INDY CAR PORTLAND 2018 – VÍTĚZSTVÍ SPORTU

Předposledním závodem Indy Cars byla obnovená Velká cena Portlandu; o titulu mistra 2018 však ještě nerozhodla...

Na přírodním okruhu v Portlandu se jel závod velkých formulí před letošním návratem naposledy v červnu 2007, kdy zvítězil Sébastien Bourdais, tehdy startující za tým herce Paula Newmana a obchodníka Carla Haase, pro nějž vyjel čtyři mistrovské tituly! Z tehdejší sestavy Champ Cars se do obnovené Velké ceny Portlandu 2018 vrátili nejen skvělý Seb, původem z Le Mans, ale také Will Power, Graham Rahal a Simon Pagenaud. Nebýt chyby v tréninku, která si vyžádala celkovou opravu jeho monopostu, mohl Bourdais vyhrát i letos. Nakonec vystoupil v Portlandu na pódium za třetí místo...

Závody americké formule Indy Car jsou totiž nesmírně vyrovnané, a to už dlouhá léta. Ano, také tam jsou týmy s větším finančním rozpočtem a neobyčejně zkušení závodníci, jenže nikdo nemá tak obrovskou převahu jako Mercedes-AMG Petronas ve formuli 1, takže vyhrát vlastně může každý. Ve formuli 1 je dnes vítězství nováčka prakticky vyloučeno, v Indy Cars však není tak neobvyklé. Letos se to sice nepovedlo, ale i přesto mělo sedmnáct závodů osm různých vítězů, nemluvě o tom, že startovalo jedenačtyřicet jezdců (celkově, hlavně díky 500 mil Indianapolisu, kde je tradičně 33 startujících). Nejlepší závodníci vyhráli po třech závodech, ale byli hned čtyři, a tomu se říká zdravé sportovní zápolení. Scott Dixon, Alexander Rossi, Will Power a Josef Newgarden toužili po dalším titulu, pouze Rossi bojoval o svůj první. Portland mohl přinést rozuzlení, ale pohroma favoritů znamenala, že se rozhodnutí přeneslo až na závěrečnou Grand Prix v kalifornské Sonomě. 

Portland International Raceway leží v rekreační oblasti na poloostrově, devět kilometrů na sever od centra Portlandu, a je prakticky přístupná jedinou dálnicí I5 z ostrova Hayden směrem ze státu Washington, či naopak z centra Portlandu. Hranici mezi Portlandem a Oregonem tvoří řeka Columbia River, mostů je tam méně než na Vltavě v Praze. Přesto mají návštěvníci k dráze pohodlný přístup, s ostrovem i centrem je spojuje příměstská dráha TriMet MAX Yellow Line, což bylo nakonec výhodou i pro nás, protože jsme unikli dopravní zácpě. Obnovit závod Indy Cars v tomto severozápadním regionu USA se stalo velkou atrakcí, a přestože Grand Prix of Portland neměla žádného hlavního sponzora, přilákala množství diváků, kteří na přírodním okruhu většinou pobyli celý víkend. 

Pořadatelé zářili spokojeností, diváci také. Bylo se na co dívat, nejmodernější formule se totiž snoubila s klasickým přírodním okruhem, jaké už dnes nejsou příliš k vidění. Připadali jsme si jako ve starém Brně, když jsme vstupovali za rozbřesku do paddocku. Nechtěli jsme totiž zmeškat školení fotografů, stanovené na osmou ranní, a tak jsme z Vancouveru (toho na jihu státu Washington) vyráželi ještě za šera. Po několika stovkách metrů od stanice vlaku jsme chvíli hledali vstup do depa s malou věží (opět podobně jako na starém okruhu v Brně), prošli ztichlým parkovištěm, přešli most do infieldu a vyhledali tiskové středisko. Ano, vzpomínka na Brno byla přirozená, tiskové středisko se nacházelo ve dvou dřevěných budkách na trailerech, to lepší pro deadline media pak v dvoupodlažní dřevěné věži, zatímco tiskové konference i školení jezdců a personálu se konaly v narychlo postaveném stanu! Účel světí prostředky, celé prostředí ve stylu starých zlatých časů příjemně připomnělo ty doby, kdy závody měly mnohem větší úroveň než dnes. 

Jak už bylo řečeno, v Indy Cars to stále platí. Žádná převaha jednoho týmu, vyhrát může každý. Průběh závodu to jen potvrdil. Kvalifikaci ovládl Will Power, Australan z Toowoomby, letošní vítěz 500 mil Indianapolis, který kdysi testoval Minardi F1. Dosáhl času 57,35 sekundy (okruh má jen 3165 metrů) a průměrné rychlosti 198,377 km/h. Na startovním roštu následovali domácí Josef Newgarden, úřadující mistr Indy Cars 2017 a syn dánské matky a amerického otce; Alexander Rossi, mladý adept na mistrovský titul z Kalifornie, vítěz 500 Indy 2016 a někdejší jezdec českého týmu Igora Salaquardy v nižších formulích; Sébastien Bourdais, nejlepší francouzský závodník novodobé éry; Ryan Hunter-Reay z Floridy, vítěz osmnácti závodů včetně 500 Indy 2014; a třiadvacetiletý Zach Veach z Ohia, jenž prošel všechny formulové stupně Mazda Road to Indy v týmu Michaela Andrettiho. Marco Andret-ti ze slavné závodnické dynastie startoval z devátého místa, oblíbený Novozélanďan Scott Dixon až z jedenáctého. Nastoupilo pětadvacet závodníků do pětadvacátého ročníku Indy Cars v Portlandu, obnoveného po jedenácti letech... 

Po startu na rovince za šikanou došlo k hrozivě vyhlížející havárii, ale nikomu se nic nestalo. Mladíček Zach Veach poslal na výjezdu ze šikany Jamese Hinchcliffa z trati, do písku vylétli také Sébastien Bourdais, Ed Jones a Graham Rahal. Marco Andretti neměl kam uhnout, přelétl záď Jonesova vozu, udělal ve vzduchu přemet a přistál koly vzhůru za Hinchcliffem. Scott Dixon neviděl v oblacích prachu vůbec nic, naštěstí zastavil ve skrumáži, aniž by rozbil vůz, a zhasl mu motor! Pouze Bourdais a Dixon se dokázali vrátit do boje o vítězství a dojeli třetí a pátý. Mladý Spencer Pigot se vyšvihl na čtvrté místo v cíli, Simon Pagenaud byl šestý a zmatku využil také Charlie Kimball, když se z posledního místa na startu vypracoval na sedmé v cíli. Will Power sice vedl po restartu, jenže ho zradila převodovka, pak ho vystřídal Ros-si, ale také nevyhrál. Nováček Santino Ferrucci (propuštěný z formule 2) jezdil pátý, dokud se jeho vůz na dráze nezastavil. Vítězství si nakonec připsal Takuma Sato, který sice jel až z dvacáté pozice, ale přálo mu štěstí. Bývalý japonský jezdec F1 tak dosáhl na svoje celkově třetí vítězství. V Portlandu ve dvouhodinovém závodě měl průměrnou rychlost 165,680 km/h. Všichni jezdci startují s vozy Dallara IR12, jež pro letošní sezonu dostaly nový aerodynamický kit, snižující nejen přítlak, ale i finanční náklady. Jezdí se tak o trochu pomaleji, ale souboje jsou vyrovnanější. 

V doprovodných závodech Indy Lights dobyl Mexičan Patricio O’Ward pro Andretti Autosport mistrovský titul 2018, což za odměnu znamenalo debut v Indy Cars hned následující závod. Na Sonoma Raceway dojel devátý, ale zkušený Novozélanďan Scott Dixon tam druhým místem za Ryanem Hunter-Reayem pečetil svůj pátý titul mistra Indy Cars, což ho pasovalo na druhé místo v celé historii za legendu Anthony-Josepha Foyta (sedm titulů mezi 1960 až 1979), ale před čtyřnásobné mistry Maria Andrettiho, Daria Franchittiho a Sébastiena Bourdaise. Skvělá koncepce Road to Indy umožňuje nejlepším nováčkům postup z nižších formulí do vyšších, žebřík tvoří US F2000, ProMazda a Indy Lights, všechny s dvoulitrovými motory Mazda, ale různě naladěnými. Vítěz Indy Lights postupuje do Indy Cars s prémií jeden milion dolarů. Kalendář na příští sezonu opět zahrnuje Portland. Znovu se tam pojede 1. září 2019.

VERIZON INDY CARS SERIES 2018
(konečné pořadí, jezdec, tým, motor, počet bodů a počet vítězství)
1. Scott Dixon (Auckland, NZ); Ganassi/Honda, 678 bodů (3 vítězství)
2. Alexander Rossi (Nevada City, CA); Andretti/Honda, 621 bodů (3 vítězství) 
3. Will Power (Toowoomba, AUS); Team Penske/Chevrolet, 582 bodů (3 vítězství) 
4. Ryan Hunter-Reay (Ft. Lauderdale, FL); Andretti/Honda, 566 bodů (2 vítězství)
5. Josef Newgarden (Nashville, TN); Team Penske/Chevrolet, 560 bodů (3 vítězství)
6. Simon Pagenaud (Montmorillon, F); Team Penske/Chevrolet, 492 bodů (bez vítězství)
7. Sébastien Bourdais (Le Mans, F); Coyne Racing V-S/Honda, 425 bodů (1 vítězství)
Následuje dalších 34 jezdců

Převzato z časopisu

Fotogalerie