Historie – Giuseppe Campari – „El Negher“

Byl hvězdou první velikosti v době, kdy se automobilové závody jezdily po cestách a silnicích s různými, většinou prašnými povrchy. Miloval vaření, automobilové závody a operní zpěv. Kolikrát nebylo jasné, v jakém pořadí. Vše ale vykonával s vervou a nasazením jemu vlastním.

Giuseppe Campari, syn klidného otce a chytré matky – tak charakterizoval jeho rodiče Enzo Ferrari, se narodil 8. června 1892 ve Fanfulle blízko Milána. Ještě jako téměř pubertální mladík nastoupil do společnosti ALFA a záhy se stal jejím zkušebním jezdcem. Jeho postavu nešlo přehlédnout. Vážil přes sto kilogramů a měl snědou pleť, po celém těle byl porostlý jemnými chloupky. Pro svůj vzhled si vysloužil u fanoušků přezdívku „El Negher“ – v milánském nářečí to znamenalo „Negr“ (italsky „Il Negro“). Nutno říci, že to bylo ještě v době, kdy se takové označení nepovažovalo za xenofobní.

Závody, jídlo, opera

Pro značku Alfa Romeo (Nicola Romeo převzal automobilku ALFA v roce 1916) jezdil Giuseppe Campari celých dvacet let. Vydobyl ji čest a slávu. V době, kdy smrt byla téměř pravidelným návštěvníkem motoristických podniků, on závodil bez jediné závažné nehody. Měl dvě velké vášně: závody a operu. Kolikrát nebylo jisté, ve kterém pořadí oba dva koníčky vlastně vyznává. Zapálení pro zpěv ho přivedly až na prkna Donizettiho divadla v Bergamu. Svým přátelům také postupně představil docela slušný počet snoubenek, každá z nich byla nějak spjata s operou. Byl však „Cavaliere“ a řadu zakončil svatbou se zpěvačkou Linou Cavallerovou. Skvělá závodní kariéra mu dovolovala již v poměrně mladém věku žít v blahobytu. Koupil si malý palác ve vznešené milánské čtvrti San Siro a doslova jej nacpal obrazy a poháry, které vyhrál. Podle pamětníků bylo ocenění za vítězství a umístění tolik, že nábytek nestačil. Proto byly trofeje postaveny též na podlaze. Ovšem v takovém množství, že se jen stěží dalo projít úzkými uličkami uprostřed pokojů. Campari měl ještě třetí planoucí vášeň – kuchaření. Rád zval své přátele do paláce, kde vařil a pokud měl extra dobrou náladu, obohatil je zpěvem některých operních árií příjemným barytonem. Jeho specialitou na poli operní hudby byla, jak jinak než, Traviata. První závod jel v roce 1913. Tak jako u mnohých souputníků i následovníků šlo o závod do vrchu, konkrétně Parma-Poggio di Berceto. V následujícím roce se stal senzací pověstného závodu Targa Florio, když dojel jako čtvrtý. Také po válce se na Targa Florio vrátil. Ovšem na první své velké vítězství si musel počkat do roku 1920. Tehdy vyhrál pro sebe a také poprvé pro značku Alfa Romeo závod na okruhu v Mugellu s typem 40/60. Přidal celou řadu prvenství v závodech do vrchu, příští rok opět triumfoval v Mugellu a byl třetí na Targa Florio 1921.

Zázračné spojení

S novým závodním modelem Alfa Romeo P2, který zkonstruoval geniální Vittorio Jano, se stal Campari opravdu známým jezdcem. P2 dovedl k prvnímu vítězství na GP Francie v Lyonu 1924. Byl by vyhrál i GP Francie 1925, ale po smrtelné havárii Ascariho na příkaz týmu ze závodu odstoupil. Ve stejném roce byl ještě druhý na Monze v GP Itálie. Když Alfa Romeo zanechala závodní činnosti, Campari pokračoval jako nezávislý. Vyhrál Coppa Acerbo v letech 1927, 1928 a 1931, Mille Miglia se spolujezdcem Guido Ramponim v letech 1928 a 1929. V těchto letech se také stal Italským šampiónem. Byl bravurní jezdec a nezkrotný bojovník, který pro vítězství nedbal nebezpečí a nestaral se o směšné maličkosti. Enzo Ferrari na něj vzpomínal historkou z roku 1928 z tréninku na slavnou Mille Miglia. 

Jeli společně průsmykem Raticosa. Ve voze byla jen jednoduchá sedátka přišroubovaná k dřevěné podlaze. V jednom okamžiku začaly stříkat do obličeje obou dvou spršky kapaliny. „Jen aby to tak byla objímka! Zastavme a podívejme se!“, překřičel Ferrari burácení motoru. Campari neodpověděl a Ferrari si dle vlastních slov nemohl všechno hned srovnat v hlavě: „Co je to za člověka, že je lhostejný k takovému nebezpečí?“ Prohlédl si ho od hlavy k patě a zpozoroval, že z kombinézy, která byla Camparimu vždy malá, mu vylézají perkálové spodky, přivázané tkaničkami k ponožkám. A odtud právě vytékala ona tekutina, kterou vzdušný vír rozprašoval jezdcům v aerosolu do obličejů. Zděšeně oslovil svého přítele v milánském nářečí „Pepino, co je?“, a on na to: „Jo a ty by jsi chtěl zastavit, když trénuji? Teď musím zkrátka trénovat i čurat!“

Ve Scuderia Ferrari

Prvního prosince 1929 byla zformována Scuderia Ferrari a Campari byl jedničkou týmu. V roce 1931 pilotoval Alfa Romeo P3 na GP Itálie. Po smrtelné havárii božského Luigiho Archangeliho v tréninku tým plánoval stažení jezdců, avšak od Musoliniho přišel telegram: „Závoďte dál a vyhrajte pro Itálii“. Campari závodil a vyhrál! Třicátý druhý nebyl pro italského oblíbence nijak skvělým rokem. V týmu Ferrari si začal připadat přespočetný, a tak na začátku nové sezony přestoupil k Maserati. V GP Francie jezdil jako druhý dvě sekundy za Etancelinem, zajel do boxů, jenže po doplnění paliva nebyl schopen nastartovat. Dva mechanici a jeden přihlížející jeho Maserati roztlačili. Campari Etancelina předjel a vyhrál. Po velkých tahanicích okolo porušení pravidel nakonec dostal, místo diskvalifikace, jen pokutu tisíc franků. 

Turbulentní sezona 1933

Závodní sezona 1933 byla pro značku Alfa Romeo a celou řadu italských jezdců zlomová, ale také by se dalo říci, že turbulentní. Vše začalo z kraje roku, když automobilka Alfa Romeo oznámila, že se stahuje z GP závodů automobilů. Nyní tedy bylo na Scuderia Ferrari, aby reprezentovala Alfu na tratích Velkých cen. Zelený čtyřlístek (quadrifloglio), symbol pro štěstí používaný na voze Alfa Romeo od roku 1923 po smrti velkého závodníka Ugo Sivocciho, byl nahrazen Ferrariho znakem. Jenže budoucí Il Commendatore záhy zjistil, že nové speciály Alfa Romeo Tipo B (P3) mají zůstat ve skladech automobilky na milánském předměstí Portello a on má chránit čest značky se starými závodními vozy typu 8C 2300 „Monza“. Ferrari se urputně snažil přemluvit činovníky společnosti, aby mu vozy P3 vydali, dokonce se uchýlil ke lsti, když předstíral, že se domluvil s konkurenční značkou Maserati. Jenže nic naplat, Alfa Romeo Tipo B (P3) byly nedobytelné.

Za těchto okolností nebyl schopen Enzo Ferrari udržet svůj závodní tým pohromadě. Nejprve odešel Rudolf Caracciola, který založil s Louisem Chironem vlastní závodní stáj Scuderia CC. Po něm šel pryč, k Maserati – jak již bylo řečeno, Giuseppe Campari. Týmový manažer Alfy Romeo Aldo Giovanni byl převezen do nemocnice s disfunkcí ledvin, kde záhy skonal. Dalším odpadlíkem od Ferrariho byl Taruffi, který tak reagoval na příkaz šéfa týmu, aby v rozjeté GP Francie přenechal svůj vůz Taziu Nuvolarimu. Po sérii nedokončených závodů a kontroverzní Velké ceně Tripolisu 1933 odešel též Nuvolari a společně se svým kamarádem Baconinem Borzacchinim zamířili k Maserati. Od Alfy Romeo odešel rovněž legendární Campariho mechanik Guido Ramponi, který se okamžitě objevil v týmu amerického soukromníka Whitneyho Straighta. Enzo Ferrari tak zůstal téměř bez konkurenceschopných jezdců.

Ale v průběhu sezony se karta začala pomaličku otáčet. V souvislosti s rozčarováním z faktu, že Nuvolari je u Maserati, zamířil Luigi Fagioli a Giuseppe Campari právě opačným směrem, zpět k Ferrarimu do jeho týmu. Doplnil je ještě Louis Chiron, který zrušil vlastní stáj, neboť v Monaku v tréninku toho roku havaroval Caracciola a s těžkým zraněním nohy byl vyřazen na nějakou dobu ze závodění. Nakonec se Ferrarimu podařilo přemluvit odpovědné manažery v Alfě Romeo a mohl konečně svým jezdcům dát k dispozici skvělé závodní vozy Alfa Romeo Tipo B (P3).    

Něco velkého...

Podle všeho se tedy dalo v druhé polovině roku očekávat něco opravdu velkého. Mělo se tak stát v neděli 10. září 1933 v Monze. Giuseppe Campari byl tedy zpět v kokpitu Alfy Romeo, ale již dopředu ohlásil, že desátého září pojede svůj poslední závod, poté se bude zcela věnovat opernímu zpěvu. Italský autoklub uchystal do Monzy překvapení. Neuspořádal jen jednu, ale hned dvě Grand Prix v jednom dni – GP Itálie a GP Monzy. Campari si vybral tu druhou, odpolední, chtěl se dobře na svůj poslední závod soustředit. Tříhodinovou GP Itálie vyhrál v neděli dopoledne Luigi Fagioli na Alfa Romeo Tipo B (P3) před Taziem Nuvolarim na Maserati 8CM.

Odpolední Velká cena Monzy byla vypsaná na tři rozjížďky po čtrnácti kolech, z nichž pokaždé čtyři nejúspěšnější jezdci postupovali do dvaadvacet kol dlouhého finálového klání. První rozjížďku ovládl hrabě Stanislas Czaykowski na monstrózním pětilitrovém (4,9 l) Bugatti T54, když v devátém kole odpadl jeho největší soupeř hrabě Felice Trossi pro poruchu 4,4 litrového motoru u Deusenbergu patřícího do majetku Scuderia Ferrari, která jej původně zakoupila jako protiváhu výborným Maserati. Na druhém místě byl nováček sezony Guy Moll, který v cíli upozornil na možný rozlitý olej v klopené Jižní zatáčce (Vedano Curve). Ale to se již řadila na start vozidla pro druhou rozjížďku. Z prvního místa startoval Giuseppe Campari za Scuderia Ferrari, který si zvolil pro svůj poslední závod Alfa Romeo Tipo B (P3) s motorem o zdvihovém objemu 2,6 l, z níž nechal v zájmu nižší hmotnosti demontovat přední brzdy. Vedle něj v první řadě stáli Renato Balestrelo se soukromou Alfa Romeo „Monza“, Baconin Borzacchini s tovární Maserati 8C a Fernando Barbieri se soukromou Maserati.

Osudná Vedano Curve

Nadšení diváci vzhlíželi na Monze ke svým idolům, viděli jedny z nejlepších jezdců závodů Velkých cen své doby. Křičeli a skandovali: „Campari, Campari, Negher, Negher.“ A Campari se usmíval na všechny kolem sebe. Otočil se ke královské lóži a formálně, po fašisticku, pozdravil Prince Umberta. O to více ale poté mával divákům – tu atmosféru miloval. Závodil a vítězil s automobily již dvacet let a doposud bez jediné vážnější havárie. Ještě před startem vyrazil na trať pořadatelský vůz, aby zjistil stav Jižní zatáčky (Vedano Curve). Místo s možným výskytem oleje bylo posypáno pískem (některé zdroje tvrdí, že olej se dostal na trať z poškozeného motoru Trossiho Deusenbergu během první rozjížďky, nicméně italský žurnalista Giovanni Canestrini vždy tvrdil, že Trossiho vůz v boxech kontroloval a motor nevykazoval žádný únik oleje). Trať byla prohlášena za bezpečnou a druhá rozjížďka odstartována.

Do vedení se dostal téměř okamžitě Borzacchini následován Camparim. V takovém pořadí zmizeli jezdci divákům z očí v severní zatáčce. Všichni natahovali uši i krky, aby zachytili řev motorů a obrázek zvětšujících se zpočátku nepatrných bodů a později siluet svých idolů mířících zpět z Jižní zatáčky na Rettifilo Tribune. „Kdo bude v čele? Číslo 22 nebo 26? Campari nebo Borzacchini? Ne, je to číslo 24 – Balestrelo! A za ním číslo 38, Pellegrini a 34 madame Hellé-Nice! Kde je ale zbytek startovního pole?“ Nejistota zachvátila diváky na tribuně. Balestrelo divoce gestikuloval, že se v Jižní zatáčce stala nehoda. Rozjížďka pokračovala a komentátor o tom nejdůležitějším mlčel. Téměř po půl hodině, kdy protnulo cílovou pásku rozjížďky poslední vozidlo, diváci stále nic nevěděli – nic určitého. Jenže se stala nehoda. V té chvíli přicházel z Jižní zatáčky opěšalý Fernando Barbieri a komentátor konečně hlásil: „V Jižní zatáčce se stala velká nehoda. Musím vás informovat, že zdravotní stav Campariho je velmi vážný, Borzacchini je na tom o něco lépe, Castelbarco a Barbieri jsou více méně nezraněni.“ Úzkost a strach padly na diváky v Monze.

Černá neděle

Co se opravdu stalo, se však veřejnost dozvěděla až později. Na protilehlé rovince, Rettifilo Levante, v prvním kole, šel Campari do vedení, před Borzacchiniho. V takovém pořadí se přiřítili jezdci do Jižní zatáčky, když v tom začala Campariho Alfa lehce klouzat k vnějšímu okraji. Snad možná kvůli oleji, snad protože byl písek na trati, ale snad třeba také proto, že byl Campari příliš rychlý, brzdil a jeho vůz měl jen brzdy na kolech zadní nápravy! Tak či tak, levá kola Campariho Alfy se smekla až za drobně vyvýšenou zídku lemující vnější okraj klopené Jižní zatáčky. Více než sto metrů bojoval Campari se svým strojem v nemožné pozici. Pak Alfa opustila trať, převrátila se a rozdrtila jezdce pod sebou – Giuseppe Campari byl na místě mrtev! 

Za Camparim vznikla panika, tři další jezdci se snažili ubrzdit své vozy a vyhnout se nejen jemu, ale též sobě navzájem. Všechny tři však následovaly osud Campariho Alfy. Všechny tři skončily v divokých saltech mimo trať. Barbieri a Castelbarco zázračně vyvázli bez zranění, Borzacchini neměl to štěstí, zůstal ležet s přeraženou páteří vedle své převrácené Maserati – zemřel záhy po převozu do nemocnice. Po dvou hodinách nervózního chaosu, kdy byly závodní speciály ostatních jezdců vytahovány na startovní rošt a znovu chvatně ukrývány v boxech, byla nakonec odstartována třetí rozjížďka, kterou vyhrál Marcel Lehoux na Bugatti před Ghresim na voze stejné značky a Clemente Biondettim na MB Speciale.

Protože bylo již pozdě odpoledne a hrozilo, že jezdce na trati finálové jízdy zastihne soumrak, bylo rozhodnuto, že pojedou jen 14 z původních 22 kol. Do čela šel Czaykowski před Lehouxem. Nic se nezměnilo,  do devátého kola. Polský hrabě žijící v Paříži byl příliš „široký“ v Jižní zatáčce a historie se opakovala. Levá kola jeho Bugatti T54 se smekla přes zídku, vůz opustil trať, přetočil se, začal hořet a uvěznil nešťastného hraběte pod sebou! Během osudné neděle 10. září 1933 tak automobilový svět přišel o tři vynikající jezdce závodů o Velkou cenu. O tři Top automobilové závodníky. Mezi nimi, na prvním místě, zemřel Giuseppe Campari – veselý muž, který miloval život, muž, který kdysi přivedl poprvé značku Alfa Romeo na nejvyšší stupeň vítězů. Závody automobilů po 10. září 1933 již nikdy nebyly stejné jako předtím! 

Převzato z časopisu

Fotogalerie