Historie
Bernd a Elly Rosemeyerovi – Mladý, krásný, úspěšný
Milan Olšanský 22.05.2014 06:14
Do závodů nejprestižnějších automobilů své doby vlétl jako meteor. Zazářil, získal nehynoucí slávu a obdiv. Oženil se s nejkrásnější dívkou – pilotkou Elly Beinhornovou, naučil se létat a stal se jedním z nejlepších jezdců v Evropě. Byl mladý, krásný, úspěšný, bohužel též smrtelný.
Pro závody automobilů Bernda Rosemeyera objevili skvělý jezdec Hans von Stuck a manager stáje Auto-Union Willy Walb. Podle jedné z historek viděli oba dva poprvé mladého jezdce ve zvukovém týdeníku v kině. Zatímco si Stuck divoký styl jízdy dravého motocyklisty zamiloval od prvního pohledu, jindy neomylný Walb byl jiného názoru. Zdálo se mu, že mladík bere zatáčky příliš ostře. Velký náklon a téměř lyžařská kristiánka, tak by to s automobilem opravdu nešlo! Pravda, jezdecký styl Rosemeyera přiváděl diváky do varu, dokázal zaseknout motocykl v zatáčce jako nikdo jiný. Ne nadarmo se totiž vyučil na ploché dráze.
Motocykly a automobily
Narodil se 14 října 1909 v Lingenu v rodině majitele prosperující autodílny. Závodit začal v roce 1931. První vítězství slavil na travnatých plochých drahách. Původně závodil se stroji NSU. V roce 1934, když padl do oka pánům od Auto-Unionu, byl právě přijat do továrního týmu DKW. Aby si talentovaného jezdce prohlédli z blízka, vypravili se Stuck a Walb na motocyklové závody do Hannoveru. Čtyřicet jezdců vyrazilo divoce na trať. Na startovním roštu zůstal stát jediný – Bernd Rosemeyer. Dlouhé sekundy nemohl uvést ztichlé DKW do provozu. Konečně se mu to po půl minutě podařilo. V té chvíli již skeptický Walb ničeho od mladého závodníka neočekával. Jaké však bylo jeho překvapení, když cílem prvního kola prolétl za zvuku „zpívající pily“ Rosemeyer na čele celé smečky jezdců. V dalším kole měl již Rosemeyer takový náskok, že nemůže prohrát. Třetí kolo znamená pro mladého Němce defekt. Znovu se propadá a znovu bojuje, znovu o špici. Další defekt v předposledním kole ho opět přibrzďuje. Jiný by dávno vzdal, ne tak Rosemeyer. Bojuje jako lev a zachraňuje druhé místo. Do konce roku 1934 je přeřazen do automobilového oddělení (DKW byla organickou součástí Auto-Unionu). Pro rok 1935 byl sice v týmu Auto-Union, ale Willy Walb nechtěl jeho nástup do velkých závodů uspěchat. Prvním dvěma velkým cenám v Tunisu a lybijském Tripolisu tedy jen přihlížel. Nakonec se mu úpěnlivým naléháním podařilo vedení týmu umluvit, aby mohl startovat na superrychlém berlínském okruhu AVUS. Přesto, že pětadvacetiletý Rosemeyer neměl žádné zkušenosti se závoděním s automobily, dostal možnost pilotovat skvěle připravený Auto-Union s proudnicovou karosérií. Pro jistotu mu však do kokpitu zamontovali rychloměr, který nebyl běžnou součástí vozu. Měl si hlídat maximální rychlost, na motocyklu to dotáhl přece jen na 185 km/h, zatímco v automobilu bude o dalších 100 km/h rychlejší. V samotném závodě praskla Rosemeyerovi v obávané klopené zatáčce pneumatika a první ostrý start tak pro něj skončil. Na Eifelrennen na Nürburgringu toho roku však již bojoval s Caracciolou jako rovný s rovným a skončil za ním druhý. Stejné místo na stupních slávy obsadil v Pescaře. Ve Francii a Španělsku dojel jako jediný s vozem Auto-Union. Měl ohromný cit pro motor. Nikdy jej nepřetočil, nikdy nepoškodil svojí chybou vůz.
Přesto bylo mnoho současníků přesvědčeno, že jezdí přiliš dravě až bláznivě. První velké vítězství za volantem závodního speciálu Auto Union B (5,6 l, V16) slavil na Masarykově okruhu v Brně 29. září 1935. O šest a půl minuty zde porazil skvělého Tazia Nuvolariho na Alfě Romeo 8C-35 (3,8 l, R8). Blahopřát mu přišla i slavná letkyně Elly Beinhornová, která byla náhodou v Československu na šňůře svých přednášek. Padli si do oka, celý slavnostní večer na počest vítězství společně protančili. Jenže ono spojení celebrit „padlo do oka“ také Heinrichu Himmlerovi, který ihned zavětřil, že půjde o velmi zajímavý reklamní příběh pro Nationalsozialistische Duetsche Arbeiterpartai – NSDAP. Berndu Rosemeyerovi téměř v zápětí učinili příslušní partajníci nabídku, kterou samozřejmě nemohl odmítnout – čestné členství v SS. Mimo to byl členem také Nationalsozialistische Kraftfahrkorps – NSKK, ostatně jako všichni největší němečtí závodní jezdci té doby. Bernd Rosemeyer byl však jediný, koho prý nikdo nikdy neviděl v uniformě.
Mistr Evropy 1936
Rok 1936 patřil již jen jemu, stal se mistrem Evropy. V prvních dvou závodech v Tunisu a Tripolisu se mu sice vzňal vůz, v Monte Carlu havaroval, ale potom již jen vítězil. Nezapomenutelná scénka na italské Monze stále ještě vhání fanouškům závodů adrenalin do žil. Rosemeyer se o vítězství v Itálii popral se samotným Nuvolarim. Bojovali bok po boku, v rychlosti přes 200 km/h se řítili vedle sebe do slaměného retardéru. Ani jeden z nich nechtěl zpomalit, oba si byli vědomi, že ten, kdo dá nohu z plynu, skončí druhý. Diváci se zatajeným dechem sledovali, jak oba jezdci prudce brzdí, stále vedle sebe. Gestikulují na sebe, divoce, nespoutaně. Byl to projev spontánní zuřivosti nad tím retardérem, který oba dva nenáviděli a který jim oběma bránil v rychlosti. Nakonec povolil Nuvolari a.... skončil druhý. Před Rosemeyera se již nedostal. Ve třicátém šestém se Rosemeyer oženil s Elly Beinhornovou, aby utvořili doslova pár snů. Oba byli mladí, krásní a úspěšní – prototyp mladé rodiny nové německé společnosti. Ona byla o dva roky starší a manželství to bylo šťastné. Létali spolu dlouhé cesty letadlem, Bernd se naučil pilotovat (stejně jako celá řada jiných závodníků jeho doby) a i v této disciplíně záhy vynikal. Pro sebe a ženu zakoupil letoun Klemm Kl 35. Traduje se historka, při níž využil v rámci předsezónních testů jako přistávací dráhu dnes již nefunkční polní letiště u Nürburingu a přes závodní dráhu, v protisměru, přiroloval se svým letounem přímo do závodních boxů. Na konci roku 1936 odletěl se svojí ženou Elly do Jižní Afriky. Tam odjel dva závody. V tom prvním, v Kapském městě, zvítězil Ernst von Delius, ve druhém, v East Londonu, on sám, Bernd Rosemeyer. Bohužel jej tam také zastihla těžká ztráta. Zemřela mu matka a jeho bratr se smrtelně zranil při autohavárii. Následující jaro se i z těchto důvodů Rosemeyerovi usedalo do závodního vozu jen velmi těžko. V sezoně 1937 zvítězil ve slavném závodě Eifelrennen, získal Wanderbildtův pohár v Americe a vítězství v Coppa Acerbo a v Anglii ve Velké ceně na Donningtonu. Stal se třetím nejúspěšnějším jezdcem třicátých let, za Rudolfem Caracciolou a Taziem Nuvolarim. To co dokázal za tři roky, mnozí ostatní nestihli za celý život.
Pro osm sekund
V říjnu 1937 dosáhl rychlostního rekordu na letmý kilometr a letmou míli pro automobily třídy B (zdvihový objem motoru 5000 až 8000 cm3) na veřejné silnici, lépe řečeno dálnici. Jako první se přehoupl přes hranici 400 km/h. Se speciálně upraveným Auto-Unionem pádil na dálnici mezi Frankfurtem a Darmstadtem rychlostí 406,32 km/h. Několik týdnů na to se stal otcem Bernda juniora. K rychlostním rekordům, které němečtí jezdci lámali v rámci tzv. „Rekordwoche“ neboli Týdne rychlosti, je třeba říci několik málo slov. Dálniční proud, na kterém jezdci nutili své vozy k maximálním výkonům, byl široký pouhých osm metrů a byl křížen několika nadjezdy s centrálními pilíři. V takových rychlostech, kterými vládly německé rekordní vozy AutoUnion a Mercedes-Benz, stačilo jezdci pohnout volantem o jeden stupeň a během 1,5 s se kola jeho vozu ocitla na travnaté krajnici. Není se co divit, že piloti rychlostních speciálů z těchto rekordních jízd nebyli nijak nadšeni. Tvrdili souhlasně, že koncentrace na krátké rychlostní jízdy je o poznání vyšší než v průběhu celého pětiset kilometrového závodu o Velkou cenu. V roce 1937 dokonce Bernd Rosemeyer po pět kilometrů dlouhém pokusu ve voze zkolaboval a musel být z jeho kokpitu doslova vynesen. Na začátku roku 1938, ráno 28. ledna, překonal Rudolf Caracciola Rosemeyrův rekord z předcházejícího roku se svým Mercedesem, když zajel letmý kilometr za 8,4 s a letmou míli za 13,42 s v jednom, a za 8,24 s a 13,38 s, v druhém směru. Rosemeyer se chtěl ihned revanšovat, a tak neprodleně usedl do svého speciálu Auto Union s modifikovanou aerodynamickou karosérií a šestnácti válcovým vidlicovým motorem (6,5 l, 545 k), který kompletně přestavěli dle plánů profesora Eberana-Eberhorsta. Teoretická vypočítaná rychlost Rosemeyerova vozu byla 456 km/h. Aerodynamická karosérie Auto Unionu byla doplněna kontroverzními horními a spodními bočními kryty (zástěrkami), které do závodů Formule 1 úspěšně přinesl po dalších čtyřiceti letech až vůz Lotus 79 geniálního konstruktéra Colina Chapmana. Rudolf Caracciola prolétl tedy letmý kilometr za osm sekund a dvacet čtyři setiny, výsledná rychlost 432,692 km/h. Rosemeyer chtěl být rychlejší. V jedenáct dopoledne zahájil svůj útok na rekord. Start byl položen na druhý kilometr dálnice, následujících 5,5 kilometru bylo určeno pro akceleraci. Cílová čára pro měřenou část letmého kilometru ležela na značce 8,6 km a pro letmou míli 9,2 km. Pilot musel vozidlo provést dvěma směry na trati v daném časovém limitu. Rosemeyer jel první jízdu s poněkud slabším výsledkem: 9,17 s a 14,82 s, ovšem ve zpátečním směru zaznamenal rychlost 429,9 km/h (8,39 s a 13,61 s). Motor však nedosáhl optimální teploty, proto se Rosemeyer rozhodl k dalšímu pokusu.
Technici ještě více zakryli chladič vozu a rovněž zavřeli otvory pro výtok chladícího vzduchu pod vozidlem. V 11.46 vyrazil Rosemeyer ke konečnému útoku. Rozjezd, měřený úsek a po jedné minutě třiceti sekundách již jen brždění. Jen osm sekund jízdy na hranici mezi životem a smrtí. Přihlížející Caracciola neměl dobrý pocit. Rosemeyer odpálil od startu a všichni s napětím čekali. Ale již to bylo moc dlouho, něco se muselo stát. Z trati se vrátil jen soukromý automobil, kdosi přišel a řekl čekajícímu Caracciolovi: “Ani tam nechoď, Bernd leží sto metrů od roztříštěného vozu na zádech a dívá se vyhaslýma očima do nebe.“ Hloupých osm sekund! Poryv větru a velká boční plocha speciální karosérie vykonaly své. Vůz po vybočení do levé krajnice a pravděpodobně po Rosemeyerově zoufalé korekci opustil dálnici pravou stranou, snad v rychlosti 432 km/h, a několikrát se přetočil kolem své podélné osy. Ještě když se Dr. Gläser skláněl nad tělem nebohého Rosemeyera, jeho srdce tlouklo, brzy poté ale přestalo. Rosemeyerovým šťastným číslem byla 13. Oženil se 13. července 1936. Třináct dní potom vyhrál Velkou cenu Německa na Nürburgringu. Poslední GP Německa na stejném okruhu vyhrál 13. června 1937. Jeho poslední vítězství v závodech GP přišlo při 13. startu v sezoně 1937 na okruhu v Donningtonu. Jako národní hrdina měl Bernd Rosemeyer pohřeb s celou řadou politických řečníků, i když Elly si přála malý, komorní obřad. NSDAP zcela tento požadavek ignorovala a manželka národního hrdiny obdržela množství oficiálních kondolencí od nejvyšších činovníků Třetí Říše včetně Adolfa Hitlera.
Převzato z časopisu