Ferenc Szisz – Maďarský železničář

Málokdo dnes již ví, že vítězem prvního automobilového závodu o „Grand Prix“ (Velkou cenu) v roce 1906 se stal Maďar, později po Velké válce naturalizovaný Francouz Szisz Ferencz, původním vzděláním zámečník, železničář.

Nevím, zda v Maďarsku někdo touží po tom, aby se v kolotoči závodů o Velkou cenu opět objevil rodák z této poměrně malé a nepříliš významné země ve středu Evropy. Kdyby se tak stalo, bylo by to po opravdu hodně dlouhé době. Nicméně maďarský fanoušek může být již navždy hrdý na to, že zcela prvním, kdo stanul na nejvyšším stupínku vítězů prvního automobilového závodu o Velkou cenu (1906), byl právě Maďar. Hned na začátku příběhu je však třeba cosi vysvětlit. Maďarský vítěz je veden v historických análech jako Ferenc Szisz. Avšak v rámci národních zvyklostí je dobré ho v Maďarském prostředí jmenovat správně Szisz Ferenc. V maďarštině totiž je vždy a za všech okolností uváděno nejprve příjmení a teprve poté křestní jméno či jména. A aby to bylo ještě o něco málo složitější. Ferenc je velmi běžné maďarské jméno, avšak původně je správně psáno a vyslovováno jako Ferencz. Po určitých modifikacích maďarského jazyka je správně i verze Ferenc.

Z východu na západ

Szisz Ferenc se narodil ve městě Szeghalom ve východní župě Békés 20. září 1873. Pět dní poté byl pokřtěn ve městě Korosladany, kde je také dodnes uložen jeho křestní list. Příjmení Szisz původně pochází z německého slova „süß“ a znamená „sladký“. Předci byli Sasové. Jeho dědek přišel do Maďarska z rumunské Transylvánie, kde žila velká saská komunita, a hned se ruče zapojil do války Maďarska za nezávislost (1848). Otec Ference pracoval v době narození svého syna jako podkoní. Matka se jmenovala Julianna Somogyi. Pár měl sedm dětí, z nichž Ferenc byl šestý. Do školy chodil ve městě Doboz, kde jeho otec pracoval ve službách hraběte Frigyese Weinkcheimena. Ve svých dvaceti třech letech se Szisz výrazně zajímal o novinku v podobě právě se rodícího motorismu a konstrukce automobilů vůbec. Vyučil se zámečníkem se specializací na práci s mědí. Ve svém volném čase ale hltal všechny dostupné informace o automobilech a snažil se nabýt zkušenosti s jejich konstrukcí. Věřil, že jeho osudem je více než jen pracovat pro železnici. Odešel tedy získávat zkušenosti do Vídně, později do Salzburku, Mnichova a Berlína. Odtud jeho cesta vedla do Paříže – centra veškerého automobilového dění své doby.

Kariéra u Renaultu

Od prvního května roku 1900 nastoupil do továrny bratří Renaultů. Zcela zásadní bylo pro jeho další kariéru to, že Louis Renault rozeznal jeho konstruktérský talent. Během poměrně krátké doby se Szisz Ferenc stal vedoucím zkušebního oddělení francouzské automobilky. Současně si ho Louis Renault zvolil za svého mechanika pro automobilové závody. Poprvé tak usedl do kokpitu závodního automobilu právě s Louisem Renaultem v roce 1902 v závodě mezi městy Paříž – Vídeň. Nejprve bojovali na předních pozicích, ale potom ztratili několik hodin opravami vozu v Rakousku a do Vídně dorazili až na 28. místě v pořadí. Příští rok se však ukázal být pro bratry Renaultovy a koneckonců i pro Szisze přelomovým. Ve strašlivém závodě, který znamenal ve svém důsledku konec jedné významné éry automobilových závodů, Paříž – Madrid, zahynul při nehodě Marcel Renault a jeho bratr Louis se vzdal závodní kariéry. Nicméně velmi záhy si uvědomil, že reklama spojená s automobilovými závody opravdu hraje roli a již pro rok 1905 nechal připravit nové závodní stroje. Poprvé se nová závodní vozidla představila v eliminačním závodě pro Gordon Bennett Cup 1905 na okruhu Auvergne nad městem Clermond-Ferrand.

Szisz Ferenc prožil svůj debut jako závodní řidič za volantem vozu Renault, ale s pofrancouzštěným jménem ve startovní litině – Francois Szisz. Přesto, že byl ze všech tří jezdců s továrními Renaulty (Maurice Bernin a J. Edmond) nejrychlejší, stačil pouze na čtvrté místo po prvním kole. Poté se začaly projevovat některé technické problémy na jeho voze – přehřívání, trable s pneumatikami a s palivovým čerpadlem. Propadl se na jedenácté místo a musel opravovat. Nakonec se mu však povedlo přivést svůj Renault do cíle na čtvrtém místě. Podnik vyhrál León Théry. K postupu do Gordon Bennettova poháru však bylo třeba skončit do třetího místa, a to se Sziszovi nepovedlo. Na podzim roku 1905 se zúčastnil závodu o Vanderbiltův pohár na Long Islandu na východním pobřeží USA. Ve druhém kole se vypracoval na druhou pozici, ale poté opět začala trápit technika. Netěsnosti chladiče, špatný systém zapalování a opět potíže s pneumatikami ho odsunuly hluboko dozadu. Nepřestal však bojovat, i když ztratil celé kolo. V době, kdy byly již první čtyři závodníci v cíli, Szisz se pral s vozem stále na trati. Nakonec byl závod odmáván s tím, že Szisz Ferenc vybojoval páté místo. V závodě zvítězil Victor Hémery s vozem Darracq.

Historické vítězství

V roce 1906 uspořádal Francouzský automobilový klub (A.C.F.) ve dnech 26. a 27. června v Le Mans první závod o Velkou cenu. Nastala éra závodů Grand Prix. Automobilka Renault nasadila do prestižního klání opět tři tovární vozidla řízená Edmondem, Claudem Richezem a samozřejmě Sziszem Ferencem. Nové závodní automobily Renault AK 90CV měly poprvé hydraulické tlumiče, ale hlavně byly obuty do nejmodernějších pneumatik Michelin s možností výměny s kompletními ráfky, které nakonec sehrály v závodě podstatnou roli. Závod začal v Le Mans, odkud závodníci vyrazili do St. Calias, potom do La Ferté Bernard a konečně zase zpět do Le Mans. Jeden okruh měřil 103,18 kilometrů a celý závod by složen z dvanácti kol, která museli jezdci absolvovat během dvou dnů.

Jezdci startovali do závodu jeden za druhým v jeden a půl minutových intervalech. Szisz Ferenc se ujal vedení ve čtvrtém okruhu (některé historické zdroje mluví o kole třetím) a na konci prvního dne měl se svým mechanikem M. Marteau náskok 26 minut před druhým v pořadí. Největším soupeřem Szisze byl Ital Felice Nazzaro, který po prvním dni figuroval s vozem Fiat 130 k na třetím místě.  Přesto, že Nazarrův Fiat měl o něco výkonnější motor (130 koní vs. 105 koní Renaultu), Szisz profitoval z faktu, že byli s mechanikem zručnější při výměně pneumatik (výměna pneumatiky s ráfkem jim trvala necelé čtyři minuty na rozdíl od 17 minut, které potřebovali ostatní konkurenti na výměnu pneumatiky navlečené přímo na kolo). Přesto, že jak Szisz, tak Nazarro tak druhý Vicenzo Lancia měli na svých vozech pneumatiky Michelin stejného, nejnovějšího typu, šla výměna Maďarovi o poznání lépe než soupeřům. Szisz prokázal i druhý den svoji závodní fazónu i touhu zvítězit a dokončil více než dvanáctiset kilometrový závod ve 12 hodinách 14 minutách a 7 sekundách. To znamenalo, že zvítězil průměrnou rychlostí 101,8 km/h. V cíli měl více než půlhodinový náskok na druhého Felice Nazarra. Vicenzo Lancia dorazil po pekelných útrapách na trati v druhém dni až na pátém místě.

Szisz Ferenc se stal francouzským národním hrdinou, natiskly se dopisnice s jeho podobenkou a každý chtěl mít doma jeho obrázek. Z rukou francouzského ministra práce Barthoua převzal 45 000 franků za výhru a zapsal se nesmrtelně do historie automobilového závodění. V dalším roce se oba dva velcí rivalové Szisz a Nazarro opět sešli na startovní rovince Grand Prix France. Tentokrát však Szisz Ferenc skončil na druhém místě, zatímco Felice Nazarro závod o Velkou cenu vyhrál. Limitem se ukázala být předepsaná spotřeba. Szisz se držel zkrátka na „plynu“ svého vozu, a tak Nazarro zvítězil, samozřejmě vznikly okamžitě spekulace, co by kdyby Szisz motor svého Renaultu tolik nešetřil..... jenže na „kdyby“ se závody nejezdí. V roce 1908 se Szisz zúčastnil potřetí v řadě Grand Prix France, jenže tentokrát k němu nebyla „Štěstěna“ tolik nakloněna. Kvůli roztržené pneumatice musel ze závodu ve třetím kole odstoupit. Ve stejném roce nastoupil také do závodu o Velkou cenu amerického autoklubu v Savannah. Skvělou jízdou se ve třetím kole vypracoval až na druhé místo. Bohužel v šestém kole (ze šesté pozice) musel ze závodu odstoupit v důsledku roztrženého ložiska v náboji kola. A protože na konci roku 1908 oznámila automobilka Renault odchod ze světa automobilových závodů, odešel také Szisz Ferenc od Renaultu.

Na vlastních nohách

Prvním dnem roku 1909 otevřel Szisz Ferenc svůj vlastní automobilový servis na pařížském předměstí Neuilly. Podle obchodních záznamů se specializoval na opravy automobilů značek Renault a Delaunay-Bellevilles. Po šesti letech závodní abstinence se vrátil zpět na trať. A nevybral si s vozem Alda o nic menší a lehčí závod než Grand Prix France 1914 v Dieppe. Majitel značky Alda, druhdy skvělý závodník Fernand Charron, ho sám pro Velkou cenu přesvědčil. Jenže závodní vůz Alda byl naprosto odlišný od Renaultů, se kterými Szisz dobyl své největší úspěchy. Již ve čtvrtém kole musel Szisz měnit chladič. V jedenáctém okruhu musel přímo na trati měnit celé kolo. Při té příležitosti ho zachytil Opel Carla Jorna a způsobil mu těžké zranění v podobě zle polámané paže. Lehce zraněný mechanik dovezl Szisze v závodním voze do boxové uličky. Navzdory svému vážnému zranění nastoupil Szisz po osmnácti dnech od nehody do menšího závodu na okruhu Anjou blízko Rochefortu a s dvanáctilitrovým Lorraine-Dietrich vyhrál, když zvládl 357,3 km dlouhou trať za více než solidní 3 hodiny 31 minut a 6 sekund, což se rovná průměrné rychlosti 104,6 km/h. Podle jeho slov byl závod srovnatelně složitý a těžký jako samotná Velká cena Francie.

Konečně Francouzem

Ve Velké válce nastoupil jako dobrovolník do francouzské armády. Sloužil jako velitel dopravních jednotek v Alžírsku. Z toho důvodu také obdržel francouzské státní občanství. Po osmi měsících však dostal v Alžírsku tyfus a byl repatriován do Paříže k doléčení. Po konci války nastoupil do letecké továrny Breuget. Přesto se ještě jednou objevil na závodních tratích. Nakrátko se vrátil ve sportovním voze La Buire na okruh v Lyonu. Do soutěže vstoupily čtyři vozy značky La Buire, ale ani jeden nedojel do cíle. Na začátku třicátých let dvacátého století odešel, teď již pofrancouštěný Ferenc Szisz do zaslouženého důchodu a zasvětil zbytek svého života práci na vlastní zahrádce. Mezitím se ovšem ještě stačil oženit se slečnou Barbe Dornovou. Pár se usadil ke klidnému životu v Auffargis (Seine-et-Oise), zhruba 40 kilometrů od Paříže. Některé zdroje uvádějí, že jeho příbuzní z Maďarska ho pravidelně navštěvovali, nicméně o této fázi života Ference Szisze není moc informací. Stejně tak je možné, že byl přítelem ruského závodníka, se kterým byl ve stejném týmu Renault roku 1908. Rus měl Szisze rovněž pravidelně navštěvovat v jeho venkovském domě. Ferenc Szisz zesnul v klidu a pokoji ve svém sídle 21. února 1944, jeho žena ho následovala o čtrnáct let později. Dnes je jich společný hrob v péči Francouzského autoklubu a továrny Renault.

Falešná náhrada

Jako poměrně špatný vtip či historka ze záhrobí působí pokus maďarských novinářů z roku 1956, kteří vyhlásili, že se Szisz Ferenc vrátil do Maďarska. Dovlekli domnělého Szisze na mezinárodní výstaviště v Budapešti, kde jejich „úlovek“ rozdával interview jedno za druhým a nechal se fotit. Povídal však zcela jiné věci než ty, které byly o životě opravdového Szisze Ference obecně známy. Neshodoval se ani v datech narození, ani v informacích o jednotlivých závodech. Kdo byl ten člověk? Možná jeden z bratrů Sziszových anebo někdo zcela jiný. Nicméně toto intermezzo bylo široce popisováno celou řadou historiků, především těch maďarských, kteří by možná svého Szisze Ference rádi v Maďarsku po druhé světové válce viděli. Nezapomeňme, že to bylo také v roce 1956! Všechno, co o nepravém Sziszovi víme, je to, že zemřel v roce 1970 v Tiszaszentimre. Bohužel od té doby nikdo jiný pod jménem Szisz v Maďarsku nežije. Je tedy docela možné, že identita této osoby pro nás zůstane záhadou navždy. 

Převzato z časopisu

Fotogalerie