Achille Varzi – „Il Signore delle Curve“

Achille Varzi, velmož volantu, byl vždy pečlivě oblečen, hladce oholen, sčesané vlasy na pěšinku, jako podle pravítka, a v koutku úst nezbytnou cigaretu. Celým svým životem propadl závodění. 

Varzi investoval do své závodní kariéry obrovské peníze, než se mu podařilo obrátit tok prostředků zase zpět k sobě. Bojoval s Taziem Nuvolarim o vítězství a o přízeň davů, byl jeho životním soupeřem. Svedl však také úspěšný boj s morfiovým démonem a prožil dva skvělé vrcholy své kariéry. K závodění přivedl, a byl vzorem jednoho z největších jezdeckých es poválečné doby Juana Manuela Fangia. Spousta současníků toužila být jako on – „Pán zatáček“ – Achille Varzi.

Motocyklové začátky

Achille Varzi se narodil 8. srpna 1904 v rodině zámožného textilního podnikatele v italském městě Galliate blízko Milána, v kraji Novara. Do světa závodů vstoupil jako velice mladý, již ve dvacátých letech minulého století, následujíc příklad svého staršího bratra Angela. Tak jako on, i Achille začal závodit s motocykly a vpravdě si vybíral ty nejdražší a nejlepší závodní modely. První palmu vítězství utrhl na okruhu Tigullio v roce 1922 na motocyklu Garelli 350. V následujícím roce se stal v devatenácti letech Italským šampiónem kategorie 350 cm³. Ten rok vyhrál celou řadu závodů: Perugia, Busto Arsizio, Padova, Parma-Poggio Berceto a nejrychlejší byl také na hrozném okruhu Lario. Na začátku září 1923 debutoval ve třídě motocyklů s motory zdvihového objemu do 500 cm³ na anglickém Nortonu. Zúčastnil se Grand Prix národů na okruhu v Monze. Později se stal opravdovým odborníkem na Monzu. Nikdo neuměl zajet tento severoitalský okruh jako on. Dokonce se později pro trať vžila přezdívka „Varzodromo“ – tak silné bylo povědomí fanoušků o jeho skvělých jezdeckých schopnostech. Následující historka vypovídá také o Varziho lidských kvalitách. V roce 1924 získal na britské Tourist Trophy Nisbetův štít za fair-play boj. Ve zlomku sekundy se totiž musel rozhodnout zda bude pokračovat v jízdě přes incident britského závodníka, který na trati spadl přímo před ním, nebo narazí do zdi vedle trati. Achille Varzi si vybral druhou variantu – naštěstí neutrpěl žádná vážná zranění a dokonce ani motocykl nebyl nijak moc poškozen. V roce 1925 jezdil skvělý motocykl Sunbeam 500 a bojoval několikrát se svým celoživotním rivalem Taziem Nuvolarim, který sedlal Bianchi 350. Poprvé také usedl do závodního automobilu Bugatti Typ 35. Přesto, že v důsledku technických problému závod nedokončil, prohlásil: „…bylo to tak jednoduché a přirozené, jako bych řídil závodní vůz od nepaměti“. Mimochodem za mechanika si vybral Guida Bignamiho, který se později, po válce stal mechanikem hvězdného Fangia. V roce 1927 proháněl po tratích Moto Guzzi a dosáhl v kategorii motocykl s motorem do 250 cm³ několika velkých vítězství. Pro rok 1928 přijal Nuvolariho nabídku a přestoupil do týmu Bianchi, aby utvořil zajímavou závodní dvojici dvou italských šampionů s Taziem Nuvolarim. Nakonec se oba dva velcí šampióni sešli také v týmu Nivola, který vlastnil Mantovan, a s vozy Bugatti T35 proháněli své soupeře. Nicméně po několika měsících Varzi zjistil, že jeho závodní styl je jiný než Nuvolariho a z týmu Nivola odešel. Využiv silného finančního zázemí rodiny, Varzi koupil od Giuseppe Campariho vlastní Alfa Romeo P2.

Ve víru závodních vozů

V roce 1929 se stal oficiálním závodníkem Alfa Romeo, dokončil Mille Miglia na třetím místě a vyhrál celou řadu podniků, namátkou v Římě, Alessandrii, Livornu a GP Španělska. V Alessandrii „kroutil“ jednotlivá kola s rozdílem mezi nejrychlejším a nejpomalejším pouhé dvě sekundy. Celých osm kol, každé 32 kilometrů dlouhé, vedl a nakonec vyhrál. V Monze zajel skvělý závod, když musel z prvního místa zastavit v boxech. Ztratil kolo na nejlepšího Luigiho Arcangeliho, ale nevzdal se. Bojoval jako lev, zajel rekordní kolo s průměrnou rychlostí 200 km/h, přičemž Monza byla tehdy postavena a homologována na maximální průměrnou rychlost pouze 190 km/h. Varzi nakonec s náskokem několika metrů vyhrál. Protože v roce 1929 Alfu Romeo P2 získal i největší soupeř Nuvolari, přesedlal Varzi na značku Maserati. Pro rok 1929 se stal Mistrem Itálie. V následující úspěšné sezóně 1930 titul obhájil. Cesta k tomuto úspěchu vedla přes skvělý závod Targa Florio. Posledních pět ročníků italské závodní pýchy vyhráli jezdci na modrých, a hlavně francouzských vozech Bugatti. Taková situace byla pro italské fanoušky automobilového sportu jednoduše neakceptovatelná. Není tedy divu, že toužili po odvetě. Tu jim měl poskytnout Achille Varzi startující v tom roce na Targa Florio za volantem rudého GP vozu Alfa Romeo s dvoulitrovým motorem. Na trať Varzi vyrazil s dvanáctiminutovým odstupem za Louisem Chironem, ovšem během prvních třiceti kilometrů na něj jednu minutu najel. Slavný závod se hned od začátku změnil v gigantický souboj dvou jezdců par excellence. Extrémně špatný stav silnic znamenal obrovské namáhání závodních vozů. U Varziho Alfy Romeo došlo záhy k uvolnění rezervního kola, které z vozu odpadlo, ale stačilo ještě způsobit díru v nádrži. Další okruhy byl tak Varzi nucen jet bez rezervy a ještě k tomu s vědomím, že jediný defekt může vše zhatit. Navíc Chiron výrazně dorážel a Varziho alfa ztrácela palivo. Nicméně Chiron byl hendikepován nemocným mechanikem a také doslova zničil dvě kola. Podařilo se mu je sice na trati vyměnit, ale zvedák a zničená kola společně s dalším nářadím nechal ležet na krajnici. Chiron zběsile doháněl ztrátu na Varziho, který zatím musel řešit dilema. Do posledního okruhu totiž vyrazil po výměně pneumatik bez rezervního kola (jeho závěs byl zničen) a s tekoucí palivovou nádrží. Hrozilo, že zůstane stát na trati bez paliva. Varzi sebral v rychlosti kanystr paliva v jednom z nesčetných zásobovacích míst rozmístěných kolem okruhu a přinutil mechanika dolít benzín do nádrže během divoké jízdy. Většina paliva vystříkala samozřejmě mimo nádrž v zadní části alfy. Několik spršek však naneštěstí „osvěžilo“ výfukové potrubí. Nebylo divu, že alfa vzplála. Ani tehdy však Varzi nezastavil, i když mu oheň bezmála olizoval krk. Pouze vysedl do boku ze své sedačky, aby umožnil mechanikovi doslova uplácat plameny sedákem jeho sedačky. Posádka rudé alfy oheň zdolala, ale za celu ztráty několika drahocenných minut. Varzi musel nyní nasadit doslova ďábelské tempo. Prohřměl městečkem Campfoelice a dostal se na závěrečnou, více než osmikilometrovou rovinku vedoucí kolem pobřeží. Právě zde měla jeho Alfa Romeo, vůz velkých cen, ukázat co dovede. I tak ovšem pouze maximální rychlost dosažená po celém dlouhém úseku skýtala určitou naději... Varzi držel pedál plynu na podlaze a ručička otáčkoměru se třepala v červeném poli. Ani to alfu nezastavilo. Varzi vnímal frenetický křik davů jako ve snu – než dorazil do cíle, věděl, že zvítězil – dokázal to, druhého Louise Chirona porazil o 1 minutu a 48,4 sekundy! Rudý vůz zvítězil a Itálie mohla konečně slavit.

Nejlepší léta

V rozmezí let 1931 až 1933 závodil s Bugatti T51. Hned v prvním roce zaznamenal tři skvělá vítězství včetně GP Francie, tam se střídal ve voze s Luisem Chironem. Následující rok byl relativně slabší, avšak ve třicátém třetím svedl zuřivou bitvu s Nuvolarim v Monte Carlo. Achille Varzi vyrazil za vítězstvím v monackém knížectví v roce 1933 z pole position, zatímco jeho největší soupeř se musel v prvním kole smířit se čtvrtým místem za Baconinem Borzacchinim a Marcelem Lehouxem, neboť startoval až z druhé řady. Jenže na konci třetího kola již Nuvolari dýchal Varzimu na záda. Devadesát sedm ze sta kol bojovali společně pneumatiku na pneumatiku. Nesčetněkrát se předjeli a nedarovali druhému vůbec nic. Diváci byli jak v tranzu, skvělá jízda obou borců jim brala doslova dech. Varziho Bugatti byla lepší v zatáčkách díky kratšímu rozvoru, Nuvolariho Alfa Romeo slula lepší akcelerací. V devadesátém devátém kole, v posledním stoupání ke Kasinu podržel Varzi trojku na plný plyn. Riskoval všechno a Nuvolariho předjel. U alfy nevydržel jeden z pístů a olej vystříkl na horké výfukové potrubí. Postavička ve žlutém puloveru vyskočila z auta a zatímco Varzi projel cílem jako vítěz, Nuvolari tlačil. Pomohli mu mechanici a on byl diskvalifikován. Neuvěřitelný závod vešel do historie jako legenda, Nuvolari vedl 66 a Varzi 34 kol. Během léta 1933 se ještě stačil zamotat do tripolské aféry s údajně podplaceným závodem. Jde o drobnou, ale zato velmi zamotanou kapitolku Varziho závodní kariéry. V celé řadě článků a publikací se traduje historka o korupci největších závodníků té doby, o prodaném závodě. Při bližším ohledání zdrojů těchto zaručeně pravých informací však dojdeme k zajímavým závěrům – vše pochází z knihy vzpomínek Ing. Alfreda Neubauera, ředitele závodního oddělení automobilky Mercedes-Benz. Nicméně pravda je zřejmě někde jinde. Na konci sezóny si místa ve Scuderia Ferrari se svým největším soupeřem Nuvolarim vyměnili. Varzi jezdil s Ferrariho alfami až do konce roku 1934 a vyhrál třetí titul Italského mistra. S různými variantami vozů Alfa Romeo Tipo B „P3“ dobil v tomto roce skvělá vítězství na Coppa Ciano, ve Velké ceně města Nice, GP Penya Rhin, na Targa Florio, v GP Tripolisu a se sportovní Alfa Romeo 8C 2600 na Mille Miglia. Rok 1934 byl Varziho fenomenální sezonou se šesti velkými vítězstvími. V roce 1935 přešel Tazio Nuvolari opět do Ferrariho stáje, a tak Achille Varzi využil nabídku týmu Auto-Union a přesedlal na tento excentrický speciál. 

S motorem za zády

Varziho skvělý cit pro volant a vyváženost vozu se při pilotování průkopnické konstrukce Ferdinanda Porsche skvěle prosadily. Šlo mu vždy o vítězství, nikdy nespojoval svoji osobu se značkami vozů, se kterými závodil nebo snad národy, do nichž patřili výrobci strojů. Okamžitě po přesednutí do šestnáctiválcové „Stříbrné ryby“ zaznamenal Varzi velká vítězství. Vavřínový věnec si navlékl na krk nejdříve ve Velké ceně Tunisu (5. 5. 1935), když doslova přemluvil svého nového zaměstnavatele, aby ho přihlásil jako továrního jezdce s vylepšeným modelem Auto-Union B. Achille Varzi přivedl svůj nový závodní vůz do cíle čtyři minuty před druhým v pořadí, továrním jezdcem Bugatti Jean-Pierrem Wimillem startujícím s modelem T59. Jako nejlepší ze startujících s Auto-Uniony Typ B (4,9 l) dosáhl Varzi na třetí místo na závodech na superrychlém okruhu AVUS (26. 5. 1935). Jednička týmu Auto-Union Hans Stuck byl čtvrtý, devět sekund za Varzim. Na jedenáctém ročníku Coppa Acerbo v Pescaře (15. 8. 1935) získal Varzi opět vítězství (Auto-Union B – 5,6 l), když za sebou nechal o více než tři minuty „meteoritického“ týmového kolegu Bernda Rosemeyera, který však startoval do závodu jako devátý z poslední řady. 

Plavovlasý anděl zkázy 

V roce 1935 potkal Varzi svoji „La femme fatale“ v podobě krásné plavovlásky Ilse. V hotelu Princ Savojský v Miláně v době tréninku na GP Itálie na Monze. Její manžel byl také závodník, rezervní jezdec týmu Auto-Union AG, Paul Pietsch. Setkání to bylo v pravdě, ve svém výsledku, podobno antické tragédii. Achille Varzi plavovlásku získal, což mladý rezervní jezdec Auto-Unionu Pietch těžce nesl a s Ilse se v září rozvedl. Rozmařilá blondýna Varziho zatáhla do morfiového světa. Ještě bez vlivu drog dobil Varzi druhé místo pro Auto-Union v Monte Carlu 1936. Ale od Grand Prix Tripolis stejného roku to s ním šlo z kopce. Zdá se, že tímto závodem nastal ve Varziho kariéře i osobním životě zlom. Na trati, kde již předtím dvakrát zvítězil, měl možnost vyhrát potřetí – to byla velká motivace. Poněkud proti byl týmový kolega Hans Stuck, který tzv. udělal závod, nicméně na cílové rovince byl o několik metrů předstižen právě Varzim. Ten si své vítězství vychutnával až do té doby než se dozvěděl, že za jeho vítězným soubojem se Stuckem stála týmová režie. Snad na přímý rozkaz vysokých míst nacistického Německa byl Stuck v poslední části závodu pozdržen, aby „vyhrál příslušník spojenecké Itálie“, šlo přeci o italský závod a navíc Varzi jel v německém voze! Korunu všemu nasadil generální guvernér Libye Maršál Italo Balbo, který na slavnostním večírku po závodě pozvedl číši na počest „opravdového vítěze“ Hanse Stucka. Za nastalého mrazivého ticha Achille Varzi „odpochodoval“ v krajním rozrušení do hotelu. Některé prameny uvádí, že to bylo právě zde, kdy Varzi přijal pomocnou Ilsinu ruku s morfiovou injekcí. Jiné prameny zase uvádí, že Ilse Piesch v roce 1936 na GP Tripolisu vůbec nebyla.

Ať tak či tak, vždy důsledný Varzi se důsledně zamotal i do opiových par. O dva týdny později na velké ceně Tunisu zažil Achille Varzi svoji první havárii. V rychlé zatáčce opustil dráhu a několikrát se s vozem převrátil. Vyvázl sice bez zranění, ale nakolik se na nehodě podepsalo užívání morfia, o tom mohlo okolí jen spekulovat. Achille Varzi nikdy nebyl primadona a nikdy netrpěl hvězdnými manýry, také proto jeho okolí vnímalo změnu v chování s velkou starostí. Po několika dalších závodech se Varzi jednoduše ztratil „ze světa“. Nikdo nevěděl kde a jak žije, ani jeho nejbližší rodina. Po nějaké době byl vypátrán v pronajaté vile v Římě, kde se oddával drogám vylepšenému životu a své blonďaté metrese. Dlouhý drogový trip samozřejmě nakonec neušel pozornosti činovníků závodního týmu Auto-Union AG a s milým Varzim rozvázali urychleně smlouvu. V té době byl ze společenského a profesionálního života doslova exkomunikován. Ilse bylo dokonce oficiálně znemožňováno cestovat do Itálie, snad dokonce na samotný příkaz Benita Mussoliniho. Velkou část sezony roku 1937 nebylo po Varzim ani vidu ani slechu. Ale před Velkou Cenou Itálie, která se po třinácti letech na Monze jela protentokrát v Livornu (12. 9. 1937), snad proto, aby měl Nuvolari větší šanci porazit německé vozy Auto-Union, se Varzi objevil u vedoucího závodního týmu Dr. Feuereissena a zvěstoval mu, že skoncoval jak s Ilse, tak s drogami. Žádal o zařazení zpět do týmu. Po přímluvě ze strany Bernda Rosemeyera tým podepsal smlouvu s Varzim na poslední tři závody sezony. V kvalifikaci se děly věci. Vypadalo to, že se Varzi vrátil se vší parádou. Se šestilitrovým Auto-Unionem C porazil všechny týmové kolegy a soupeře (Rosemeyera, Stucka, von Brauchitsche, Langa, Seamana, Nuvolariho, Farinu, Mullera a další) až na jednoho, Caracciolu. Z druhého místa na startu vyrazil vstříc potvrzení velkého návratu. Velkou cenu Itálie 1937 dokončil na šestém místě a z vozu musel být, zcela vyčerpaný, doslova vytažen. O čtrnáct dní později se Varzi objevil na Velké ceně Masarykově na okruhu v Brně (26. 9. 1937). Zde však odjel ve špatných časech jen dva tréninky, během druhého dne se omluvil v týmu, že s pochroumanými prsty nemůže dosáhnout solidního času a z Brna odcestoval. Až do konce druhé světové války se za volantem závodního vozu již neukázal. O něco později se mu však podařilo vymanit ze spárů morfia i poživačné Ilse. Odeslal ji do sanatoria, a v roce 1941 se oženil se svou věrnou milenkou Normou, jež na něj celou dobu čekala. Stal se majitelem stěhovací firmy a vyhlížel konec války. K této kapitole života jednoho z největších závodníků všech dob je třeba poznamenat. Za prvé drogy v jeho době nebyly tím strašákem co dnes. Dokonce v různých formách byly „velmi běžné“ a jejich užívání patřilo k dobrému tónu života představitelů tzv. „lepší společnosti“. To, že někdo přebral milenku, životní družku nebo snad manželku někomu jinému, třeba týmovému kolegovi, to také nebylo ničím raritním (viz Rudolf Caracciola a Alice Trobeck) ani výrazně opovrženíhodným tehdy ani dnes. Proto razance, s jakou byl svého času Achille Varzi společností „odsouzen“, byla překvapivě tvrdá. O to více zapamatování hodné je, jakým způsobem se Varzi s těžkou životní situací popral, a s jakou důsledností se za volant závodního vozu i do společnosti vrátil. 

Druhý vrchol

V roce 1946 se Achille Varzi objevil na závodních drahách a po několika zkušebních závodech ve věku 42 let znovu debutoval, tentokráte na voze Alfa Romeo 158. Po více než osmi letech od posledního triumfu vyhrál na okruhu v Turínu. V zimě 1946-47 závodil na pěti podnicích Temporada v Jižní Americe. O rok později při stejné příležitosti poznal za oceánem Juana-Manuela Fangia. V Evropě vyhrál závody v Bari a byl druhý ve Spa, Bernu a v Miláně. Naposledy potkal na závodní dráze svého rivala Tazia Nuvolariho v roce 1948 v Mantově. Na začátku července, 1948 stál Varzi podruhé na vrcholu své kariéry. Měl se zúčastnit GP v Bernu. Tehdy byl závod vypsán pro automobily i motocykly. Ve čtvrtečním tréninku smrtelně havarovala legenda motocyklového závodění Omobono Tenni. Po několika hodinách potkal stejný osud i Achille Varziho. Deset minut do konce tréninku za mírného deště vjel pravděpodobně moc rychle do esovité zatáčky Jordenrampe. Alfa Romeo 158 uklouzla, Varzi dal kontra, možná poněkud větší než by se slušelo. Vůz se roztočil a po několika „hodinách“, když se již zdálo, že téměř stojí, se líně převrátil koly vzhůru. Tak nešťastně, že přimáčknutý Varzi na místě zemřel. Tři dny a tři noci byla rakev s Varzim vystavena na podvozku Alfy Romeo v kostele v Galliate. Rozloučit se s ním přišlo na 15 000 lidí. Existuje názor, že Varzi musel na vrcholu zemřít, byl příliš, příliš dobrý, mohl překonat hranice, na které lidstvo ještě nebylo připraveno.  

Převzato z časopisu

Fotogalerie