Villa d’Este 2024: Oldtimery vs. mladé pušky

Oldtimery vs. mladé pušky. Malebné břehy jezera Como s parky a vilami na svazích a alpskými velikány zrcadlícími se na hladině tvořily správnou kulisu pro jednu z nejvýznamnějších evropských soutěží elegance.

Organizaci zajišťovala i tentokrát automobilka BMW, takže program zahrnoval též světové premiéry studií BMW či Rolls-Royce a výroční výstavu BMW Art Cars, dále osm tříd soutěžících klasických vozů, jednu konceptů a prototypů i prezentaci značkových klubů. To vše vtěsnáno do víkendu koncem května. Nejnovější studie luxusního kabrioletu s pevnou střechou, BMW Skytop i motocyklový koncept BMW R20 popisuje, spolu s dalšími sedmi vozy, samostatný článek, připravený pro příští vydání Automobilu. Další světovou premiérou byla evoluce Rolls-Royce Cullinan Series II, viditelně spočívající v ještě luxusnějším a individualizovanějším pojetí. Pozměnili vzhled nižší přídě a geometrii její vodorovné linie, tvar zádě, hovořili o nových, obřích 23“ kolech. Zástupce ujišťoval, že zákazníci opravdu jezdí s nejprodávanějším Rolls-Roycem do hor, pouští a všemožných terénů. Vidíme nové svislé světlomety a zdroje pro denní svícení, při nichž se prý inspirovali „osvětlením mrakodrapů městské krajiny“. Vodorovné denní svícení se nyní na obvodu přídě lomí kolmo k zemi. Osvětlení zdobí také horizontální kryt palubní desky. Tvoří je 7000 grafických bodů vyrytých laserem na sklo a vytvářejících nápis a po setmění ukazujících třpytící se světla metropole. Každý bod má jiný odstín šedi, což vytváří dojem hloubky. Přístroje pocházejí z elektrického Spectre, uprostřed pod hodinami našla prvně v interiéru místo Spirit of Ecstasy. Vystavený kus měl světlemodré kožené čalounění dveří, perforované více než sto tisíci otvory průměru 0,8 až 1,2 mm. Zástupce firmy nám prozradil, že jde o stíny skutečných mraků nad továrnou v Goodwoodu. Čalounění může být i textilní. Individuálním přáním se hranice nekladou. Je libo obraz mraků nad vaším domem, speciální lak, gravírované jméno na prazích…?

Foto: Jiří Fiala

Téměř šest desítek vozů elegance rozdělili do osmi tříd. Pečlivě je předem vybíral přípravný výbor a na místě je pak dlouho a nekompromisně kontrolovaly skupinky porotců, kapacit v oboru, oděných tmavomodrými saky a nápadnými klobouky panama. Podrobně procházeli dokumentaci původu, údržby a renovace a kontrolovali zvuk motoru, výbavu a palubní nářadí. Vlastnit automobil z přehlídky Villa d’Este je stejné jako mít v držení portfolio těch nejhodnotnějších akcií blue chips.

Třída A: Úsvit věku výkonnosti. Tato kategorie měla pět zástupců, z nichž bralo první cenu přeplňované Bentley 4 ½ Litre „Blower“ (1922) s karoserií od Gurney Nutting postavené pro šéfa automobilky Woolfa Bernata. Sám si je, včetně člunové zádě a zvláštních zadních blatníků, nakreslil.

W. O. Bentley spatřoval v kompresoru zdroj problémů a byl přesvědčený o tom, že výkonu se má dosahovat větším objemem motoru. Měl pravdu: Blower pomohl továrně k vítězství ve 24h Le Mans 1930, kdy, sám zničen, uhnal motor konkurenčního přeplňovaného mercedesu Caraccioly. Zvítězil Bentley Speed Six. Čestné uznání získal Bentley 3 Litre (1927) v závodní úpravě s karoserií Van den Plas. Současně s tím i cenu za nejcitlivější renovaci. Posádka Sam­my Davis/Dudley Benjafield v něm vyhrála 24h Le Mans 1927, pak s ním dva roky závodili soukromí jezdci. Po desetileté renovaci je přesně ve stavu jako v roce 1927. Na atraktivní Diatto Tipo 20S (1923) ani Isotta Fraschini Tipo 8 AS (1927) se nedostalo.

Foto: Jiří Fiala

Třída B: Tvarováno větrem. Evoluci aerodynamických karoserií patřilo sedm konkurentů. Vítězem se stal Cadillac V16 (1934). Šedé Stationary Coupé od Fleetwoodu nebylo šedou myší! Těžko si představit, že v době doznívající Velké krize si někdo mohl dovolit stavět a kupovat vozy se 7,4litrovým motorem (132 kW/180 k) a rozvorem plných 3,91 m. Tehdy šlo o jeden z nejdelších vozů pro dva. Cadillac dostal nezávislé zavěšení předních kol, karoserii nakreslil sám Harley Earl. Roku 1934 prodali pouhých 60 šasi V16, z toho jen pět kupé. Jemně předoucí motor se stal na dlouhou dobu etalonem.

Druhým na „Ville“ zvolili Delahaye 135 M (1948), kabriolet od Faget & Varnet z pařížského předměstí Levallois-Perret, kteří oblékli celkem šest 135 M. Ze tří stejných kabrioletů se zachoval tento jediný, shodou okolností debutant na stánku karosárny v Paříži 1948. Odtud jej koupil Roger Bail­lon. Ve stavu, jak byl, jej zavřel spolu s dalšími význačnými vozy do stodoly. Tam odpočívaly skoro padesát let. K uvedení do původního stavu pomohl vzorek laku ukrytého pod světlomety. Neuspěly Lancia Astura Roadster od Pinin Fariny (1935), otevřený prototyp Talbot Lago T26 Gran Sport (1953) od Grabera ani Berlinetta Ferrari 225 S Tuboscocco (1952) Vignale.

Foto: Jiří Fiala

Třída C: Nejlepší vůz světa během 120 let. Oslava kulatého historického výročí Rolls-Royce. Nejvíce uchvátil Rolls-Royce 40/50 HP Phantom II Continental (1933) Fixed Head Coupé od Freestone & Webb s pozoruhodně novátorskými tvary plnými ostrých hran. Jde o poslední typ s velkým šestiválcem, na jehož konstrukci se těsně před smrtí přímo podílel Henry Royce († 1933). Vylepšenou verzi 7,7litrového motoru vestavěli do nového podvozku. Z celkových 1681 šasi pouhých 281 mělo krátký, 3,7metrový rozvor „Continental“, zatímco zbytek běžných 3,8 m. Čestné uznání získal Rolls-Royce Silver Ghost (1914) Torpedo Luxe, tehdy ještě bruselské Carrosserie Van den Plas. Šasi postavili ve specifikaci „London-to-Edinburgh“ (replika vítěze v rychlosti a spotřebě paliva na uvedené trase v roce 1911). Šasi putovalo ke karosáři do Belgie, kde je oblékli do revolučně jednoduché, jednolité hliníkové karoserie bez viditelných švů. Jde o jediný přeživší předválečný Silver Ghost s touto karoserií od Van den Plas.

Třída D: Rychleji! Silniční závody ve zbrojení. Obsahovala osm konkurentů včetně čtyř Ferrari a jednoho Lamborghini. Nejvýše se umístila Ferrari. Vítězem se stal Spider 335 S (1957) od Carrozzerie Scaglietti, naprosto unikátní tovární kus, který dovedl na druhém místě do cíle Mille Miglia 1957 Wolfgang von Trips. Vůz, nebo jeho kopii, dobře známe. Zahrál si v závěrečných scénách filmu Ferrari z roku 2023. Tehdy jej, ještě díky motoru V12 3,8 litru, označovali jako Ferrari 315 Sport. Postavili tři kusy. Později jej přezbrojili na objem 4,023 litru a přeznačili na Ferrari 335 S. V této podobě startoval (a odpadl) ve 24h Le Mans 1958, Stirling Moss jej dovedl ke zlatému věnci v GP Kuby v Havaně. V roce 2016 změnil vůz majitele za 32 milionů eur. Čestné uznání brala 250 GT SWB (1960) od Scaglietti. Klasická Berlinetta debutovala v Paříži 1959 s delším rozvorem 2,6 m, brzy ji následovala kratší verze (2,4 m) SWB. 250 GT předcházela fenomenálnímu typu 250 GTO (1962). Kupovali si ji hlavně amatérští závodníci. Ze 166 prodaných mělo 70 specifikaci Competizione nebo SEFAC s mnohem lehčí hliníkovou karoserií, ale soutěžící kus měl kabát z ocelového plechu.

Foto: Jiří Fiala

Třída E: Nejlepší z italské elegance a tempa. 110leté Maserati. Druhá monotematická skupina se skládala ze šesti reprezentantů. Nejvýše porotci ocenili typ A6G/54 (1956) mexického majitele. Zagatova Berlinetta je jednou ze šesti desítek postavených. Zagato oblékl asi třetinu z nich, zbytek Allemano a Frua. Hliníková karoserie (bez laku) svědčí o sportovních ambicích vozu – a opravdu, krátce před startem Mille Miglia 1956 ji dodali Luigimu Fornasarimu. V dešti před Ravennou obrátil vůz na střechu. Nic se mu nestalo, Maserati poslali k opravě do karosárny. Dostalo stříbrnou metalízu a atypické prvky, které z něj udělaly jedinečný kus. Čestným diplomem oceněný 3500 Spider Vignale Prototipo (1959) vybavili ocelovou karoserií, neboť hliníkové kupé by nebylo dostatečně tuhé. Silueta se velmi podobá kupé, ale má o 10 cm kratší rozvor. Sériové vozy, stavěné od dalšího roku, se v mnoha detailech od prototypu lišily.

Třída F: Gentlemanští řidiči. Styl pro pár šťastlivců, přivezla tak rozdílné automobily jako kupé Alfa Romeo 6C 2500 Super Sport „Villa d’Este“ (1951) nebo limuzínu Mercedes-Benz 600 (1972). Vítězem se stal Spider Ferrari 275 GTS (1966) od Pininfariny. Tento vůz doručili v červenci 1966 bratrovi marockého krále Hasana II., princi Moulaymu. Nalakovali jej zeleno-bíle, marockými národními barvami. Čestně oceněné kupé Mercedes-Benz 300 SC (1955) odvodili od známějšího sedanu Adenauer. Liší se mnohem bohatšími pochromovanými detaily, o 15 cm kratším rozvorem a přidaným vstřikováním paliva (+18 kW/25 k). Během dvaceti měsíců výroby (1956 a 1957) se zrodilo jen 98 kupé.

Foto: Jiří Fiala

Třída G: Časová kapsle. Vozy, na něž okolní svět zapomněl. Vybrali 7 zástupců. Vyhrála Alfa Romeo 8C 2300 (1932) Spider od Figoniho, jenž takto pojednal pouhých deset silničních kusů. První majitel s ní závodil v jízdě Paříž–Nice 1933, 1934 a 1935. Pak jej severoamerický importér Ferrari Luigi Chinetti prodal Francouzovi Henrimu d’Autichampovi, který tvrdil, že vůz připraví na závod 24h Le Mans. Místo toho jej věnoval 21letému synovi, čerstvému absolventovi námořní akademie. Syn vůz po válce a počátkem 70. let, po odchodu z válečného námořnictva, používal pro běžné ježdění. Vlastnil jej v naprosto původním stavu 77 let, až do roku 2014. Námořníkovi tehdy bylo 98 let. Není divu, že alfa získala hlavní cenu jury věnovanou BMW Group: „Best of the Show“. Druhé skončilo Bugatti Type 35C Grand Prix (1928) s novinkou, koly se širokými hliníkovými paprsky. Dvoulitrový osmiválcový vůz bojoval v mnoha závodech, řízený řadou soukromých závodníků. Je poněkud s podivem, že si vavříny neodvezly mnohem více „zapomenuté“ vozy jako Abarth Simca 1300 GT (1963), Fiat Dino Aerodynamica (1967) nebo Serenis­sima Agena (1967).

Třída H: Potřeba rychlosti. Hvězdy supervozů video generace. Zde bral vítězství McLaren F1 (1995) se zajímavým osudem. Při čekání na milánském letišti se zrodil nápad. Šéf McLarenu Ron Dennis a konstruktér Gordon Murray se rozhodli postavit třímístný sportovní vůz F1 s nosnou strukturou z uhlíkových kompozitů. Paul Rosche, kamarád Rona a Gordona a motorový guru BMW Motorsport, se postaral o pohonné jednotky, atmosférické V12 6,06 litru. Hned po debutu v roce 1992 se zákazníci dožadovali závodní verze. Postavili jich 28 z celkových 106. Pravdou je, že F1 byl ne úplně chtěným dítětem narozeným do recese. Ron a Gordon o něj víceméně ztratili zájem. Nebyl určen vrcholnému závodění sportovních vozů, nýbrž amatérské gentlemanské sérii BPR GT. Zde F1 dosáhly četných úspěchů. Navzdory oficiálnímu nezájmu McLarenu se několik zákaznických týmů vypravilo na 24h Le Mans 1995. Japonská klinika Ueno (vydělávala na kosmetické chirurgii, zvětšování penisů a rovnání očí) chtěla finančně vstoupit do továrního týmu, ale vzhledem k předmětu podnikání a klientským týmům jí to továrnou nebylo umožněno. Vozy si musela koupit a postavit vlastní tým. Nastala nepěkná situace, kdy klientské (de facto tovární) týmy závodily proti japonskému soukromému, všichni s F1 GTR. Majitel kliniky Motokatzu Sayma si vymínil, že ostrý F1 GTR i jeho silniční F1 (šasi # 043), který si současně pořídil, bude mít livrej kliniky (dva tóny šedé), aby ladil s jeho užívaným Mercedesem-Benz SL. McLareny provázela v Le Mans řada neuvěřitelných příhod. Hrály poker s pneumatikami, měly havárie, převodovky a spojky neposlouchaly. BMW dovezlo pro všechny pouze jeden náhradní motor – a ten shodou okolností před koncem kvalifikace zabudovali do „japonského F1 GTR“. Jaké bylo překvapení, když posádka JJ Lehto/Yannick Dalmas/Masanori Sekiya zvítězila, jako jeden ze tří vozů při prvním startu, a také jako první japonský pilot v historii 24h Le Mans! Tím se naplnila zcela nepravděpodobná klauzule ve smlouvě, že pokud jejich GTR zvítězí, může si jej Sayma nechat. Najednou všichni s McLarenem a Ueno Clinic kamarádili. BMW, jehož vztah byl doposud velmi volný, podepsalo dvouletý kontrakt na dodávku motorů a McLaren byl zachráněn před bankrotem a mohl se věnovat verzi Long Tail. Velkým překvapením (a pro tradicionalisty zklamáním) bylo, že Mc­La­ren absolutně vyhrál v nedělním nejvyšším ocenění „Villy“ – Referendu publika. Má se za to, že jednou z příčin byla změna způsobu hlasování. BMW přešlo z tradiční papírové volby na chytré mobily a hlasování prostřednictvím QR kódů, což je přece jenom doménou mladých. Že nejde o náhodu, ukázalo vítězství McLarenu F1 (1995) v Best of the Show (22. a 23. května) v londýnském Concours on Savile Row, kdy „Program mladých porotců“ ve věku 13 až 16 let postavil na piedestal rudé kupé F1 (šasi # 028, 28. silniční vůz ze 64), které dostal Michael Andretti po podpisu dvouletého kontraktu pro pilotování McLarenu formule 1 v sezónách 1993 a 1994. Čestné uznání Třídy H dostalo silniční Porsche 959 Komfort (1988). Třídě koncepty a prototypy věnujeme samostatný článek. Doplňme, že Volbu publika na sebe strhla Alfa Romeo 33 Stradale (2023).

Foto: Jiří Fiala

Místo závěru popojděme ještě o necelé dva kilometry blíže k Como. Zde v parcích historických Villa del Grumello a Villa Sucota pořádají místní od roku 2019 FuoriConcorso, jakousi doplňující automobilovou přehlídku k tradiční Concorso d’Eleganza Villa d’Este. Organizace a scénář jsou jiné, vozidla úžasná. Letošní téma znělo „British Racing Green“. Parkovalo zde 50 vozů. Patnáct kvalitních monopostů F1, prototypy skupiny C, sportovní vozy 50. a 60. let německé The Golden Age Colletion i vozy, které startovaly v Le Mans. Potěšila výstavka (Renault) Alpine z Le Mans se světovou premiérou dlouhé Alpine AGTZ Twin Tail Zagato, Gemballa Marsien, kompletní aktuální produkce Aston Martin, zajímavé novinky Porsche, výstava oslavující jubileum švédského Koe­nigseggu a mnoho dalších.

Převzato z časopisu

Fotogalerie