William Kissam Vanderbilt II – Willie K.

Jméno William Kissam Vanderbilt II je nesmazatelně zapsáno v dějinách automobilových závodů hned z několika důvodů. Až necudně bohatý Američan vykonal několik historických jízd prvními automobily, ustanovil světový rychlostní rekord, a nakonec organizoval automobilové závody, které si dělají nárok na označení „první na okruhu“.

William K. Vanderbilt Junior, neboli Vanderbilt II, známý mezi svými přáteli pod přezdívkou Willie K. se narodil 2. března 1878 v New Yorku velmi dobře situovaným rodičům. Jako druhé ze tří dítek (Consuelo, William Kissam II, Harold Stirling) a zároveň první syn Williama Kissama Vanderbilta I (1849 – 1920) a jeho první ženy Alvy Erskinové Smithové (1853 – 1933, rozvedla se s Vandrebiltem v roce 1895) měl již od počátku na celý svůj život finančně vystaráno. Jeho praděd Cornelius Vanderbilt (27. 5. 1794 – 4. 1. 1877) položil základy jedné z nebohatších rodin nejen na americkém kontinentu. Prostředky nebývalé výše pocházely především z výnosů železniční a lodní dopravy, kterou Vanderbiltovi provozovali. Otec William rodinné štěstí pouze rozmnožil. Společně s bratrem Corneliem vedl několik rodinných podniků. Po smrti bratra v roce 1899 se William K. Vanderbilt I ujal kormidla celé rodiny. Nakonec v roce 1903 odešel na zasloužený odpočinek a podruhé se oženil s Anne Harrimanovou, dcerou bankéře. Poté se věnoval celé řadě koníčků, byl filantrop se širokým záběrem zájmů v sociální a sportovní éře. Již po rozvodu s první ženou, což byla v té době věc mezi elitou zcela nevídaná, se přestěhoval do Francie, kde si nechal vystavět zámek, na němž založil závodní stáj a chov koní s názvem Haras du Quesnay. Koně z jeho stáje vyhrály pěknou řádku těch nezajímavějších dostihů ve Francii. Ostatně byl také zakládajícím členem The Jockey Clubu a podílníkem a prezidentem dostihového závodiště Sheepshead Bay Race Track v Brooklynu v New Yorku.

Se zlatou lžičkou v ústech

Dětství Willieho K. nebylo nijak překvapivé a neočekávané. Téměř od narození byl konfrontován s výdobytky technické revoluce. Kromě jiného též například s automobily svých rodičů. Jednotlivá setkání s vyspělou technikou v něm zanechala nezapomenutelné dojmy. Vyrůstal v různých sídlech Vanderbiltů a neměl nouzi o cestování. Pravidelně jezdil s rodiči do Evropy a častokrát se plavil oceány na otcově jachtě. V roce 1888 prožil celé léto ve Francii, na kontinentu, který byl znám spíše pod názvem „Starý svět“. Jako devítiletého jej vzal do svého parním strojem poháněného automobilu (trojkolky) hrabě Albert de Dion. Jako rodinný přítel si to mohl přece dovolit. Malý Vanderbilt měl možnost vychutnat cestu z Beaulieu sur Mer do Monte Carla, celých sedm kilometrů! Později vzpomínal na skvělý zážitek slovy: „Hrabě řídil jednou rukou a druhou kontroloval tlak páry. Více než čímkoliv jiným jsem byl uchvácen vysokou cestovní rychlostí. Hrabě de Dion byl opravdu neohrožený muž“. Williemu K. se dostalo vzdělání u soukromých učitelů na St. Mark’s School. Poté nastoupil na Harvardskou univerzitu, ale po dvou letech vysokoškolských studií zanechal. Byl příliš nadšen jachtingem a dostihy.  To vše se stalo ještě dříve, než si zakoupil svůj první vůz.

Automobilové opojení

Významný okamžik v životě mladého boháče nastal v roce 1898, kdy si objednal první automobil, parní De Dion-Bouton, a nechal si ho přivést z Francie do New Yorku. Velmi brzy poté si pořídil další a další. Tři týdny před plánovaným sňatkem, v roce 1899, s Virginií Graham Fair, dcerou bývalého kalifornského senátora, jako jednadvacetiletý pořídil první automobil s elektrickým pohonem. Protože však nebyl spokojen s jeho jízdními výkony, především s rychlostí, brzy jej vyměnil za parní Stanley. „Jeho parní kotel byl žíznivější než starý námořník“, vzpomínal Vanderbilt později. „Neustále jsme museli doplňovat vodu.  A co bylo horší, často si pára našla cestu mezi těsněním a vytvářela podivuhodné obrazy, poměrně dlouho nám potom vždy trvalo, než jsme všechno uvedli zase do pořádku“. Po těchto peripetiích se Vanderbilt rozhodl pro automobily s benzínovými motory. Ještě v roce 1899 si koupil francouzský Mors s šestikoňovým motorem za pět tisíc dolarů. Vůz dosahoval rychlosti 32 km/h, nadšený Vanderbilt s ním okamžitě absolvoval cestu z Paříže do Nice, více než 900 km za méně než 40 hodin. Jako velmi zkušený jachtař  se Vanderbilt účastnil celé řady závodů. V roce 1900 vyhrál se svojí novou jachtou pojmenovanou Virginia (70 stop – 21 m) na počest novomanželky Sir Thomas Lipton Cup. Ve stejném roce si pořídil svůj první Daimler, model zvaný Phoenix za deset tisíc dolarů. S tímto vozem pojmenovaným „Bílý duch“, osazeným dvaceti tří koňovým motorem urazil cestu z Newportu do Bostonu za polovinu času než potřeboval dříve. Dokonce by býval byl rychlejší než vlak, kdyby jej nebyla zastavila policejní hlídka, nezavřela jej a nepokutovala patnácti dolary za rychlou jízdu. Se svým dalším vozem, teď již Mercedesem –„Rudý ďábel“ s pětatřiceti koňovým motorem dosahoval maximální rychlosti nad 100 km/h a byl opět arestován.

Rychlostní rekordy

V roce 1902 Vanderbilt započal se stavbou svého rodinného sídla. Vybral si k tomu pěkný „plácek“ v Lake Succes na Long Islandu. Své sídlo pojmenoval „Deepdale“. V době, kdy opět pobýval v Evropě, která byla přece jen motoristickému sportu více nakloněna než USA, zakoupil opravdový závodní vůz, který právě dostal své pravé jméno. Mercedes Simplex s motorem o výkonu 40 koní. Okamžitě s ním vyrazil z Cannstattu do Paříže. Dálkovou trasu 600 km urazil přes noc. Jeho další metou se stalo pokoření světového rychlostního rekordu. V Achérés za volantem Simplexu zdolal hranici 105,88 km/h, navlas stejnou rychlost, jaké dosáhl Camille Jenatzy před třemi roky s elektromobilem La Jamais Contente. León Serpolet, který holdoval parním strojům, však v zápětí ustanovil nový světový rychlostní rekord. Souboj o Rothschildův pohár samozřejmě pokračoval. A znovu tu byl William Kissam Vanderbilt II. V dešti u Chartres jel 109,08 km/h a stal se tak alespoň nejrychlejším „benzínovým“ jezdcem. Odpoledne již za pěkného počasí zajel skvělých 111,106 km/h. Jenže Serpolet se nedal a se svou párou prosyčel měřený úsek s rychlostí 120,794 km/h. W. K. Vanderbilt Junior se nevzdal, zapůjčil si šedesátikoňový Mors a 5. srpna 1902 konečně pokořil světový rychlostní rekord a ustanovil nový s hodnotou 122,44 km/h. Stal se tak prvním Američanem, který se zapsal do tabulek světových rychlostních rekordů. Zájem o závody automobilů v Americe rostl a tak se Vanderbilt II pustil do dvou velkých akcí. Nejprve 28. ledna 1904 v Daytoně na Floridě na pláži Ormond předvedl sílu devadesátikoňového Mercedesu a projel jedním směrem letmou míli s rychlostí 148,5 km/h. Poté se vrhl na organizování vlastního automobilového závodu. V té době se v Evropě jely již podruhé závody o Gordon-Bennettův pohár. William K. Vanderbilt II, který se obával, že by do historie mohlo vstoupit jméno soka, který se „o automobily ani moc nezajímal, jen si chtěl vydobýt popularitu“, se rozhodl založit vlastní závod. Evropa ještě žila tragédií posledního dálkového závodu Paříž – Madrid (1903), a tak si Vanderbilt usmyslil svůj závod zorganizovat doma, v Americe, na Long Islandu. „A kdyby mi ho přece jen někdo chtěl zakázat, tak si silnici prostě koupím!“ To také o tři roky později ostatně udělal.

Vanderbilt Cup

Pro první ročník konaný 8. října 1904 nechal William K. Vanderbilt II vyrobit tři čtvrtě metrový dvacetikilový stříbrný pohár u Tiffanyho. Deset okruhů v Nassau na Long Islandu dalo dohromady 485,5 km. Vanderbilt vypsal bohatou finanční odměnu pro vítěze. Mediální podpora závodu i plakáty vylepené po celém městě trpěly strategií: „přání otcem myšlenky“. Vanderbiltovo největší přání totiž bylo, aby některý z amerických jezdců na americkém stroji pokořil závodníky z Evropy. K prvnímu ročníku Vanderbiltova poháru se sjelo sedmnáct závodníků, mnozí z nich měli již zkušenosti se závody o Gordon-Benettovu trofej z Evropy. Vítězství nakonec uchvátil, ó jak ostudné, Američan usazený v Paříži George Heathy na voze Panhard. Kupodivu (vzhledem k neukázněným divákům a širokému zájmu) jedinou obětí prvního ročníku byl mechanik Mensel jezdce George Arentse, u jehož Mercedesu se při sjezdu ulicí Jamaica-Hempstead (závod se jel na okraji New Yorku) svlékla pneumatika.  Arents narazil do stromu a oba, závodník i mechanik, vypadli z vozu. Arents byl šťastnější, z bezvědomí se probudil již po dvou dnech, Mensel nikoliv. První ročník Vanderbiltova poháru přilákal k trati na 50 tisíc diváků, druhý 100 tisíc, třetí v roce 1906 dokonce 200 tisíc. Ani v dalších dvou ročnících se američtí jezdci neprosadili, nemluvě o amerických závodních automobilech. Druhý ročník (1905) závodu o Vanderbiltův pohár vyhrál Francouz Victor Hémery s vozem Darracq. Třetí ročník (1906) se stal kořistí dalšího vynikajícího Francouze ze volantem Darracqu Louise Wagnera. Mezitím se Vanderbilt II stal majitelem Mercedesu se sto dvaceti koňovým motorem, ale závod, který sám organizoval, se mu nikdy nepodařilo nedokončit. Závody na Long Islandu byly vždy doprovázeny jistými problémy s neukázněností diváků a bylo až s podivem, že první obětí na jejich straně se stal v roce 1906 Curt Gruner a Vanderbilt Cup byl zrušen. Ve stejném roce odstartovaly v Evropě, ke své neuvěřitné historii, závody o Velkou Cenu (Grand Prix) pod patronací Francouzského automobilového klubu (Automobile Club de France) na okruhu v Sartre. Jedním z jezdců, kteří se 26. června 1906 postavili na start první Velké ceny, byl také Elliot Shepard, syn Margarety Vanderbilt-Shepardové, synovec Williama K. Vanderbilta II.

Nová fáze

V souvislosti s Shepardovými informacemi o velkém zájmu jak závodníků tak pořadatelů o závody Grand Prix v Evropě se Willie K. rozhodl změnit svůj postoj jak k organizaci závodů, tak k jejich propagaci. Zformoval novou společnost, která stála za stavbou Long Island Motor Parkway. Jedné z prvních moderních dlážděných čtyřproudých silnic na Long Islandu. Ta byla vhodná nejen pro závody, ale především pro jednodužší příjezd „přespolních“, a tedy podporovala významným způsobem ekonomický rozvoj. Stavba moderní silniční komunikace, která vedla z Kissena Corridor v Queensu přes celou řadu mostů a větších či menších přeložek do Lake Ronkonkoma a měřila celých 77 km, započala v roce 1907. V roce 1908 se stala Long Island Motor Parkway součástí okruhu, na němž byl uspořádán čtvrtý ročník závodu Vanderbilt Cup. V tomto roce se také vyplnilo zbožné přání všech závodůmilovných Američanů. Jejich opravdový hrdina, dvacet tři let starý George Robertson z Garden City v New Yorku, starovní číslo 16, vyhrál s vozem Locomobile (postavený v Bridgeportu, Connecticut) čtvrtý ročník Vanderbiltova poháru. Stal se tak prvním americkým jezdcem, který s vozem vyrobeným v USA vyhrál mezinárodní závod automobilů. Až do roku 1910 se jezdilo na Long Islandu, dvě vítězství si v té době odnesl další Američan Harry Grant s vozem ALCO. Pro následující rok se jelo na dráze v Savannah v Georgii a v roce 1912 v Milwaukee ve Wisconsinu, kde zvítězil Ralph de Palma s vozem Mercedes. Po další jednoleté přetržce nalezly závody o miliardářův pohár zázemí v Kalifornii. V letech 1914 a 1916 v Santa Monice, když mezitím v roce 1915 se jelo v San Francisku. První ročník v Kalifornii triumfoval ještě Ralph de Palma opět s Mercedesem, další dva ročníky patřily Angličanu Dario Restovi, který přivedl do cíle na první pozici vždy speciál Peugeot. Jakmile však USA vstoupily do válečného stavu a staly se aktivní součástí hrůzy zvané Velká válka, byly závody o Vanderbiltův pohár v roce 1917 zrušeny. Není bez zajímavosti, že někteří ze závodníků startujících ve Vanderbilt Cupu se později stali opravdovými legendami, například: Louis Chevrolet, Vicenzo Lancia nebo již vzpomínaný Ralph de Palma.

Znovuzrození po 20 letech

Vanderbilt Cup si musel na své znovuzrození v podobě I. George Vanderbilt Cup počkat dobrých dvacet let. Až v roce 1936 zvedl „hozenou rukavici“ George Washington Vanderbilt III, synovec Vanderbilta II, a ujal se sponzoringu 480 km dlouhého závodu na okruhu Roosevelt Raceway blízko Westbury na Long Islandu. Evropské týmy se opět ujaly iniciativy, tak jako před léty. Scuderia Ferrari vypravila na závod hned tři silné jezdce – Tazia Nuvolariho,  Antonia Brivia a Giuseppe „Nino“ Farinu na skvělých vozech Alfa Romeo 12C-36 (4,1 l, V12). První z nich, i když startoval až z osmé pozice, po 75 kolech (6,39 km každé) zvítězil s náskokem celých osm minut. Druhý byl Jean-Pierre Wimille na Bugatti T59 a třetí skončil Antonio Brivio s další Alfou Romeo 12C-36. Přesto, že okruh byl spíše vystavěn pro potřeby amerických „dirt track cars“ s dvoustupňovými převodovkami, neměli Američané na svých strojích proti Evropanům příliš šancí. Dokumentuje to i fakt, že Nuvolari zvítězil na voze, u jehož dvanáctiválcového motoru fungovalo válců jen jedenáct. Nejlepším Američanem byl Bill Cummings na voze Miller FD-Offenhauser (čtyřválec, 4,4 l) na sedmém místě dvacet pět minut za vítězem. Následující II. George Vanderbilt Cup zorganizovaný v roce 1937 měl velmi podobnou pointu. Opět se evropské týmy pořádně „napřáhly“ a opět porazily Američany, i když tentokrát již ne na celé čáře. Na Long Island vyslaly své zástupce německé týmy Auto-Union AG a Daimler-Benz AG a Scuderia Ferrari. Protože závod kolidoval s Belgickou GP, rozhodly se vedoucí evropské týmy obsadit Vanderbilt Cup jen dvěma jezdci, zatímco další dva mířili právě do Belgie. I když byla trať závodu oproti tomu loňskému poněkud upravena ve prospěch rychlosti, stále evropským jezdcům moc neseděla. V utažených zatáčkách totiž bylo poměrně nesnadné nalézt správný brzdný bod. Nicméně v trénincích byl nejlepší Rudolf Caracciola s Mercedesem W125 (5,7 l) před Berndem Rosemeyerem na Auto-Union C (6,0 l) a Kaliforňanem Rexem Maysem na Alfa Romeo 8C-35 (3,8 l). V závodě se nakonec lépe vedlo Rosemeyerovi, který zvítězil o 50 sekund před Dickem Seamanem na druhém Mercedesu W125. Ten musel kvůli žíznivosti motoru svého vozu k dalšímu doplnění paliva, a to rozhodlo. Německý idol Bernd Rosemeyer, který po vítězství v Eifelrennen 1936 získal hodnost SS-Obersturmführer, byl po slavném vítězství ve Vanderbilt Cupu 1937 povýšen na SS-Hauptsturmführera (kapitán). Dalších dvacet tři let trvalo, než se závod o Vanderbiltův pohár opět objevil na scéně. Další z rodiny Vanderbiltů, Cornelius Vanderbilt IV zaštítil závod vozů Formule Junior v roce 1960 a opět na trati Roosevelt Raceway. V letech 1965, 1967 a 1968 byly uskutečněny okruhové závody sportovních vozů na okruhu v Bridgehamptonu, které byly klasifikovány jako Vanderbilt Cup. Ještě v letech 1996 až 2007 se soutěžilo v rámci závodů CART U.S. 500 a CART o repliku Vanderbiltova poháru v podobě tzv. Revival Trophy. To však již dávno dlel originální 760 mm vysoký Vanderbiltův pohár vyrobený ze dvaceti kilogramů sterlingového stříbra u Taffaniho v New Yorku ve Smithsonian Institution bez možnosti, aby jej spatřili normální návštěvníci. A tak snad jen pro nás, fajnšmekry – na poháru je znázorněn William Kissam Vanderbilt II za volantem svého Mercedesu při památné rychlostní jízdě na Ormond Beach v roce 1904.

A co Willie K.?

V roce 1908 se zdálo, že William Kissam Vanderbilt II ztratil o závody automobilů zájem. Koncentroval se na závody lodí. I zde používal motory Mercedes, i když jen poněkud jinak upravené. V roce 1917 nastoupil službu u amerického námořnictva, kde sloužil jako kapitán jachty USS Tarantula, kterou rodina Vanderbiltů darovala USA. Ještě toho roku na podzim byl však deaktivován a přešel do vedení společnosti New York Central Railroad. I tak zůstal v rezervní službě u námořnictva až do roku 1941, kdy byl definitivně služby zproštěn. Během života se věnoval celé řadě podnikatelských a filantropických aktivit, bohužel v roce 1933 ztratil při autonehodě svého jediného syna Williamam Kissama Vanderbilta III, Dva roky předtím nechal v loděnicích v německém Kielu postavit jachtu Alva s parním pohonem (276 stop – 84 m), kterou o deset let později rodina věnovala U.S. Navy. Ve službě vlasti byla jachta přestavěna na dělovou loď a přijala pojmenování USS Plymouth (PG-57). V srpnu roku 1943 byla Alva alias USS Plymouth potopena torpédem německé ponorky. William Kissam Vanderbilt II zemřel 8. ledna 1944 ve svém domě na Park Avenue v New Yorku. Bylo mu 65 let a zanechal po sobě jmění v hodnotě 36 miliónů dolarů. Je pochován v rodinné hrobce na Moravian Cementery na Staten Island v New Yorku. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie