máme pomálu: každý o s m ý řidič u nás jezdí v opilosti, každý s e d m ý ujíždí od dopravní nehody a zraněných. Třetina Čechů by podle svého vlastního přiznání neposkytla potřebnou pomoc, ačkoli to zákon nařizuje a hrozí i pětiletým trestem odnětí svobody (§ 151 trestního zákona). Samostatnou kapitolou jsou nehody nejmladších a mladých řidičů. A právě ti jistě nejvíc zrychlení na dálnicích uvítají. Přitom nejčastěji se zraní právě mladí lidé do 24 let. Ani řidiči kamionů na tom nejsou nejlíp: nedávno uháněl opilý řidič na dálnici D5 s kamionem v protisměru. Policisty, kteří ho zastavovali, skoro přehlédl. Nepozorně jezdí i mnozí jeho kolegové, třeba jsou střízliví: při řízení sledují mapy, notebooky, čtou dokonce knihy a jedí polévku. O kouření a hraní s navigací či s rádiem a přehrávačem ani nemluvě. Za rok 2014 měli truckeři na dálnicích 114 dopravních nehod. Málo nebo moc? 

Ani honičky s policisty nepotvrzují, že umíme a chceme jezdit ukázněně, což by mělo být podmínkou každé rychlé jízdy. Proto také honičky často končí tragicky. Už jsme si o tom psali. Kamiony, pravda, se s policisty zpravidla nehoní, ale co ti ostatní? A právě ti ostatní mají do zvýšení rychlosti na dálnicích co mluvit. Přestože se stále zdůrazňuje, že se nové zákony mají prodiskutovávat v nejširší veřejnosti, i tady se na to zapomnělo. Nebo vynechalo schválně? Nic na tom nezmění, že konečné slovo má mít ministerstvo dopravy. Docela určitě ale jako úlitba (nerozumným) voličům návrh poslance Stanjury obstál. To je možná ten pravý důvod vůbec. A že je hloupý a nerozumný? A jací jsou vlastně ostatní poslanci, když přijetí zákona tleskají? 

Obecný problém

S bezpečností na silnicích je to problém všude na světě, i když se jinde mnohdy cítíme bezpečněji. Odkaz na Německo kulhá: jednak tam jsou důsledky porušení dopravních předpisů citelnější (a to např. i drsným zdražováním pojistného povinného ručení), jednak mají lepší dálnice a konečně i proto, že v SRN sami na řadě úseků rychlost omezují, když právě (naše) maximální stotřicetikilometrová rychlost je i tam doporučena jako správná.

Ani Rakousko už není co bývalo: při mé nedávné návštěvě v Kuratoriu pro bezpečnost silničního provozu (KfV) ve Vídni mi ukázali výsledky průzkumu rakouských řidičů, kterým se mohou slušní Rakušané sotva chlubit: prozkoumali 60 000 řidičů (to je vzorek!) a zjistili, že 30% (!) je zcela nezpůsobilých k řízení motorového vozidla! Skoro třetina! Jak by to asi dopadlo u nás ? A lékař, pověřený dohledem na oči rakouských řidičů se mi svěřil, že vyšetřoval řidiče kamionu, který nepřečetl ani to největší písmeno na desce, na které se kontroluje zrak. Když se zhrozil, řidič kamionu mu prý řekl, že jezdí už dlouho trasu Vídeň – Amsterodam a ví tedy, kde má odbočit…

I vyšší dovolená rychlost má své limity. Proto ani dubajské policii už nestačí ani Ferrari FF, ani Lamborghini Aventador, ani Bugatti Veyron, ale pořídila si na rychlé řidiče i supersilný Lexus RC F. Nám stačí Passaty. Pokud ovšem Ředitelství silnic a dálnic nebude dělat dálnice jako je proslulá Route 66: na jednom z jejích úseků v Novém Mexiku vymysleli udělat drážky v povrchu tak, aby vyluzovaly melodii vlastenecké písně Amerika je krásná. Řidič ovšem musí dodržet předepsanou rychlost 45 mil/hod. – tedy 72 km/h. Když jede jinak, slyší pazvuky. Pomůže to? A jak nám by se líbil limit dvaasedmdesát? Nebo by pomohly pokuty za překročení nejvyšší povolené rychlosti, jako to mají ve Finsku? Nedávno tam totiž dostal podnikatel Reima Kuisla pokutu 54 000  (cca 1,5 milionu korun!). Jel namísto osmdesátkou rychlostí 103 km/h – tedy o 23 km/h víc. Jiný řidič za překročení limitu o 25 km/h na padesátce zaplatil v přepočtu 3,2 milionu korun. Ve Švýcarsku za překročení nejvyšší dovolené rychlosti 80 km/h byla dokonce udělena pokuta 7,5 milionu korun – to pro 57km/h navíc. Podle příjmu z daňového přiznání.

Problém našich silnic je zejména v nerovnoměrném pohybu: někdo jezdí příliš rychle, někdo příliš pomalu. Tak to mnozí vyrovnávají zbytečným zrychlením. Kdybychom jezdili všichni („předpisově“), doprava by byla plynulejší. A ovšem také bezpečnější. Snad můžeme uzavřít: rychlost na silnici by měla vždycky podléhat rozumnému zhodnocení všeho, co je potřeba. O něčem hovoří sám zákon o provozu na pozemních komunikacích (zejm. § 3 a 4 a § 18), zbytek nám má dodat zdravý rozum a pud sebezáchovy. Ten má popřít hloupé akční filmy včetně toho, co máme v názvu článku i jeho nástupce šíleného Maxe s jeho Zběsilou cestou. Nenechme se inspirovat takovými hloupostmi (natož jako Jody Steelová, která po shlédnutí toho filmu kreslí na svá stehna místo na papír), co nabádají k vysoké rychlosti, ani strhnout k sešlápnutí plynu, protože nás někdo naštval. Pokud chceme dojet živí, zdraví a celí. Na tom ani zákon nic nezmění: ani neubere, ani nepřidá.

Převzato z časopisu

Fotogalerie