Hermann Lang – „Der Kind“

Hermann Lang si mohl na vizitku bez uzardění psát: „Z mechanika závodníkem, aneb jak chudý chlapec ke štěstí a slávě přišel.” Závodil a žil tak trochu ve stínu slavnějších souputníků. Možná proto se poněkud zapomíná, že také on byl opravdu velké eso stříbrných šípů.

Hermann Lang se narodil 6. dubna 1909 v Bad Cannstattu blízko Stuttgartu jako nejmladší ze čtyř bratrů. Když mu bylo čtrnáct let, zemřel mu otec a mladý Hermann si musel najít obživu. Začal jako mechanik motocyklů. Ve volném čase pracoval na starším stroji, který zakoupil z úspor. Hned první závod, do kterého se přihlásil, vyhrál – amatérskou třídu Velké ceny na okruhu Solitude u Stuttgartu. Stal se smluvním jezdcem a začal závodit v nově vzniklé třídě „sidecar“, motocyklů s postraním vozíkem. Vedl si velmi dobře a v roce 1931 se stal německým mistrem v závodech sajdkárů do vrchu. Jenže potom se na plné obrátky projevila ekonomická krize a to byl konec se závoděním. Hermann Lang se stal nezaměstnaným. Nějakou dobu poté pracoval jako řidič lokomotivy, až se na něj usmálo štěstí a našel si práci ve společnosti Daimler-Benz. V oddělení vývoje začala jeho pohádková kariéra spojená se „stříbrnými šípy“.

Nelehká kariéra

Po testech vozidel v Monze si jej vybral skupinář Jakob Krauss. Na otázku, zda-li je týmž Hermannem Langem, který tak úspěšně před časem závodil se sajdkáry, odpověděl prostě, že ano a hned na celou věc zapomněl. Krauss přesunul Langa do oddělení testování produkčních automobilů, kde měl za povinnost najezdit nespočetné kilometry na čtyřech kolech. Když se značka Mercedes-Benz vrátila v roce 1934 na závodní dráhy, stal se Lang mechanikem Itala Luigiho Fagioli, který závodil s vozem Mercedes-Benz W 25. Na přímluvu Krausse dostal v následující sezóně možnost zastávat funkci náhradního závodního jezdce u hvězdného týmu. To jej však nezbavovalo povinností mechanika. První start si odbyl na GP Eifelrennen a dokončil ho jako pátý. Byl schopen se učit od lepších a starších, a tak se záhy prodral na výsluní. Nicméně, neměl nijak na růžích ustláno. Základ tehdejšího skvělého týmu značky tvořili ostřílení borci Rudolf Caracciola a Manfred von Brauchisch, kteří patřili ke staré škole. Oba dva se dívali na Langa s despektem, zvláště pak pro jeho práci mechanika. S Rudolfem Caracciolou měl vždy problémy až je nakonec byl schopen řešit pouze velmi obratný manager týmu Ing. Alfred Neubauer. O vztahu s Manfredem von Brauchitschem snad nejlépe vypovídá fakt, že šlechtic po skončeném závodě většinou velmi nahlas v boxech objednával: „šampaňské pro mě a Caracciolu a limonádu pro Langa!“ O to větší napětí a řevnivost vyvolávaly Langovy úspěchy. Ten první přišel na GP Tripolis 1937, kterou vyhrál s deseti sekundovým náskokem před Rosemeyerem na Auto Unionu. Zajímavým faktem je skutečnost, že rok před tím jej Ferdinand Porsche ke svému novému chlebodárci lákal. I když sezóna 1936 byla pro Mercedes-Benz ztrátová, Lang neodešel. Cítil za povinnost zůstat tam, kde mu nabídli první šanci. Po Tripolisu v roce 1937 následoval závod na super rychlém okruhu Avus u Berlína. Tým pod vedením Neubauera nastoupil se speciálně karosovanými vozy Mercedes-Benz W 125. Aerodynamicky pečlivě zpracovaná karosérie zakrývala celý stroj. Podobně se na závod připravili i u Auto Unionu.

Nejrychlejší na okruhu

V trenikových jízdách dosahovali jezdci s Mercedesy maximálních rychlostí až 380 km/h, ovšem pověstná klopená severní zatáčka dovolovala průjezd maximální rychlostí okolo 180 km/h. Lang popisoval svoje pocity jako by seděl spíše v akrobatickém letadle než v závodním voze. Kryty kol celou aerodynamiku ještě vylepšovaly. V jednom z tréninkových kol se předek Langova Mercedesu odlepil od vozovky a vůz se řítil plnou rychlostí jen po zadních kolech. Lang viděl před sebou jen oblohu, ale podařilo se mu situaci zvládnout. Sinalý přijel do boxů, kde si vysloužil ihned přezdívku – neochotný letec. Finálovou jízdu na Avusu nakonec vyhrál průměrnou rychlostí 276 km/h, která řadí závody na okruhu AVUS na první místo mezi závody na okruzích všech dob. Až teprve po třiceti letech byl Langův rekord překonán, nicméně pouze v závodech na symetrickém oválu v Indianopolis. Ve stejné závodní sezóně zažil Lang nejhorší havárii své kariéry. Na Masarykově okruhu u Brna na podzim 1937 tvrdě bojoval v prvních kolech o vedoucí pozici s Rosemeyerem. Bohužel nezvládl svůj vůz a na třináctém kilometru ho poslal mezi diváky. Sám byl vymrštěn a odnesl celou havárii tržnými ranami na temeni hlavy. Dva lidé ze špalírů diváků takové štěstí neměli a zemřeli přímo na místě, dalších devět bylo raněno. Poslední dramatický moment v Brně zažil Herman Lang v úrazové nemocnici ve městě kam jej po čtvrté odpolední přivezl Neubauer k ošetření. Lékaři jej vzali na sál v okamžiku, kdy atmosféra velmi zhoustla. Zranění se ocitli tváří v tvář člověku, jenž seděl za volantem nešťastného automobilu. Lang přejel zdrceným pohledem všechny zúčastněné, obrátil se k nim a řekl: „Je mi to hrozně líto, ale já za to nemohu.“ Ne nadarmo bylo na každé vstupence na Masarykův okruh uvedeno „Každý divák se účastní závodů na vlastní nebezpečí a musí si proto najít takové místo, kde mu žádné nebezpečí nehrozí“ – povídejte to fanouškům, zvláště když jsou automobilové závody tak přitažlivé.

Mistr-nemistr

V roce 1938 přidal Lang na své konto další dvě vítězství a následující sezóna se stala jeho nejlepší. Byl na vrcholu sil a jezdeckého umění. Dokázal porazit kohokoliv, kromě jedné jediné situace. Neměl rád déšť a nikdy závodění za těchto podmínek pořádně nepřivykl. V roce 1939 měl velké spory s Caracciolou, ale vítězil a vítězil. Sedm vavřínů jej přiblížilo vysněnému mistrovskému titulu (pět vítězství v osmi závodech Grand Prix, ke kterým nastoupil: Spa-Francorchamps/Belgie, Bremgarten/Švýcarsko - závody GP započítávané do Mistrovství Evropy, Pau/Francie, Tripolis/Lybie a Eifelrennenn/Nurburgring – závody GP nezapočítávané do Mistrovství Evropy, navíc přidal ještě vítězství v závodech do vrchu: Freiburger Schauisland a Wiener Hohenstrassenrennen). Jenže začala válka, sezóna byla přerušena méně než dva týdny po GP Švýcarska a mezinárodní motoristická organizace AIACR (Association Internationale des Automobile Clubs Reconnus, předchůdce FIA) se nebyla schopna sejít. Navíc nebylo jasné, zda se konečné pořadí v sezoně bude počítat dle starého způsobu na minimum bodů či dle nového tzv. francouzského systému podobného tomu dnešnímu. Hermann Lang byl v prosinci 1939 prohlášen korpsführerem Adolfem Hühnleinem, zodpovědným za sport v Třetí Říši a šéfem NSKK (Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps), za Mistra Evropy roku 1939 a vítěze Německého mistrovství v závodech do vrchu 1939. Jenže AIACR se nakonec usneslo vyhlásit Mistrem Evropy pro pohnutý rok 1939 Hermanna Paula Műllera z týmu Auto Union. Trochu hořké pro Langa, na vrcholu kariéry. S příchodem druhé světové války byl s motorsportem, alespoň v Evropě, konec. A tak alespoň v roce 1943 připravilo vydavatelství Knorr und Hirth v Mnichově knihu o Hermannu Langovi s titulem „Vom Rennmonteur zum Meisterfahrer“. Za volant závodního vozu se poté Lang dostal až 21. července 1946. S vozem BMW 328 Mille Miglia vyhrál první poválečný německý závod v Ruhesteinu (Schwarzwald) ve francouzské okupační zóně. O tři roky později skončil druhý ve sportovních vozech na Eifelrennen za Karlem Klingem.

Největší triumf 

Na začátku padesátých let dvacátého století, 18. až 25, února 1951, se Lang dostal s obnoveným závodním týmem Mercedes-Benz do Jižní Ameriky. S předválečným vozem Mercedes-Benz W 154 obsadil druhé a třetí místo v Peronově poháru resp. v závodě o pohár Evy Peronové. Od vedoucích pracovníků koncernu Daimler-Benz to byl tzv. „zkušební balónek“, vypuštěný s cílem zjistit, zda by se značka Mercedes-Benz mohla solidně reprezentovat se starými vozy v nové době – odpověď byla jasná: „rozhodně ne!“ V roce 1952 přispěl ve Velké ceně Švýcarska k přesvědčivému triumfu nových sportovních strojů Mercedes-Benz 300 SL (W 194). Skončil druhý za Karlem Klingem a před Fritzem Riessem. Čtvrté nasazené „křídlaté“ kupé pilotoval Rudolf Caracciola, bohužel tak nešťastně, že po těžké havárii skončil se závodní kariérou a rok se pohyboval na invalidním vozíčku. Největší triumf poválečné kariéry Hermanna Langa přišel v Le Mans 1952, to mu bylo 43 let. Slavně tam se „spolubojovníkem“ Fritzem Riessem přivedli skvělý sportovní vůz Mercedes-Benz 300 SL k vítězství. Ve stejné sezoně získala posádka Hermann Lang – Erwin Grupp s novým sportovním vozem Mercedes-Benz 300 SL postaveném s využitím dílů nešťastného Caracciolova vozu z GP Švýcarska druhé místo v pětidenní soutěži La Carrera Panamericana v Mexiku, ostatně vítězství pro sebe uchvátila posádka Karl Kling – Hans Klenk ve voze stejné značky. O rok později hostoval Hermann Lang v týmu Maserati se za zraněného Argentínce Josého Floriána Gonzálese a v GP Švýcarska 1953 získal na šestiválcovém Maserati A6GCM dva body za páté místo do mistrovství světa Formule 1, což mu vyneslo v celkové klasifikaci sedmnácté místo. V roce 1953 také Hermann Lang vydal svoji autobiografii „Grand Prix Driver“ s předmluvou napsanou samotným Ing. Alfredem Neubauerem. Ještě o další rok později, 1954, se objevil v kolotoči GP s novým formulovým vozem Mercedes-Benz W 196, ale Velkou cenu Německa nedokončil. Bylo mu pětačtyřicet a na jeho místo se tlačili mladší. Rozhodl se proto se závodní kariérou skončit a dále pracovat pro značku Mercedes-Benz již jen v „civilním“ sektoru především jako inspektor zákaznických služeb.

Jeho sportovní život byl jako pohádka. Chudý chlapec se vyšvihl přes všechna protivenství až na samotný vrchol. Do závodnického nebe odešel 19. října 1987 ve své domovině, švábském Bad Cannstatt.  

Převzato z časopisu

Fotogalerie