Robert R. Burman – „Wild Bob“ – World‘s Speed King

Držitel třinácti rychlostních rekordů, vítěz celé řady závodů, mistr plochých tratí, závodník od Boha. To byl Robert R. „Bob“ Burman. Byl rychlý, pekelně rychlý, ale smrti na závodním okruhu přesto nedokázal ujet.

Celé řadě fanoušků motoristického sportu při myšlence na americké pionýry rychlosti maně vytane na myslích jméno Barney Oldfield (1878 - 1946). Nicméně, pokud by se pečlivě podívali do historie automobilového sportu za velkou louží, museli by nutně narazit také na jméno Bob Burman. Barney Oldfield požívá dodnes velké americké slávy, Burman zůstává v pozadí – snad proto, že se nedožil tak požehnaného věku jako jeho soupeř a soukmenovec.

Od začátku vítězný

Robert R. Burman se narodil 23. dubna 1884 v michiganském Imlay City, později se s rodiči přestěhoval do Jackson City a stal se zaměstnancem automobilky Jackson Automobile Company (1903 - 1923). Již v sedmnácti letech se zúčastnil svého prvního závodu a taky ho vyhrál, byl nejrychlejší na pětimílové trati. V roce 1906 mu zaměstnavatel zapůjčil vozidlo, s nímž se Bob Burman zúčastnil a také vyhrál závod Grosse Pointe na padesát mil v Detroitu. Dalším závodem, do něhož se Burman přihlásil, byla 24 hodinovka v St. Louis. Společně s Ernestem Kellym nejen, že závod vyhráli, ale druhé v pořadí porazili o celých 82 mil. Snad stojí za zmínku, že Bob Burman seděl za volantem vozu více než 22 a půl hodiny.

Hvězda stoupá vzhůru

Burmanova hvězda slávy stoupala hned od začátku strmou trajektorií, není tedy divu, že se stal téměř okamžitě velmi zajímavým. Automobilka Buick Company si ho vzala v roce 1908 do zaměřovače a nabídla mu profesionální smlouvu závodního jezdce. William C. „Billy“ Durant (1861 – 1947) ho osobně požádal o vybudování továrního závodního týmu (tým svedl dohromady sourozence Artura a Louis Chevroletovi). Bob Burman tak začal za závodění pobírat výplatu. A tak jak bylo v té době jeho dobrým zvykem, Bob Burman opět vyhrál hned první závod, do nějž vstoupil v barvách Buicku s vozem Buick Bug. Všechny své konkurenty porazil na 187 mil dlouhé trati v Garden City Sweepstakes na Long Islandu. Únor 1909 Burmana zastihl jako vítěze 100 mílového Mardi Grass Festivalu v New Orleansu v rekordním čase 1:42:39,4. V červnu téhož roku pokořil Burman opět všechny soupeře, ale i rekordní čas 1:41:00 na 100 mílové trati v Columbusu v Ohiu.

V roce 1909 byla slavnostně 12. srpna otevřena slavná Indianopolis Motor Speedway sérií inaurgulačních závodů. Bob Burman zde vyhrál 250 mílový závod Presto-O-Lite Trophy, mezi jinými porazili Louise Chevroleta. Ve své první závodní sezoně pod patronací AAA (American Automobile Association) skončil Bob Burman s tisíci body na čtvrtém místě mezi sedmdesáti závodníky. V roce 1910 opět v Indianopolis Burman vyhrál Speedway Helmet, 10 mílový sprint, jenž mu zajistil každý týden, kdy držel onu trofej, celých 50 dolarů výplaty. V červenci v Indianopolis vyhrál G&J Trophy a mezi poraženými byl opět Louis Chevrolet. Následující den stlačil Burman svůj rekordní čas na 100 mil v rámci závodu Remy Grand Brassard na 1:23:43. Závodní rok zakončil rekordními jízdami na 20 mil a 50 mil na plážích v Jacksonville na Floridě a rekordní jízdou na jednu hodinu s rychlostí 81,65 mph (130,64 km/h).

Světový král rychlosti

Své dvacáté sedmé narozeniny, 23. dubna 1911, oslavil Burman překonáním rychlostního rekordu na vzdálenost jedné míle – 141,73 mph (228,1 km/h) a 141,68 mph (226,7 km/h) na vzdálenost jednoho kilometru, obé s lemým startem. O 10 mph (16 km/h) tak překonal se stejným vozem, Blitzen Benz No.1 (Benz 200 hp) svého rivala Barneyho Oldfielda. Za volant kultovního vozu se Burman dostal dílem proto, že manažer Buick Racing Teamu William H. Pickens odešel dělat své řemeslo od Buicku do týmu Benz Import Co., a dílem snad proto, že Barney Oldfield byl národní automobilovou asociací AAA suspendován na osmnáct měsíců za nedovolený závod proti prvnímu černému boxerskému šampionu těžké váhy Jacku Johnsonovi. Někteří odborníci na historii automobilového sportu jsou přesvědčeni, že Barney Oldfield byl více obchodník a showman než opravdový závodník. S vozy vždy jezdil tak, aby rekordy padaly, ale jen tzv. „salámovou metodou“, tedy, aby byl schopen při dalším startu vytvořit zase o něco málo lepší rekord a shrábnout za něj tučné startovné. 

 toho některým znalcům vyplývá, že Bob Burman se stal nejrychlejším mužem na planetě vlastně jakýmsi, když ne nedopatřením, tak souhrou okolností. Druhou věcí je ale také fakt, že Barney Oldfield v roce 1910 při jednom ze závodů v mexickém El Paso Blitzen Benz No.1 poškodil a sám prý uznal, že je právě tak čas přepustit volant „pekelného stoje“ také někomu jinému. Tak či tak, Bobu Burmanovi nikdo rychlostní triumf z 23. dubna 1911 neodpáře a nikdo také, přestože rychlostní rekord nebyl evropskou asociací AIACR (Internationale des Automobile Clubs Reconnus) oficiálně nikdy uznán, nemůže zpochybnit jeho výsostné postavení mezi jezdci s vozy vybavenými spalovacími motory (Fred Marriot s vozem Stanley Steamer s parním motorem v roce 1906, maximální rychlost 205 km/h), které mu vydrželo následujících osm let. Ostatně Blitzen Benz byl v té době dvakrát rychlejší než kterékoliv letadlo na světě a výrazně překonal též rychlostní rekord kolejových vozidel. Měsíc po skvělém rychlostním rekordu byl Bob Burman vložením koruny, posázené drahokamy za 10 000 USD, na hlavu korunován „Světovým králem rychlosti“ za překonání rychlosti na jedno kolo v Indianopolis v hodnotě 102,127 mph/163,403 km/h (35:12 s). Čtvrtého června 1911 dosáhl před zraky patnácti tisíc přihlížejících návštěvníků rekordní rychlosti na jedno kolo hliněné dráhy v Brighten Beach (New York) v blízkosti Coney Islandu, když zaznamenal čas 48,72 s.

Darkside of the Moon

Automobilové závody ukázaly Burmanovi svoji odvrácenou tvář v roce 1912. Na průběžné druhé pozici v závodě 500 mil v Indianopolis ve 153 kole u jeho vozu explodovaly krátce po sobě obě dvě přední pneumatiky. Následovalo nevhnutelné, vůz Boba Burmana katapultoval na trať, potažmo do nemocnice, kde si pobyl zhruba týden. Nicméně na Svátek práce, 1. května 1912, byl již Burman opět na Coney Islandu v New Yorku, kde zajel opět rekord na kolo na hliněné trati. Jeho vůz potom převezli do San Diega v Kalifornii, kde s ním 26. prosince dosáhl rychlosti 129 mph (206,4 km/h) ještě předtím, než z motoru vyšlehly plameny. Burman ovšem chladnokrevně namířil svůj vůz do vod Tichého oceánu, aby oheň uhasil.

V roce 1912 Bob Burman doslova exceloval v závodech na hliněných tratích. Ze 43 závodů, do nichž se přihlásil a kvalifikoval, jich 33 vyhrál a v osmi případech skončil na druhém místě, což mu onen rok vyneslo ocenění „Driver of the Year“. Zajímavou mezihru vztahující se k rekordnímu vozu Blitzen Benz No.1 prožil Bob Burman v roce 1913. V onom roce se speciál dostal do majetku jistého Stougtona Fletchera, který najal právě Burmana, aby vůz během roku 1914 přestavěl. Stalo se a Fetcher dál prodal rychlostní vůz, tentokrát již označený názvem „Burman Speciál“ Harry Harknesovi. V roce 1915 se Burman při cestě na tradičních 500 mil Indianopolis zastavil v Oklahoma City, kde se zúčastnil závodu na 200 mil (320 km). Posledních 100 mil (160 km) závodu však absolvoval s rozbitými brýlemi a sklem roztříštěným v očích. Sice mu tato „nepříjemnost“ způsobovala opravdu velkou bolest, ale nemohla ho odradit od dalšího vítězství. V závodě 500 mil Indianopolis ten rok skončil na šestém místě, což bylo jeho nejlepší umístění v tomto závodě za celou závodní kariéru. 

Fatální závod v Coroně

Robert R. „Bob“ Burman prožil excelentní závodní kariéru. Až do své smrti držel
13 rychlostních rekordů. Byl neustále mezi nejlepšími, a to i ve svém osudovém závodě 8. srpna 1916, který nechal jezdce proplétat se ulicemi města Corona v Kalifornii. Bob Burman tlačil, jako obvykle, pedál „plynu“ zmítajícího se závodního Peugeotu v úzkých zatáčkách až k podlaze, jen aby se dostal „na kůži“ jezdci na prvním místě. Ulomené pravé přední kolo a náraz do ochranné bariéry stál život Boba Burmana, mechanika Erica Scroedera a dohlížejícího policisty. Pět diváků bylo navíc vážně zraněno. Ve 32 letech tak Bob Burman zaplatil za svoji touhu vítězit daň nejvyšší. Položil život pro svoji největší životní lásku, automobilové závody.

Smrt Boba Burmana poněkud ironicky vedla k vylepšení bezpečnostních opatření automobilových závodů v Americe. Jeho rival a soupeř Barney Oldfield a stavitelé závodních vozů Fred Offenhauser a Harry A. Miller právě z tohoto popudu sestrojili závodní vůz s uzavřeným ochranným rámem uloženým v interiéru kabiny a nazvali jej Zlatá ponorka (Golden Submarine). 

Převzato z časopisu

Fotogalerie