Raffaele „Ralph“ De Palma – „The Real American Hero“

Ralph de Palma, italsko-americký automobilový závodník dokázal vítězit téměř kdekoliv. Vyhrál Vanderbilt Cup (1912, 1914), Indy 500 (1915), čtyřikrát americké národní mistrovství na hliněné ploché dráze (1909 až 1911), celou řadu závodů Champ Cars (24) a Kanadské národní mistrovství (1929).

Jeho jméno je spojováno s automobilovými závody jak v Evropě, tak, a to především, na americkém kontinentě. Patřil do party neohrožených jezdů, kteří na začátku dvacátého století psali historii motorismu. Ralph de Palma dokázal své soupeře porážet na všech myslitelných tratích. Ať to byly závody do vrchu nebo na okruzích, pískové trati, hliněné okruhy, dřevěný povrch, betonové panely nebo asfaltové okruhy, pořád vítězil. Za svoji 27 let dlouhou aktivní závodní kariéru se zúčastnil 2889 závodů (většinu na plochých hliněných oválech – dirt track), z nichž 2557 vyhrál. Za své největší úspěchy považoval vítězství v závodech o Vanderbiltův pohár v letech 1912 (Milwaukee, Wisconsin) a 1914 (Santa Monica, Kalifornie) a 500 mil Indianopolis 1915, pokaždé s německým vozem Mercedes. Přesto, přeze všechno se nejvíce na Ralpha de Palmu v kruzích vyznavačů automobilového sportu vzpomíná v souvislosti s jeho památnou účastí na závodě 500 mil Indianopolis v roce 1912, kdy svůj vůz do cíle s vypětím všech fyzických a psychických sil společně s mechanikem dotlačili – a opět to byl Mercedes.

Začátky na kole a motocyklu

Raffaelle de Palma se narodil v italském městě Troia v regionu Puglia, provincie
Foggia 31. prosince 1882 v rodině kadeřníka. Když mu bylo devět let (1893), emigroval společně s rodiči a dalšími třemi bratry do země zaslíbené – Ameriky. Otec si otevřel kadeřnictví v newyorském Brooklynu a synové šli samozřejmě k němu do učení. Mladičký Ralph našel záhy zalíbení v jízdě na kole. K penězům vydělaným za práci v salónu svého otce přidal finance získané rozvozem zeleniny a pořídil si svůj první bicykl. Když bylo Raphovi patnáct (1897), zúčastnil se svého prvního závodu v New Yorku. O dva roky později již slavil vítězství na Velodromu Vailsburg v New Jersey. Cyklistika se pro něj stala doslova vášní, vyučil se mechanikem a nastoupil do práce ve skladu jízdních kol. 

V době, kdy jeho boss dostal dealerství motocyklů Indian, bylo talentovanému de Palmovi umožněno svést se několik kol na tomto motocyklovém zázraku. I to stačilo, aby jeho život dostal další impuls. Byl polapen motocyklovým opojením natolik, že nechal kolo kolem a z Indiána již „neslezl“. Snad nejpodivnější historka z tohoto období de Palmova života se váže k amatérskému závodu na 16 mil (zhruba 26 km) na Coney Island. Na trati v Driving Parku se tehdy na startu sešlo šest závodníků. Během několika málo kol však všichni až na de Palmu odpadli pro poruchu motorů svých jednostopých strojů. Ralph tak zcela jasně zvítězil a domů si odnesl všechny tři medajle! Zlatou za své vítězství a bronzovou, kterou mu ze záhadných příčin udělili organizátoři závodu také, hned. Pak jej pořadatelé požádali, zda by se nepokusil o rychlostní rekord. De Palma nadšeně souhlasil a také rekord ihned vytvořil, a za to dostal ještě i stříbrnou medajli.

Poprvé a na zpátečku

Někdy kolem roku 1904 se de Palma začal zajímat o závody automobilů na hliněných či pískových plochých drahách. Tehdy se dostal na Long Island jako traťový komisař prvního ročníku Vanderbiltova poháru. Rozhodl se postavit vlastní závodní vůz. Dostal jistou podporu od svého zaměstnavatele a za dva roky byl se stavbou hotov. Jenže v roce 1906 již jeho vůz s pětatřiceti koňovým čtyřválcem nevyhovoval právě nově vydaným technickým předpisům.AAA (American Automobile Association). Raplh de Palma byl nucen konstrukci svého závodního vozu poupravit. Jeho úsilí i šikovné konstrukce si všiml newyorský dealer automobilových doplňků Fred Moscovics a nabídl mu místo závodního jezdce u firmy Allen-Kingston. Za volantem závodního vozu teprve rozvinul svůj talent, i když první závod odstartoval vlastně na zpětný chod. V závodě, ve kterém byl jeho soupeřem například Barney Oldfield, de Palma mále ulil start. Posunul se o několik palců přes startovní čáru. Činovník u startovacího praporku však byl všímavý a nařídil Ralphovi couvnout. V okamžiku kdy měl Ralph zařazenu zpátečku, start maršál vystřelil na znamení začátku závodu. Není třeba snad ani dodávat, že první automobilový závod nebyl pro de Palmu až tak úspěšný.

Od Fiatu k Mercedesu

Avšak netrvalo dlouho a de Palma se dostal i na čtyřech kolech mezi závodní elitu. Například jen v roce 1909 vyhrál 34 závodů na hliněných drahách a ustanovil 18 rychlostních rekordů. V tom samém roce AAA vypsala poprvé národní automobilový šampionát. V letech 1908 až 1911 závodil s vozem Fiat, který byl v té době na vrcholu. S modelem Cyclone se čtyřválcovým motorem o maximálním výkonu 60 k vyhrál celou řadu závodů, včetně toho zcela prvního, do nějž s Fiatem nastoupil. Až do roku 1911 byl Fiat Cyclone a Raplh de Palma jen těžko k poražení. Poté vystřídal několik značek závodních vozidel včetně Packardu, Studebakeru, Chrysleru, Fordu a dalších. V roce 1911 vyhrál de Palma první ročník závodů Milwaukee Mile Championship Car na kultovní hliněné dráze ve Wisconsinu. 

V roce 1912 měl k dispozici Mercedes přezdívaný „Grey Ghost – Šedý duch“, modifikovanou verzi speciálu Mercedes Grand Prix 1908 vybavenou upraveným čtyřválcovým (12,8 l) motorem 37/95 k. Právě s ním se Ralph de Palma nominoval do osmého ročníků závodů o Vanderbiltův pohár, který byl zorganizován poprvé a naposledy v Milwaukee ve Visconsinu. Podnik byl sice pozamenán nejnižší účastí závodníků v historii, ale to nijak nesnižovalo význam a slávu jednotlivých jmen, která se postavila na startovní čáru. Mezi osmi startujícími byli: Teddy Tetzlaf (Fiat), Ralph de Palma (Mercedes), Spencer Whishart (Mercedes, stejný jako měl de Palma), George Clark (Mercedes) nebo například Ralph Mulfor (Knox). Nejrychleji nakonec 38 závodních kol prosvištěl Ralph de Palma s průměrnou rychlostí 110,98 km/h. Kromě Vanderbiltova poháru se de Palma se stejným vozem zúčastnil též závodu 500 mil Indianopolis. Ve třetím kole se ujal vedení a vše se zdálo být rozhodnuto. Po 250 mílích měl před soupeři náskok jednoho a po 450 mílích dokonce pěti kol, diváci již pomaličku vstávali ze sedadel a odcházeli domů. 

Avšak ve 197 kole nevydržela u Mercedesu jedna z ojnic. De Palma sice pokračoval na tři válce, ale podstatně menší rychlostí. Ale i šnečí plížení 24 km/h se dostalo v následujícím kole ke konci když motor Mercedesu vydechl naposledy. De Palma zůstal ještě chvíli sedět ve voze, pak se obrátil k mechanikovi Jeffkinsonovi: „Myslím, že to dokončíme pěšky. Ale můžeme si vzít vůz sebou.“ Oba dva muži tlačili jeden a čtvrt tunový Mercedes k cíli na pokraji fyzického zhroucení. Zatím co jim do konce 199. okruhu zbývalo ještě 600 metrů projel Dawson na voze National vítězně cílem. Ralph de Palma se svým mechanikem nakonec Mercedes do cíle závodu dotlačili na jedenáctém místě, a sklidili za to opravdu aplaus a zájem obecenstva. Nicméně je třeba se zmínit o tom, že pouze vozy, které dokončily celý závod (200 kol), mohly figurovat na výplatní listině tzv. prize money. De Palmův Mercedes nakonec zůstal v Indianopolis v Muzeu Motor Speedway Hall of Fame. Na podzim roku 1912 bojoval de Palma o celkové vítězství v seriálu U.S. National Driving Championship, jenže v závodě na silniční trati v Milwaukee 5. října při dramatické nehodě málem zemřel. Po výletu z trati se nabodl na ostrý stonek kukuřice a v nemocnici si pobyl poctivých jedenáct týdnů. Na závodní tratě se vrátil na jaře následujícího roku.

Ralph de Palma byl znám jako závodník se smyslem pro fair play, opravdový sportsman. Podle vzpomínek a dobových záznamů byl schopen přiznat svoji jezdeckou chybu, když byl v těžké zdravotní situaci. Je známý také případ, kdy si mladý mechanik při natáčení motoru de Palmova závodního vozu zlomil předloktí, neboť ho startovací klika nešťastně „kopla“. Poté, co Ralph de Palma závod dokončil a vyhrál, raději volil možnost prožít večer se zraněným mechanikem, než by se účastnil slavnostního večírku na počest jeho vítězství. V letech 1912 a 1914 Elgin Trophy v Elginu ve státě Illinois. S „Šedým duchem“ dokázal v roce 1914 Ralph de Palma vyhrát další ročník Vanderbiltova poháru, tentokrát v Santa Monice v Kalifornii, poprvé na západním pobřeží. A bylo to pro něj slavné vítězství. Jedno z těch, kterých si cenil nejvíce. Před samotným závodem byl totiž vypovězen z týmu Mercer Automobile Co. ve prospěch svého rivala Barneyho Oldfielda. Kterého však na trati v Kalifornii slavně porazil přesto, že Oldfield tlačil na pedály svého speciálu, jak jen mohl. De Palma triumfoval především svojí vytříbenou jízdou, při níž dokázal pošetřit jak palivo, tak pneumatiky svého, v té době již obstarožního Mercedesu. Skvělou taktikou uchvátil vítězství a ukázal všem kdo je v Americe na závodních drahách toho času pánem.

Evropská anabáze

Ralph de Palma závodil také v Evropě, v letech 1912 a 1914 se například zúčastnil GP Francie. Ve čtrnáctém roce vodil na GP Francie britský Wauxhall, první tři místa si však pronajali jezdci na zcela nových čtyř a půl litrových Mercedesech. Dva z těchto stopatnácti koňových speciálů byly zkonfiskovány Francouzi, ještě než se dostaly přes hranici do Německa. De Palma proto spěchal do Untertürkheimu, aby přemluvil Paula Daimlera o prodeji třetího z nich. Daimler si stanovil cenu šest tisíc USD plus nákup náhradních dílů. De Palma byl nadšen a sám osobně dohlížel na expedici Mercedesu, jenže 25 července 1914 byl spěšně zavolán do kanceláře Daimlera, kde mu bylo sděleno, aby se sebral a urchyleně vyrazil k domovu. Byla mu doporučena cesta a vysvětleny informace, jak Mercedes dostat do přístavu v Antverpách. Nakonec se vše podařilo, závodní vůz odplul do USA na německé lodi Vaterland a de Palma na parníku Olympic z Le Havru. Ještě na cestě k pevnině, někde uprostřed Atlantiku se de Palma dozvěděl o vyhlášení světové války. 

Proč Paul Daimler pomohl dostat německý vůz do USA v těchto pohnutých dnech? De Palma měl své vysvětlení: „Daimler viděl závodění jako nadnárodní sport.“ Nicméně je fakt, že de Palma byl pro Mercedes v USA extrémně úspěšný, a tedy tato služba mohla být určitou odplatou jeho dokonale odvedené práci. V roce 1915 se s Mercedesem Grand Prix de Palma objevil opět v Indianopolis. Historie se téměř opakovala, opět tři kola před cílem praskla u těžce zkoušeného motoru ojnice. Tentokrát však de Palma udržel motor v chodu, a i s tak pochroumaným vozem protnul cílovou pásku jako vítěz. Zajímavostí je snad to, že ve stejném roce se do závodu kvalifikoval i jeho mladší bratr Giovanni „John“ de Palma, který však pro poruchu na svém voze odstoupil ve 41 kole. V následujících letech de Palma opět vodil po závodních drahách vozy různých značek. Mezi nimi například také v roce 1919 aerodynamicky tvarovaný Packard s velkým dvanáctiválcovým motorem. S tímto vozem prohrčel Ralph de Palma jednu celou míli tvrdých písků ve floridské Daytona Beach průměrnou rychlostí 241,2 km/h (149,87 mph), a stal se tak pro ten čas nejrychlejším mužem na světě.

Indy 500 a 24 hodin Le Mans

V roce 1920, pět let po svém skvělém vítězství Ralph de Palma opět bojoval v Indy 500, tentokrát s francouzským vozem Ballot. Ještě před letmým startem u jeho vozu explodovala pneumatika. Když se de Palma dostal zpět do závodu, měl ztrátu celého jednoho okruhu. Po 150 mílích však byl již v čele závodního pole. Jenže v posledním kole zachvátily jeho vůz plameny. Požár byl uhašen, ale za chvíli plameny opět vyšlehly. Mechanik znovu vůz uhasil a zároveň vyrazil během do boxů pro kanystr s palivem, které, jak se zdálo, de Palmovi právě došlo. Nakonec se problém ukázal v zapalování. Přesto, že u motoru pracovaly pouze čtyři z osmi válců, de Palma nakonec skončil pátý. O rok později se s vozem Ballot dostal de Palma do závodu 24 hodin Le Mans. S mechanikem vymysleli a sami odzkoušeli, že pokud bude řadit rychlosti on a jezdec se bude moci věnovat pouze řízení, získají na každém kole až šest sekund náskok před ostatními. Na pokyn de Palmy byla proto řadící páka přemontována z vnějšku vozu do jeho interiéru. Když Ernest Ballot vidět, jak jezdec jeho automobil upravil, rozhněval se a nakázal vše uvést do původního stavu. De Palma skončil prestižní závod na druhém místě za Duesenbergem řízeným jiným Američanem Jimmym Murphym. 

Ital či Američan?

Ralph de Palma získal americké občanství až v roce 1920, proto je považován za druhého neamerického jezdce, který po Francouzovi Julesi Goux (1913) vyhrál slavný závod Indy 500 (1915). Ve stejném roce se objevil v Hollywoodském filmu High Speed. V roce 1924 si střihl roli v akčním dramatu Racing for Life. V roce 1923 Ralph de Palma založil v Detroitu vlastní společnost DePalma Manufacturing Company, v níž vyráběl závodní automobily a závodní motory pro vozy a letadla.

De Palma závodil též s vozy Chrysler, které přivedl v závodech na okruzích a do vrchu k několika vítězstvím. Poslední závod v Indianopolis jel de Palma v roce 1925, mimochodem tento ročník prestižního závodu vyhrál jeho synovec Pete de Paolo. Ralph de Palma startoval v závodech Indy 500 celkově desetkrát, dvakrát z prvního místa, pětkrát z první řady, jednou zvítězil, třikrát skončil v Top 5 a šesktrát v Top 10. Až do roku 1987 platil jeho rekord v počtu kol, v nichž jel na první pozici, celkem 613! Ve vzpomínaném roce jeho rekord překonal Al Unser. V roce 1929 vyhrál Ralph de Palma ještě Kanadský šampionát. Do roku 1936 se účastnil v USA populárních závodů Stock Cars. Poté odešel do závodního důchodu a od té doby pracoval pro značky Packard, Studebaker, Chrysler, Ford, Ranger Aircraft Engines a General Petroleum Corporation. V dubnu 1954 byl slavnostně zařazen do Závodní haly slávy ve Fordově muzeu v Greenfield Village v Dearbornu. Ralph de Palma zemřel na rakovinu v kalifornském South Pasadena 31. března 1956, bylo mu 73 let.

Převzato z časopisu

Fotogalerie