Hans Stuck von Villiez – „Der Bergkönig“

Vyrostl v horách a láska k nim ho po celý život neopustila. Specialista na závody do vrchu, celým jménem Hans Stuck von Villiez, německý hrdina číslo jedna z let 1934 a 1935, se narodil ve Varšavě 27. 12. 1900.

Rodiče Hanse Stucka byli, podle synových vzpomínek, ke konci roku devatenáct set na obchodní cestě ve Varšavě, a tak se stalo, že má v rodném listě uvedeno u data 27. 12. 1900 název hlavního města Polska. Dětství prožil Hans ve Švýcarsku u svých prarodičů. Ti snad dokonce původně používali příjmení Stucki, které bylo modifikováno na více německy znějící Stuck, poté co se rodiče přestěhovali do Německa. Do školy chodil Hans Stuck v Davosu. Lyžování ho však zajímalo více než učení a tak byl nakonec ze školy vyloučen. Otec ho tedy vzal zpět do Německa na školu v Karlsruhe. V té době zajímaly Hanse dvě věci, zemědělství a technika. Na statku svého otce se stal náruživým sedlákem a myslivcem, nicméně stihl vedle zemědělské školy vystudovat také techniku. První světovou válku prožil u dělostřeleckého pluku na západní frontě, kam narukoval, stejně jako jeho starší bratr Waltr, v roce 1917. Následujícího roku bratr padl společně se svým velícím důstojníkem. Hans byl jako jediný z přeživších synů rodiny repatriován domů. Na pohřbu se potkal se starší sestrou bratrova nadřízeného Helen Hahndorffovou, kterou posléze, v roce 1922, pojal za manželku. Po návratu z Velké války Hans zakoupil velkostatek. resp. mléčnou farmu, a automobil.

První doteky

Technika mu zůstala stále jako koníček. Celé večery proseděl nad rýsovacím prknem. Podivné spojení statkáře a strojního inženýra v jedné osobě ho nakonec přivedlo až na závodní tratě. I když jeho sportovní Dürkopp byl v celém kraji nejrychlejší, což Hans dokazoval většinou při příležitosti rozvážky mléka ze svého statku do Mnichova, přátelé z autoklubu chtěli neoficiální výsledky potvrdit v některém ze závodů. Hans Stuck tedy zajel v roce 1923 do Baden-Badenu, nechal si na vůz namalovat velké startovní číslo a vyrazil na první závod do vrchu. Když v cíli vystoupil z vozu, pořadatelé mu gratulovali k vítězství. Závody poté již mladému hospodáři nedaly spát, zakoupil další Dürkopp, tentokráte závodní. Přes zimu jej upravil a na jaře 1926 vyhrál závod do vrchu Saltzberg v Bavorsku stejně jako další tři závody stejné kategorie. Začal psát svoji bohatou jezdeckou kariéru.

Tři klíče ke kariéře

Mladý, 185 cm vysoký, blonďatý Hans neměl nikdy problémy v navazování přátelství. Každého si téměř okamžitě získal. Není divu, že jeho život, jak profesionální, tak soukromý, byl lemován celou řadou přátel a známých. Nejvíce však jeho životní dráhu ovlivnila tři přátelství z dvacátých let dvacátého století. Korunní Princ Wilhelm mu dopomohl svými známostmi a společenským postavením k jedinečné možnosti pořídit za více než příznivou cenu skvělý vůz Mercedes-Benz SSKL, který byl vyroben jen pro několik málo vyvolených jezdců té doby. Přátelství s Ernstem Udetem, stíhacím esem Velké války, ho podnítilo v zájmu o rychlostní rekordy. Tato myšlenka nakonec gradovala v bohužel neuskutečněném projektu rychlostního speciálu T80, s leteckým motorem Daimler-Benz DB 601, na jehož konstrukci se podílel společně s Ferdinandem Porsche u firmy Mercedes-Benz. Třetí přítel, Julius Schreck byl osobním řidičem a bodyguardem „jakéhosi“ Adolfa Hitlera, se kterým se Stuck setkal již v roce 1925 na jednom z četných honů, kterých se velmi rád účastnil a sám je také v okolí svého statku pořádal. Je jisté, že právě Hans Stuck přivedl svým závodním zápalem Hitlera k zájmu o automobilová klání coby nástroj propagandy. Dokonce v roce 1931, když byl Stuck bez angažmá, zorganizoval Schreck slyšení u Hitlera, který přislíbil Hansovi, že na něj bude pamatováno v okamžiku existence silného německého závodního týmu s vynikajícím vozem. Nutno dodat, že führer tento slib splnil. Hans Stuck von Villiez se stal od roku 1934 továrním jezdcem číslo jedna stáje Auto-Union AG.

První smlouva

Vraťme se však o něco zpět, do roku 1927, tehdy dostal „dlouhý Hansi“ první tovární smlouvu, od rakouského Austro-Daimleru. A tak Hans Stuck prodal velkostatek, přestěhoval manželku se třemi dětmi do Garmisch Partenkirchenu a sám se usadil ve Vídni. Záhy se dal rozvést a cestoval po celé Evropě, vyhrával jeden závod do vrchu za druhým. V roce 1929 se stal se třinácti vítězstvími na voze Austro-Daimler ADM-R 3,0 R mistrem Rakouska v závodech do vrchu. O rok později dosáhl v této disciplíně svého prvního Evropského titulu v kategorii závodních vozů - s Austro-Daimler ADR 3,6 a 4,0. Když Stuck zjistil, že přerostl možnosti značky Austro-Daimler, přesunul se do Stuttgartu a později do Berlína, který se stal jeho dalším domovem. Podepsal smlouvu se značkou Mercedes-Benz. Stájovým druhem se mu v té době stal Rudolf Caracciola. Se skvělými Mercedesy SSK a SSKL dobil Stuck rovněž několik vítězství (GP Polska, GP Brazílie). Mercedes-Benz však v roce 1931 zanechal závodní činnosti a Stuck odjel se závodním SSK a sportovním kabrioletem do Jižní Ameriky. Několik závodů, skvělé společenské párty, krásné ženy, zkrátka vydařená mise. Stuck se stal mezinárodním mistrem Brazílie v jízdě do vrchu (Rio-Petrópolis). Vrátil se spokojen zpět do Evropy a v roce 1932 pojal za druhou manželku tenisovou hvězdu Paulu von Reznicek mající židovské prarodiče. V témže roce se stal podruhé Mistrem Evropy v závodech do vrchu v kategorii sportovních vozů.

Národním hrdinou

V roce 1934 přesedlal Stuck na modernistický Auto-Union s vidlicovým šestnácti válcem uloženým za jezdcem a okamžitě se stal národním hrdinou. Vyhrál tři velké ceny (Auto-Union Typ A 4,4 l - GP Německa, GP Švýcarska a Velkou cenu Masarykovu Brno), přidal několik vítězství v závodech do vrchu a dosáhl třetího titulu Mistra Evropy, tentokráte v závodech Grand Prix. Grand Prix Německa 1934 na okruhu Nürburgring měla jako vždy příchuť národní senzace. Oba dva nové německé týmy, Auto-Union AG a Mercedes-Benz AG, se chtěly před domácími vytáhnout. V týmu Auto-Union AG však měli starosti. Hans Stuck sice ovládal nový vůz dokonale, ale princ zu Leiningen i rezervní jezdec Burggaler byly nemocní. Druhý vůz Auto-Union Typ A si tak osedlal Momberger. Od startu šel do čela Hans Stuck těsně sledován Caracciolou na Mercedesu. Během několika kol bylo jasné, že to bude závod pouze dvou jezdců. Ve třináctém kole překvapil Caracciola zkušeným útokem Stucka a vzal mu vedení přímo v zatáčce zvané „karusel“ a to za ohromného aplausu diváků. Jenže na další rovince se poroučel do věčných lovišť motor Mercedesu, a tak Stuckovi již nic nebránilo k opětovnému zaujetí první pozice a nakonec i slavnému vítězství, které Hans Stuck považoval za svůj nejlepší výsledek na závodních drahách.

Velká konkurence

V roce 1935 Stuckovi vyrostla v týmu těžká konkurence v podobě mladého Bernda Rosemeyera. Ovšem na super rychlém okruhu AVUS to vypadalo pro Stucka velmi dobře. Již v tréninku jezdil svoji vlastní třídu, když dokázal prosvištět měřené kolo za 4:31,3, tedy s průměrnou rychlostí 260 km/h. Na rovinkách dosahoval se standardním modelem Auto-Union Typ B (číslo podvozku 760012) maximální rychlosti 326 km/h - a to bez přidaných aerodynamických prvků! Nejlepší soupeři ztrácely na Stucka 17 sekund na jedno kolo!!! Nebylo divu, že Stuck vyhrál jízdu, v níž startoval, a navíc si zajistil první pozici na roštu finálové jízdy. Po startu šel ihned do čela a vedl až do té doby, než měl nepříjemnou skoro havárii v důsledku prasklé pneumatiky v rychlosti okolo 290 km/h. Stačil ještě dovést svůj Auto-Union do boxů a vyměnit kola. Nicméně na lepší než čtvrté místo, s dvouminutovou ztrátou na vítěze Fagioliho na Mercedesu, to již nebylo. Čtvrté vítězství v závodech o Velkou cenu s vozem Auto-Union zaznamenal Stuck ve Velké ceně Itálie 1935 na okruhu v Monze. Pro rok 1936 přichystali v týmu Auto-Union AG celou řadu změn. Za prvé byla připravena nová varianta závodního vozu Auto-Union Typ C s opět zvětšeným motorem, tentokrát na 6,0 l, který disponoval maximálním výkonem na hranici 520 k. A za druhé vedení týmu převzal od Willyho Walba Dr. Karl Feuereissen. Nový ředitel závodního týmu se přičinil při Velké ceně Tripolisu o zcela neočekávaný skandál. Zřejmě v rámci vyhovění politickému zadání využil týmovou strategii a v poslední části závodu zpomalil Stucka jasně jedoucího pro vítězství a umožnil tak Varzimu, aby německého týmového kolegu porazil na cílové rovince. Netřeba snad dodávat, že ani Stuck ani Varzi nebyli z takového jednání nadšeni.    

Bez poděkování

Pro GP Tripolis 1937 sice Stuck získal s vozem Auto-Union Typ C (V16, 6,0 l) v kvalifikaci první pozici na startu do závodu, ale dokázal ji proměnit jen v konečné čtvrté místo. Na Velké ceně Belgie zaznamenal druhé místo a Velkou cenu Německa 1937 pro poruchu motoru nedokončil. V Monaku a ve švýcarském Bernu byl shodně čtvrtý. Na zářiovou Velkou cenu Masarykovu do Brna již Stuck nepřijel, neboť byl pro zbytek sezony z týmu Auto-Union AG vyhozen. Důvodem změn v týmu, pro který jezdil uplynulé čtyři roky měl snad být požadavek Bernda Rosemeyera. Ten si prý uvědomil, že je podhodnocený a žádal podstatně vyšší finanční ohodnocení. Ovšem nenadálá smrt Rosemeyera v lednu 1938 při pokusu o rychlostní rekord a odchod Ferdinanda Porscheho ze služeb týmu zcela změnily situaci. Nový konstruktér Eberan-Eberhorst se postaral o vidlicový dvanáctiválec 3,0 l s přeplňováním dle nových technických reglementů pro vozy Grand Prix a továrna postavila nový závodní vůz Auto-Union Typ D. V druhé polovině sezony se k týmu připojil opět Hans Stuck a Tazio Nuvolari. Na rozdíl od Itala však Stuck již žádné vítězství v závodech o Velkou cenu započítávaných do mistrovství Evropy pro značku Auto-Union nezískal (vyhrál nezapočítávanou GP Bukurešť 1939), i když jezdil i v následující sezoně 1939 s vozem Typ D vybaveným motorem s dvoustupňovým přeplňováním. Samostatnou kapitolou závodní kariéry Hanse Stucka byly jeho pokusy o rychlostní rekordy v letech 1934 až 1937. Všechny je odjel se speciály Auto-Union. Přesto, že na Velkých cenách od svého návratu do týmu Auto-Union AG vítězství nezískal, zářil v závodech do vrchu – to byla stále jeho parketa. 

Poválečná kariéra

Po druhé světové válce získal rakouské občanství a zkoušel závodit s vozy Cisitalia a AFM, který zkonstruoval Alex von Falkenhauser na základě BMW 328 podle regulí Německé formule 2. Mezi jinými vyhrál například první jízdu v roce 1950 na GP v Monze před Ascarim na Ferrari, závod do vrchu Knyffhäuser a závod v parku v Lipsku. V osmačtyřiceti letech se rozvedl s druhou ženou a ještě v tom samém roce se také potřetí oženil, s dívkou, kterou poznal jako přítelkyni bratra své druhé ženy Pauly von Reznicek, Christou Thielmannovou. A závodil dál, přitom vychovával svého nejmladšího syna Hanse-Joachima, který se narodil v roce 1951. Ve stejném roce vyhrál závod do vrchu St. Bernhard se čtyř a půl litrovým Ferrari. V roce 1951 vstoupil do závodů Mistrovství světa vozů formule 1 se speciálem BRM P15 (BRM V 16) jako člen týmu British Racing Motors Ltd v jediném závodě GP Itálie (DNS). Ve dvaapadesátém se objevil se speciálem AFM 4 (Küchen V8) týmu Alex von Falkenhausen Motorenbau v GP Švýcarska (nedokončil), poslední závod sezony, GP Itálie, měl jet za Ecurie Espadon s Ferrari 212 (Ferrari V12) – (DNQ – nekvalifikoval se). Kolotoče Mistrovství světa vozů formule 1 se aktivně účastnil ještě i v roce 1953 jako soukromník s vozem AFM 4, ale tentokráte s řadovým šestiválcovým motorem Bristol-Straight-6. Velkou cenu Německa nedokončil a ve svém posledním závodě o Velkou cenu, v GP Itálie, protnul cílovou pásku na čtrnáctém místě. Ve tři a padesátém ještě jezdil Porsche Spyder, též však bez valných úspěchů. 

Mistrem ještě v šedesáti

Úzká spolupráce s automobilkou BMW, která započala v roce 1957, však přinesla bohaté výsledky, i když hned první start s vozem BMW Typ 507 nepřinesl kýžený výsledek. Jenže poté Hans Stuck vyměnil vůz, usedl do „křehkého“ BMW 700 RS a v šedesáti letech se stal naposledy Mistrem Německa v závodech do vrchu! Jako skvělý jezdec a protřelý harcovník se dokázal včas rozhodnout a prakticky na vrcholu poválečné části své jezdecké kariéry odešel v roce 1963 do zaslouženého důchodu. Nicméně stále ještě zůstával zkušebním jezdcem mnichovské automobilky BMW. Ještě než odešel na onen svět, 9. února 1978, stačil v roli instruktora závodní jízdy na okruhu Nürburgring zasvětit svého nejmladšího syna Hanse-Joachima do tajů úspěšné závodní jízdy automobilem a poté ho sledovat, jak usedá do vozů formule 1 značek March-Ford a Brabham-Alfa. Za 38 let závodění (až do roku 1963) Hans Stuck von Villiez zaznamenal 427 prvenství v 700 podnicích, jichž se zúčastnil.   

Převzato z časopisu

Fotogalerie